Jak se vám bydlí v kůži bestiálního Richarda III.?
Dobře. Pro herce je skvělé, když má co hrát, a tohle je ten případ. Navíc si to člověk jinde neužije. Každý z nás má v sobě agresivní sklony a touhy něco vybít. Někdo chodí do posilovny, někdo jde na diskotéku a někoho tam zmlátí. Já jdu na jeviště, a tam se zbavím všech emocí, které potřebuju dostat ven. Po představení jsem vyčerpaný, vyklidněný, chci jít domů a nechci mluvit. Je to příjemný stav…
Když jste před sedmi lety hrál Hamleta, tvrdil jste, že ho zahraje i student druhého ročníku konzervatoře, kterým jste v té době byl. Je Richard náročnější než Hamlet?
Řekl jsem, že dokážu, že ho zahraje i student druhého ročníku, protože mi nikdo nevěřil. Ale Richard… je výzva na druhou. Považoval jsem Hamleta za svůj vrchol. I po něm jsem měl zajímavé a obtížné role, ať už to byl Levčik v Černém mléku nebo Ritchie v Lásce a porozumění, a tak jsem došel k závěru, že by mě žádná další nemusela překvapit. A pak jsem potkal Richarda a najednou měl pocit, že z herectví neumím nic. Bylo to, jako když malému děcku koupíte to nejlepší lego a ono vidí na obrázku úžasnou kosmickou loď a těší se, jak ji složí. A když ji skládá, tak zjistí, že je to velké sousto, které bez pomoci nezvládne. Takhle jsem se ze začátku cítil.
Řekl vám Richard III. o tomhle vesmíru něco nového?
Spíš jsem mohl být účasten něčeho, čeho bych se nikdy účastnit nechtěl. Mám na mysli stav, kdy s hrůzou koukáte na člověka, který chce být za každou cenu slavný, a setkáváte se s ním v okamžiku, kdy slavný není. Říká: ,Já to dokážu! Udělám pro to všechno!‘ A vy si říkáte, že je to nemožné. Ale najednou ho o týden později vidíte, že udělá něco divného, aby vstoupil do povědomí, a pak udělá ještě něco divnějšího, aby se o něm psalo víc, a pak během roku udělá tolik divných věcí, že je fakt ,slavný‘. Tohle je podobné. Sledujete člověka, který se skrze podivné věci stal králem Anglie.
Uvědomujete si, že hrajete ve třetí Shakespearově hře a potřetí v roli zemřete? (R. K. začal smrtí jedem v Hamletovi, pak byl zabit jako Merkucio v Romeovi a Julii a umírá i jako Richard, pozn. red.). Nejste morbidní?
Já ne! Morbidní jsou režiséři. Měl jsem vůbec štěstí na podobné role. V Sametových vrazích mě zastřelili, v Krysaři jsem taky umřel, v Post coitu jsem měl aspoň cukrovkářské záchvaty, Mareš taky umírá. Už to se mnou probíral někdo z mého okolí, a když dostanu novou roli, tak se moje sestřenice ptá: „A umřeš zase?“
Učili vás na konzervatoři, jak se správně umírá?
Umírat nás neučili. Možná jsem chyběl.
Vy jste chyběl na umírání? To teď ale nevíte, jestli ho hrajete podle příruček…
Myslím, že nehraju vůbec podle příruček. Ono to ani nejde. Ale vždycky si o sobě někde přečtu, jak mám ,rockerský‘ přístup k rolím, jak přenáším ,rockovou energii‘ a ,civilismus‘ na jeviště. Sám nevím, co tím vlastně myslí. Já prostě hraju tak, jak umím, a možná že to neumím, a proto je to tak civilní a rockerské.
Jaké jste zaznamenal reakce na to, že ,český Brad Pitt‘ hraje zvráceného mrzáka Richarda nebo retardovaného Mareše?
