O lásce, která svazuje, bolí a ubližuje. Tak by mohl znít podtitul hry Den jako stvořený pro lásku, která začala putovat po českých divadlech. Jde o dramatickou podobu dvou povídek Williama Saroyana. V té první je zachycen životní příběh prostitutky Karolíny, v druhé jde o komplikovaný vztah mezi matkou a synem. Ti dva se milují, ubližují si, svazují se...
Na scéně kulminuje vášnivé lidské drama v podání dvou herců – Jany Krausové a Kryštofa Hádka. Jsou matka a syn. Tak jako v životě, ale tam každý v jiné rodině.
Jak to, že se vztah mezi matkou a synem může změnit v takové drama?
Kryštof Hádek: Ta divadelní hra je vlastně výřezem ze života mladého kluka, Maxe. Doposud žil s matkou. Ale pak si jednou cestou z práce uvědomí, že s jeho životem není vše v pořádku. Chce něco podniknout, změnit. A tak začne doma bojovat za svou nezávislost. Je to bitva, v jedné chvíli má Max jen krůček k tomu, aby matce, která ho nechce ztratit, ublížil. Fyzicky ublížil. Nakonec ale rezignuje, ztratí odvahu. Zůstane s matkou a s vědomím, že je na ní závislý. A ona na něm.
Odchody dětí od rodičů bývají komplikované. Proč to ale zrovna Max nezvládne?
Jana Krausová: Max lpí na matce a ona zase visí na něm. Hraju matku, která miluje své dítě tak silně, až ho zničí.
Kryštof Hádek: Max je slaboch. A z představení je znát – aspoň doufám – že ho matka tak vychovala. Hýčká ho, vykrmuje si ho, všechno by nejraději udělala za něj. A on pak nedokáže být sám sebou.
U koho je tedy chyba? Asi u matky, že?
Jana Krausová: U obou, ale u té mámy větší. Ona Maxe úplně udolá, nedá mu vlastně šanci. Max je její oběť, ovlivňovala ho od útlého věku, žila bez muže, a tak si ze syna udělala náhradu. Vlastně ho povýšila na svého partnera. Svět venku ji nezajímá, bez syna nikam nechodí, seznámit se s nikým nechce... Nejlépe je to vidět na jejich rodinných rituálech. Pravidelně si spolu dávají kafíčko, Max usedá a matka mu přistrčí židli. Syn žije podle matčina modelu. Když se pokusí vymanit, uvažuje i o sebevraždě. Ale ani k ní nenajde odvahu
Sebevražda není východisko. Jenže existuje vůbec nějaké?
Kryštof Hádek: Z toho příšerného vztahu je asi jediná cesta: prásknout dveřmi! Hrozně bych mu přál, aby na to našel sílu. Jeho revolta zkrachuje na citech. Má mámu moc rád.
Na divadle se používají dramatičtější gesta, konflikt je vyhrocenější...
Jana Krausová: ... ale ve skutečném životě to bývá stejné drama! Znám několik případů, kdy syn s matkou snad denně bojovali o nezávislost. Nebo naše sousedka – měla několik dětí, které emigrovaly. Zůstal nejmladší syn a ona se k němu upjala podobným způsobem.
To je celkem pochopitelné. Máte také dva syny, určitě se občas nevyhnete touze mít je ještě u sebe a pro sebe.
Jana Krausová: Davidovi je čtyřiadvacet, Adamovi o dva méně a já jim už dávno nepřikazuju. Bydlíme společně, ale oni jsou už samostatní. Jako každé mámě mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je nesmím sledovat, nesmím se strachovat, že jsou hubení. Musím je nechat, ať si třeba uvaří sami.
A jak je to u Hádků?
Kryštof Hádek: Pamatuju si, že když jsem třeba v patnácti šel ven, máma mi říkala, ať jsem radši doma. Tu situaci si někdy připomenu, když hraju Maxe. Ale divadlo se nedá srovnat s mým životem. Max je jedináček, my jsme tři bráchové, nežijeme jen s mámou, ale i s tátou. A máme normální vztahy. Jsem svobodný.
