Vaše nové album je ve stylu etnopop. Musím říct, že mě to překvapilo. Tady v Čechách jsme si vás zvykli brát jako muzikálovou hvězdu, a vy, zdá se, jste kdosi jiný.
Ta muzika vychází ze mě. Vždycky jsem si psala texty sama, postupně mě k nim začala napadat také muzika. Byla melancholická, pomalá, připomínala šansony. Ale už se v ní také objevovaly půltóny, které jsou charakteristické pro orientální hudbu. V této poloze jsem se našla, ale dalo by se říct, že jsem vždycky vycházela z folkloru různých národů. Je to nejpůvodnější styl zpěvu, jde přímo zevnitř.
Zevnitř? Mám tomu rozumět, že jste v duši ženou Orientu?
Zevnitř, jako z prapodstaty člověka. Co se Orientu týká, moje babička je Židovka. A dvě tři generace dozadu mám po tátovi turecké předky, z máminy strany zase maďarské. Je to asi ve mně ukryto.
Tak to už chápu, proč vám ve stylu etnopopu napsala několik písní také vaše sestra. Máte to v rodině.
Určitě je tím vším také ovlivněná. Brzo se začala učit hrát na kytaru a psát písničky. Když jsem zakotvila v etnostylu, myslím, že ji to inspirovalo. Je sice o osm let mladší, ale jsme spolu velmi spjaté. Vlastně jsem si ji vymodlila.
Vymodlila?
Měla jsem staršího bratra, který byl nemocný, těžce postižený. Vlastně nás ani neznal, jen ležel na lůžku a přijímal potravu, nevěděl ani, kdo je máma. Když mu bylo šest, řekli nám doktoři, že se to už nikdy nezmění. A když mu bylo šestnáct, umřel. Ještě předtím jsem začala žadonit, moc jsem si přála nebýt sama. A tak se narodila Tereza. Byla jsem šťastná. Hned jak trochu povyrostla, začala jsem ji všechno učit, abychom si mohly hrát. Výsledkem bylo, že ve čtyřech letech uměla tolik věcí, jako by už chodila do školy. Myslím, že jí to není na škodu, kromě toho, že se věnuje muzice, ještě donedávna studovala dvě vysoké školy.
Muzika k vaší rodině vůbec patří. Tatínek je zvukový režisér vážné hudby, vaše maminka zpívala a hrála divadlo, její bratr byl známý slovenský zpěvák a skladatel Jaro Filip…
Máte pravdu, muzika je u nás trochu za životní postoj. Ale abyste si nemyslela, že mě rodiče nutili je následovat. Spíš naopak. Máma nesnášela, když jsem se předváděla. Pořád mi vysvětlovala, že to není hezké, a za příklad mi dávala písničku Vysockého O prvních řadách. Zpíval v ní, že člověka nectí, když se dere dopředu, ale lepší je, když stojí opodál a vnímá ostatní. Dlouho jsem nechápala, co po mně máma chce a proč se zlobí, když se snažím bavit společnost. Ve dvanácti se ale něco zlomilo, ze dne na den jsem se začala stydět, nebyla jsem schopná ani jíst ve školní jídelně, natož přednést nějakou básničku.
Teď zpíváte před plnými sály.
Když jsem byla v prvním ročníku na střední škole, zamilovala jsem se do člověka, který k nám na školu přišel dělat nábor do místního folklorního souboru. Byl o osm let starší, pořád jsem na něj myslela, ale on o tom vůbec nevěděl. Kvůli němu jsem samozřejmě začala zpívat v tom souboru, zalíbilo se mi to a po dvou letech jsem přešla do Lúčnice. Sebevědomí vzrostlo. Dostat se do Lúčnice, to nebylo jen tak.
A z nejlepšího slovenského folklorního souboru vedla už cesta rovnou do muzikálu. Jak se to přihodí, že dívka odloží kroj a začne působit v showbyznysu?
Za to můžou Vlasy. Když jsem se dozvěděla, že se v Praze chystá tenhle muzikál, musela jsem to prostě zkusit. Těsně předtím jsem totiž viděla v Bratislavě broadwayskou putovní verzi a byla jsem z toho uplně vyřízená. Aspoň jeden vokál kdybych si tam mohla zazpívat! A tak jsem se vypravila na konkurs. U dveří se mě ptali: Z jakého jste divadla? Já na to: Nejsem z divadla, ale musím dovnitř! Ani nevím, jak jsem je přesvědčila, ale pustili mě. Tak to všechno začalo.
