Girls jsi začala psát v pouhých čtyřiadvaceti, krátce po dokončení vysoké. Jak zvládáš to, že seriálu brzy dáte definitivní sbohem? Bude to samozřejmě smutné. Je to váš život, přátelé, identita – tolik věcí zabalených do jedné. Je to jako opustit střední nebo vysokou školu, jako se rozvést – zkrátka hodně věcí najednou. Ve stejné době, kdy jsme seriál dotočili, jsem oslavila třicetiny, takže je v něm i hodně symboliky. Třicítku si vážně užívám. Vím, že věk je jenom číslo, ale většina seriálu se točí kolem toho, jak k smrti vyčerpávající život vedou dvacátníci. Něco na tom je - když je vám třicet, už si můžete dovolit říci: „Ne, ne, už mám v životě taky něco za sebou.” nebo “S tím nesouhlasím.”
Vím, že je za vším také spousta tvrdé dřiny – zmírňuje tvůj smutek alespoň trochu pocit úlevy? Do jisté míry se mi ulevilo – pracovní nasazení bylo vražedné. Záhy si na to ale zvyknete, a když je pak po všem, uvědomíte si, jaké to je žít zase v normálním, lidském tempu. Budou mi chybět všechny ty prospěšné aspekty seriálu – například sounáležitost a kreativita. Zároveň ale budu postrádat i tu část, která zahrnuje nedostatek spánku a neustálé nervové vypětí. Asi je to podobné jako s kokainem – ten vám taky chybí, když ho přestanete brát. A není to zrovna ta nejzdravější věc, po níž by se vám mělo stýskat.
Zatímco se seriál od samého začátku odehrává po krizi, a jeho postavy tak v lecčems mají pouze omezené možnosti, působí velmi nadějným a v mnoha ohledech i bezstarostným dojmem. Myslíš si, že bys dnes, s ohledem na současné politické klima, byla schopná napsat Girls znovu? Ne, nebyla. Potřebovali jsme natočit celý seriál ve světě, v němž nad námi držela ochranitelskou ruku otcovská postava v podobě Obamy. Nakonec jsme totiž vždycky měli neotřesitelný pocit, že to, co je správné, bude i chráněno. Myslím si, že šok ze zvolení Trumpa je velkou extravagancí. Když se bavíte s lidmi odlišné barvy pleti, transsexuály, homosexuály či imigranty, všichni reagují podobně – „No jo, vítejte v systému, který zásadně ovlivnil můj život.“ Jako příslušníci bílé rasy se musíme v demokratické bublině cítit bezpečně. Donald Trump nepředstavuje nic nového, je jen připomínkou toho, co se tady v minulosti dělo. Děsivou připomínkou problémů, s nimiž se tolik Američanů vždycky potýkalo. Taky se domnívám, že bych se dnes už asi bála Girls psát. Myslím jakožto mladý člověk, který sleduje internetovou kulturu; asi by to bylo až příliš hluboko zakořeněné v mé mysli, než abych mohla seriál bez obav psát.
Jak tahle drastická proměna vnějších okolností změní tvůj přístup k dalším projektům, které se rozhodneš realizovat? Jak jsem řekla už spoustě svých přátel, myslím si, že je opravdu důležité nadále pokračovat ve svém umění. Způsobem, který je pro vás osobní a posvátný. Není vždy nezbytně nutné zastávat nějaké politické stanovisko nebo se k něčemu vyjadřovat – dělat umění je samo o sobě dost radikální. Nemusí být zkrátka nutně namířeno k odstranění Trumpa. Bylo by skvělé, kdyby to mělo takový vedlejší účinek, ale domnívám se, že prostě jen musíme dělat práci, která je pro nás důležitá a nechat ji promlouvat k době, v níž žijeme. Pak zapojit a sdílet vlastní zdroje, a to jak nejlépe dokážeme.
Co ses od Hanny za těch šest let naučila? Na Hanně miluji především to, že je skutečně sama sebou. Nedovolí ostatním, aby ji urazili a pak si jen tak odešli, vždycky musí mít poslední slovo. Dokáže si říct o to, co potřebuje – sice ne vždy zrovna tím nejvybíravějším způsobem, ale nikdy se nepřetvařuje, nechodí kolem horké kaše a právě tohle jí zcela upřímně závidím. Bylo zábavné a inspirativní ji hrát.
