ELLE: Máš dokonalé míry 30/193/80; dokážeš jich využít i jinde než na fotbalovém a lakrosovém hřišti?
JAKUB KOHÁK: Ještě někdy na hokejovým hřišti a při basketbalu, tam mi pomůže hlavně těch 193. Ale tys to myslel jinak, a v tom tě zklamu, nijak svoje míry nevyužívám, a když, tak bezděky.
ELLE: Tak já kolem toho přestanu kroužit a zeptám se rovnou: Jaká je tvoje taktika na holky?
J.K.: Nemám v podstatě žádnou propracovanou taktiku, ale nikdy jsem nebyl nátlakář ani lamač. Spíš jsem byl volnoprůběhář. Co se stane, se stane. Přehnaná snaha škodí.
ELLE: Postava krásné stánkařky v tvojí reklamě na kofolu mi připomněla jinou masturbační fantazii – paní trafikantku z Amarcordu. Existuje v tvém životě podobná žena?
J.K.: Pamatuju si Postřižiny a scénu, kde se Vášáryová meje, nebo když v Bravíčku vyšla fotka Samanthy Fox nahoře bez, to bylo taky výborný. Ale jinak jsme to měli těžký. Já zažil doby, kdy v trafikách nebyly vystavený žádný pornočasopisy, a my ne že bychom je těžko sháněli, my prostě žádný nesehnali. Kámoš našel u rodičů ve skříni něco z Německa, ale tomu by ses dneska ani nezasmál. Ještě jsem si vzpomněl na německý film Pokoj se žlutým kobercem, ve kterým se chlap s ženskou hádali, a pak on na ni nastoupil a probíhalo to na koberci v pokoji. Nebylo nic vidět! Jen jak na ní leží a pohyby. A to bylo na dlouhou dobu nejvíc, co jsem viděl. A musím říct, že to bylo pěkně zahraný. A ještě si vzpomínám na film Antonyho šance. Tam pozve Antony holku na večeři, pak ji doprovází na internát a ona mu řekne: „Nemysli si, že mě dostaneš na biftek,“ a já žil hrozně dlouho v domnění, že biftek je cesta k ženě.
ELLE: Potřebuju, abys mi popsal ideální ženu…
J.K.: Inspirativní. Jinak je mi všechno jedno. Ale v tom slově se skrývá spousta dalších.
ELLE: Jsi stallonista, nebo arnoldista?
J.K.: Běh času ukázal, že zatímco Arnold nemá jediný dobrý film, tak Stallone má Rockyho, myslím první díl, a tím vyhrává 1:0. Rockyho bych zařadil mezi tři svoje nejoblíbenější filmy. Jednoduchý příběh, žádné kombinace. Chlap, v jehož osudu má spousta lidí šanci se najít, je neúspěšný, furt s ním život mlátí a dusí ho a on, i když už na to vlastně nemá, chytí šanci a jde do toho. Ten film pro mě ukazuje, že stojí za to takovou věc udělat. Geniální. A navíc jsou tam dobrý fóry. Já jsem teď točil reklamu, ve které mluví Pavel Rimský, a ten Rockyho daboval. Když skončilo natáčení, poprosil jsem ho, jestli by mi nenamluvil vzkaz na záznamník. Chvíli koukal, pak se smál a nakonec to udělal. Takže já mám teď doma na záznamníku: „Ahoj, tady je Rocky u telefonu, právě nejsme doma, šli jsme s Adrian na bruslení. To víš, je Díkůvzdání. Tak nám nech vzkaz nebo to zkus jindy, jo? Ahoj, čoveče. To byl Rocky u telefonu. Jo a nejez moc masa, sou po tom těžký nohy.“
ELLE: Ale tvůj osud je přesně opačný. Jsi mladý, úspěšný a zatím na vzestupu.
J.K.: Takhle to, člověče, vůbec nevnímám. Já jsem samotářský typ, jako ten Rocky. Když je čas, jdu bruslit, a před zápasem nejím maso, mám pak těžký nohy.
ELLE: Máš rád ženský?
J.K.: Ale jo, jasně. Moc. Rád se na ně dívám, když nějaká projde, kolikrát se i zastavím. Já to mám stejně jako Abrhám ve Vrchní, prchni. Podívám se na holku a vím, co by se s ní dalo prožít. Ale jak jsem řekl: nejsem nátlakář.
ELLE: Psal jsi holkám básničky?
