Už skoro sedm let jste editorka a zároveň specialista na sociální sítě v DVTV. Vymýšlíte témata, vyhledáváte hosty, děláte rešerše, mluvíte Martinovi do sluchátka?
Odpověď na všechno je ano, ale… Úkolem editora v DVTV je především tvorba obsahu, to znamená výběr témat a hostů, zpracovávání aktuálních událostí politických, zahraničních i společenských tak, aby byly atraktivní pro diváka, výběr a tipování hostů na profilové rozhovory a třeba i příprava a náměty na mimořádná vysílání jako volební speciály. Ale DVTV je tým lidí, rešerše chystají naši koeditoři a i příprava rozhovoru – třeba video ukázky nebo grafické zpracování je týmová práce. Stejně jako v jiných médiích i my máme pořady, kde řešíme dlouhodobější plánování i denní agendu. A do sluchátka opravdu mluvím Martinovi i všem ostatním.
Můžete mi popsat svůj pracovní den?
DVTV funguje na systému střídání dvou editorů, takže můj pracovní den „v práci“ jsou většinou tři dny v týdnu. Od vypuknutí koronavirové krize jsme zavedli natáčení večer, to znamená, že denně točíme většinou od šesti do devíti až deseti hodin. To zahrnuje i hodinový živě vysílaný pořad od 20:00, který si naši diváci mohou pustit na webu dvtv.cz nebo na Aktuálně.cz. Předtím předtáčíme, co je třeba předtočit, nebo točíme profilové rozhovory a nejrůznější nadčasová témata, které nejsou součástí večerního speciálu. Tím že rozhovory publikujeme nejen živě jako stream, ale vždy i na webu, je nutné je zpracovat i po natočení, vymyslet jim takový titulek, aby diváci měli chuť si interview pustit, nabít je do redakčního systému, sestříhat ukázky na sociální sítě... Skoro nejpodstatnější je i vymyslet, jaký den a v kolik hodin rozhovor půjde, aby neztratil na aktuálnosti, nebo zbytečně nepropadl v den, kdy je předem jasné, že díru do světa neudělá. Denně publikujeme tři rozhovory, o víkendu jeden, takže ano, někdy je toho až dost.
K tomu dennímu režimu, nejsem úplně ranní ptáče, každé vstávání je pro mě za trest. Naštěstí si v DVTV na ranní porady nepotrpí nikdo, takže první denní porada týmu se odehrává většinou kolem jedenácté a online. Tam si editor, moderátor, vedoucí DVTV – což jsou dva Honzové – Rozkošný a Ouředník, a koeditor ujasní, co ten den budeme natáčet, jaké aktuální události by nám neměli uniknout, zda máme nějaké tiskovky, které chceme vysílat živě, atd. Z těchto porad často vychází témata, kterým říkám denní agenta. Prostě to, co se odehrává třeba v politice, aktuální zahraniční události a v poslední době hlavně věci spojené s koronavirovou krizí. V průběhu odpoledne se všichni přesuneme do redakce a dál pokračujeme v přípravě a ladění rozhovorů. Moderátoři píší rozhovory a editor už i dost přemýšlí o tom, co a kdy bude vydávat v ten den a co točit zítra. V pozdním odpoledni si poradu ještě zopakujeme nad už finálními verzemi rozhovorů a podobou večerního speciálu společně s našimi kameramany, režisérem a zvukařem.
Na druhou polovinu týdne přebírá editorské žezlo kolega Jiří a mně nastává to, čemu říkám home office. Dny, kdy se nechodí do práce, ale zase je třeba vymyslet a naplánovat, co budeme točit další týden, až si to žezlo zase vezmu zpět. V tomhle mi nejvíc pomáhá moje koeditorka a pravá ruka Katka, která kromě toho, že navrhuje témata a hosty rozhovorů, taky většinu hostů domlouvá a oslovuje, je zlatá.
Staráte se o Facebook DVTV. Jaký post vyvolal největší vášeň za celou tu dobu? Překvapilo vás to?
