ELLE: Viděl jsem vás ve filmu, na divadle, vím, že hrajete v muzikálu, a teď opera. To už zbývá zkusit jedině balet…
J. K.: Balet jsem samozřejmě zkoušel, ale to jsou většinou podružné věci, které jsem se chtěl naučit ke zpívání. To je mojí základní profesí. Zkoušel jsem spoustu věcí, ale když začnete pozdě, máloco můžete dohonit. Jako break dance. V pětatřiceti jsem se začal učit flick-flacky a salta. Pochopitelně jsem sportoval a byl fyzicky připravený, ale člověk v tomhle věku přemýšlí jinak. Když jste mladý, jste ohebný a nebojíte se. Pro mě už byl trochu problém překonávat strach. Skákat salto z místa, to se musíte dlouho učit, a vždycky se může stát, že spadnete na hlavu. Z tréninků jsem se vracel naprosto vyčerpaný, ale je zvláštní, že tělo má z toho radost, když ho člověk takhle ničí.
ELLE: Ve filmu Brak jste si zahrál zabijáka. Inspiroval jste se někým, nebo jste si jen vzal černý kabát a šel na to?
J. K.: To je krásná role, ale já jsem nad ní nijak nekoumal. Šlo to dost rychle. A ten kabát byl můj, jelikož to byl nízkorozpočtový film, takže člověk měl s sebou, co mohl. Ale já to takhle dělám pořád. I na Candida jsem si koupil činely, i když tam s nima jen jednou bouchnu.
ELLE: Ve fundusu Státní opery nejsou činely?
J. K.: Určitě tam jsou, ale nemají tak hezký zvuk. Ne každý činel hraje dobře. Stačí ho trochu ohnout a je zničený, takže jsem ani nepočítal s tím, že by mi je někdo půjčil. A pokličky z fundusu by byly trapné, tak jsem je radši koupil. Mám rád věci tak, jak by měly být. A klidně investuju svoje finance.
ELLE: Jezdíte na snowboardu, všichni víme, že jste si utrhl rameno, ale mě zajímá, jestli taky kouříte trávu.
J. K.: Já jsem trávu vlastně nikdy pořádně nevyzkoušel. Měl bych? Tenkrát se braly centedriny a féráky, marjánka byla málokdy. Jednou jsem ji jako mladý zkusil v Německu. Naštěstí jsem z toho nic neměl a nemohl do toho spadnout. A to je dobře, protože když se mi něco zalíbí, tak si to chci užít. Snowboarding se mi líbí a dlouho jsem se chystal pokořit ho, i když mi bylo jasný, že to není legrace. Během tří dnů jsem byl rozbitý a rozlámaný, ale byl jsem schopný sjet kopec. Teď už si jízdu dokážu vychutnat. Neustále zrychluji a posunuji hranice. Jen to rameno už asi budu cítit pořád.
ELLE: Vzpomínám si na televizní inscenaci, v níž má hrdinka Dagmar Veškrnová ve svém dívčím pokoji váš plakát a její žárlivý ctitel Jiří Schmitzer prohlásí: „Ty tu máš Korna? Dyť mečí jako koza!“ Co byste mu na to řekl?
J. K.: Nic. To patří k věci. Faktem je, že počátkem 70. let jsem trochu zpíval nosem. Mně nedělá problém dělat si srandu sám ze sebe. I když v reálu jsem se s podobnými reakcemi moc nesetkal. Nedávno jsem dostal esemesku, kde je napsáno: „Kreténe! A bude hůř!“– tak teď nevím… Jenom chci říct, že negativních reakcí jsem pár zažil a člověk občas narazí na někoho, komu není sympatický a kdo už předem ví, že jste debil. S tím se dá těžko něco dělat.
ELLE: V bulváru můžeme číst titulky: „Jiří Korn – ženy už ne…“
J. K.: Ženy se mi pořád líbí, vlastně čím dál víc. Mladší i starší, přijde na to... Ale nechávám to plynout a čekám, co život přinese. Chtěl bych se ke každé chovat slušně a hezky, ale už toho moc od nich očekávat nemůžu, už mám přece jenom zkušenosti a vím, jak to chodí. Zklamání jsem pár zažil, a čím je člověk starší, odloučení hůř nese. Už se spíš instinktivně bráním, i když prožít si hezký vztah je úžasné a člověka to nabije. Jen ten konec bývá drastický.