Jaké momenty, scény nebo situace, v nichž se Hannah ocitla, jste hrála nejraději? Vždycky jsem si užívala, když se Hannah ocitla na nějakém nečekaném místě. Ať už v první řadě, kdy se v rodném Michiganu dala dohromady s lékárníkem. Nebo když chvíli chodila s Patrickem Wilsonem. Či když se v poslední sérii vydá na surf kemp do Montauku... Zbožňuju Hannu v situacích, kdy se plácá jako ryba na suchu a musí se v nich postupně zorientovat. Je to taková peciválka a tvor, který se nejraději povaluje ve své vlastní posteli, takže když se pak vydá ven do světa, je na tom něco hodně legračního. Má spoustu problémů – a pokud není ve svém bytě, není tak docela ve své kůži, s čímž se naprosto ztotožňuji. Moje přítelkyně Durga Chew-Bose vydává knihu, krásnou knihu s názvem Too Much and Not in the Mood, v níž některé lidi označuje za “nook people” – ty, kteří se nejlépe cítí na svém bezpečném místě. A to jsem přesně já – žádný poustevník, ani asociál, ale člověk, který se nejlépe cítí ve svém koutečku.
Co ti v případě Hanny bude chybět nejvíc? Miluju její způsob projevu. Legrační, naivní způsob, jakým se dívá na lidi, i to, jak příšerně nevkusné nosí svetry. Je zábavné ji hrát, být v jejím těle. Asi mi budou chybět nejen její kostýmy, ale i pocit, že jsem se ocitla v její kůži. Pocit, že jsem na chvíli touhle postavou, která i navzdory tomu, co si lidé myslí, není stejná jako já.
Co naopak nebudeš postrádat vůbec? Bylo to náročné zejména v době, kdy seriál nemohl být hodnocen podle vlastních zásluh, neboť se kolem něho rozpoutal hlasitý, kritický dialog. Tohle mi opravdu chybět nebude. Dělo se toho tolik, když seriál konečně spatřil světlo světa. A provázela ho velká očekávání, podle kterých měl reprezentovat všechno a zároveň neměl reprezentovat vůbec nic. Všichni měli svůj názor, i když ho nikdy neviděli, a to je opravdu velké množství negativní energie, která se řítí vašim směrem. Byla jsem taky hodně unavená. Kvůli seriálu jsem si zničila tělo. Dám se zase dohromady – je mi teprve třicet – ale z doby, kdy jsem byla schopná pařit celou noc až do rána, jsem se přehoupla rovnou do středního věku. Vzpomínám si na první řadu, kdy jsem šla na rande s nějakým klukem, vypila celou láhev vína a pozvracela se v dodávce cestou do práce. Živě si vybavuju, jak mi na place šplouchalo víno v žaludku – úpěla jsem a lila do sebe Gatorade. Ale odvedla jsem ten den svou práci. Dneska by mě to odrovnalo na šest dní dopředu.
Jedna z epizod nastoluje otázku vlivu sociálních médií a zodpovědnosti na internetu. Jsi neustále překvapována reakcemi lidí na své příspěvky? Ano. Je to psycho. Když bezděky řeknu něco netolerantního, transfobického, rasistického, podporujícího negativní stereotypy žen, jejichž identitám nerozumím, jen do mě – vyslechnu vás a omluvím se. Ale když píšu příspěvky, v nichž referuji o Donaldu Trumpovi jako o taťkovi nebo se na Twitteru zmiňuji o svém erotickém snu, pak… proč já? Nikdy jsem nebyla fanynkou nenávistného sledování, nenávistného čtení – dopřávám si pouze média, která mě baví, protože život je přece příliš krátký. Takže představa lidí, kteří se hrnou na mé stránky, jen aby mi sdělili, jak jsem podle nich ubohá, mi vážně nejde na rozum. Jednou mi někdo na mém přívěsu nechal vzkaz na jakési účtence z restaurace, který zněl: Jsem lepší spisovatel než ty. Na účtence. A já jsem si říkala – no, já jsem ve svém přívěsu a ty mi tohle píšeš na účtenku, tak nevím. Možná jsi. Možná jsem z toho jen dokázala víc vytřískat. Nejsem si jistá
Máš kvůli tomu někdy chuť své účty na sociálních médiích zrušit? Dříve jsem to milovala – hodně svých nejlepších přátel jsem získala prostřednictvím sociálních médií. V neděli jsem byla na brunchi a když jsem se rozhlédla, uvědomila jsem si, že tam se mnou sedí tři z mých nejlepších přátel, které jsem potkala na Twitteru. Ale to bylo ještě před rokem 2008, než jsem se stala slavnou, když jsem se ještě seznamovala s jinými zajímavými dívkami z New Yorku, které řešily podobné otázky.
Jak moc tě těší obálka časopisu Glamour s vaší nevyretušovanou fotografií? Bylo pro mě opravdu důležité osobně vyzdvihnout význam toho, že jsem měla možnost nechat své tělo na obálce časopisu nedotčené. Dokonce i v mých třiceti letech měla skutečnost, že se mohu podívat se na obálku toho časopisu a vidět na něm své tělo nevylepšené, obrovský vliv na moji sebeúctu. Bylo to poprvé, co jsem kdy postovala své propagační fotografie, protože jsem se na nich taky poprvé cítila sama sebou. Je skvělé se podívat na fotku a říct si – jé, to jsem já. A mně se líbí, jak vypadám.
leden 2017, New York