To je výhoda, být nejmladší syn, ne?
Kryštof Hádek: Chcete říct, že ten nejmladší bývá nejrozmazlenější? Na tom kus pravdy bude. Moji rodiče si synovskou pubertu prožili už dvakrát, takže na mě byli připraveni.
Kdy by vůbec děti měly opouštět domov? Co nejdřív, aby se otrkaly, nebo později?
Jana Krausová: V pubertě by to být jistě nemělo, to má být člověk hájený. Zrovna když kluci dospívali, rozešli jsme se s manželem, ale kluci tím snad netrpí. Naštěstí. Všichni spolu dál vycházíme, vídáme se, plánujeme – jsme rodina, která drží při sobě. Snad i proto synové nemají potřebu se odstěhovat.
Jistě však existují rodiny, kde brzký odchod dítěti prospěje. Někdy také máte v sedmnácti už hotového chlapa. A jiný dozrává později.
K procesu zrání patří konflikty. Je vůbec možné se odpoutat od rodičů bez revolty?
Jana Krausová: Konflikty jsou přirozené, máme je i doma. Krausovi rozhodně kliďasové nejsou. Hádat se není nutné, lidi se mají snažit domluvit. Po takovém řešení osobně toužím nejvíc, ale někdy se kompromis nedaří.
Kryštofe, kdy jste poprvé odešel na delší čas z domova?
Kryštof Hádek: Rok a půl jsem studoval v Anglii. To byla výborná zkušenost. Najednou jsem byl někde pryč a byl jsem tam sám. Nejenže mě neovlivňovali rodiče, ale zbavil jsem se i vlivu kamarádů. Prostě jsem se tam najednou ocitl a bylo to. Když jsem se vrátil zpátky, bydlel jsem zase u rodičů.
A teď ?
Kryštof Hádek: Zkouším bydlet sám v bytě po bráchovi a domů vlastně jezdím na návštěvy. Od rodičů jsem si ale ještě neodvezl ani všechny věci. Ten proces je pozvolný – ze začátku jsem občas spal v novém bytě, občas u rodičů.
Posílilo to rodinnou pohodu?
Kryštof Hádek: Určitě. Teď jsme si vzácnější a společné chvíle si víc užíváme. Ale naši mě ani předtím nenutili do něčeho, co jsem nechtěl. Když ke mně měli nějakou připomínku, spíš mi radili z pozice starších a zkušenějších. V pubertě si se mnou asi občas užili, ale větší boje a hádky jsme mezi sebou nikdy neměli.
Kdo prožívá víc odchod dětí – matky, nebo otcové?
Jana Krausová: Tátové bývají fixovaní na dcery a mámy zase na syny. Sama jsem dlouho toužila po holce. Kdybych ji měla, myslím, že by mi nevadilo v ní vidět dospělou. Dcera je pro matku v rodině partnerkou, máma ji víc chápe, vcítí se do ní. Kdežto kluk je pro mámu pořád kluk, pravda, někdy i chlapeček.
Maxova matka nemá muže... Zase namítnu, že je její postoj trochu pochopitelný.
Jana Krausová: Ženy už jsou takové. Potřebují dávat lásku. Když přijedou z porodnice, propadnou občas dítěti a partner se ocitne na druhé koleji. Pokud se muž vůbec nevyskytuje, nebo záhy prchne, může se do jeho role ,převtělit’ syn. Není divu. Sama jsem měla nevlastního tatínka, ve kterém jeho matka pořád viděla malého kluka. I když už sám měl vlastní děti.
Jak z toho ven?
Jana Krausová: Nejlepší je nenásilný způsob osamostatňování dětí. Aby to nebolelo ani na jedné, ani na druhé straně.
V divadelní hře se takový způsob nezdá být možný. A jak by měl vypadat v životě?
Jana Krausová: Myslím, že dobrou variantou je třeba cesta na zkušenou. Když se děti sbalí, vyjedou do světa – do školy, za prací. Brala bych to jako předpremiéru: v cizině a na vlastních nohou člověk dozraje a uvědomí si, že se dokáže postarat sám o sebe. Dodá mu to na sebevědomí. Tím si prošel Kryštof, v Anglii cosi sklízel, učil se, pracoval. A moc dobře udělal. Tohle bych přála i svým klukům.