Kdybych měl tu otázku brát doslova, tak bych doporučil film Kalifornie, kde Brad Pitt hraje masového vraha, má dvaceticentimetrový plnovous, mastné vlasy, je roztěkaný od začátku do konce a je tak hnusný, že by ho žádná ženská v životě nechtěla. Mě tyhle role obecně přitahují, asi mě baví koukat do zavřených místností.
Přezdívku ,český Brad Pitt‘ vymyslel bulvár a mně je z toho trošku trapně. Já jsem Richard Krajčo a jsem jím rád.
Přelepil byste si znovu pusu páskou na protest proti televiznímu playbacku?
S odstupem vidím, že to je všechno strašně divné. Když jsem řekl, že by se nemělo zpívat na playback, tak mi lidi vraceli domů naše cédéčka a byl jsem pro ně pozér. Když to řekla Aneta Langerová, tak jde svou cestou a je originální.
Budete hrát v seriálu Hraběnky. Není to pro vás krok zpátky? Vy přece seriály nemáte zapotřebí…
Nemám je zapotřebí mediálně, protože Richard Krajčo je známý ksicht, vedle něhož je většinou napsáno: zpěvák a herec. To, že zpívám, hodně lidí ví a můžou mě slyšet v rádiu, ale moje herectví je ve skrytu mediální bubliny ,kontroverzní zpěvák‘ a spousta lidí mě teprve coby herce objevuje. Samozřejmě ne návštěvníci divadel, ale je nás tu deset milionů a mě mohlo za ty roky vidět padesát, sto tisíc lidí. Vedle herců jako Abrhám, Hlaváčová, Vinklář dostanu školu k nezaplacení a možnost představit se širokému publiku.
Nevnímáte dnes skupinu Kryštof jenom jako výtah, který vám pomohl a už není zapotřebí?
Vůbec ne. Hudba pro mě má úplně jiný význam. On to byl výtah, ale asi náhodou. My jsme se neměli stát tím, čím jsme se stali. Upsali jsme se nezávislému labelu pod EMI a naším jediným snem bylo mít cédéčko doma v šuplíku. Pak se strhlo cosi, co nás samotné překvapilo, a možná i proto jsme dělali tak nečekané kroky. My jsme byli opravdu vyjukaní kluci. Zároveň jsme vyrostli v klubech, takže jsme cítili sounáležitost s prostředím a šoubyznys byl pro nás příliš vyumělkovaný. Vyleštěná mosaz, která se má tvářit jako drahý kov. Povedlo se nám uspět, ale vždycky to pro nás bude zábava a srdcovka. Proto mám Kryštof tak rád. To jsou naše pocity a emoce, které prožíváme, a snažíme se je dát do písní. A ačkoli jsme pro někoho příliš pop a pro někoho zase už moc alternativní, máme texty, kterým ,už moc nerozumí, ty vole, protože to je takové zamotané, bez hlavy a paty, vole…‘, tak já osobně jsem za to rád, protože nás to fakt baví a jde to z nás.
V květnu natáčíme novou desku a já se neskutečně těším. Kluci mi strašně chyběli a teď jsem jim slíbil, že budeme zase jezdit jako dřív a zase zažijeme naše party a všechno, co k tomu patří. Mít za sebou na pódiu kapelu, které už to po těch letech hraje, a přitom nepředvádí rutinérský výkon, to je trochu jiná euforie. Proto je kapela tak důležitá. Nejen kvůli písničkám, i kvůli společenství, které tam funguje. Oni jsou moji jediní dlouhodobí přátelé. Člověk pořád sprintuje a běží, o lidi spíš zakopává a občas si s někým dá osvěžující vodu a běží dál. Oni přetrvávají. Oni jsou ten tým, který stojí za vámi.
Jste na sebe hrdý?
