Náš stůl u okna v restauraci Soho House na Manhattanu není daleko od jejího bytu ve West Village. Většina z elegantně aranžovaného jídla je už pryč a Scarlett si objednává ledový čaj napůl s citronádou. Nedávno dosáhla plnoletosti, čímž oficiálně ukončila dvanáctiletou kariéru jedné z nejnadanějších a předčasně vyspělých nezletilých hereček. Kdyby byl býval Hunter, její bratr dvojče, mohl přijet ze školy ve Vermontu, udělala by v New Yorku malou oslavu jen pro rodinu. Ráda by se na chvíli někam ztratila. Jít spát o půlnoci a vstávat v deset. Vybírat záclony. Péct jablkové koláče. Užívat si bezstarostného života, daleko od filmových dekorací, udílení filmových cen a mediálních slídilů toužících po novinkách z jejího vztahu s Joshem Hartnettem. A co nejdál od paparazziů. Když ji loni v létě pronásledovali poblíž Disneylandu jako zuřivé hejno kobylek, způsobila menší havárii. Kvůli těmto a podobným zmatkům začala snít o venkovském životě. „Kdybych netočila filmy, byla bych archeoložkou pátrající po fosiliích.“ řekla. „Miluji starověký Egypt.“ Chvíli ten nápad visel ve vzduchu. Pak ale vyloudila cynický pohled a smích, který zní, jako když se trhá přihláška na vysokou, a dodala: „Kdybyste mě smažili a propichovali jehlami, je to nesmysl. Miluju natáčení.“ Předloni na jaře natočila s Ewanem McGregorem svůj první hollywoodský akční film – Ostrov. „Dekorací byl sklad starých boeingů. V noci jsem jím procházela a říkala si: Pane, to je úžasný, to je jedinečná šance, to musím dělat. Byla jsem rozrušená jako malá holka.“
Je vidět, že Scarlett nechce vzbuzovat příliš pozornosti. Má na sobě hnědé vysoké boty, modré džíny a hnědou mikinu s kapucí. Z dálky – z hodně velké dálky – byste si ji mohli splést s jedním ze stavebních dělníků, co předělávají staré tovární haly na přepychové byty. Z trochu menší vzdálenosti – řekněme tak asi z půl kilometru – ji těžko budete pokládat za někoho jiného než za herečku na vrcholu krásy. Žádnou malou holku, ale ženu s prvoligovými křivkami, elegantním hrdlem, velkýma akvamarínovýma očima, módními lícními kostmi a slavnými přepychovými rty, které se marně snažilo popsat už tolik odborníků přes celebrity.
Ač tyto dary přírody nejsou ve srovnání s mimořádnou schopností vyjadřovat emoce až tak důležité, jejímu poslednímu filmu, dramatu o cizoložství od Woodyho Allena Match Point – Hra osudu, určitě dodaly šťávu.
Od chvíle, co se dostala mezi největší hvězdy, musí řešit věčný problém Hollywoodu. Je v tomto prostředí dovoleno být chytrá a sexy zároveň? Na titulních stránkách časopisů i v televizi ji většinou prezentují jako zralou broskvičku v botách Prada uprostřed rozházené ložnice. Sex-appeal z ní přímo stříká, ale ve filmech, které ji proslavily, působí neobyčejně eroticky především díky své zdrženlivosti. Je mistrem skryté vášně. Ve filmu Ztraceno v překladu překypuje touhou po muži, který by vzhledem k svému věku mohl být spíš jejím otcem. Byla ale tak cudná, že ji režisérka Sofia Coppola musela umluvit, aby si oblékla průhledné kalhotky, ve kterých je jí na začátku filmu vidět zadek. Podobné to bylo i v historickém filmu Dívka s perlou, kde jako mladičká služka Griet pózovala vlámskému malíři Johannesi Vermeerovi při vzniku jeho nejslavnějšího obrazu. Ani tady se nepotřebovala Scarlett k vytvoření erotického dusna odhalovat, naopak byla od hlavy až k patě zachumlaná v upjatém kostýmu holandské dívky sedmnáctého století. Přesto dokázala vyjádřit prudkost touhy, když jí v jedné z nejerotičtějších scén propichují ucho. Tam, ale i ve snímku Ztraceno v překladu, vzniká dusné ovzduší prosycené erotikou hlavně z vášně kontrolované intelektem, okolnostmi či místem.
