Hollywood by takové kulisy obdivoval: bílá stavba ze sedmdesátých let, posazená na zeleném trávníku. Všude kolem vysoké zdi, které se nahoře ježí smotanými ostnatými dráty. V zahradě jsou rozbity dva vojenské stany, improvizovaná noclehárna modrých přileb, na prádelní šňůře se třepotají trička a maskáče. Místo uvítacího výboru tady na nás čeká zmatený kohout, který se prochází po trávníku, a pět vojáků v černých brýlích, narvaných do neprůstřelných vest. Dva další jsou na balkoně a s infračervenými dalekohledy na nose pročesávají okolí s pravidelností metronomu. Ve dveřích stojí liberijská ostraha a ostraha OSN, která po kapkách filtruje elegantní krásky, nadějné úředníky v oblecích a třicetileté přátele v sandálech a košili, kteří přijeli z Washingtonu.
Vítejte v Monrovii, hlavním městě Libérie, u ‚Madame‘ Ellen Johnson Sirleaf. Je jí šedesát sedm let a je první ženou, která se stala hlavou státu na africkém kontinentu. Státu, který v roce 1822 založili propuštění američtí otroci a který je nyní, po dlouhých letech občanské války, pod přísným dohledem Bushovy vlády (oficiálně z bezpečnostních důvodů).
Přestože na první pohled působí velmi dobrotivě, ‚Madame‘ si už vysloužila i přezdívku ‚Železná dáma‘. Pro svou zemi je tahle první africká prezidentka, která vzešla z voleb, opravdovou nadějí: zároveň ale dělá vše pro to, aby nezůstala jen symbolem.
„Je opravdu paličatá,“ říká o ní její starší sestra, diskrétní a zbožná Jenny, která Ellen podporuje a tráví s ní většinu času – na mítincích, mších i oficiálních jednáních. „Naše malá vždycky měla být klukem. V rodině jsme si říkali, že má neobyčejný osud. Bez oddechu pracovala na tom, aby byla tam, kde je dnes. Poznala vězení, kde byla znásilněná, vyhnanství, výhrůžky. Viděla jsem ji plakat, když byla na dně, ale zase se vždycky dostala nahoru. V devadesátých letech jsme byli na vyhlídkové lodi v karibské oblasti s pětadvaceti našimi bratry a sestrami, dětmi a vnoučaty, a tehdy mi řekla: ‚Je to rozhodnuto, pokusím se stát se prezidentkou.‘ Nemusím vám snad říkat, že od té doby se o ni bez ustání třeseme strachem!“
Obdiv k ‚Madame‘ projevuje také Deborah ze Sorosovy nadace, která přijela ze Spojených států slavit uvedení své ‚přítelkyně‘ do úřadu. „Potkala jsem ji před třiceti lety, kdy přijela do Států. Pracovala jako servírka, pomáhala u benzinové pumpy, aby si vydělala na studia. Celou dobu ale říkala, že se vrátí do své země, aby udělala něco velkého. Měla cíl a nikdy se od něj neodchýlila.“
Co nezajistili muži
Krédem Ellen Johnson Sirleaf, kterému se sama nikdy nezpronevěřila, je totiž nepolevovat. Jakmile dostala diplom na Harvardu, pracovala v OSN nebo ve Světové bance, po svém návratu do Libérie na konci osmdesátých let pak vstoupila do politiky.
Za kritiku zkorumpovaného režimu Samuela Doea byla dvakrát uvězněna, poté se naopak zapletla s režimem Charlese Taylora. S ním uzavřela spojenectví, ovšem posléze se zřekla své solidarity a přiznala ‚chybu‘ (Taylor, obviněný z válečných zločinů spáchaných během své krvavé vlády do roku 2003, je dnes uprchlíkem v Nigérii).
Dnes ale skoro všichni odbývají její minulé ‚poklesky‘ mávnutím ruky. Nastala doba národního usmíření a Ellen Johnson Sirleaf vzbuzuje velká očekávání. V organizacích bojujících za práva žen, stejně jako ve squatu vysoko nad městem nebo u východu z kanceláře metodistického kostela v neděli dopoledne nebo v kroužcích střední třídy: jestli vykrvácená země něco potřebovala, tak to byla právě ona.
