Jak jste začala zpívat s Bananou?
Doslechla jsem se, že jedna tehdy ještě bezejmenná kapela shání zpěváka. Dopředu vyhlásili, že o zpěvačku nemají zájem, což pro mě byl víceméně pokyn. Iritovalo mě to do té míry, že jsem přišla na jejich zkoušku a začala jamovat. Hodně jsem scatovala, což se vůbec nelíbilo Daliborovi (kytaristovi), vadilo mu, že nemám texty. Jenže pro mě byly v té době jakékoli texty příliš svazující, stejně jako všechno, co mělo danou formu. Naše první setkání bylo hodně rozpačité…
Přesto jste s nimi zůstala?
Zůstala, zůstala. Koncertovat jsme začali po osmi měsících společněho zkoušení. Myslím, že jeden z důvodů, proč si mě nechali, byl ten, že po první zkoušce jsme šli do hospody, kde jsem nakonec zůstala sama s basistou. Strašně mě přitahoval, cítila jsem z něj obrovskou živočišnost. Sama jsem zvíře, tak jsem hned pochopila, že s tímhle člověkem budu fungovat. Po zkouškách jsme pak už vždycky vymetali bary, kde zrovna hrála nějaká kapela, abych si s nimi na jejich aparát mohla zajamovat. Jen já a basa, to bylo tóčo. Občas se stalo, že se přidal nějaký jiný muzikant, ale většinou nás moc nestíhal. A když mě nějaká kapela vyloženě štvala, vyhodila jsem ji z pódia a pokračovala s Marem místo nich.
Od dob divokých začátků uplynulo už dost času. Zanedlouho vám vyjde třetí deska. Kam jste se posunuli od alba prvního?
Nabrali jsme hlavně hromadu zkušeností, ale jinak myslím a taky doufám, že podstata Banany zůstala stejná. Zásadní je rozdíl je ve způsobu natáčení: první dvě desky jsme měli hotové za 14 dní. Hráli jsme všichni najednou, nahrávali jsme v jedné místnosti. Většinu věcí jsem nazpívala napoprvé. První deska je naprostý výstřik emocí bez jakékoli regulace. Zásadní bylo uchopit to a zaznamenat. Bylo to hodně nezvyklé a hodně odvážné, ale naštěstí jsme už tenkrát měli zvukového režiséra Aleše Bajgera, který naprosto podpořil můj způsob hudebního projevu. Za to mu budu vždycky vděčná. Druhá deska byla nahraná obdobně, ale ve většině případů je akustická. Není to ovšem pouhý unplugged, je to rozbuška atmosfér a nálad, jsou tam jasně čitelné věci, které v elektrické verzi neuslyšíte, protože zaznamenat ani nejdou. Album Jungle bude úplně jiné. Jen samotná příprava trvala tři týdny, pak jsme točili s německým producentem u mě doma v ložnici: dovedete si představit, jaké to je, mít doma šest chlapů dvanáct hodin denně? Uf! Zbytek dotáčíme v Hannoveru. Poprvé nezpívám jen vladivojštinou, ale i česky a anglicky – album se bude vydávat v Evropě.
Kdy vás uvidíme na turné?
Turné určitě proběhne, některé nové věci hrajeme už teď a jsou na ně úžasné reakce. Mám pocit, že by byl hřích turné neudělat. Zatím ale nevíme, ani kdy bude křest, ani kdy bude turné. Sledujte stránky www.banana.cz, tam bude všechno s předstihem uvedeno.
Jste – mimo jiné – proslulá svými zábavnými kostýmy: berete koncerty jako divadelní představení, v nichž hrajete nějakou roli?
Každý koncert bez ohledu na počet diváků prožívám na dvě stě procent. Každé představení v sobě obsahuje kromě muziky i divadlo. Všechno, nač si vzpomenete. Dávám do toho všechno, mozek, emoce, tělo, duši i hlas. Podle situace dominuje pokaždé něco jiného.
Vaše texty jsou nazpívané zvláštní směsí mnoha jazyků, včetně vašeho vlastního. Odkud k vám plyne inspirace?
Texty si skládám sama a taky si vytvářím melodie. Jsem velmi senzitivní, působí na mě spousta věcí. Nejvíc inspirace však přichází z mého nitra. Nikdy mě nenapadlo nechat se někým inspirovat, někoho kopírovat, i když třeba pro studium techniky to nemusí být špatné. Jinak preferuju lidské individuality, netradiční věci a štvou mě zajeté koleje.
Kde bude Vladivojna La Chia za deset let?
Když budu upřímná, přiznám, že jsem v hudbě nikdy neměla malé ambice, i když jsem totální hudební analfabet, nikdy jsem neprošla žádnou hudební školou, a to taky není ideální. Je to dobré proto, že jsem si našla a prosadila svůj svět a výraz, a teď je na čase se vzdělávat. Teď se učím hrát na basu, jsem do toho božského nástroje zamilovaná. Je velmi vzrušující! Mám před sebou spoustu práce, ale to je dobře. Kromě toho studuji v intermediálním ateliéru Petra Lysáčka výtvarnou tvorbu. Maluju obrazy, booklety našich CD, vytvářím image naší kapely i svou vlastní. Takže Vladivojna za deset let bude vydávat skvělé desky, jezdit po světě se svou hudbou, malovat obrazy a milovat. Nic jiného ani vlastně neumí.
