Právě začíná pracovat na hudbě k filmu Pusinky režisérky Karin Babinské (premiéra 2006). Bude to dynamická road movie o holkách, které se nedostaly na vejšku, a tak se rozhodly cestovat. Zajímalo nás, jak se muži skládá hudba k holčičímu filmu.
Elle: Jaké to je, vžívat se do ženského světa? Hudba je přece pocitová věc a vy pracujete pro ženu na filmu o ženách. O čem to vlastně je?
Jan p. Muchow: O třech holkách, kterým právě skončila škola. Rozhodnou se, že si ty svý poslední prázdniny pořádně užijou, a chtějí jet do Amsterdamu. Jenže se tam pod vlivem nejrůznějších okolností nemůžou dostat.
Elle: Chápete jejich problémy? Já když si řeknu, že pojedu do Amsterdamu, jsem tam za deset hodin…
Muchow: No jo, to já i dřív. Kudy jezdíte?
Elle: Drážďany, Magdeburk, Hannover…
Muchow: Já jezdím přes Frankfurt. Je to rychlejší. Pro ty holky je ale Amsterdam něco neskutečného. Vysněný cíl, s nímž se pojí všechny asociace, které se slovem Amsterdam můžete mít. Symbol svobody a odvázanosti. Jenže pro ty holky je nedostižný. Jsou tak zamotané ve vztazích, že se prostě neumějí odlepit.
Elle: A dokážete se do toho vžít?
Muchow: Už jsem se párkrát režisérky ptal, jestli to není moc. Jestli něco takového, jako je ve scénáři, může v životě fakt nastat. Tvrdí, že je to celé sestavené ze skutečných událostí a že naopak ještě ubírá, aby zachovala snesitelnou míru uvěřitelnosti. Takže jsou věci, které mi zůstávají nepochopitelné, a nejspíš je to tím, že jsou to věci ženské.
Elle: Myslíte, že ženy ke svobodě prostě nemají vlohy?
Muchow: To nevím… Záleží na tom, co myslíte tou svobodou.
Elle: Schopnost dělat si, co chci.
Muchow: Třeba prostě jen chtějí dělat jiné věci. Určitě dneska můžou cokoli, ale pořád jsou věci, které obvykle nedělají. Všimněte si, že například v hudbě hrozně málo žen hraje na nějaké nástroje. Jediná výjimka jsou holčičí kapely. Těch je ale pár. Ale kromě nich, pokud se holka motá kolem hudby, je to většinou zpěvačka nebo manažerka.
Elle: Čím to podle vás je?
Muchow: K obojímu jim stačí hlas, který mají od boha, a nemusí nic dalšího řešit.
Elle: Jako kdyby se nechtěly s ničím tahat. To by ovšem spíš nasvědčovalo tomu, že jsou nakonec vlastně mnohem svobodnější, ne?
Muchow: No jo. Jenže on je ten hlas zrazuje. Vemte si třeba, jak jsou schopné si celý den telefonovat a bavit se o tom, jak se večer sejdou a všechno si řeknou. A pak si opravdu řeknou všechno. Říkají si věci, o kterých bych já nikdy s nikým nemluvil. Jaký to bylo s tímhle, jaký s tím jiným, jakýho ho má tamten…
Elle: Jak to víte, když u toho nejste?
Muchow: Jsou to takové poznatky, co jsem porůznu za život nasbíral. Myslíte, že to tak není?
Elle: Ale jo. Naše poznatky souhlasí. Souvisí to nějak s tou svobodou?
Muchow: Jsou mnohem závislejší na vztazích. Nedokážou se odříznout. Pořád potřebují konzultovat. Pořád musí mít nějaký vztah, aby bylo co konzultovat. Takže kdyby měla být svoboda schopnost kdykoli změnit místo pobytu, asi k ní mají fakt menší vlohy.
Elle: Vztahy… Vy vlastně pořád pracujete s nějakými ženami; nemáte s tím problém?
Muchow: Nikdy jsem neměl. Ani na začátku, když nás v Extázi bylo víc a jen jedna holka. Muzika je jedna věc a soukromý život druhá. Je fakt, že jsou lidi, co to neumějí oddělit. Někam přijdou, tam se zrovna náhodou vyskytuje bytost opačného pohlaví, tak si řeknou: No jo, já jsem chlap, tady je ženská, tak co bychom to nezkusili. Pokud se ale někdo takhle nechává unášet vnějším světem, tak má se svobodou problém, to je jistý. A je jedno, jestli je to chlap nebo ženská. Vy děláte v Elle, tak byste o tom mohl také něco vědět.
Elle: To by bylo na dlouhé povídání. Ale pokud vím, tohle není poprvé, kdy děláte hudbu k filmu, který točí režisérka. Má ta spolupráce nějaké společné rysy?
Muchow: Jednu společnou věc ta práce má. Vždycky je tam něco, čemu vůbec nerozumím, a co mi nakonec nezbude než respektovat.
Elle: Proč si vlastně žena k filmu o ženách nenechá udělat hudbu od ženy?
Muchow: Možná proto, že ženy hudbu k filmům nedělají. To jsme zase zpátky u těch nástrojů. Nebo vy znáte nějakou, která to dělá?
Elle: Ne. Ale neskřípe vám spolupráce, když si vlastně z principu nemůžete porozumět?