Ve filmu Woodyho Allena Match Point – Hra osudu, který právě přichází do našich kin, hraje Scarlett femme fatale Nolu Rice – nepříliš úspěšnou herečku, která se v ničem nedrží zpátky a jejíž vztah s ambiciózním bývalým tenisovým trenérem skončí jako hodně zlá noc v Bronxu. Když Nola svým zastřeným altem pronese: „Tak kdo bude má další oběť…,“ úplně vás to zvedne ze sedadla a nejraději byste jí přispěchali upravit lesk na rtech.
Woody Allen byl jejím výkonem nadšen natolik, že ji hned obsadil i do svého dalšího filmu. „Když mi dával k přečtení nový scénář, řekl: ‚Pokud ti něco nepůjde přes pusu, klidně to změň.‘ Překvapilo mě to. Jemu ale skoro víc záleží na tom, jak postavy vypadají. Vidí na kostýmech detaily, kterých by si nikdo jiný ani nevšiml. Poprvé jsem se setkala s tím, že mi režisér osobně vybíral všechny kostýmy.“
Vzhledem k tomu, že se sama s neúspěchem příliš nekamarádí, byla pro Scarlett role neúspěšné herečky asi nejtěžší, s jakou se zatím setkala. Má sice za sebou několik hodin Stanislawského metody, ale jinak je spíš samouk. Přesto má na svém kontě už čtyři nominace na Zlatý glóbus.
„Dost brzo jsem se naučila, jak zpracovávat emoce,“ prohlásila, když číšník dorazil s jejím citronovým čajem. Usrkla si z dlouhého černého brčka. „Celý život, až kam se pamatuji, jsem byla supercitlivá na chování ostatních a byla jsem ho schopná napodobovat. Proto umím to, co dělám. Ale když pomineme slávu, je to, co my herci děláme, dost divný. Sami sebe dostáváme do citově nejzranitelnějších stavů. Nevím, jestli je to zdravé, ale jsem ráda, když se to povede. Když to opravdu uchopíte, je to takový zvláštní, silný pocit.“
Poprvé se Scarlett objevila před kamerou už v devíti letech ve filmu Roba Reinera Sever. Do seznamů castingových agentů se ovšem nesmazatelně zapsala ve třinácti letech filmem Roberta Redforda Zaříkávač koní, v němž naprosto okouzlila diváky i kritiku rolí Grace MacLeanové, tiché, traumatizované dívky, jež přišla při nehodě s koněm o nohu. „Až do toho filmu jsem nerozlišovala, co je, a co není autentické. Věděla jsem jen, co cítím, a podle toho jsem reagovala. Byla jsem dítě. Což je pravděpodobně ten nejlepší způsob hraní, protože je čistě instinktivní.“
Ačkoli dnes nejčastěji pobývá ve svém domě se zahradou plnou kaktusů v Los Angeles, je Scarlett původem městské dítě z New Yorku. Kromě bratra Huntera, dvojčete, kterého na svět předběhla o celé tři minuty, má ještě starší sestru Vanessu, také herečku, a staršího bratra Adriana, realitního makléře na Manhattanu. Otec se narodil v Dánsku, žije v New Yorku a pracuje jako architekt. Když byly děti malé, matka Melanie se starala o domácnost, dnes je Scarlettinou manažerkou a producentkou v Los Angeles. Touhu po hraní zdědila po ní, protože už od malička sdílela matčinu vášeň pro divadla na Broadway. Sama také jako osmileté dítě debutovala v divadelní hře s názvem Sophistry. Brzy ale zjistila, že film ji bude bavit mnohem víc než divadlo. Proto začala záhy navštěvovat školu pro mladé tanečníky, herce a zpěváky – Professional Children’s School na Manhattanu. „Odmalička jsem jezdila na natáčení, jako jiné děti jezdívají na letní tábor,“ směje se. Když jí bylo třináct, rodiče se rozešli. „Těžko jsem tehdy chápala některé věci, které dělali. Ale teď to vidím jinak. A pořád bych chtěla plnit jejich očekávání.“
Během našeho společně tráveného odpoledne jí z očí pomalu mizí opatrný výraz. Roztrhne sáček s hnědým cukrem, vysype ho na stůl a pak, jako když dítě kreslí do písku, v něm maluje černým brčkem. „Tohle vypadá jako červená krvinka,“ zasměje se. Pak přidá ještě trochu cukru a začne vytvářet postavu.
