Kryštof Michal: Samozřejmě jsem si připadal jako inteligentní protřelý bourák, který o světě už nic nepotřebuje vědět. V sedmnácti jsem po deseti letech skončil se sjezdovým lyžováním i se školou, aniž bych ji dokončil. Hodně jsem za školou po kavárnách přemýšlel o sobě a o životě.
ELLE: Co jste chtěl o životě vědět?
K. M.: Během těch pár let ‚záškoláctví‘ jsem se propracoval k vybroušeným otázkám typu proč žijeme, za jakým účelem…
ELLE: Na co jste přišel?
K. M.: Prababička nám kdysi řekla, že důvod, proč jsme tady, je být dobrý člověk a zůstat jím za všech okolností. Souhlasím.
ELLE: K čemu dalšímu jste dospěl?
K. M.: Že když má člověk sebedůvěru a schopnosti, prosadí se.
ELLE: Nedívají se Češi na sebevědomí a schopnosti skrz prsty?
K. M.: Za komoušů se nedoporučovalo vybočovat z řady. Ale lidi nejsou stejný, někdo je schopný více, někdo méně. Obrovskou dávku sebevědomí jsme s bratrem pobrali už zamlada díky vrcholovému sportování. Tam je základ být první, a k tomu víru v sebe sama potřebujete. Někdy je to na hranici sebeobětování…
ELLE: Proto jste se sportem skončil?
K. M.: Řekl jsem si, že to vyjít může i nemusí, a nechtěl jsem tomu obětovat celý svůj život. A kdybych s vrcholovým sportem neseknul, nemohl bych být ‚vrcholovým‘ muzikantem.
ELLE: Jak ‚Supporti‘ vznikli?
K. M.: Potkal jsem kamaráda, který mi řekl, že jedna kapela hledá zpěváka. Přišel první koncert, natočili jsme pár písniček… Potom manažer odeslal naše první demo do Radia 1. Vyhoupli jsme se na špici jedné z hitparád a o SL se začalo mluvit.
ELLE: Dodnes se o vaší kapele říká, že jste nafoukaní…
K. M.: Kdybychom se upejpali, tak bychom nebyli Support Lesbiens, ale taky se říká ,jedna bába povídala‘…
ELLE: A prý jste při comebacku v roce 2001 strašně vyměkli…
K. M.: Je to legrační – část alba Regeneration z roku 2001 vznikla už v roce 1996, jen jsme ji nevydali. Tehdy jsme si v jednadvaceti něco nahráli, a ten hardcore a ostrý kytary se z toho nějak samy vytratily. Chtěli jsme jen hrát to, co se nám líbí. Proč si na ruce dávat železa, když je lepší okovy sundat…
ELLE: V mezidobí, kdy kapela neexistovala, jste se věnoval filmu.
K. M.: Když kapela v roce 1996 skončila, dělal jsem instruktora lyžování a na jaře nastoupil jako runner na natáčení reklam. Odtud jsem šel do postprodukce, ale táhlo mě to na plac. Vybral jsem si post, který je pro fyzické natáčení dost zásadní, a to místo prvního asistenta režie, tzv. pomocnou režii. Je to člověk, který natáčení plánuje a vede jeho realizaci. Během devíti let jsem se vypracoval mezi ty nejlepší, nebo si to jen bláhově namlouvám, ale přestože tu práci moc nedělám, lidé si mě stále najímají.
ELLE: Jste v pozici, kdy si můžete zakázky vybírat?
K. M.: Jako režisér si chci především spoustu věcí vyzkoušet. Mám podepsanou smlouvu s firmou, která mě jako režiséra zastupuje a se kterou jsem natočil charitativní spot Spermie pro Greenpeace, který posbíral hned několik cen. Je to parafráze na scénu z Allenova filmu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), kde se spermie připravují na ejakulaci…
ELLE: A jak je to s tím vybíráním?
K. M.: Jako prvnímu asistentovi režie se mi ‚fidorky‘ už dneska dělat nechce. Poslední reklama byla pro slovenského operátora Orange, kde hráli slovenští hokejisté, a předtím FIFA EA Sports, kde hráli fotbalisté Bayernu.
ELLE: Jak je možné, že jako muzikant máte už čtrnáct let jednu a tu samou ženu? Jak to vzniklo?
