ELLE: Pamatujete si ještě první milostnou básničku, kterou jste sám pro někoho složil?
J. R.: Jednu jsem napsal v sedmičce své spolužačce, krásné Romce, které jsem pak nosil domů tašku. Jenomže ona tu básničku potom četla na záchodě dalším holkám ze třídy, a to mě docela ranilo, a tak jsem dlouho nic dalšího nesložil. Byla to variace na ‚ich liebe dich‘… Ale jedné holce jsem pak na gymplu napsal o svaťáku celou sbírku básní. Děsí mě, že je možná ještě má.
ELLE: Bojíte se, že by vás třeba mohla zkompromitovat?
J. R.: To ne. Spíš, že to musí být dost peklo. Poslouchal jsem tenkrát hodně The Cure a Joy Division a psal pod jejich romantickým vlivem. Pamatuju si, že to bylo plné takového hraného bolestínství a neopětované lásky. No hrůza.
ELLE: Jaká byla vaše první láska?
J. R.: Ta láska asi nebyla jen jedna, protože s každou holkou přece přichází něco trochu jiného. Hezkého. Prvního. ELLE: Co třeba?
J. R.: Nošení tašek. Líbání. Milování. Chození s lahví vína v ruce po nočním Turnově, Praze, Liberci, Jeseníku, Berlíně. Ale jisté je, že na žádnou holku nejde zapomenout, že jsou pořád někde uvnitř. A zpětně jsem si uvědomil, že se některé promítly i do jmen či chování dívčích postav v mých románech Nebe pod Berlínem nebo Grandhotel.
ELLE: Byla také Ilja z Grandhotelu holka, kterou jste miloval, anebo jste si ji vymyslel?
J. R.: Miloval jsem holku, která se jmenovala Ilja. Ale do Grandhotelu jsem si nepůjčil její život, jen její jméno, protože je pro ženu hodně nezvyklé a krásné. Jasně, že volba toho jména asi není úplně náhoda. A trochu mě vyděsilo, když jsem si uvědomil, jak s autorem cloumá jeho podvědomí.
ELLE: Zajímalo by mě, co je s ní dnes…
J. R.: Ilja si vzala jednoho z mých nejlepších kamarádů, spolužáka z gymnázia. Mají dítě, jsou šťastní. A žijí teď v Liberci, kde se odehrává i ten Grandhotel. Ale to je už vážně náhoda.
ELLE: Čím vás tehdy Ilja upoutala? Proč jste se zamiloval právě do ní?
J. R.: Těžká otázka. Co jsem viděl jako první? Oči? Rty? Vlasy? Ruce? Prsa? Zadek? Nohy? Nebo mě zaujalo to, co říkala? Jak se chovala? Asi všechno tohle nějak dohromady.
ELLE: A která žena má ve vašem životě nejzásadnější místo dnes?
J. R.: Ta moje srnka z hor. Je mi s ní prostě dobře. Doplňujeme se. Pomáhá mi. A doufám, že snad i já jí.
ELLE: Čeho si na ní vážíte nejvíc?
J. R.: Lásky. Tolerance.
ELLE: Souhlasíte s tvrzením, že ženy a muži jsou dva různé živočišné druhy?
J. R.: Já bych to takhle ostře neviděl. Jsem pro prolínání. Mám rád holky, které jsou ostré, takové berlínské, které se s ničím a nikým moc nemažou. Jsou svobodné, emancipované, tolerantní, životem jdou po vlastní cestě a nebaví je stát u sporáku a sloužit chlapíkům v nátělníkách. Takže to jsou vlastně trochu klučičí typy, řeklo by se v Čechách. Jenže to je mnohem složitější: i ty nejostřejší berlínské holky, které přesně vědí, co chtějí, jsou pod tou drsnou slupkou křehké a něžné a chtějí objímat. A právě tohle mě baví objevovat.
ELLE: Vy nemáte rád holky, co rády stojí u sporáku? U vás snad láska neprochází přes žaludek?
J. R.: Ale jo, já jím až nebezpečně rád a hodně. A když ráno začínám psát, těším se na dobrý oběd někde v restauraci. Navíc moje přítelkyně skvěle vaří. Ale přece jen, představa holky, která je odsouzená k bytí u sporáku, je trochu šílená, ne? Ale asi bohužel trochu česká.
ELLE: To je ale dáno zdejší kulturou a především výchovou. Snad se to změní s generací našich dětí. Jak byste je třeba vy v tomhle ohledu v budoucnu poučil?
J. R.: Poučování k ničemu nevede, jak jsem pochopil během jednoho měsíce, kdy jsem to zkoušel jako učitel němčiny. Děti by prostě měly vidět, že kuchyň, zahrada i garáž jsou vždycky záležitostí dvou lidí.
ELLE: O čem si nejraději se ženami povídáte?
J. R.: O vztazích, které se rozehřívají, nebo naopak chladnou. O městech, kam by stálo za to utéct. Baví mě je poslouchat, vciťovat se, vkrádat se na malou chvilku do jejich životů. To je podle mě základ spisovatelství, umět se vciťovat do životů těch druhých.
ELLE: Co je na intimních vztazích nejtěžší?
J. R.: Udržet je v klidu a zároveň v potřebném neklidu. Přílišný klid je prostě nuda.
ELLE: Máte nějaký recept, jak vnést do chladnoucího vztahu neklid, co by jej probral k životu?
J. R.: Někam ve dvou na týden zmizet. Do Berlína, Lisabonu, Liberce, Jindřichova Hradce… To funguje.
ELLE: Co je podle vás větší adrenalin: svádět, anebo být sváděn? Co myslíte?
J. R.: Svádět moc neumím. Takže být sváděn. Ale to vlastně taky moc neumím.
ELLE: Máte jako spisovatel nějakou osvědčenou větu, kterou oslovujete sympatické ženy?
J. R.: Nemám. Moc to nedělám, protože to moc neumím a nechci se ztrapnit. Když za mnou někdo přijde, že se mu líbí moje knížka, že se nějak protnula s jeho životem, mám obrovskou radost, ale taky hned zrudnu a nevím, co říkat. Jsem trochu mimo. A ještě tím spíš, když je to krásná holka.
PATRICIA DRATI RØNDE