Na scéně kulminuje vášnivé lidské drama v podání dvou herců – Jany Krausové a Kryštofa Hádka. Jsou matka a syn. Tak jako v životě, ale tam každý v jiné rodině.
Jak to, že se vztah mezi matkou a synem může změnit v takové drama?
Kryštof Hádek: Ta divadelní hra je vlastně výřezem ze života mladého kluka, Maxe. Doposud žil s matkou. Ale pak si jednou cestou z práce uvědomí, že s jeho životem není vše v pořádku. Chce něco podniknout, změnit. A tak začne doma bojovat za svou nezávislost. Je to bitva, v jedné chvíli má Max jen krůček k tomu, aby matce, která ho nechce ztratit, ublížil. Fyzicky ublížil. Nakonec ale rezignuje, ztratí odvahu. Zůstane s matkou a s vědomím, že je na ní závislý. A ona na něm.
Odchody dětí od rodičů bývají komplikované. Proč to ale zrovna Max nezvládne?
Jana Krausová: Max lpí na matce a ona zase visí na něm. Hraju matku, která miluje své dítě tak silně, až ho zničí.
Kryštof Hádek: Max je slaboch. A z představení je znát – aspoň doufám – že ho matka tak vychovala. Hýčká ho, vykrmuje si ho, všechno by nejraději udělala za něj. A on pak nedokáže být sám sebou.
U koho je tedy chyba? Asi u matky, že?
Jana Krausová: U obou, ale u té mámy větší. Ona Maxe úplně udolá, nedá mu vlastně šanci. Max je její oběť, ovlivňovala ho od útlého věku, žila bez muže, a tak si ze syna udělala náhradu. Vlastně ho povýšila na svého partnera. Svět venku ji nezajímá, bez syna nikam nechodí, seznámit se s nikým nechce... Nejlépe je to vidět na jejich rodinných rituálech. Pravidelně si spolu dávají kafíčko, Max usedá a matka mu přistrčí židli. Syn žije podle matčina modelu. Když se pokusí vymanit, uvažuje i o sebevraždě. Ale ani k ní nenajde odvahu
Sebevražda není východisko. Jenže existuje vůbec nějaké?
Kryštof Hádek: Z toho příšerného vztahu je asi jediná cesta: prásknout dveřmi! Hrozně bych mu přál, aby na to našel sílu. Jeho revolta zkrachuje na citech. Má mámu moc rád.
Na divadle se používají dramatičtější gesta, konflikt je vyhrocenější...
Jana Krausová: ... ale ve skutečném životě to bývá stejné drama! Znám několik případů, kdy syn s matkou snad denně bojovali o nezávislost. Nebo naše sousedka – měla několik dětí, které emigrovaly. Zůstal nejmladší syn a ona se k němu upjala podobným způsobem.
To je celkem pochopitelné. Máte také dva syny, určitě se občas nevyhnete touze mít je ještě u sebe a pro sebe.
Jana Krausová: Davidovi je čtyřiadvacet, Adamovi o dva méně a já jim už dávno nepřikazuju. Bydlíme společně, ale oni jsou už samostatní. Jako každé mámě mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je nesmím sledovat, nesmím se strachovat, že jsou hubení. Musím je nechat, ať si třeba uvaří sami.
A jak je to u Hádků?
Kryštof Hádek: Pamatuju si, že když jsem třeba v patnácti šel ven, máma mi říkala, ať jsem radši doma. Tu situaci si někdy připomenu, když hraju Maxe. Ale divadlo se nedá srovnat s mým životem. Max je jedináček, my jsme tři bráchové, nežijeme jen s mámou, ale i s tátou. A máme normální vztahy. Jsem svobodný.
To je výhoda, být nejmladší syn, ne?
Kryštof Hádek: Chcete říct, že ten nejmladší bývá nejrozmazlenější? Na tom kus pravdy bude. Moji rodiče si synovskou pubertu prožili už dvakrát, takže na mě byli připraveni.