Tak někdy docela jo, to zas nemůžu říct. Řekněme si pravdu: jsem elektrikář… …z oblasti……ano, z oblasti, a když si to shrnu, tak jsem si splnil všechno, co jsem kdy chtěl. Je mi dvacet osm, koupil jsem dům, který miluju, přestěhoval jsem tam svoji mámu, kterou mám tím pádem blízko, mám auto, o kterém jsem vždy snil, hraju v Národním divadle, natočil jsem si pár desek s kapelou a vyprodal jsem Lucernu, hrál jsem ve filmu, točím seriál a teďka ještě dabuju autíčko v kresleném filmu Auta (Cars) od Pixaru. Mám dojem, že kariérní věci už jsem si splnil, a teď bych chtěl mít rodinu.
Chce se vám mluvit o ženských?
Podle toho, na co se zeptáte.
Pochopitelně se vás zeptám na Ivu…
S Ivou nám to prostě nevyšlo.
A důvod?
Víte, je strašně těžké o tom mluvit. Zvlášť po tom, co žijete s někým dva roky a víte, jak to bylo, a pak se v novinách dočtete, že je to všechno jinak.
Dneska když si přečtu jakýkoli článek na netu, tak vidím: ,Rozvedená Iva, ne její vinou…‘ Novináři nevědí vůbec nic, ale troufají si to takhle hodnotit. My jsme prostě měli jiné představy a já si nedovedu představit, že bych měl s Ivou rodinu. Nechci mít chůvu, nechci mít služku a podobně. Chci mít doma u dětí mámu, která je bude milovat a bude se jim věnovat. A to je jenom jeden příklad.
A tohle všechno jste před svatbou nevěděl?
Já jsem slyšel, že se člověk po svatbě hrozně změní. A nikdy jsem tomu nevěřil. Proč? Vždyť je to jen jeden den ve společném životě, během něhož si oba řeknou, že patří k sobě. Myslel jsem, že se dají věci měnit. Pro Ivinu kariéru pochopení mám, protože ji sám dělám. Neviděl jsem jediný důvod, proč bych ji měl omezovat v tom, co by si přála dělat. Ale když jsem pracoval já, tak to bylo všechno špatně a já byl ten, kdo nemiluje. Je to strašně těžké. Ale teď jsem úplně šťastný. Klidně můžu jet s klukama na tři dny do Bratislavy natáčet nové písničky, a nikdo mi to nevyčítá. Myslím si, že si Iva spíš měla dobře rozmyslet, koho si bere. Jestli chce mít herce a muzikanta jen doma, aby jí tam hrál divadýlko a na kytaru písničky, tak si musí najít jiného muže.
Nebojíte se reakcí emancipovaných žen, až se dozvědí, že chcete svou ženu vidět u dětí?
Ale já ženám nevyčítám kariéru! Jen hledám toleranci i pro sebe. A až přijde ten okamžik, chci omezit svoji práci a se svou rodinou skutečně být. Nemyslím to tak, že já si budu někde cestovat a moje žena bude tvrdnout doma s dětma. V tom nevidím žádný smysl. Já děti chci, protože si je chci užít, těším se na ně. A jestli odjedu pětkrát, šestkrát, desetkrát měsíčně na koncert, zabezpečím tím rodinu a pak s ní budu moci dvacet dní být, tak budu šťastný. Taková je moje představa.
Takže můžeme říct, že jste spokojený starý mládenec?
Ano, už jsem zase spokojený starý mládenec. Zjistil jsem, že když jsem sám, tak žiju v neuvěřitelné duševní pohodě. Po těch stresech a vysvětlováních a naléháních se mi najednou strašně ulevilo. Vystačím si a můžu dělat věci, které jsem předtím nemohl. Třeba si ráno číst noviny nebo jet za mámou na svůj statek. Najednou můžu tohle všechno dělat, a je to skvělé. Začal jsem mít radost z věcí, které by mi před dvěma a půl lety přišly zcela běžné a obyčejné.