Spousty papíru už pokryly úvahy o tom, v čem spočívá její předčasná vyspělost. Matka ji popsala jako člověka se starou duší. Robert Redford o ní jednou poznamenal, že je „třináctiletá třicátnice“. Po pravdě řečeno, je trochu obtížné tuhle představu spojit se ženou, která své dvacáté narozeniny oslavila v Disneylandu, nebo s někým, kdo ze všeho nejvíc miluje film Karlík a továrna na čokoládu. Sama o sobě prohlásila: „Moje práce je něco, co prostě umím. Je to něco, s čím můžu počítat.“
Člověk se těžko brání otázkám, jestli snad její strmá herecká kariéra náhodou není náhražkou za nějaké prvopočáteční zklamání. Jestli její nadšení a chuť do práce nejsou jen odrazem rozčarování z rozchodu rodičů. Odkud se bere její nadání pro sžíravé mlčení i neokázalý rozhovor, stejně jako absolutní opovržení milosrdnými lžemi dospělých? Stane se předčasná vyrovnanost a nezávislost nutností, když dospělí dají ruce pryč a přestanou pomáhat? Nakonec je mnohem výhodnější splňovat očekávání rodičů než se cítit pod nepochopitelným psychologickým tlakem. A dospět znamená vymanit se autoritě, která spočívá v mytické představě mámy a táty. „Děti jsou velmi rafinované,“ tvrdí Scarlett. „Dospělí je stále podceňují. Přitom tím, kým jsi ve dvanácti nebo třinácti letech, jsi pak už celý život.“
Zatímco jsem sama sebe v duchu snažila přesvědčit, že to tak nemusí být, zvedla černé brčko. „To vypadá hezky, že jo?“ zeptala se a kývla hlavou směrem k papíru na stole. Před námi leželo krásně ztvárněné dnešní odpoledne – složitě sestavená lilie ze sladkých krystalů a prášku. Bylo to moc pěkné. A v domnění, že mám pár minut, abych se tím vzorem mohla kochat, jsem jen zalapala po dechu, když ho v mžiku smetla.
Zasmála se jako bohyně, které patří všechen čas tohoto světa, a řekla: „Kdykoli můžu udělat další.“
SCARLETT A MÓDA
Nedávno jste se ukázala i jako modelka. Bavilo vás to?
Víte, modeling není zrovna můj styl. Byla jsem trochu nervózní, ale módní přehlídky jsou tak legrační, tak krátké – vyjdete ven a hned zas zpátky a je to. A navíc zjistíte, že lidé ani tak nekoukají na vás jako na to, co máte na sobě.
Předváděla jste hodně upnuté džínsy – je to váš styl?
Jsem dost malá, měřím jen162 cm, takže ve zvlášť rozevlátých džínech nevypadám zrovna nejlíp. Jediné, ve kterých se cítím dobře, jsou právě ty upnuté. Nosím je už léta. I všechny ostatní kalhoty mám takové. A tak jsem ráda, že se stávají stále víc populární.
Stal se vám někdy nějaký společenský trapas?
Roland Mouret pro mě vytvořil na loňské předávání Zlatých glóbů krásné šaty. Já je chtěla pořád zužovat a on mi na to říkal: „Pak si v nich nesedneš.“ A já na to: „Ale ne, bude to v pohodě.“ Šaty přišly do LA krátce před slavností a já řekla švadleně, ať je zúží. Ona to udělala, ale všila zpátky špatně zip. Oblékla jsem se, sedla do auta, a zip se rozbil. To znamenalo, že mě museli do těch šatů zašít. Nemohla jsem si dojít na záchod, protože jsem nemohla s těmi šaty pohnout, tím pádem jsem si nemohla dát nic k pití, ani sklenici vody nebo vína. Předala jsem cenu a musela utíkat domů, kde mě z těch šatů vystříhali. Byla to katastrofa. Roland si neodpustil: „Já ti to říkal.“ A já na to: „Já vím, promiň.“
Které návrháře máte nejraději?
Miluju Chloé – tenhle styl mi přesně sedí. Šaty jsou krásné a perfektně ušité. Miluju ty velké kašmírové svetry, které se náramně hodí, když se v New Yorku ochladí. Mám také moc ráda Balenciaga, střihy mají lichotivé linie a báječně dokážou zdůraznit pas.
Kolik párů bot vlastníte?
Nemám zdání. Pravděpodobně hodně, ale jediné boty, které nosím opravdu pravidelně, jsou Chucky TS – tenisky Chuck Taylor Converse. V práci musím hodně chodit v botách na podpatcích, takže pak tíhnu spíš k botám bez nich. Navíc, nejlepší způsob, jak se pohybovat po New Yorku, je pěšky.