Důvody pro tyto naděje ovšem každý vidí jinde. „Protože ví, co je to vychovávat děti a chtít pro ně to nejlepší vzdělání,“ doufá mladá dívka v tričku s obrázkem podporujícím volební kampaň Ellen Sirleaf. „Protože po celé ty chaotické roky nebyl žádný muž schopen zajistit mír,“ konstatuje trochu apaticky jiná, o něco starší žena.
Matka i politička pod ochranou
I někteří stoupenci fotbalisty George Weaha, protikandidáta Ellen Johnson Sirleaf, chtějí smazat nepěkné fámy o volebních podvodech a postranních dohodách, které byly určeny k podpoře investic Bushovy vlády v zemi, která je plná nafty a nerostných surovin.
Jisté je, že úkol, který novou prezidentku očekává, je těžký. Odpovídá ale jejím volebním slibům. Země je vykrvácená, ve válce zemřelo 130 000 osob, podobný počet vdov a sirotků se octl ve společenské izolaci.
Stovky dětských vojáků najímané různými frakcemi patrolovaly ještě před třemi lety se zbraněmi v rukou po Monrovii. Také propast mezi dvěma rozdílnými společenskými třídami –‚rodilými‘ Liberijci, Afričany, a na druhé straně elitou Liberijců, Američany, kteří jsou potomky propuštěných otroků, se nepřestala prohlubovat.
U vyčerpané populace proto Ellen Johnson Sirleaf představuje v tuto chvíli inkarnaci národa. Ženu, která je pro všechny ‚matkou i babičkou‘, stejně jako obávanou političkou nebo zocelenou ekonomkou, uznávanou i za hranicemi Libérie.
Ženu, jejíž jediný pohyb doma či po prezidentském paláci se neobejde bez ochranky a která každou noc, když trpí nespavostí, metodicky a trpělivě sestavuje puzzle o 150 dílcích. A nikdy toho nenechá, dokud to nedokončí.
„ŽENY JSOU JAKO POLITIČKY SILNÉ, A POKUD USPĚJÍ, BUDOU SE ANGAŽOVAT I OSTATNÍ.“
Příjemné kanape, fotografie rodiny všude na nábytku, všudypřítomní bodyguardi, kteří se procházejí sem a tam. Obyčejné ráno v soukromé rezidenci Ellen Johnosn Sirleaf, které jsme se zeptali na pár otázek.
Proč je takové pozdvižení, když se dostane do čela afrického státu žena?
V Africe je to velmi zvláštní! Je to náš paradox – na jednu stranu ještě ženy podléhají tradici a na druhou stále více projevují svůj zájem o politické věci a o seberealizaci – jejich zastoupení v parlamentech je velmi silné, na našem kontinentě dokonce paritní. Chtěla bych dosáhnout 40% zastoupení žen ve svojí vládě. Já si jednoduše myslím, že ženy jsou v politice velmi silné! A ještě jednou opakuji, že mají chuť do seberealizace a že již nechtějí být na druhé straně bariéry. Moje zvolení posunulo hranice. Pokud se mi podaří splnit můj úkol, tak i ostatní ženy se budou angažovat. Cítím velkou pokoru před všemi úkoly, které jsou přede mnou, nebude to jednoduché, protože v zemi se toho musí velmi mnoho opravit. Znám oba dva ‚světy‘, ten každodenní ženský i ten finančnický a politický. Všechny emoce a zkušenosti, které jsem nashromáždila ve svém soukromém i profesionálním životě, mi napomohou, abych našla rovnováhou, se kterou budu moci ‚vyléčit‘ zemi.
Předchozí vlády byly vždy poznamenány korupcí...
Boj proti korupci je jednou z mých absolutních priorit, je to, jak jsem vždy říkala, nutná podmínka vzpruhy ekonomiky a příchodu investic z venku, aby se obnovily toky v Libérii, potlačila se nezaměstnanost, zavedl se systém skutečné školní docházky pro všechny. Nebude to beztrestné. Co se mě týče, ať jsem již byla prezidentkou či nikoli, měla jsem vždy velmi jednoduchý život matky, babičky a ženy. A ať jsem prezidentkou nebo ne, na tom se nic nezmění.