Vztah je o skutečně oboustranné toleranci. Vy byste měli dělat věci pro toho druhého, aby byl šťastný on, a ten druhý, když bude šťastný, tak pro vaše štěstí bude dělat totéž. Možná jsem naivní, ale takový je můj přístup ke vztahu. A takovou ženu si najdu!
Kde?
Prostě… někde…
Potkal jste někoho, nebo máte jen vysněný ideál?
Mám pocit, že jsem takovou vysněnou kdesi zahlédl…
Jak jste daleko?
Ještě jsme ani nevyšli na startovní pole. Jenom jsme se potkali v šatně, to myslím obrazně, a oblíkáme si dresy a říkáme si: „Hele, to máš dobrý, tohleto ti docela sluší. Nemáš nový tretry? Máš, no jo, moc hezké!“ Asi v takovém stadiu. Ale o to je to příjemnější. A už jsem zjistil, že až si budu povídat o věcech, které jsou pro mě důležité, tak nebudu doufat, že věci, které mi vadí, časem změním, jak si to člověk na začátku myslí. A mám pocit, že jak jsme vlítli do té šatny a rychle se převlíkáme, abychom stihli start, tak jsem si jen stačil všimnout, že máme oba rádi modré trenky a pískáme si stejnou písničku.
Teď ještě abyste oba běželi stejný závod. Aby se neukázalo, že ona skáče do výšky a vy vrháte koulí…
To by úplně nevadilo, protože stejně můžeme jezdit na společné závody a trénovat na stejném stadionu.
Váš profesor herectví a jeden z vašich prvních režisérů Janusz Klimsza o vás řekl, že jste člověk, kterého baví skákat po hlavě do černých děr. Sedí to?
Asi ano. Myslím, že je to vidět ze všeho, co už mám za sebou.Trošku to odpovídá na vaši otázku, proč ,český Brad Pitt‘ hraje v takových věcech. Prostě si vždycky říkám: Ty vole, to se musí udělat! Nějak to dopadne, ale musí to tak být. A v podstatě to souvisí i s výroky, které má za sebou Kryštof. „Nechceme zpívat na playback. Tak nebudem. Tak to ale řeknem. To ještě nikdo neudělal. No a co? Myslíme si to, tak to řeknem…!“ A takhle to vždycky uděláme, a pak je to na hovno a jsme trochu odření, když dopadneme na dno, ale to se časem ošetří… Možná už máme trochu zjizvenou tvář.
Taky jste řekl, že ,život je jako horská dráha‘. Zajímalo by mě, ve které její části se momentálně nacházíte.
Sešup mám snad za sebou a teď začínám mít pocit, že pomalinku stoupám, žádný trysk, ale rozhlížím se. Vyjel jsem z dolíčku, slunce svítí, blížím se k mráčkům a nebe vypadá tak krásně… Ale nevidím, kam to až vede, takže pořád koukám, co bude na konci nebo jak dlouho budu tím vláčkem stoupat. A taky s oblibou říkám, že všechno je tak, jak má být. Myslím si, že všechny věci, které nás v životě potkají, jsou správné. Takže i můj vztah s Ivou byl dobrá zkušenost. Teď už vím, co od ženy a od rodinného života skutečně chci.
Co tě nezabije, to tě posílí…
Určitě. I když vás to třeba posílí až s odstupem času… Najednou se vám rozsvítí a dojde vám, proč se před rokem stalo to a to. Když jsem dělal Hrubeše a Mareše, tak jsem si myslel, že to bude velký film a mně osobně to pomůže přesvědčit lidi, že ve mně skutečně kus herce je. Ale nevidělo to tolik lidí a nemělo to takový ohlas, což mi bylo líto. Jenže na základě toho filmu si mě na svůj vánoční koncert pozvala Hanka Zagorová, a tam jsem dva roky po natáčení potkal někoho, s kým se zatím převlíkám v šatně, a přijde mi to hezký. A sám jsem si říkal: Tak proto jsi ten film udělal?