A váš úplně nejcennější kousek?
Opravdu cool černý smoking Alessandro Dell’Acqua, který nosím na předávání cen. Má báječně úzké nohavice a výborné sako. Je celý skvěle střižen na ženskou postavu.
Co v módě opravdu nesnášíte?
Cokoli moc populárního. Jako teď třeba ty chlupatý eskymácký kozačky – ty jsou děsný. Člověk v nich nejvíc vypadá jak pivovarský valach.
Jaký nejdražší módní kus jste si kdy koupila?
Diamantové náušnice. Bylo mi právě 18 a chtěla jsem si koupit něco opravdu hezkého. Ne, neřeknu vám, kolik stály – ještě teď je mi z toho trochu těžko.
Čí styl obdivujete?
Kate Moss vypadá vždycky úžasně. Všechno jí strašně sluší.
Mohla by si obléknout pytel, a už by se všichni hnali si ho taky hned pořídit.
Je vidět, že Scarlett nechce vzbuzovat příliš pozornosti. Má na sobě hnědé vysoké boty, modré džíny a hnědou mikinu s kapucí. Z dálky – z hodně velké dálky – byste si ji mohli splést s jedním ze stavebních dělníků, co předělávají staré tovární haly na přepychové byty. Z trochu menší vzdálenosti – řekněme tak asi z půl kilometru – ji těžko budete pokládat za někoho jiného než za herečku na vrcholu krásy. Žádnou malou holku, ale ženu s prvoligovými křivkami, elegantním hrdlem, velkýma akvamarínovýma očima, módními lícními kostmi a slavnými přepychovými rty, které se marně snažilo popsat už tolik odborníků přes celebrity.
Ač tyto dary přírody nejsou ve srovnání s mimořádnou schopností vyjadřovat emoce až tak důležité, jejímu poslednímu filmu, dramatu o cizoložství od Woodyho Allena Match Point – Hra osudu, určitě dodaly šťávu.
Od chvíle, co se dostala mezi největší hvězdy, musí řešit věčný problém Hollywoodu. Je v tomto prostředí dovoleno být chytrá a sexy zároveň? Na titulních stránkách časopisů i v televizi ji většinou prezentují jako zralou broskvičku v botách Prada uprostřed rozházené ložnice. Sex-appeal z ní přímo stříká, ale ve filmech, které ji proslavily, působí neobyčejně eroticky především díky své zdrženlivosti. Je mistrem skryté vášně. Ve filmu Ztraceno v překladu překypuje touhou po muži, který by vzhledem k svému věku mohl být spíš jejím otcem. Byla ale tak cudná, že ji režisérka Sofia Coppola musela umluvit, aby si oblékla průhledné kalhotky, ve kterých je jí na začátku filmu vidět zadek. Podobné to bylo i v historickém filmu Dívka s perlou, kde jako mladičká služka Griet pózovala vlámskému malíři Johannesi Vermeerovi při vzniku jeho nejslavnějšího obrazu. Ani tady se nepotřebovala Scarlett k vytvoření erotického dusna odhalovat, naopak byla od hlavy až k patě zachumlaná v upjatém kostýmu holandské dívky sedmnáctého století. Přesto dokázala vyjádřit prudkost touhy, když jí v jedné z nejerotičtějších scén propichují ucho. Tam, ale i ve snímku Ztraceno v překladu, vzniká dusné ovzduší prosycené erotikou hlavně z vášně kontrolované intelektem, okolnostmi či místem.
Ve filmu Woodyho Allena Match Point – Hra osudu, který právě přichází do našich kin, hraje Scarlett femme fatale Nolu Rice – nepříliš úspěšnou herečku, která se v ničem nedrží zpátky a jejíž vztah s ambiciózním bývalým tenisovým trenérem skončí jako hodně zlá noc v Bronxu. Když Nola svým zastřeným altem pronese: „Tak kdo bude má další oběť…,“ úplně vás to zvedne ze sedadla a nejraději byste jí přispěchali upravit lesk na rtech.
Woody Allen byl jejím výkonem nadšen natolik, že ji hned obsadil i do svého dalšího filmu. „Když mi dával k přečtení nový scénář, řekl: ‚Pokud ti něco nepůjde přes pusu, klidně to změň.‘ Překvapilo mě to. Jemu ale skoro víc záleží na tom, jak postavy vypadají. Vidí na kostýmech detaily, kterých by si nikdo jiný ani nevšiml. Poprvé jsem se setkala s tím, že mi režisér osobně vybíral všechny kostýmy.“
Vzhledem k tomu, že se sama s neúspěchem příliš nekamarádí, byla pro Scarlett role neúspěšné herečky asi nejtěžší, s jakou se zatím setkala. Má sice za sebou několik hodin Stanislawského metody, ale jinak je spíš samouk. Přesto má na svém kontě už čtyři nominace na Zlatý glóbus.