Kdy by vůbec děti měly opouštět domov? Co nejdřív, aby se otrkaly, nebo později?
Jana Krausová: V pubertě by to být jistě nemělo, to má být člověk hájený. Zrovna když kluci dospívali, rozešli jsme se s manželem, ale kluci tím snad netrpí. Naštěstí. Všichni spolu dál vycházíme, vídáme se, plánujeme – jsme rodina, která drží při sobě. Snad i proto synové nemají potřebu se odstěhovat.
Jistě však existují rodiny, kde brzký odchod dítěti prospěje. Někdy také máte v sedmnácti už hotového chlapa. A jiný dozrává později.
K procesu zrání patří konflikty. Je vůbec možné se odpoutat od rodičů bez revolty?
Jana Krausová: Konflikty jsou přirozené, máme je i doma. Krausovi rozhodně kliďasové nejsou. Hádat se není nutné, lidi se mají snažit domluvit. Po takovém řešení osobně toužím nejvíc, ale někdy se kompromis nedaří.
Kryštofe, kdy jste poprvé odešel na delší čas z domova?
Kryštof Hádek: Rok a půl jsem studoval v Anglii. To byla výborná zkušenost. Najednou jsem byl někde pryč a byl jsem tam sám. Nejenže mě neovlivňovali rodiče, ale zbavil jsem se i vlivu kamarádů. Prostě jsem se tam najednou ocitl a bylo to. Když jsem se vrátil zpátky, bydlel jsem zase u rodičů.
A teď ?
Kryštof Hádek: Zkouším bydlet sám v bytě po bráchovi a domů vlastně jezdím na návštěvy. Od rodičů jsem si ale ještě neodvezl ani všechny věci. Ten proces je pozvolný – ze začátku jsem občas spal v novém bytě, občas u rodičů.
Posílilo to rodinnou pohodu?
Kryštof Hádek: Určitě. Teď jsme si vzácnější a společné chvíle si víc užíváme. Ale naši mě ani předtím nenutili do něčeho, co jsem nechtěl. Když ke mně měli nějakou připomínku, spíš mi radili z pozice starších a zkušenějších. V pubertě si se mnou asi občas užili, ale větší boje a hádky jsme mezi sebou nikdy neměli.
Kdo prožívá víc odchod dětí – matky, nebo otcové?
Jana Krausová: Tátové bývají fixovaní na dcery a mámy zase na syny. Sama jsem dlouho toužila po holce. Kdybych ji měla, myslím, že by mi nevadilo v ní vidět dospělou. Dcera je pro matku v rodině partnerkou, máma ji víc chápe, vcítí se do ní. Kdežto kluk je pro mámu pořád kluk, pravda, někdy i chlapeček.
Maxova matka nemá muže... Zase namítnu, že je její postoj trochu pochopitelný.
Jana Krausová: Ženy už jsou takové. Potřebují dávat lásku. Když přijedou z porodnice, propadnou občas dítěti a partner se ocitne na druhé koleji. Pokud se muž vůbec nevyskytuje, nebo záhy prchne, může se do jeho role ,převtělit’ syn. Není divu. Sama jsem měla nevlastního tatínka, ve kterém jeho matka pořád viděla malého kluka. I když už sám měl vlastní děti.
Jak z toho ven?
Jana Krausová: Nejlepší je nenásilný způsob osamostatňování dětí. Aby to nebolelo ani na jedné, ani na druhé straně.
V divadelní hře se takový způsob nezdá být možný. A jak by měl vypadat v životě?
Jana Krausová: Myslím, že dobrou variantou je třeba cesta na zkušenou. Když se děti sbalí, vyjedou do světa – do školy, za prací. Brala bych to jako předpremiéru: v cizině a na vlastních nohou člověk dozraje a uvědomí si, že se dokáže postarat sám o sebe. Dodá mu to na sebevědomí. Tím si prošel Kryštof, v Anglii cosi sklízel, učil se, pracoval. A moc dobře udělal. Tohle bych přála i svým klukům.