Jste celých 24 hodin obklopena ozbrojenou stráží. Libérie zažila krvavou minulost při státních převratech. Řekněte upřímně, neznepokojuje vás to?
Jsem si vědoma toho, že je to rizikové povolání! Poznala jsem výhrůžky, vězení, úklady o život. Navíc mír je zatím velmi křehký. Samozřejmě, že je to riziko... Je to jedna strana té výzvy. Řekněme, že mám ‚rozumný‘ strach. A ten přijímám.
Vítejte v Monrovii, hlavním městě Libérie, u ‚Madame‘ Ellen Johnson Sirleaf. Je jí šedesát sedm let a je první ženou, která se stala hlavou státu na africkém kontinentu. Státu, který v roce 1822 založili propuštění američtí otroci a který je nyní, po dlouhých letech občanské války, pod přísným dohledem Bushovy vlády (oficiálně z bezpečnostních důvodů).
Přestože na první pohled působí velmi dobrotivě, ‚Madame‘ si už vysloužila i přezdívku ‚Železná dáma‘. Pro svou zemi je tahle první africká prezidentka, která vzešla z voleb, opravdovou nadějí: zároveň ale dělá vše pro to, aby nezůstala jen symbolem.
„Je opravdu paličatá,“ říká o ní její starší sestra, diskrétní a zbožná Jenny, která Ellen podporuje a tráví s ní většinu času – na mítincích, mších i oficiálních jednáních. „Naše malá vždycky měla být klukem. V rodině jsme si říkali, že má neobyčejný osud. Bez oddechu pracovala na tom, aby byla tam, kde je dnes. Poznala vězení, kde byla znásilněná, vyhnanství, výhrůžky. Viděla jsem ji plakat, když byla na dně, ale zase se vždycky dostala nahoru. V devadesátých letech jsme byli na vyhlídkové lodi v karibské oblasti s pětadvaceti našimi bratry a sestrami, dětmi a vnoučaty, a tehdy mi řekla: ‚Je to rozhodnuto, pokusím se stát se prezidentkou.‘ Nemusím vám snad říkat, že od té doby se o ni bez ustání třeseme strachem!“
Obdiv k ‚Madame‘ projevuje také Deborah ze Sorosovy nadace, která přijela ze Spojených států slavit uvedení své ‚přítelkyně‘ do úřadu. „Potkala jsem ji před třiceti lety, kdy přijela do Států. Pracovala jako servírka, pomáhala u benzinové pumpy, aby si vydělala na studia. Celou dobu ale říkala, že se vrátí do své země, aby udělala něco velkého. Měla cíl a nikdy se od něj neodchýlila.“
Co nezajistili muži
Krédem Ellen Johnson Sirleaf, kterému se sama nikdy nezpronevěřila, je totiž nepolevovat. Jakmile dostala diplom na Harvardu, pracovala v OSN nebo ve Světové bance, po svém návratu do Libérie na konci osmdesátých let pak vstoupila do politiky.
Za kritiku zkorumpovaného režimu Samuela Doea byla dvakrát uvězněna, poté se naopak zapletla s režimem Charlese Taylora. S ním uzavřela spojenectví, ovšem posléze se zřekla své solidarity a přiznala ‚chybu‘ (Taylor, obviněný z válečných zločinů spáchaných během své krvavé vlády do roku 2003, je dnes uprchlíkem v Nigérii).
Dnes ale skoro všichni odbývají její minulé ‚poklesky‘ mávnutím ruky. Nastala doba národního usmíření a Ellen Johnson Sirleaf vzbuzuje velká očekávání. V organizacích bojujících za práva žen, stejně jako ve squatu vysoko nad městem nebo u východu z kanceláře metodistického kostela v neděli dopoledne nebo v kroužcích střední třídy: jestli vykrvácená země něco potřebovala, tak to byla právě ona.
Důvody pro tyto naděje ovšem každý vidí jinde. „Protože ví, co je to vychovávat děti a chtít pro ně to nejlepší vzdělání,“ doufá mladá dívka v tričku s obrázkem podporujícím volební kampaň Ellen Sirleaf. „Protože po celé ty chaotické roky nebyl žádný muž schopen zajistit mír,“ konstatuje trochu apaticky jiná, o něco starší žena.