Muzikál je dnes zábava pro masy. Tak to bere spousta lidí v Čechách. Nevadí vám taková nálepka?
Na Slovensku už dlouho patří muzikál mezi pokleslé žánry, takže to pro mě není žádná novinka. V Čechách byly dost kvalitní, teď asi také ztrácejí na renomé. Je to škoda, ale co nadělám? Myslím si, že na vině je fakt, že se teď s muzikály doslova roztrhl pytel. A hodně lidí si myslí, že když dá dohromady dvě a půl hodiny muziky, je to muzikál a hurá s ním na trh. Než se v divadle vystřídá tolik diváků, aby vešlo ve všeobecnou známost, že zase vznikla další hloupost, má autor vyděláno.
Muzikály, ve kterých zpíváte, snad takové nejsou?
Zpívala jsem v muzikálech, za které se snad nemusím moc stydět. A třeba na Vlasy nemůžu prostě zapomenout. To byl zážitek.
Alternace hlavní role v Johance z Arku vám přinesla i první střet s bulvárem. Psalo se o vás jako o sokyni Lucie Bílé.
Nikdo se mě na nic neptal a já se přitom z novin o sobě dozvídala hrozné věci. To byla děsná situace. Nechápala jsem to, neměly jsme s Luckou žádný konflikt. A oni ho rozebírali, a ani slovíčkem se nezmínili o tom, jak zpívám. To mě mrzelo.
Teď se v bulváru zase propírá váš vztah s Ondřejem Soukupem. Celkem si užíváte.
Už jsem si zvykla, že mne s někým porovnávají. Ale když začnou vrtat do soukromí, otřese to nejen s vámi, ale i s tím vztahem. Nakonec jsem to ale svým způsobem přijala a přestala to řešit.
Ondřej Soukup je ovšem také producentem vašeho nového alba. To si bulvár jistě rád vychutná.
Spolupráce byla dřív než ten vztah! Když jsem skládala písničky pro další album, přišla jsem se za Ondřejem jen poradit. Jako za starším a zkušenějším. Moje muzika se mu líbila, protože je netradiční a jiná než ta, co se u nás obvykle dělá. Zkusil tedy pár mých věcí aranžovat, začali jsme spolupracovat… Vyvíjelo se to pomalu, postupně. A je to tak dobře.
Ta muzika vychází ze mě. Vždycky jsem si psala texty sama, postupně mě k nim začala napadat také muzika. Byla melancholická, pomalá, připomínala šansony. Ale už se v ní také objevovaly půltóny, které jsou charakteristické pro orientální hudbu. V této poloze jsem se našla, ale dalo by se říct, že jsem vždycky vycházela z folkloru různých národů. Je to nejpůvodnější styl zpěvu, jde přímo zevnitř.
Zevnitř? Mám tomu rozumět, že jste v duši ženou Orientu?
Zevnitř, jako z prapodstaty člověka. Co se Orientu týká, moje babička je Židovka. A dvě tři generace dozadu mám po tátovi turecké předky, z máminy strany zase maďarské. Je to asi ve mně ukryto.
Tak to už chápu, proč vám ve stylu etnopopu napsala několik písní také vaše sestra. Máte to v rodině.
Určitě je tím vším také ovlivněná. Brzo se začala učit hrát na kytaru a psát písničky. Když jsem zakotvila v etnostylu, myslím, že ji to inspirovalo. Je sice o osm let mladší, ale jsme spolu velmi spjaté. Vlastně jsem si ji vymodlila.
Vymodlila?
Měla jsem staršího bratra, který byl nemocný, těžce postižený. Vlastně nás ani neznal, jen ležel na lůžku a přijímal potravu, nevěděl ani, kdo je máma. Když mu bylo šest, řekli nám doktoři, že se to už nikdy nezmění. A když mu bylo šestnáct, umřel. Ještě předtím jsem začala žadonit, moc jsem si přála nebýt sama. A tak se narodila Tereza. Byla jsem šťastná. Hned jak trochu povyrostla, začala jsem ji všechno učit, abychom si mohly hrát. Výsledkem bylo, že ve čtyřech letech uměla tolik věcí, jako by už chodila do školy. Myslím, že jí to není na škodu, kromě toho, že se věnuje muzice, ještě donedávna studovala dvě vysoké školy.
