”Vím, že je to jen otázka času, kdy ke mně přijdou,“ řekl mi zpěvák, vědec a táta.
Když jsem byla na gymplu, chodily jsme s holkama na Jesus Christ Superstar, byl jste náš idol… Jak na toto období vzpomínáte vy?
Hodně věcí jsem se v ‚Ježíšovi‘ naučil, poznal jsem tam spoustu muzikantů. Plynule jsem vplul do světa, který se vyjadřuje prostřednictvím zvuku anebo hudebního nástroje.
A pocitově?
Jsem na tohle hodně špatnej, v podstatě čas vnímám jako nepřetržité kontinuum a moc si nepamatuju tak, abych okamžitě odsypal z rukávu. Musel bych vzpomínat a to je na dýl. Tehdy jsem si myslel, že budu dál žít v Plzni a občas si do Prahy odskočím zahrát alternaci Ježíše. Pak jsem si ale řekl o roli Jidáše. Byl jsem mnohem dravější a drzejší. Dneska bych si to nedovolil.
Proč?
Přišlo by mi to minimálně nekorektní. Tehdy jsem ale měl tu drzost říct, že bych ho zahrál líp než ostatní, a pak se do toho doopravdy dát. Je ale fakt, že jsem nikdy v životě nepoznal takovou trému jako při premiéře. Když jsem vylezl na jeviště, měl jsem co dělat, abych se udržel v těle.
Jste s lidmi z ‚Ježíše‘ ve styku? Vznikala tamProxy-Connection: keep-alive
Cache-Control: max-age=0
řátelství?
Vždycky platí princip spolupráce, to máte jako u vás v redakci. Když spolu pracujete, existujete spolu, říkáte si spoustu věcí, ale když z té redakce odejdete, tak už si úplně nezůstanete. Když se náhodou potkáte, jednou za čas poklábosíte a jde to bez problému, ale potkáte se většinou náhodou.
O Bártovi se ví, že rád cestuje. Kam jste se už podíval?
Viděl jsem všechny kontinenty, tedy jejich subtropickou a tropickou část, a hodlám v tom pokračovat. Letos bych se chtěl podívat na Borneo do města Sungai Wain, kam nás pozval primatolog Standa Lhota, abychom tam udělali fotky bezobratlých a základní výzkum vážek.
Vážkám se věnujete už pár let. Jak jste k této vášni přišel?
Chtěl jsem na cestách fotit, takže jsem si půjčil foťák od fotografa Ondřeje Pýchy a jel. V pralese na Nové Guineji se nedalo pohybovat jinak než po říčkách a řekách a tam si mě vážky našly.
Bude mít vaše bádání nějaký výstup?
Máme v plánu vydat s kolegou atlas vážek České republiky, kde budu fungovat jako spoluautor.
Herecké zkušenosti máte z filmů Kytice anebo Výlet. Baví vás hraní?
Nedávno jsem doma seděl s mámou a se synovcem a máma pletla čepici. Synovce to nějak nezaujalo, tak říkal, že ho pletení nebaví. Já mu na to řekl: „Jak tě může bavit něco, co neumíš?“ A to je ta odpověď. Snažím se vyhovět lidem, kteří za film zodpovídají. Ale neumím to řemeslo. Nerozeznám chyby, nevím, co bych měl zdokonalovat. Ve chvíli natáčení se ze mne stane důvěřivý otrok, to je to jediný, co zmáknu. A to jen mlčky, na ploše v řádu minut.
Řekl jste, že od rána do večera tvoříte – kreslíte si, malujete, čtete… Jak moc v životě děláte jen to, co vás baví?
Když mi za to, že budu zpívat, nabídli živobytí, znělo to skvěle. Nechci být patetický, ale jsem za to vděčný. Nestalo se mi, že bych z existenčních důvodů musel hledat jiné zaměstnání.
Nikdy?
Nikdy. Do práce jsem přestal chodit v jedenadvaceti, když jsme s Alicí hráli na zábavě ve vesnici Horní Bříza. Stalo se to, že zábavy, které byly v okolních vesnicích, zrušili, a všichni se koncentrovali do Břízy. Tehdy jsem si za jedno odpoledne vydělal 450 korun, čtvrtinu svého platu nemocničního asistenta na operačním sále. Když jsem si pak koupil kolu, dal si dvojitý gothaj s cibulí a krabičku marlborek, rozhodl jsem se, že by bylo fajn to takhle nechat.
Co byste dělal, kdybyste neměl hudbu?
Asi by to nebyla žádná sláva. Než jsem se muzikou začal živit, bydlel jsem sám v pronajatém pokoji třikrát tři metry, záchod byl na pavlači, umyvadlo v chodbě a kamna moc netopila. Strávil jsem tam rok, ale bral jsem to tak, že to jednou skončí. Vlastně si nepamatuju, že bych nad tím nějak hloubal.
A něco nového začne. Jste tátou dvouleté dcery Elišky. Co vám přinesla do života?
Dostal jsem do hlavy nejrůznější typy strachů. A všechny děti, který běhaj po zeměkouli, mi jsou najednou bližší, protože přes ně tu Čmeldu, jak jí říkáme, vidím.
Jaká je?
Trošku zpupná, ale nevím po kom (smích). Má aktivní vztah k životu, je společenská, nebojí se lidí, není to upejpavý dítě.
Co spolu rádi děláte?
Čmeldu nejvíc baví prohlížet si knížku a nechat si vyprávět historky. Když se shodneme, je to fajn. Poměrně dost toho spolu nakreslíme, anebo si hrajeme se zvířátkama.
Jaký je váš literární vkus?
Julia Donaldson a Eric Carl píšou skvělé knížky pro děti, které nás baví oba. Mají pointu, hezké ilustrace. Texty Čmeldě z angličtiny překládám z místa. I pro mě je to dobrodrůžo. A Krteček a Lada. A pak taková jedna s barevnými obrázky.
Kdysi jste o slávě řekl: Tak moc jsem se soustředil, abych se z ní nezbláznil, až jsem se z toho pomátl. Jak ji vnímáte dnes, po více než patnácti letech?
Snažím se ji nevnímat. Ke svý nevoli občas zaznamenám zvláštní typ rozpaků, když mě někde lidi kontaktují. Sami nevědí, co s tím, jestli mě mají pozdravit, anebo to nechat bejt. Za určitých okolností to dovede být pěkně nepříjemné, třeba když člověk potřebuje být sám anebo se zahustí alkoholem. Občas mě to i proti mé vůli zeslušňuje, nechci, aby si o mně někdo myslel, že jsem arogantní. Dost to omezuje svobodu projevu. Doufám, že lidi mají radši muziku, kterou děláme, než to, jací jsme.
Kdybyste měl před sebou týden života, co byste chtěl všechno stihnout?
Donahrát desku a dodělat tu knížku. Víc bych toho nezvládl.
Nic víc byste od života nechtěl?
Radši bych zůstal u téhle povrchní odpovědi. Asi by se vidělo, jak bych se zachoval. Možná bych se vrhl na postel a svůj poslední týden prospal v hluboké depresi, anebo bych tomu naopak šel naproti. Zkusil bych se celý týden ani jednou nenaštvat.
Na co se naštváváte?
Že jsem nedůsledný, nedovzdělaný, nevšímavý, zbrklý, nepozorný. Jako většina lidí.
Nebylo by jednodušší to změnit?
Obávám se, že to je trochu mým nastavením. Neříkám, že na tom nedělám. Ale jsem skeptický.