ELLE: A co vaše věta: „Žena může být sebekrásnější, ale jakmile v esemesce udělá pravopisnou chybu, má smůlu.“
J. K.: Já vím, že to je strašný… Samozřejmě to není tak důležité, ale fakt je, že mě to určitým způsobem deprimuje. Uvědomuji si, že jsem byl taky schopný napsat nesmysly, ale je zajímavé sledovat, co ty holky dokážou občas napsat. Možná bych měl takové věci archivovat.
ELLE: Dokážete mi říct, čemu žena nikdy neodolá?
J. K.: To nejde. Ale mám pocit, že jistá finanční zajištěnost muže tomu hodně pomůže. Není jednoznačné, že by to byl klíč k tomu, jak ženu získat, ale čas hraje právě pro takové borce. Krásných věcí kolem nás je čím dál víc, a i když žena říká ne, tak nakonec dojde k názoru, že to asi zas tak špatný nebude…
ELLE: Kolegyně v práci potřebuje vědět, jestli jste měl někdy něco s Helenou Vondráčkovou.
J. K.: To ji zajímá? Je hezká? Dáte mi potom číslo? Můžu ji ujistit, že neměl. Kdybych s ní něco měl, tak by to asi brzy skončilo. S Helenou jsem velmi dobrý kamarád, vážím si toho, jak je nabitá energií. Zpívá pořád líp, technice nezůstala nic dlužná. Spolupracovali jsme a dá se říct, že úspěšně. Když pak v televizi něco vymysleli, většinou chtěli nás dva. Ale tím vznikaly nové věci a s nimi logicky i nové drby.
ELLE: Co byste si nikdy neoblékl?
J. K.: To není správná otázka. Za mých mladých let se říkalo „zelená, modrá, pro blázna dobrá“. To už dávno neplatí. Záleží, jak věci zkombinujete. Vůbec se nedá říct, že bych byl proti něčemu. Jen nemám rád vlnu, protože mě štípe a škrábe, takže vlněné spodky bych nechtěl. A člověk musí být přesvědčený, když to na sebe vezme, že to je ono. Když se necítíte dobře, je to poznat.
J. K.: Balet jsem samozřejmě zkoušel, ale to jsou většinou podružné věci, které jsem se chtěl naučit ke zpívání. To je mojí základní profesí. Zkoušel jsem spoustu věcí, ale když začnete pozdě, máloco můžete dohonit. Jako break dance. V pětatřiceti jsem se začal učit flick-flacky a salta. Pochopitelně jsem sportoval a byl fyzicky připravený, ale člověk v tomhle věku přemýšlí jinak. Když jste mladý, jste ohebný a nebojíte se. Pro mě už byl trochu problém překonávat strach. Skákat salto z místa, to se musíte dlouho učit, a vždycky se může stát, že spadnete na hlavu. Z tréninků jsem se vracel naprosto vyčerpaný, ale je zvláštní, že tělo má z toho radost, když ho člověk takhle ničí.
ELLE: Ve filmu Brak jste si zahrál zabijáka. Inspiroval jste se někým, nebo jste si jen vzal černý kabát a šel na to?
J. K.: To je krásná role, ale já jsem nad ní nijak nekoumal. Šlo to dost rychle. A ten kabát byl můj, jelikož to byl nízkorozpočtový film, takže člověk měl s sebou, co mohl. Ale já to takhle dělám pořád. I na Candida jsem si koupil činely, i když tam s nima jen jednou bouchnu.
ELLE: Ve fundusu Státní opery nejsou činely?
J. K.: Určitě tam jsou, ale nemají tak hezký zvuk. Ne každý činel hraje dobře. Stačí ho trochu ohnout a je zničený, takže jsem ani nepočítal s tím, že by mi je někdo půjčil. A pokličky z fundusu by byly trapné, tak jsem je radši koupil. Mám rád věci tak, jak by měly být. A klidně investuju svoje finance.
ELLE: Jezdíte na snowboardu, všichni víme, že jste si utrhl rameno, ale mě zajímá, jestli taky kouříte trávu.