„Dost brzo jsem se naučila, jak zpracovávat emoce,“ prohlásila, když číšník dorazil s jejím citronovým čajem. Usrkla si z dlouhého černého brčka. „Celý život, až kam se pamatuji, jsem byla supercitlivá na chování ostatních a byla jsem ho schopná napodobovat. Proto umím to, co dělám. Ale když pomineme slávu, je to, co my herci děláme, dost divný. Sami sebe dostáváme do citově nejzranitelnějších stavů. Nevím, jestli je to zdravé, ale jsem ráda, když se to povede. Když to opravdu uchopíte, je to takový zvláštní, silný pocit.“
Poprvé se Scarlett objevila před kamerou už v devíti letech ve filmu Roba Reinera Sever. Do seznamů castingových agentů se ovšem nesmazatelně zapsala ve třinácti letech filmem Roberta Redforda Zaříkávač koní, v němž naprosto okouzlila diváky i kritiku rolí Grace MacLeanové, tiché, traumatizované dívky, jež přišla při nehodě s koněm o nohu. „Až do toho filmu jsem nerozlišovala, co je, a co není autentické. Věděla jsem jen, co cítím, a podle toho jsem reagovala. Byla jsem dítě. Což je pravděpodobně ten nejlepší způsob hraní, protože je čistě instinktivní.“
Ačkoli dnes nejčastěji pobývá ve svém domě se zahradou plnou kaktusů v Los Angeles, je Scarlett původem městské dítě z New Yorku. Kromě bratra Huntera, dvojčete, kterého na svět předběhla o celé tři minuty, má ještě starší sestru Vanessu, také herečku, a staršího bratra Adriana, realitního makléře na Manhattanu. Otec se narodil v Dánsku, žije v New Yorku a pracuje jako architekt. Když byly děti malé, matka Melanie se starala o domácnost, dnes je Scarlettinou manažerkou a producentkou v Los Angeles. Touhu po hraní zdědila po ní, protože už od malička sdílela matčinu vášeň pro divadla na Broadway. Sama také jako osmileté dítě debutovala v divadelní hře s názvem Sophistry. Brzy ale zjistila, že film ji bude bavit mnohem víc než divadlo. Proto začala záhy navštěvovat školu pro mladé tanečníky, herce a zpěváky – Professional Children’s School na Manhattanu. „Odmalička jsem jezdila na natáčení, jako jiné děti jezdívají na letní tábor,“ směje se. Když jí bylo třináct, rodiče se rozešli. „Těžko jsem tehdy chápala některé věci, které dělali. Ale teď to vidím jinak. A pořád bych chtěla plnit jejich očekávání.“
Během našeho společně tráveného odpoledne jí z očí pomalu mizí opatrný výraz. Roztrhne sáček s hnědým cukrem, vysype ho na stůl a pak, jako když dítě kreslí do písku, v něm maluje černým brčkem. „Tohle vypadá jako červená krvinka,“ zasměje se. Pak přidá ještě trochu cukru a začne vytvářet postavu.
Spousty papíru už pokryly úvahy o tom, v čem spočívá její předčasná vyspělost. Matka ji popsala jako člověka se starou duší. Robert Redford o ní jednou poznamenal, že je „třináctiletá třicátnice“. Po pravdě řečeno, je trochu obtížné tuhle představu spojit se ženou, která své dvacáté narozeniny oslavila v Disneylandu, nebo s někým, kdo ze všeho nejvíc miluje film Karlík a továrna na čokoládu. Sama o sobě prohlásila: „Moje práce je něco, co prostě umím. Je to něco, s čím můžu počítat.“
Člověk se těžko brání otázkám, jestli snad její strmá herecká kariéra náhodou není náhražkou za nějaké prvopočáteční zklamání. Jestli její nadšení a chuť do práce nejsou jen odrazem rozčarování z rozchodu rodičů. Odkud se bere její nadání pro sžíravé mlčení i neokázalý rozhovor, stejně jako absolutní opovržení milosrdnými lžemi dospělých? Stane se předčasná vyrovnanost a nezávislost nutností, když dospělí dají ruce pryč a přestanou pomáhat? Nakonec je mnohem výhodnější splňovat očekávání rodičů než se cítit pod nepochopitelným psychologickým tlakem. A dospět znamená vymanit se autoritě, která spočívá v mytické představě mámy a táty. „Děti jsou velmi rafinované,“ tvrdí Scarlett. „Dospělí je stále podceňují. Přitom tím, kým jsi ve dvanácti nebo třinácti letech, jsi pak už celý život.“
Zatímco jsem sama sebe v duchu snažila přesvědčit, že to tak nemusí být, zvedla černé brčko. „To vypadá hezky, že jo?“ zeptala se a kývla hlavou směrem k papíru na stole. Před námi leželo krásně ztvárněné dnešní odpoledne – složitě sestavená lilie ze sladkých krystalů a prášku. Bylo to moc pěkné. A v domnění, že mám pár minut, abych se tím vzorem mohla kochat, jsem jen zalapala po dechu, když ho v mžiku smetla.