Matka i politička pod ochranou
I někteří stoupenci fotbalisty George Weaha, protikandidáta Ellen Johnson Sirleaf, chtějí smazat nepěkné fámy o volebních podvodech a postranních dohodách, které byly určeny k podpoře investic Bushovy vlády v zemi, která je plná nafty a nerostných surovin.
Jisté je, že úkol, který novou prezidentku očekává, je těžký. Odpovídá ale jejím volebním slibům. Země je vykrvácená, ve válce zemřelo 130 000 osob, podobný počet vdov a sirotků se octl ve společenské izolaci.
Stovky dětských vojáků najímané různými frakcemi patrolovaly ještě před třemi lety se zbraněmi v rukou po Monrovii. Také propast mezi dvěma rozdílnými společenskými třídami –‚rodilými‘ Liberijci, Afričany, a na druhé straně elitou Liberijců, Američany, kteří jsou potomky propuštěných otroků, se nepřestala prohlubovat.
U vyčerpané populace proto Ellen Johnson Sirleaf představuje v tuto chvíli inkarnaci národa. Ženu, která je pro všechny ‚matkou i babičkou‘, stejně jako obávanou političkou nebo zocelenou ekonomkou, uznávanou i za hranicemi Libérie.
Ženu, jejíž jediný pohyb doma či po prezidentském paláci se neobejde bez ochranky a která každou noc, když trpí nespavostí, metodicky a trpělivě sestavuje puzzle o 150 dílcích. A nikdy toho nenechá, dokud to nedokončí.
„ŽENY JSOU JAKO POLITIČKY SILNÉ, A POKUD USPĚJÍ, BUDOU SE ANGAŽOVAT I OSTATNÍ.“
Příjemné kanape, fotografie rodiny všude na nábytku, všudypřítomní bodyguardi, kteří se procházejí sem a tam. Obyčejné ráno v soukromé rezidenci Ellen Johnosn Sirleaf, které jsme se zeptali na pár otázek.
Proč je takové pozdvižení, když se dostane do čela afrického státu žena?
V Africe je to velmi zvláštní! Je to náš paradox – na jednu stranu ještě ženy podléhají tradici a na druhou stále více projevují svůj zájem o politické věci a o seberealizaci – jejich zastoupení v parlamentech je velmi silné, na našem kontinentě dokonce paritní. Chtěla bych dosáhnout 40% zastoupení žen ve svojí vládě. Já si jednoduše myslím, že ženy jsou v politice velmi silné! A ještě jednou opakuji, že mají chuť do seberealizace a že již nechtějí být na druhé straně bariéry. Moje zvolení posunulo hranice. Pokud se mi podaří splnit můj úkol, tak i ostatní ženy se budou angažovat. Cítím velkou pokoru před všemi úkoly, které jsou přede mnou, nebude to jednoduché, protože v zemi se toho musí velmi mnoho opravit. Znám oba dva ‚světy‘, ten každodenní ženský i ten finančnický a politický. Všechny emoce a zkušenosti, které jsem nashromáždila ve svém soukromém i profesionálním životě, mi napomohou, abych našla rovnováhou, se kterou budu moci ‚vyléčit‘ zemi.
Předchozí vlády byly vždy poznamenány korupcí...
Boj proti korupci je jednou z mých absolutních priorit, je to, jak jsem vždy říkala, nutná podmínka vzpruhy ekonomiky a příchodu investic z venku, aby se obnovily toky v Libérii, potlačila se nezaměstnanost, zavedl se systém skutečné školní docházky pro všechny. Nebude to beztrestné. Co se mě týče, ať jsem již byla prezidentkou či nikoli, měla jsem vždy velmi jednoduchý život matky, babičky a ženy. A ať jsem prezidentkou nebo ne, na tom se nic nezmění.
Jste celých 24 hodin obklopena ozbrojenou stráží. Libérie zažila krvavou minulost při státních převratech. Řekněte upřímně, neznepokojuje vás to?
Jsem si vědoma toho, že je to rizikové povolání! Poznala jsem výhrůžky, vězení, úklady o život. Navíc mír je zatím velmi křehký. Samozřejmě, že je to riziko... Je to jedna strana té výzvy. Řekněme, že mám ‚rozumný‘ strach. A ten přijímám.