Muzika k vaší rodině vůbec patří. Tatínek je zvukový režisér vážné hudby, vaše maminka zpívala a hrála divadlo, její bratr byl známý slovenský zpěvák a skladatel Jaro Filip…
Máte pravdu, muzika je u nás trochu za životní postoj. Ale abyste si nemyslela, že mě rodiče nutili je následovat. Spíš naopak. Máma nesnášela, když jsem se předváděla. Pořád mi vysvětlovala, že to není hezké, a za příklad mi dávala písničku Vysockého O prvních řadách. Zpíval v ní, že člověka nectí, když se dere dopředu, ale lepší je, když stojí opodál a vnímá ostatní. Dlouho jsem nechápala, co po mně máma chce a proč se zlobí, když se snažím bavit společnost. Ve dvanácti se ale něco zlomilo, ze dne na den jsem se začala stydět, nebyla jsem schopná ani jíst ve školní jídelně, natož přednést nějakou básničku.
Teď zpíváte před plnými sály.
Když jsem byla v prvním ročníku na střední škole, zamilovala jsem se do člověka, který k nám na školu přišel dělat nábor do místního folklorního souboru. Byl o osm let starší, pořád jsem na něj myslela, ale on o tom vůbec nevěděl. Kvůli němu jsem samozřejmě začala zpívat v tom souboru, zalíbilo se mi to a po dvou letech jsem přešla do Lúčnice. Sebevědomí vzrostlo. Dostat se do Lúčnice, to nebylo jen tak.
A z nejlepšího slovenského folklorního souboru vedla už cesta rovnou do muzikálu. Jak se to přihodí, že dívka odloží kroj a začne působit v showbyznysu?
Za to můžou Vlasy. Když jsem se dozvěděla, že se v Praze chystá tenhle muzikál, musela jsem to prostě zkusit. Těsně předtím jsem totiž viděla v Bratislavě broadwayskou putovní verzi a byla jsem z toho uplně vyřízená. Aspoň jeden vokál kdybych si tam mohla zazpívat! A tak jsem se vypravila na konkurs. U dveří se mě ptali: Z jakého jste divadla? Já na to: Nejsem z divadla, ale musím dovnitř! Ani nevím, jak jsem je přesvědčila, ale pustili mě. Tak to všechno začalo.
Muzikál je dnes zábava pro masy. Tak to bere spousta lidí v Čechách. Nevadí vám taková nálepka?
Na Slovensku už dlouho patří muzikál mezi pokleslé žánry, takže to pro mě není žádná novinka. V Čechách byly dost kvalitní, teď asi také ztrácejí na renomé. Je to škoda, ale co nadělám? Myslím si, že na vině je fakt, že se teď s muzikály doslova roztrhl pytel. A hodně lidí si myslí, že když dá dohromady dvě a půl hodiny muziky, je to muzikál a hurá s ním na trh. Než se v divadle vystřídá tolik diváků, aby vešlo ve všeobecnou známost, že zase vznikla další hloupost, má autor vyděláno.
Muzikály, ve kterých zpíváte, snad takové nejsou?
Zpívala jsem v muzikálech, za které se snad nemusím moc stydět. A třeba na Vlasy nemůžu prostě zapomenout. To byl zážitek.
Alternace hlavní role v Johance z Arku vám přinesla i první střet s bulvárem. Psalo se o vás jako o sokyni Lucie Bílé.
Nikdo se mě na nic neptal a já se přitom z novin o sobě dozvídala hrozné věci. To byla děsná situace. Nechápala jsem to, neměly jsme s Luckou žádný konflikt. A oni ho rozebírali, a ani slovíčkem se nezmínili o tom, jak zpívám. To mě mrzelo.
Teď se v bulváru zase propírá váš vztah s Ondřejem Soukupem. Celkem si užíváte.
Už jsem si zvykla, že mne s někým porovnávají. Ale když začnou vrtat do soukromí, otřese to nejen s vámi, ale i s tím vztahem. Nakonec jsem to ale svým způsobem přijala a přestala to řešit.
Ondřej Soukup je ovšem také producentem vašeho nového alba. To si bulvár jistě rád vychutná.
Spolupráce byla dřív než ten vztah! Když jsem skládala písničky pro další album, přišla jsem se za Ondřejem jen poradit. Jako za starším a zkušenějším. Moje muzika se mu líbila, protože je netradiční a jiná než ta, co se u nás obvykle dělá. Zkusil tedy pár mých věcí aranžovat, začali jsme spolupracovat… Vyvíjelo se to pomalu, postupně. A je to tak dobře.