J. K.: Já jsem trávu vlastně nikdy pořádně nevyzkoušel. Měl bych? Tenkrát se braly centedriny a féráky, marjánka byla málokdy. Jednou jsem ji jako mladý zkusil v Německu. Naštěstí jsem z toho nic neměl a nemohl do toho spadnout. A to je dobře, protože když se mi něco zalíbí, tak si to chci užít. Snowboarding se mi líbí a dlouho jsem se chystal pokořit ho, i když mi bylo jasný, že to není legrace. Během tří dnů jsem byl rozbitý a rozlámaný, ale byl jsem schopný sjet kopec. Teď už si jízdu dokážu vychutnat. Neustále zrychluji a posunuji hranice. Jen to rameno už asi budu cítit pořád.
ELLE: Vzpomínám si na televizní inscenaci, v níž má hrdinka Dagmar Veškrnová ve svém dívčím pokoji váš plakát a její žárlivý ctitel Jiří Schmitzer prohlásí: „Ty tu máš Korna? Dyť mečí jako koza!“ Co byste mu na to řekl?
J. K.: Nic. To patří k věci. Faktem je, že počátkem 70. let jsem trochu zpíval nosem. Mně nedělá problém dělat si srandu sám ze sebe. I když v reálu jsem se s podobnými reakcemi moc nesetkal. Nedávno jsem dostal esemesku, kde je napsáno: „Kreténe! A bude hůř!“– tak teď nevím… Jenom chci říct, že negativních reakcí jsem pár zažil a člověk občas narazí na někoho, komu není sympatický a kdo už předem ví, že jste debil. S tím se dá těžko něco dělat.
ELLE: V bulváru můžeme číst titulky: „Jiří Korn – ženy už ne…“
J. K.: Ženy se mi pořád líbí, vlastně čím dál víc. Mladší i starší, přijde na to... Ale nechávám to plynout a čekám, co život přinese. Chtěl bych se ke každé chovat slušně a hezky, ale už toho moc od nich očekávat nemůžu, už mám přece jenom zkušenosti a vím, jak to chodí. Zklamání jsem pár zažil, a čím je člověk starší, odloučení hůř nese. Už se spíš instinktivně bráním, i když prožít si hezký vztah je úžasné a člověka to nabije. Jen ten konec bývá drastický.
ELLE: A co vaše věta: „Žena může být sebekrásnější, ale jakmile v esemesce udělá pravopisnou chybu, má smůlu.“
J. K.: Já vím, že to je strašný… Samozřejmě to není tak důležité, ale fakt je, že mě to určitým způsobem deprimuje. Uvědomuji si, že jsem byl taky schopný napsat nesmysly, ale je zajímavé sledovat, co ty holky dokážou občas napsat. Možná bych měl takové věci archivovat.
ELLE: Dokážete mi říct, čemu žena nikdy neodolá?
J. K.: To nejde. Ale mám pocit, že jistá finanční zajištěnost muže tomu hodně pomůže. Není jednoznačné, že by to byl klíč k tomu, jak ženu získat, ale čas hraje právě pro takové borce. Krásných věcí kolem nás je čím dál víc, a i když žena říká ne, tak nakonec dojde k názoru, že to asi zas tak špatný nebude…
ELLE: Kolegyně v práci potřebuje vědět, jestli jste měl někdy něco s Helenou Vondráčkovou.
J. K.: To ji zajímá? Je hezká? Dáte mi potom číslo? Můžu ji ujistit, že neměl. Kdybych s ní něco měl, tak by to asi brzy skončilo. S Helenou jsem velmi dobrý kamarád, vážím si toho, jak je nabitá energií. Zpívá pořád líp, technice nezůstala nic dlužná. Spolupracovali jsme a dá se říct, že úspěšně. Když pak v televizi něco vymysleli, většinou chtěli nás dva. Ale tím vznikaly nové věci a s nimi logicky i nové drby.
ELLE: Co byste si nikdy neoblékl?
J. K.: To není správná otázka. Za mých mladých let se říkalo „zelená, modrá, pro blázna dobrá“. To už dávno neplatí. Záleží, jak věci zkombinujete. Vůbec se nedá říct, že bych byl proti něčemu. Jen nemám rád vlnu, protože mě štípe a škrábe, takže vlněné spodky bych nechtěl. A člověk musí být přesvědčený, když to na sebe vezme, že to je ono. Když se necítíte dobře, je to poznat.