Dobře. Pro herce je skvělé, když má co hrát, a tohle je ten případ. Navíc si to člověk jinde neužije. Každý z nás má v sobě agresivní sklony a touhy něco vybít. Někdo chodí do posilovny, někdo jde na diskotéku a někoho tam zmlátí. Já jdu na jeviště, a tam se zbavím všech emocí, které potřebuju dostat ven. Po představení jsem vyčerpaný, vyklidněný, chci jít domů a nechci mluvit. Je to příjemný stav…
Když jste před sedmi lety hrál Hamleta, tvrdil jste, že ho zahraje i student druhého ročníku konzervatoře, kterým jste v té době byl. Je Richard náročnější než Hamlet?
Řekl jsem, že dokážu, že ho zahraje i student druhého ročníku, protože mi nikdo nevěřil. Ale Richard… je výzva na druhou. Považoval jsem Hamleta za svůj vrchol. I po něm jsem měl zajímavé a obtížné role, ať už to byl Levčik v Černém mléku nebo Ritchie v Lásce a porozumění, a tak jsem došel k závěru, že by mě žádná další nemusela překvapit. A pak jsem potkal Richarda a najednou měl pocit, že z herectví neumím nic. Bylo to, jako když malému děcku koupíte to nejlepší lego a ono vidí na obrázku úžasnou kosmickou loď a těší se, jak ji složí. A když ji skládá, tak zjistí, že je to velké sousto, které bez pomoci nezvládne. Takhle jsem se ze začátku cítil.
Řekl vám Richard III. o tomhle vesmíru něco nového?
Spíš jsem mohl být účasten něčeho, čeho bych se nikdy účastnit nechtěl. Mám na mysli stav, kdy s hrůzou koukáte na člověka, který chce být za každou cenu slavný, a setkáváte se s ním v okamžiku, kdy slavný není. Říká: ,Já to dokážu! Udělám pro to všechno!‘ A vy si říkáte, že je to nemožné. Ale najednou ho o týden později vidíte, že udělá něco divného, aby vstoupil do povědomí, a pak udělá ještě něco divnějšího, aby se o něm psalo víc, a pak během roku udělá tolik divných věcí, že je fakt ,slavný‘. Tohle je podobné. Sledujete člověka, který se skrze podivné věci stal králem Anglie.
Uvědomujete si, že hrajete ve třetí Shakespearově hře a potřetí v roli zemřete? (R. K. začal smrtí jedem v Hamletovi, pak byl zabit jako Merkucio v Romeovi a Julii a umírá i jako Richard, pozn. red.). Nejste morbidní?
Já ne! Morbidní jsou režiséři. Měl jsem vůbec štěstí na podobné role. V Sametových vrazích mě zastřelili, v Krysaři jsem taky umřel, v Post coitu jsem měl aspoň cukrovkářské záchvaty, Mareš taky umírá. Už to se mnou probíral někdo z mého okolí, a když dostanu novou roli, tak se moje sestřenice ptá: „A umřeš zase?“
Učili vás na konzervatoři, jak se správně umírá?
Umírat nás neučili. Možná jsem chyběl.
Vy jste chyběl na umírání? To teď ale nevíte, jestli ho hrajete podle příruček…
Myslím, že nehraju vůbec podle příruček. Ono to ani nejde. Ale vždycky si o sobě někde přečtu, jak mám ,rockerský‘ přístup k rolím, jak přenáším ,rockovou energii‘ a ,civilismus‘ na jeviště. Sám nevím, co tím vlastně myslí. Já prostě hraju tak, jak umím, a možná že to neumím, a proto je to tak civilní a rockerské.
Jaké jste zaznamenal reakce na to, že ,český Brad Pitt‘ hraje zvráceného mrzáka Richarda nebo retardovaného Mareše?