J.K.: Jo. A myslím, že úspěšně. Všechny moje básně jsou někomu věnovaný, ale kousek ti říct můžu… Do pytle, kdybych si vzpomněl… Byla to noc, kdy měsíc hřál… Pak tam bylo, že jsem byl s dívkou a že v… ramenou ukrytý měla stromy, na hrudi hrad… a pak jsem objímal stromy, dobýval hrad a všemi doušky lokal… Ona totiž měla někde ukrytou tůni, ale ne tam, co myslíš, já to psal jemně. Takže z tý tůně jsem lokal a končí to: …a potom vjel vlak jak z dětské stavebnice a houkal na měsíc.
ELLE: No, na to už sbalíš kočku…
J.K.: Já to ale nepsal s balicíma motivama, ale až v průběhu vztahu. Vztah nesmíš nechat přejít do stereotypu, musíš pořád překvapovat a dávat nový impulsy. Pro mě je třeba dobrý, že hodně cestuju. Když jsou dva lidi spolu hodně, tak to taky není úplně dobře. Touhle básničkou jsem nechtěl nikoho získat, to bych si přišel jak kretén poeta, co zbytečně vyvádí. Ty musíš být na začátek tvrďák, a pak ukázat tu jemnou stránku. Ale až když si to můžeš dovolit! To je moje rada.
ELLE: Vzal jsi někdy holku na fotbal?
J.K.: Vzal. I když nechtěla. Přitom jim vštěpuju, že není důležitý, kde jsi, ale s kým jsi. Ale na tohle neslyšely. Když jste na dovolený u moře, tak to jo, tomu rozuměj, ale hodinu a půl na fotbale – a najednou to nefunguje. Divný… Ale mám zajímavost! Natáčel jsem pro Nadaci Terezy Maxové. Líbil se mi nápad a hlavně jsem se s ní chtěl seznámit. Čekal jsem, že přeskočí jiskérka. Nic se nestalo. Spot hotový, a ani ťuk. Viděl jsem ji jednou! Veliký zklamání. Tak jsem si na to postěžoval v jednom rozhovoru. A potom jsme se znova potkali, ona to asi četla a sama přišla s tím, že budeme tajný milenci. Já na to, že jo a že to budem všude říkat. Takže to tam všechno můžeš dát. Že jsem s ní měl něco při natáčení a tak. Trochu to nafoukni.
ELLE: Co by o tobě měly vědět čtenářky Elle?
J.K.: Měly by vědět, že když mě potkají na ulici, tak se vůbec nemusí ostýchat mě oslovit a na něco se zeptat. Třeba jak se kam dostanou nebo jakou mám rád barvu nebo který zvíře je mi sympatický nebo tak. Ať se vůbec nestydí, protože já je určitě nevyhodím.
JAKUB KOHÁK: Ještě někdy na hokejovým hřišti a při basketbalu, tam mi pomůže hlavně těch 193. Ale tys to myslel jinak, a v tom tě zklamu, nijak svoje míry nevyužívám, a když, tak bezděky.
ELLE: Tak já kolem toho přestanu kroužit a zeptám se rovnou: Jaká je tvoje taktika na holky?
J.K.: Nemám v podstatě žádnou propracovanou taktiku, ale nikdy jsem nebyl nátlakář ani lamač. Spíš jsem byl volnoprůběhář. Co se stane, se stane. Přehnaná snaha škodí.
ELLE: Postava krásné stánkařky v tvojí reklamě na kofolu mi připomněla jinou masturbační fantazii – paní trafikantku z Amarcordu. Existuje v tvém životě podobná žena?
J.K.: Pamatuju si Postřižiny a scénu, kde se Vášáryová meje, nebo když v Bravíčku vyšla fotka Samanthy Fox nahoře bez, to bylo taky výborný. Ale jinak jsme to měli těžký. Já zažil doby, kdy v trafikách nebyly vystavený žádný pornočasopisy, a my ne že bychom je těžko sháněli, my prostě žádný nesehnali. Kámoš našel u rodičů ve skříni něco z Německa, ale tomu by ses dneska ani nezasmál. Ještě jsem si vzpomněl na německý film Pokoj se žlutým kobercem, ve kterým se chlap s ženskou hádali, a pak on na ni nastoupil a probíhalo to na koberci v pokoji. Nebylo nic vidět! Jen jak na ní leží a pohyby. A to bylo na dlouhou dobu nejvíc, co jsem viděl. A musím říct, že to bylo pěkně zahraný. A ještě si vzpomínám na film Antonyho šance. Tam pozve Antony holku na večeři, pak ji doprovází na internát a ona mu řekne: „Nemysli si, že mě dostaneš na biftek,“ a já žil hrozně dlouho v domnění, že biftek je cesta k ženě.
ELLE: Potřebuju, abys mi popsal ideální ženu…
J.K.: Inspirativní. Jinak je mi všechno jedno. Ale v tom slově se skrývá spousta dalších.
ELLE: Jsi stallonista, nebo arnoldista?