Doslechla jsem se, že jedna tehdy ještě bezejmenná kapela shání zpěváka. Dopředu vyhlásili, že o zpěvačku nemají zájem, což pro mě byl víceméně pokyn. Iritovalo mě to do té míry, že jsem přišla na jejich zkoušku a začala jamovat. Hodně jsem scatovala, což se vůbec nelíbilo Daliborovi (kytaristovi), vadilo mu, že nemám texty. Jenže pro mě byly v té době jakékoli texty příliš svazující, stejně jako všechno, co mělo danou formu. Naše první setkání bylo hodně rozpačité…
Přesto jste s nimi zůstala?
Zůstala, zůstala. Koncertovat jsme začali po osmi měsících společněho zkoušení. Myslím, že jeden z důvodů, proč si mě nechali, byl ten, že po první zkoušce jsme šli do hospody, kde jsem nakonec zůstala sama s basistou. Strašně mě přitahoval, cítila jsem z něj obrovskou živočišnost. Sama jsem zvíře, tak jsem hned pochopila, že s tímhle člověkem budu fungovat. Po zkouškách jsme pak už vždycky vymetali bary, kde zrovna hrála nějaká kapela, abych si s nimi na jejich aparát mohla zajamovat. Jen já a basa, to bylo tóčo. Občas se stalo, že se přidal nějaký jiný muzikant, ale většinou nás moc nestíhal. A když mě nějaká kapela vyloženě štvala, vyhodila jsem ji z pódia a pokračovala s Marem místo nich.
Od dob divokých začátků uplynulo už dost času. Zanedlouho vám vyjde třetí deska. Kam jste se posunuli od alba prvního?
Nabrali jsme hlavně hromadu zkušeností, ale jinak myslím a taky doufám, že podstata Banany zůstala stejná. Zásadní je rozdíl je ve způsobu natáčení: první dvě desky jsme měli hotové za 14 dní. Hráli jsme všichni najednou, nahrávali jsme v jedné místnosti. Většinu věcí jsem nazpívala napoprvé. První deska je naprostý výstřik emocí bez jakékoli regulace. Zásadní bylo uchopit to a zaznamenat. Bylo to hodně nezvyklé a hodně odvážné, ale naštěstí jsme už tenkrát měli zvukového režiséra Aleše Bajgera, který naprosto podpořil můj způsob hudebního projevu. Za to mu budu vždycky vděčná. Druhá deska byla nahraná obdobně, ale ve většině případů je akustická. Není to ovšem pouhý unplugged, je to rozbuška atmosfér a nálad, jsou tam jasně čitelné věci, které v elektrické verzi neuslyšíte, protože zaznamenat ani nejdou. Album Jungle bude úplně jiné. Jen samotná příprava trvala tři týdny, pak jsme točili s německým producentem u mě doma v ložnici: dovedete si představit, jaké to je, mít doma šest chlapů dvanáct hodin denně? Uf! Zbytek dotáčíme v Hannoveru. Poprvé nezpívám jen vladivojštinou, ale i česky a anglicky – album se bude vydávat v Evropě.
Kdy vás uvidíme na turné?
Turné určitě proběhne, některé nové věci hrajeme už teď a jsou na ně úžasné reakce. Mám pocit, že by byl hřích turné neudělat. Zatím ale nevíme, ani kdy bude křest, ani kdy bude turné. Sledujte stránky www.banana.cz, tam bude všechno s předstihem uvedeno.
Jste – mimo jiné – proslulá svými zábavnými kostýmy: berete koncerty jako divadelní představení, v nichž hrajete nějakou roli?
Každý koncert bez ohledu na počet diváků prožívám na dvě stě procent. Každé představení v sobě obsahuje kromě muziky i divadlo. Všechno, nač si vzpomenete. Dávám do toho všechno, mozek, emoce, tělo, duši i hlas. Podle situace dominuje pokaždé něco jiného.
Vaše texty jsou nazpívané zvláštní směsí mnoha jazyků, včetně vašeho vlastního. Odkud k vám plyne inspirace?
Texty si skládám sama a taky si vytvářím melodie. Jsem velmi senzitivní, působí na mě spousta věcí. Nejvíc inspirace však přichází z mého nitra. Nikdy mě nenapadlo nechat se někým inspirovat, někoho kopírovat, i když třeba pro studium techniky to nemusí být špatné. Jinak preferuju lidské individuality, netradiční věci a štvou mě zajeté koleje.
Kde bude Vladivojna La Chia za deset let?
Když budu upřímná, přiznám, že jsem v hudbě nikdy neměla malé ambice, i když jsem totální hudební analfabet, nikdy jsem neprošla žádnou hudební školou, a to taky není ideální. Je to dobré proto, že jsem si našla a prosadila svůj svět a výraz, a teď je na čase se vzdělávat. Teď se učím hrát na basu, jsem do toho božského nástroje zamilovaná. Je velmi vzrušující! Mám před sebou spoustu práce, ale to je dobře. Kromě toho studuji v intermediálním ateliéru Petra Lysáčka výtvarnou tvorbu. Maluju obrazy, booklety našich CD, vytvářím image naší kapely i svou vlastní. Takže Vladivojna za deset let bude vydávat skvělé desky, jezdit po světě se svou hudbou, malovat obrazy a milovat. Nic jiného ani vlastně neumí.