Kdybych měl tu otázku brát doslova, tak bych doporučil film Kalifornie, kde Brad Pitt hraje masového vraha, má dvaceticentimetrový plnovous, mastné vlasy, je roztěkaný od začátku do konce a je tak hnusný, že by ho žádná ženská v životě nechtěla. Mě tyhle role obecně přitahují, asi mě baví koukat do zavřených místností.
Přezdívku ,český Brad Pitt‘ vymyslel bulvár a mně je z toho trošku trapně. Já jsem Richard Krajčo a jsem jím rád.
Přelepil byste si znovu pusu páskou na protest proti televiznímu playbacku?
S odstupem vidím, že to je všechno strašně divné. Když jsem řekl, že by se nemělo zpívat na playback, tak mi lidi vraceli domů naše cédéčka a byl jsem pro ně pozér. Když to řekla Aneta Langerová, tak jde svou cestou a je originální.
Budete hrát v seriálu Hraběnky. Není to pro vás krok zpátky? Vy přece seriály nemáte zapotřebí…
Nemám je zapotřebí mediálně, protože Richard Krajčo je známý ksicht, vedle něhož je většinou napsáno: zpěvák a herec. To, že zpívám, hodně lidí ví a můžou mě slyšet v rádiu, ale moje herectví je ve skrytu mediální bubliny ,kontroverzní zpěvák‘ a spousta lidí mě teprve coby herce objevuje. Samozřejmě ne návštěvníci divadel, ale je nás tu deset milionů a mě mohlo za ty roky vidět padesát, sto tisíc lidí. Vedle herců jako Abrhám, Hlaváčová, Vinklář dostanu školu k nezaplacení a možnost představit se širokému publiku.
Nevnímáte dnes skupinu Kryštof jenom jako výtah, který vám pomohl a už není zapotřebí?
Vůbec ne. Hudba pro mě má úplně jiný význam. On to byl výtah, ale asi náhodou. My jsme se neměli stát tím, čím jsme se stali. Upsali jsme se nezávislému labelu pod EMI a naším jediným snem bylo mít cédéčko doma v šuplíku. Pak se strhlo cosi, co nás samotné překvapilo, a možná i proto jsme dělali tak nečekané kroky. My jsme byli opravdu vyjukaní kluci. Zároveň jsme vyrostli v klubech, takže jsme cítili sounáležitost s prostředím a šoubyznys byl pro nás příliš vyumělkovaný. Vyleštěná mosaz, která se má tvářit jako drahý kov. Povedlo se nám uspět, ale vždycky to pro nás bude zábava a srdcovka. Proto mám Kryštof tak rád. To jsou naše pocity a emoce, které prožíváme, a snažíme se je dát do písní. A ačkoli jsme pro někoho příliš pop a pro někoho zase už moc alternativní, máme texty, kterým ,už moc nerozumí, ty vole, protože to je takové zamotané, bez hlavy a paty, vole…‘, tak já osobně jsem za to rád, protože nás to fakt baví a jde to z nás.
V květnu natáčíme novou desku a já se neskutečně těším. Kluci mi strašně chyběli a teď jsem jim slíbil, že budeme zase jezdit jako dřív a zase zažijeme naše party a všechno, co k tomu patří. Mít za sebou na pódiu kapelu, které už to po těch letech hraje, a přitom nepředvádí rutinérský výkon, to je trochu jiná euforie. Proto je kapela tak důležitá. Nejen kvůli písničkám, i kvůli společenství, které tam funguje. Oni jsou moji jediní dlouhodobí přátelé. Člověk pořád sprintuje a běží, o lidi spíš zakopává a občas si s někým dá osvěžující vodu a běží dál. Oni přetrvávají. Oni jsou ten tým, který stojí za vámi.
Jste na sebe hrdý?