K. M.: S Klárou se známe od šestnácti. Byli jsme dobří kamarádi, ale jednoho dne jsme se už sexu nevyvarovali. Klára mi dlouho naznačovala, že si myslí, že k sobě patříme. Jenže chlap potřebuje ženu dobývat, takže to v té době mohlo být i kontraproduktivní. Než mi došlo, že bych mohl celý život dobývat, a nic nedobýt.
ELLE: Složil jste Kláře někdy písničku?
K. M.: Žádnou hezkou, jako napsal Bono Vox z U2, jsem své ženě nenapsal. Já jsem ale na rozdíl od něj neprošvihl výročí…
ELLE: Vy na to doma hrajete?
K. M.: Slavíme narozeniny, Vánoce, líbáme se pod rozkvetlou jabloní, jíme čočku na Nový rok… Klára tradice dodržuje, mně jsou putna, ale slavení svátků dělá určitě život bohatším.
ELLE: Zažili jste období krize?
K. M.: Trpíme všemi neduhy, kvůli kterým bychom už dávno neměli být spolu. Jsme tak rozdílní, že de facto nemáme žádná společná témata. Ale to, že je pořád hledáme, nás žene dál. (smích)
ELLE: Máte čtyřletého syna Eliáše. Změnil se s ním váš život?
K. M.: Změnil se zásadně. K tomu není co dodat.
ELLE: Jste přísný, nebo liberální otec?
K. M.: Když jsem zlobil, otec mi dal vybrat: buď dostanu vařečkou, nebo žádné závody. Vždy jsem podstoupil potupnou vařečku. Eli je ještě moc malej, ale jednu ‚štiplavou‘ už dostal. Ovšem nic proti tomu, jak to bolí, když bije on do mě.
ELLE: Jste všeobecně vnímán jako stylově oblékaný muž. Může za to vaše žena Klára, která je stylistkou?
K. M.: Moje žena má skutečně velký vliv na můj šatník. Pokud se mi však něco nelíbí, nevezmu si to ani přes její doporučení. Mám rád ležérní módu, ale občas i oblek a kravatu.
ELLE: V jakém oblečení je pro vás Klára nejkrásnější?
K. M.: Předevčírem jsem zase viděl svou ženu namalovanou a řeknu vám, žádný div, že jsem se do ní tak zahleděl. Je to krásná ženská. Na stylu oblečení nezáleží, prostě se mi to jen musí líbit, lépe to popsat neumím. Ale šaty sice dělají člověka, ale nezprostředkují vám šťastný život.
ELLE: Co jste chtěl o životě vědět?
K. M.: Během těch pár let ‚záškoláctví‘ jsem se propracoval k vybroušeným otázkám typu proč žijeme, za jakým účelem…
ELLE: Na co jste přišel?
K. M.: Prababička nám kdysi řekla, že důvod, proč jsme tady, je být dobrý člověk a zůstat jím za všech okolností. Souhlasím.
ELLE: K čemu dalšímu jste dospěl?
K. M.: Že když má člověk sebedůvěru a schopnosti, prosadí se.
ELLE: Nedívají se Češi na sebevědomí a schopnosti skrz prsty?
K. M.: Za komoušů se nedoporučovalo vybočovat z řady. Ale lidi nejsou stejný, někdo je schopný více, někdo méně. Obrovskou dávku sebevědomí jsme s bratrem pobrali už zamlada díky vrcholovému sportování. Tam je základ být první, a k tomu víru v sebe sama potřebujete. Někdy je to na hranici sebeobětování…
ELLE: Proto jste se sportem skončil?
K. M.: Řekl jsem si, že to vyjít může i nemusí, a nechtěl jsem tomu obětovat celý svůj život. A kdybych s vrcholovým sportem neseknul, nemohl bych být ‚vrcholovým‘ muzikantem.
ELLE: Jak ‚Supporti‘ vznikli?
K. M.: Potkal jsem kamaráda, který mi řekl, že jedna kapela hledá zpěváka. Přišel první koncert, natočili jsme pár písniček… Potom manažer odeslal naše první demo do Radia 1. Vyhoupli jsme se na špici jedné z hitparád a o SL se začalo mluvit.
ELLE: Dodnes se o vaší kapele říká, že jste nafoukaní…
K. M.: Kdybychom se upejpali, tak bychom nebyli Support Lesbiens, ale taky se říká ,jedna bába povídala‘…
ELLE: A prý jste při comebacku v roce 2001 strašně vyměkli…
K. M.: Je to legrační – část alba Regeneration z roku 2001 vznikla už v roce 1996, jen jsme ji nevydali. Tehdy jsme si v jednadvaceti něco nahráli, a ten hardcore a ostrý kytary se z toho nějak samy vytratily. Chtěli jsme jen hrát to, co se nám líbí. Proč si na ruce dávat železa, když je lepší okovy sundat…
ELLE: V mezidobí, kdy kapela neexistovala, jste se věnoval filmu.