Muchow: Neskřípe, jen prostě neznám všechny pochody ženského systému. Ale ta trocha tajemství je vždycky prospěšná.
Elle: Jaké to je, vžívat se do ženského světa? Hudba je přece pocitová věc a vy pracujete pro ženu na filmu o ženách. O čem to vlastně je?
Jan p. Muchow: O třech holkách, kterým právě skončila škola. Rozhodnou se, že si ty svý poslední prázdniny pořádně užijou, a chtějí jet do Amsterdamu. Jenže se tam pod vlivem nejrůznějších okolností nemůžou dostat.
Elle: Chápete jejich problémy? Já když si řeknu, že pojedu do Amsterdamu, jsem tam za deset hodin…
Muchow: No jo, to já i dřív. Kudy jezdíte?
Elle: Drážďany, Magdeburk, Hannover…
Muchow: Já jezdím přes Frankfurt. Je to rychlejší. Pro ty holky je ale Amsterdam něco neskutečného. Vysněný cíl, s nímž se pojí všechny asociace, které se slovem Amsterdam můžete mít. Symbol svobody a odvázanosti. Jenže pro ty holky je nedostižný. Jsou tak zamotané ve vztazích, že se prostě neumějí odlepit.
Elle: A dokážete se do toho vžít?
Muchow: Už jsem se párkrát režisérky ptal, jestli to není moc. Jestli něco takového, jako je ve scénáři, může v životě fakt nastat. Tvrdí, že je to celé sestavené ze skutečných událostí a že naopak ještě ubírá, aby zachovala snesitelnou míru uvěřitelnosti. Takže jsou věci, které mi zůstávají nepochopitelné, a nejspíš je to tím, že jsou to věci ženské.
Elle: Myslíte, že ženy ke svobodě prostě nemají vlohy?
Muchow: To nevím… Záleží na tom, co myslíte tou svobodou.
Elle: Schopnost dělat si, co chci.
Muchow: Třeba prostě jen chtějí dělat jiné věci. Určitě dneska můžou cokoli, ale pořád jsou věci, které obvykle nedělají. Všimněte si, že například v hudbě hrozně málo žen hraje na nějaké nástroje. Jediná výjimka jsou holčičí kapely. Těch je ale pár. Ale kromě nich, pokud se holka motá kolem hudby, je to většinou zpěvačka nebo manažerka.
Elle: Čím to podle vás je?
Muchow: K obojímu jim stačí hlas, který mají od boha, a nemusí nic dalšího řešit.
Elle: Jako kdyby se nechtěly s ničím tahat. To by ovšem spíš nasvědčovalo tomu, že jsou nakonec vlastně mnohem svobodnější, ne?
Muchow: No jo. Jenže on je ten hlas zrazuje. Vemte si třeba, jak jsou schopné si celý den telefonovat a bavit se o tom, jak se večer sejdou a všechno si řeknou. A pak si opravdu řeknou všechno. Říkají si věci, o kterých bych já nikdy s nikým nemluvil. Jaký to bylo s tímhle, jaký s tím jiným, jakýho ho má tamten…
Elle: Jak to víte, když u toho nejste?
Muchow: Jsou to takové poznatky, co jsem porůznu za život nasbíral. Myslíte, že to tak není?
Elle: Ale jo. Naše poznatky souhlasí. Souvisí to nějak s tou svobodou?
Muchow: Jsou mnohem závislejší na vztazích. Nedokážou se odříznout. Pořád potřebují konzultovat. Pořád musí mít nějaký vztah, aby bylo co konzultovat. Takže kdyby měla být svoboda schopnost kdykoli změnit místo pobytu, asi k ní mají fakt menší vlohy.
Elle: Vztahy… Vy vlastně pořád pracujete s nějakými ženami; nemáte s tím problém?
Muchow: Nikdy jsem neměl. Ani na začátku, když nás v Extázi bylo víc a jen jedna holka. Muzika je jedna věc a soukromý život druhá. Je fakt, že jsou lidi, co to neumějí oddělit. Někam přijdou, tam se zrovna náhodou vyskytuje bytost opačného pohlaví, tak si řeknou: No jo, já jsem chlap, tady je ženská, tak co bychom to nezkusili. Pokud se ale někdo takhle nechává unášet vnějším světem, tak má se svobodou problém, to je jistý. A je jedno, jestli je to chlap nebo ženská. Vy děláte v Elle, tak byste o tom mohl také něco vědět.
Elle: To by bylo na dlouhé povídání. Ale pokud vím, tohle není poprvé, kdy děláte hudbu k filmu, který točí režisérka. Má ta spolupráce nějaké společné rysy?
Muchow: Jednu společnou věc ta práce má. Vždycky je tam něco, čemu vůbec nerozumím, a co mi nakonec nezbude než respektovat.
Elle: Proč si vlastně žena k filmu o ženách nenechá udělat hudbu od ženy?
Muchow: Možná proto, že ženy hudbu k filmům nedělají. To jsme zase zpátky u těch nástrojů. Nebo vy znáte nějakou, která to dělá?
Elle: Ne. Ale neskřípe vám spolupráce, když si vlastně z principu nemůžete porozumět?
Muchow: Neskřípe, jen prostě neznám všechny pochody ženského systému. Ale ta trocha tajemství je vždycky prospěšná.