Tak někdy docela jo, to zas nemůžu říct. Řekněme si pravdu: jsem elektrikář… …z oblasti……ano, z oblasti, a když si to shrnu, tak jsem si splnil všechno, co jsem kdy chtěl. Je mi dvacet osm, koupil jsem dům, který miluju, přestěhoval jsem tam svoji mámu, kterou mám tím pádem blízko, mám auto, o kterém jsem vždy snil, hraju v Národním divadle, natočil jsem si pár desek s kapelou a vyprodal jsem Lucernu, hrál jsem ve filmu, točím seriál a teďka ještě dabuju autíčko v kresleném filmu Auta (Cars) od Pixaru. Mám dojem, že kariérní věci už jsem si splnil, a teď bych chtěl mít rodinu.
Chce se vám mluvit o ženských?
Podle toho, na co se zeptáte.
Pochopitelně se vás zeptám na Ivu…
S Ivou nám to prostě nevyšlo.
A důvod?
Víte, je strašně těžké o tom mluvit. Zvlášť po tom, co žijete s někým dva roky a víte, jak to bylo, a pak se v novinách dočtete, že je to všechno jinak.
Dneska když si přečtu jakýkoli článek na netu, tak vidím: ,Rozvedená Iva, ne její vinou…‘ Novináři nevědí vůbec nic, ale troufají si to takhle hodnotit. My jsme prostě měli jiné představy a já si nedovedu představit, že bych měl s Ivou rodinu. Nechci mít chůvu, nechci mít služku a podobně. Chci mít doma u dětí mámu, která je bude milovat a bude se jim věnovat. A to je jenom jeden příklad.
A tohle všechno jste před svatbou nevěděl?
Já jsem slyšel, že se člověk po svatbě hrozně změní. A nikdy jsem tomu nevěřil. Proč? Vždyť je to jen jeden den ve společném životě, během něhož si oba řeknou, že patří k sobě. Myslel jsem, že se dají věci měnit. Pro Ivinu kariéru pochopení mám, protože ji sám dělám. Neviděl jsem jediný důvod, proč bych ji měl omezovat v tom, co by si přála dělat. Ale když jsem pracoval já, tak to bylo všechno špatně a já byl ten, kdo nemiluje. Je to strašně těžké. Ale teď jsem úplně šťastný. Klidně můžu jet s klukama na tři dny do Bratislavy natáčet nové písničky, a nikdo mi to nevyčítá. Myslím si, že si Iva spíš měla dobře rozmyslet, koho si bere. Jestli chce mít herce a muzikanta jen doma, aby jí tam hrál divadýlko a na kytaru písničky, tak si musí najít jiného muže.
Nebojíte se reakcí emancipovaných žen, až se dozvědí, že chcete svou ženu vidět u dětí?
Ale já ženám nevyčítám kariéru! Jen hledám toleranci i pro sebe. A až přijde ten okamžik, chci omezit svoji práci a se svou rodinou skutečně být. Nemyslím to tak, že já si budu někde cestovat a moje žena bude tvrdnout doma s dětma. V tom nevidím žádný smysl. Já děti chci, protože si je chci užít, těším se na ně. A jestli odjedu pětkrát, šestkrát, desetkrát měsíčně na koncert, zabezpečím tím rodinu a pak s ní budu moci dvacet dní být, tak budu šťastný. Taková je moje představa.
Takže můžeme říct, že jste spokojený starý mládenec?
Ano, už jsem zase spokojený starý mládenec. Zjistil jsem, že když jsem sám, tak žiju v neuvěřitelné duševní pohodě. Po těch stresech a vysvětlováních a naléháních se mi najednou strašně ulevilo. Vystačím si a můžu dělat věci, které jsem předtím nemohl. Třeba si ráno číst noviny nebo jet za mámou na svůj statek. Najednou můžu tohle všechno dělat, a je to skvělé. Začal jsem mít radost z věcí, které by mi před dvěma a půl lety přišly zcela běžné a obyčejné.