K. M.: Když kapela v roce 1996 skončila, dělal jsem instruktora lyžování a na jaře nastoupil jako runner na natáčení reklam. Odtud jsem šel do postprodukce, ale táhlo mě to na plac. Vybral jsem si post, který je pro fyzické natáčení dost zásadní, a to místo prvního asistenta režie, tzv. pomocnou režii. Je to člověk, který natáčení plánuje a vede jeho realizaci. Během devíti let jsem se vypracoval mezi ty nejlepší, nebo si to jen bláhově namlouvám, ale přestože tu práci moc nedělám, lidé si mě stále najímají.
ELLE: Jste v pozici, kdy si můžete zakázky vybírat?
K. M.: Jako režisér si chci především spoustu věcí vyzkoušet. Mám podepsanou smlouvu s firmou, která mě jako režiséra zastupuje a se kterou jsem natočil charitativní spot Spermie pro Greenpeace, který posbíral hned několik cen. Je to parafráze na scénu z Allenova filmu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), kde se spermie připravují na ejakulaci…
ELLE: A jak je to s tím vybíráním?
K. M.: Jako prvnímu asistentovi režie se mi ‚fidorky‘ už dneska dělat nechce. Poslední reklama byla pro slovenského operátora Orange, kde hráli slovenští hokejisté, a předtím FIFA EA Sports, kde hráli fotbalisté Bayernu.
ELLE: Jak je možné, že jako muzikant máte už čtrnáct let jednu a tu samou ženu? Jak to vzniklo?
K. M.: S Klárou se známe od šestnácti. Byli jsme dobří kamarádi, ale jednoho dne jsme se už sexu nevyvarovali. Klára mi dlouho naznačovala, že si myslí, že k sobě patříme. Jenže chlap potřebuje ženu dobývat, takže to v té době mohlo být i kontraproduktivní. Než mi došlo, že bych mohl celý život dobývat, a nic nedobýt.
ELLE: Složil jste Kláře někdy písničku?
K. M.: Žádnou hezkou, jako napsal Bono Vox z U2, jsem své ženě nenapsal. Já jsem ale na rozdíl od něj neprošvihl výročí…
ELLE: Vy na to doma hrajete?
K. M.: Slavíme narozeniny, Vánoce, líbáme se pod rozkvetlou jabloní, jíme čočku na Nový rok… Klára tradice dodržuje, mně jsou putna, ale slavení svátků dělá určitě život bohatším.
ELLE: Zažili jste období krize?
K. M.: Trpíme všemi neduhy, kvůli kterým bychom už dávno neměli být spolu. Jsme tak rozdílní, že de facto nemáme žádná společná témata. Ale to, že je pořád hledáme, nás žene dál. (smích)
ELLE: Máte čtyřletého syna Eliáše. Změnil se s ním váš život?
K. M.: Změnil se zásadně. K tomu není co dodat.
ELLE: Jste přísný, nebo liberální otec?
K. M.: Když jsem zlobil, otec mi dal vybrat: buď dostanu vařečkou, nebo žádné závody. Vždy jsem podstoupil potupnou vařečku. Eli je ještě moc malej, ale jednu ‚štiplavou‘ už dostal. Ovšem nic proti tomu, jak to bolí, když bije on do mě.
ELLE: Jste všeobecně vnímán jako stylově oblékaný muž. Může za to vaše žena Klára, která je stylistkou?
K. M.: Moje žena má skutečně velký vliv na můj šatník. Pokud se mi však něco nelíbí, nevezmu si to ani přes její doporučení. Mám rád ležérní módu, ale občas i oblek a kravatu.
ELLE: V jakém oblečení je pro vás Klára nejkrásnější?
K. M.: Předevčírem jsem zase viděl svou ženu namalovanou a řeknu vám, žádný div, že jsem se do ní tak zahleděl. Je to krásná ženská. Na stylu oblečení nezáleží, prostě se mi to jen musí líbit, lépe to popsat neumím. Ale šaty sice dělají člověka, ale nezprostředkují vám šťastný život.
Anna Hubínková