J.K.: Běh času ukázal, že zatímco Arnold nemá jediný dobrý film, tak Stallone má Rockyho, myslím první díl, a tím vyhrává 1:0. Rockyho bych zařadil mezi tři svoje nejoblíbenější filmy. Jednoduchý příběh, žádné kombinace. Chlap, v jehož osudu má spousta lidí šanci se najít, je neúspěšný, furt s ním život mlátí a dusí ho a on, i když už na to vlastně nemá, chytí šanci a jde do toho. Ten film pro mě ukazuje, že stojí za to takovou věc udělat. Geniální. A navíc jsou tam dobrý fóry. Já jsem teď točil reklamu, ve které mluví Pavel Rimský, a ten Rockyho daboval. Když skončilo natáčení, poprosil jsem ho, jestli by mi nenamluvil vzkaz na záznamník. Chvíli koukal, pak se smál a nakonec to udělal. Takže já mám teď doma na záznamníku: „Ahoj, tady je Rocky u telefonu, právě nejsme doma, šli jsme s Adrian na bruslení. To víš, je Díkůvzdání. Tak nám nech vzkaz nebo to zkus jindy, jo? Ahoj, čoveče. To byl Rocky u telefonu. Jo a nejez moc masa, sou po tom těžký nohy.“
ELLE: Ale tvůj osud je přesně opačný. Jsi mladý, úspěšný a zatím na vzestupu.
J.K.: Takhle to, člověče, vůbec nevnímám. Já jsem samotářský typ, jako ten Rocky. Když je čas, jdu bruslit, a před zápasem nejím maso, mám pak těžký nohy.
ELLE: Máš rád ženský?
J.K.: Ale jo, jasně. Moc. Rád se na ně dívám, když nějaká projde, kolikrát se i zastavím. Já to mám stejně jako Abrhám ve Vrchní, prchni. Podívám se na holku a vím, co by se s ní dalo prožít. Ale jak jsem řekl: nejsem nátlakář.
ELLE: Psal jsi holkám básničky?
J.K.: Jo. A myslím, že úspěšně. Všechny moje básně jsou někomu věnovaný, ale kousek ti říct můžu… Do pytle, kdybych si vzpomněl… Byla to noc, kdy měsíc hřál… Pak tam bylo, že jsem byl s dívkou a že v… ramenou ukrytý měla stromy, na hrudi hrad… a pak jsem objímal stromy, dobýval hrad a všemi doušky lokal… Ona totiž měla někde ukrytou tůni, ale ne tam, co myslíš, já to psal jemně. Takže z tý tůně jsem lokal a končí to: …a potom vjel vlak jak z dětské stavebnice a houkal na měsíc.
ELLE: No, na to už sbalíš kočku…
J.K.: Já to ale nepsal s balicíma motivama, ale až v průběhu vztahu. Vztah nesmíš nechat přejít do stereotypu, musíš pořád překvapovat a dávat nový impulsy. Pro mě je třeba dobrý, že hodně cestuju. Když jsou dva lidi spolu hodně, tak to taky není úplně dobře. Touhle básničkou jsem nechtěl nikoho získat, to bych si přišel jak kretén poeta, co zbytečně vyvádí. Ty musíš být na začátek tvrďák, a pak ukázat tu jemnou stránku. Ale až když si to můžeš dovolit! To je moje rada.
ELLE: Vzal jsi někdy holku na fotbal?
J.K.: Vzal. I když nechtěla. Přitom jim vštěpuju, že není důležitý, kde jsi, ale s kým jsi. Ale na tohle neslyšely. Když jste na dovolený u moře, tak to jo, tomu rozuměj, ale hodinu a půl na fotbale – a najednou to nefunguje. Divný… Ale mám zajímavost! Natáčel jsem pro Nadaci Terezy Maxové. Líbil se mi nápad a hlavně jsem se s ní chtěl seznámit. Čekal jsem, že přeskočí jiskérka. Nic se nestalo. Spot hotový, a ani ťuk. Viděl jsem ji jednou! Veliký zklamání. Tak jsem si na to postěžoval v jednom rozhovoru. A potom jsme se znova potkali, ona to asi četla a sama přišla s tím, že budeme tajný milenci. Já na to, že jo a že to budem všude říkat. Takže to tam všechno můžeš dát. Že jsem s ní měl něco při natáčení a tak. Trochu to nafoukni.
ELLE: Co by o tobě měly vědět čtenářky Elle?
J.K.: Měly by vědět, že když mě potkají na ulici, tak se vůbec nemusí ostýchat mě oslovit a na něco se zeptat. Třeba jak se kam dostanou nebo jakou mám rád barvu nebo který zvíře je mi sympatický nebo tak. Ať se vůbec nestydí, protože já je určitě nevyhodím.