Že bych si vzpomněla na jeden konkrétní příspěvek nebo téma, to asi ne. Na sítích hodně rezonovala naše vzpomínková videa z crowdfundingové kampaně, kterou jsme měli na jaře. Moderátoři nich připomínali a svým pohledem komentovali zásadní rozhovory DVTV s hosty jako byl Marek Prchal, Andrej Babiš, Ivo Rittig, nebo Zdeněk Pohlreich. Třeba Martinovo vzpomínkové video na rozhovor s Markem Prchalem vidělo víc než milion lidí. Obecně často ani po těch letech nechápu, jak moc zloby a nenávisti mají někteří lidé potřebu a často i pod svým jménem publikovat veřejně. Ale aby tady bylo i něco zásadního a hezkého, jeden z historicky nejsledovanějších a právě na sítích nejsdílenějších rozhovorů bylo Martinovo interview se stoletou paní Vlastimilou Šrůtkovou, i když už to jsou dva roky, co jsme ho natáčeli, stále se občas najde někdo, kdo si na něj v souvislosti s mou prací vzpomene.
Na sociálních sítích vám chodí hromada ošklivých komentářů. Už jste si na to zvykla a přijímáte je s chladnou hlavou nebo někdy musíte chvíli počkat, než na nějaký slušně a korektně odpovíte?
Facebook DVTV má v současnosti okolo 300 tisíc fanoušků, další stovky tisíc jsou na Instagramu, Twitteru a Youtube, některé příspěvky mají i deset tisíc komentářů. V tom objemu bychom potřebovali armádu na to, abychom mohli na vše reagovat. A přitom sociální sítě řeším jen já a právě moje koeditorka Katka. Naší ambicí není na všechny komentáře reagovat, protože to ani není možné. Cítíme se jako DVTV odpovědní za obsah, který vytváříme, ale už ne za to, co pod naše videa píší lidé na sítích, Samozřejmě jsou témata jako násilí, sexuální témata, rozhovory týkající se dětí a zdraví, kde komentáře víc hlídáme a snažíme se diskuze usměrňovat.
Co máte za školu, co jste dělala předtím a jak jste se k této práci dostala?
Já jsem studovala všechno a nic. Mediální studia, žurnalistiku, gender studies, politologii, i bohemistiku a společenské vědy na pedagogické fakultě. Všechno vždycky pár let a vše bez úspěšného zakončení, protože jsem to vždycky po pár letech vzdala a dala přednost práci. Od devatenácti jsem pracovala v České televizi, kde jsem nejdříve ve zpravodajství psala titulky – takové ty jmenovky lidem – pořadům jako Události, nebo Události, komentáře. Pak jsem postupně ve zpravodajství dělala skoro všechno. Produkci ČT24 v dobách, kdy začínala. Produkci pořadů jako 168 hodin, nebo Otázky Václava Moravce, koeditovala jsem Události, komentáře i pořady jako Studio ČT24 nebo Před půlnocí. A před více než šesti lety, kdy jsem už byla zapojena v týmu Událostí, komentářů a začalo se řešit, že je čas odejít, odešla jsem společně s Martinem, Danielou, Honzou Rozkošným a Honzou Ouředníkem budovat tu novou nejlepší internetovou televizi DVTV. A nikdy toho rozhodnutí nelitovala.
Je nějaké téma, které jste chtěla prosadit, ale zatím vám to neprošlo?
Asi není, je hodně témat, o kterých v týmu dlouho diskutujeme, ale většinou dojdeme ke shodě, proč to či ono téma nebo hosta natočit, nebo nenatočit. Nikdy se nestalo, že bych se cítila nevyslyšena se svým nápadem, nebo námětem.
Máte nějaký hromadný chat všech lidí z DVTV, kde se o věcech radíte, bavíte nebo prostě jen tak normálně komunikujete? Pokud ano, na jaké platformě?
My jsme na Facebooku. Máme mnoho skupin, kde řešíme téměř vše. Snažili jsme se v minulosti přejít na jiné platformy, ale vzhledem k tomu, že na FB jsme všichni, i když někteří z donucení, vždycky se na Messenger nakonec vrátíme.
Vedla jste celou kampaň, kdy DVTV vybrala crowdfundingem 10 milionů, to je ohromný úspěch. Jak jste to vy osobně oslavila?
Ano, kampaň jsem vedla a bylo to boží, ale kdyby nebylo skvělé práce týmu, hlavně moderátorů Daniely, Martina a Emmy, vedoucího projektu DVTV Honzy Rozkošného a všech ostatních, nikdy by to takhle nedopadlo. Ono je snadné něco vymyslet, ale pak potřebujete dokonalou souhru, aby to i skvěle fungovalo. A to my jsme zvládli. A jak jsem to oslavila, no vlastně ani nevím. Ale určitě jsem šla na kolo.