Vztah je o skutečně oboustranné toleranci. Vy byste měli dělat věci pro toho druhého, aby byl šťastný on, a ten druhý, když bude šťastný, tak pro vaše štěstí bude dělat totéž. Možná jsem naivní, ale takový je můj přístup ke vztahu. A takovou ženu si najdu!
Kde?
Prostě… někde…
Potkal jste někoho, nebo máte jen vysněný ideál?
Mám pocit, že jsem takovou vysněnou kdesi zahlédl…
Jak jste daleko?
Ještě jsme ani nevyšli na startovní pole. Jenom jsme se potkali v šatně, to myslím obrazně, a oblíkáme si dresy a říkáme si: „Hele, to máš dobrý, tohleto ti docela sluší. Nemáš nový tretry? Máš, no jo, moc hezké!“ Asi v takovém stadiu. Ale o to je to příjemnější. A už jsem zjistil, že až si budu povídat o věcech, které jsou pro mě důležité, tak nebudu doufat, že věci, které mi vadí, časem změním, jak si to člověk na začátku myslí. A mám pocit, že jak jsme vlítli do té šatny a rychle se převlíkáme, abychom stihli start, tak jsem si jen stačil všimnout, že máme oba rádi modré trenky a pískáme si stejnou písničku.
Teď ještě abyste oba běželi stejný závod. Aby se neukázalo, že ona skáče do výšky a vy vrháte koulí…
To by úplně nevadilo, protože stejně můžeme jezdit na společné závody a trénovat na stejném stadionu.
Váš profesor herectví a jeden z vašich prvních režisérů Janusz Klimsza o vás řekl, že jste člověk, kterého baví skákat po hlavě do černých děr. Sedí to?
Asi ano. Myslím, že je to vidět ze všeho, co už mám za sebou.Trošku to odpovídá na vaši otázku, proč ,český Brad Pitt‘ hraje v takových věcech. Prostě si vždycky říkám: Ty vole, to se musí udělat! Nějak to dopadne, ale musí to tak být. A v podstatě to souvisí i s výroky, které má za sebou Kryštof. „Nechceme zpívat na playback. Tak nebudem. Tak to ale řeknem. To ještě nikdo neudělal. No a co? Myslíme si to, tak to řeknem…!“ A takhle to vždycky uděláme, a pak je to na hovno a jsme trochu odření, když dopadneme na dno, ale to se časem ošetří… Možná už máme trochu zjizvenou tvář.
Taky jste řekl, že ,život je jako horská dráha‘. Zajímalo by mě, ve které její části se momentálně nacházíte.
Sešup mám snad za sebou a teď začínám mít pocit, že pomalinku stoupám, žádný trysk, ale rozhlížím se. Vyjel jsem z dolíčku, slunce svítí, blížím se k mráčkům a nebe vypadá tak krásně… Ale nevidím, kam to až vede, takže pořád koukám, co bude na konci nebo jak dlouho budu tím vláčkem stoupat. A taky s oblibou říkám, že všechno je tak, jak má být. Myslím si, že všechny věci, které nás v životě potkají, jsou správné. Takže i můj vztah s Ivou byl dobrá zkušenost. Teď už vím, co od ženy a od rodinného života skutečně chci.
Co tě nezabije, to tě posílí…
Určitě. I když vás to třeba posílí až s odstupem času… Najednou se vám rozsvítí a dojde vám, proč se před rokem stalo to a to. Když jsem dělal Hrubeše a Mareše, tak jsem si myslel, že to bude velký film a mně osobně to pomůže přesvědčit lidi, že ve mně skutečně kus herce je. Ale nevidělo to tolik lidí a nemělo to takový ohlas, což mi bylo líto. Jenže na základě toho filmu si mě na svůj vánoční koncert pozvala Hanka Zagorová, a tam jsem dva roky po natáčení potkal někoho, s kým se zatím převlíkám v šatně, a přijde mi to hezký. A sám jsem si říkal: Tak proto jsi ten film udělal?