Zasmála se jako bohyně, které patří všechen čas tohoto světa, a řekla: „Kdykoli můžu udělat další.“
SCARLETT A MÓDA
Nedávno jste se ukázala i jako modelka. Bavilo vás to?
Víte, modeling není zrovna můj styl. Byla jsem trochu nervózní, ale módní přehlídky jsou tak legrační, tak krátké – vyjdete ven a hned zas zpátky a je to. A navíc zjistíte, že lidé ani tak nekoukají na vás jako na to, co máte na sobě.
Předváděla jste hodně upnuté džínsy – je to váš styl?
Jsem dost malá, měřím jen162 cm, takže ve zvlášť rozevlátých džínech nevypadám zrovna nejlíp. Jediné, ve kterých se cítím dobře, jsou právě ty upnuté. Nosím je už léta. I všechny ostatní kalhoty mám takové. A tak jsem ráda, že se stávají stále víc populární.
Stal se vám někdy nějaký společenský trapas?
Roland Mouret pro mě vytvořil na loňské předávání Zlatých glóbů krásné šaty. Já je chtěla pořád zužovat a on mi na to říkal: „Pak si v nich nesedneš.“ A já na to: „Ale ne, bude to v pohodě.“ Šaty přišly do LA krátce před slavností a já řekla švadleně, ať je zúží. Ona to udělala, ale všila zpátky špatně zip. Oblékla jsem se, sedla do auta, a zip se rozbil. To znamenalo, že mě museli do těch šatů zašít. Nemohla jsem si dojít na záchod, protože jsem nemohla s těmi šaty pohnout, tím pádem jsem si nemohla dát nic k pití, ani sklenici vody nebo vína. Předala jsem cenu a musela utíkat domů, kde mě z těch šatů vystříhali. Byla to katastrofa. Roland si neodpustil: „Já ti to říkal.“ A já na to: „Já vím, promiň.“
Které návrháře máte nejraději?
Miluju Chloé – tenhle styl mi přesně sedí. Šaty jsou krásné a perfektně ušité. Miluju ty velké kašmírové svetry, které se náramně hodí, když se v New Yorku ochladí. Mám také moc ráda Balenciaga, střihy mají lichotivé linie a báječně dokážou zdůraznit pas.
Kolik párů bot vlastníte?
Nemám zdání. Pravděpodobně hodně, ale jediné boty, které nosím opravdu pravidelně, jsou Chucky TS – tenisky Chuck Taylor Converse. V práci musím hodně chodit v botách na podpatcích, takže pak tíhnu spíš k botám bez nich. Navíc, nejlepší způsob, jak se pohybovat po New Yorku, je pěšky.
A váš úplně nejcennější kousek?
Opravdu cool černý smoking Alessandro Dell’Acqua, který nosím na předávání cen. Má báječně úzké nohavice a výborné sako. Je celý skvěle střižen na ženskou postavu.
Co v módě opravdu nesnášíte?
Cokoli moc populárního. Jako teď třeba ty chlupatý eskymácký kozačky – ty jsou děsný. Člověk v nich nejvíc vypadá jak pivovarský valach.
Jaký nejdražší módní kus jste si kdy koupila?
Diamantové náušnice. Bylo mi právě 18 a chtěla jsem si koupit něco opravdu hezkého. Ne, neřeknu vám, kolik stály – ještě teď je mi z toho trochu těžko.
Čí styl obdivujete?
Kate Moss vypadá vždycky úžasně. Všechno jí strašně sluší.
Mohla by si obléknout pytel, a už by se všichni hnali si ho taky hned pořídit.