Musíte být asi hodně času online. Jak to kompenzujete?
Sportem a kinem. Tedy v době, kdy normálně funguje svět. Žádné striktní pravidla sama pro sebe nemám, protože vím, že bych to stejně nedodržovala. Ale vzhledem k tomu, že hodně pracuju doma, tak se v ty dny na home office snažím vždy pár hodin pracovat a pak pár hodin sportovat, na tohle je to kolo boží, dopracujete, převlíknete se a za pár minut už jste v jiné realitě.
Máte nějaký pracovní sen?
Bude to zní jako strašné klišé, ale ja ho už několik let žiju a doufám, že ještě dlouho žít budu. DVTV je takové zlobivé dítě, které jsme si vydupali z ničeho a je skvělé sledovat, jak hezky roste a sílí. A když navíc v práci máte i svoje nejlepší přátele, pak je to opravdu dream job.
Jak už jste zmínila, ráda jezdíte na kole. K tomu i běháte a máte ráda turistiku. Dělala jste sport odmala?
Já jsem sport nesnášela, ještě tak před deseti lety to byla aktivita za trest. Když mi před sedmi lety vážně onemocněla sestra, „jít na kolo“ byla ideální varianta, jak na chvíli utéct od starostí z domova a vyčistit si hlavu. Tehdy to ještě bylo její stařičké kolo. Když před šesti lety umřela, ten sport mi už zůstal. A já z něj udělala výplň volného času i terapii. Po její smrti jsem si dala měsíc, kdy jsem si řekla, že nemusím dělat nic. Ale pamatuju, jak jsem se na to kolo strašně těšila. Protože těch pár hodin sama se sebou je k nezaplacení. Nohy makají a hlava si jede myšlenky, řeší věci, co potřebujete promyslet a někdy je super i jen tak být.
A kdy vlastně začala vaše vášeň pro silničku?
Já o silničce dlouho snila, poprvé mě na ni vzal loni kamarád Petr Libich, který provozuje Spinning Arenu, fitko zaměřené právě na cyklo sport. A bylo to boží. Je to rychlý, hbitý a prostě to jede. A člověk na tom samozřejmě i líp vypadá, než na „bajku“, jak se mezi lidmi, co mají silničku, říká kolům horským. Moje první kompletní silničko-sezona byla letos a bohužel si říkám, že to mé horské kolo už nikdy šanci nedostane. Silnička je láska, závislost, životní styl.
Jaký okruh kolem Prahy máte nejraději?
Já jsem fanoušek jihu Prahy, i proto, že tam bydlím. Nejradši mám, když vytáhnu kolo a za hodinu jsem na Karlštejně, v Berouně, nebo Svatém Jánu pod Skalou. Mám ráda i okruhy okolo Dobříše, Příbrami, nebo Mníšku pod Brdy. Potom je tu legendární Řevničák. Kopec, který má asi pět kilometrů a když jsem párkrát měla špatný den, nejlepší terapie byla jezdit ho nahoru a dolu a nemyslet u toho na nic.
Čtete o cyclingu nějaký časopis nebo máte nějakou oblíbenou knížku?
Nene, vůbec. Ja jsem čistý praktik. Ani toho o kolech moc nevím a když se mi stane nějaký defekt, nevozím lepení ani nářadí, ale volám kamarády, nebo Liftago.
S výbavou jste spokojená nebo si toužíte pořídit něco lepšího?
Pokukuju po novém kole, ale teď už to nechám na jaro. Problém je, že jediné moje kritérium je, že musí být černé. A zbytek nechávám na lidech, co tomu rozumí, ale jejich názory se často dost rozcházejí, takže na jaře to už definitivně rozseknu a nějakou černou žiletku si pořídím. A kdybyste byla u mě v šatně, mám víc oblečení na sport a kolo, než do práce, už to trochu děsí i mě… Ale samozřejmě když vidím něco pěkného, často neodolám.
Jezdíte sama nebo s nějakou partou?
Dlouho jsem jezdila striktně sama, protože i vzhledem k mému pracovnímu režimu se komplikovaně časově harmonizuji s ostatními. Ale na začátku léta jsem pomáhala s HitHit kampaní za zvýšení bezpečnosti na silnicích Jeden a půl metru týmu kolem profesionálního cyklisty Romana Kreuzigera. A právě přes tento projekt jsem se seznámila s několika lidmi, se kterými jsem strávila na kole část léta. Jízda ve skupině je náročná, ale zase vás to posouvá a nutí k výkonům, které byste sama nedala.
Teď i dost běháte. A koukala jsem, že i poměrně dlouhé tratě. Jak často?
Běhat se snažím dvakrát až třikrát týdně, zvlášť teď v zimě, kdy to na kolo už moc není. Před pár týdny jsem si zaběhla svůj první půlmaraton. Prostě jen tak, ten den se mi běželo dobře a řekla jsem si, že to prostě zkusím. A vyšlo to. Ale jinak se snažím běhat deset až patnáct kilometrů. Z části i proto, že už jsem to párkrát přetáhla a skončila se zánětem šlach a na nuceném měsíci bez sportu s ortézou. A to byl pak těžký měsíc.
Na fotkách máte vždycky sluchátka. Co posloucháte?
Do sluchátek na mě křičí paní z aplikace, že ten kilometr jedu jen za 1:58 a je třeba trochu přidat. A když zrovna nekřičí, poslouchám už roky Imagine Dragons, Black Eyed Peas a Maroon 5. A když mám nostalgickou náladu, mám ještě playlist s názvem Imagine, kde jsou všechny zásadní songy mého života a to občas dojde i na slzičky. Ale ten si nepouštím často.
Co vás motivuje?
Já jsem totální autista. Jsem schopná měsíce a roky opakovat stejné vzorce. Takže když jezdím na kole, jsem schopná to dělat denně a i jezdit stejné trasy. S běháním je to podobně, omezuje mě jen čas, který mám, nebo naopak nemám. Ale samozřejmě mě baví i ten pocit, že děláte něco pro sebe. Funguje to i jako, jak já říkám, skvělá čistička hlavy od práce, stresu a starostí.
Jste původem z Prahy?
Ano, jsem z Prahy a jsem na to patřičně hrdá. Dlouho jsem na různé nabídky na výlety po Česku reagovala slovy, že já jezdím z Prahy jen letadlem, ale v současné době už jsem na tento svůj postoj trochu rezignovala. Protože na cesty letadlem není nejlepší období.
Jakou zemi máte ráda? Kam byste teď nejraději odcestovala?
Já jsem si oblíbila Turecko, je to krásná země s historií a úžasnými lidmi. A v současné době bych nejraději kamkoliv do tepla. Moji přátelé trávili podzim na Mallorce a Kanárských ostrovech na kolech a to byla alespoň podle fotek a vyprávění čistá krása.
Co jste v poslední době četla a doporučila byste i ostatním?
Před pár dny jsem dočetla knihu Daniely Drtinové Jako bych žila dva životy. Je to velmi otevřená zpověď a příběh jejího života. Daniela je jedna z mých nejbližších osob a i přesto, že si myslím, že ji dobře znám, je velmi zajímavé podívat se v knize ještě víc pod povrch. A teď mám připravenou knihu kamaráda – režiséra, scenáristy a dobrodruha – Rudy Havlíka Zítra je taky den. Tak na tu se těším.
Zdá se, že jste v jednom kole. Jak ráda odpočíváte?
Ideální odpočinek si představuji někde ve wellness hotelu na dvouhodinové masáži, v sauně a zakončit to sedmichodobou večeří a vínem. Ale v normálním režimu mi stačí dlouhá masáž a dlouho být v sauně. A pak samozřejmě zase to kolo...
Co by vám udělalo radost?
Asi největší radost by mi udělalo to, kdyby se zase otevřel svět a mohli jsme cestovat a žít bez strachu z toho se potkávat, jít na večeří, do kina, divadla nebo fitka. A to i z toho důvodu, že mnoho mých přátel je na gastro nebo fitness byznysu existenčně závislých a je těžké sledovat, jak ta současná opatření a restrikce ničí jejich životy.
Za chvilku jsou Vánoce. Těšíte se?
Moc. Těším se na Vánoce s rodinou a kamarády, výhled z věže Staroměstské radnice na zimní Prahu, svařák a pečené kaštany. Ale ještě víc se těším na to, až bude jaro a teplo a počasí na kolo.
