Je pravda, že jste netoužil v deseti letech být kosmonautem jako většina ostatních kluků, ale chtěl jste se stát animátorem?
Maminka má schovanou mou slohovou práci ze čtvrté třídy, ve které píšu: Chci kreslit animované filmy. Dostal jsem tehdy jedničku, tak si ten text schovala a zrovna nedávno se na mě s ním vytasila. Je to do jisté míry důkaz, že to ve mě asi někde bylo, i když hrát fotbal s klukama za domem bylo dlouho zajímavější než kreslit. Když ale přemýšlím nad tím, co je pro mě dnes nejvíc, v čem můžu být nejlepší, tak je to určitě animace.
Poslední tři roky se ale věnujete výhradně videoklipům. Jsou sice animované, ale film to není.
Bohužel, v téhle zemi není dnes nikdo, kdo by produkoval autorské animované filmy. Peníze nejsou na nic, vlastně ani na videoklipy. Točím je většinou pro kapely, které mají sice nějaký kredit, ale masově se neprodávají. Na druhé straně – tu práci jsem si vybral. Je to moje svobodné rozhodnutí.
Co vás na tom tak přitahuje, vzrušuje?
Za prvé – k většině muzikantů, se kterými spolupracuji, mám vztah. A za druhé – jsem absolutně svobodný. Kapela ani vydavatel mě k ničemu netlačí, jediné vodítko, které dostanu, je muzika. Mezi mnou a muzikanty přitom vládne naprostá důvěra, která je tak velká, že jim stačí vidět až konečný výsledek.
Jak dlouho se taková důvěra buduje?
Vůbec první klip vznikl pro kapelu Priessnitz. Skladbu pak remixoval Honza Muchow a během natáčení se za námi přijel podívat do studia. Jen tak. Rok na to mě požádal o klip pro Ecstasy of St.Theresa a během naší rozmluvy vznikly nápady hned na dva klipy. Vloni se to přehouplo také do práce na DVD. Dělám je také pro kapely Kryštof a Tatabojs, navíc teď působím v roli architekta pro jeden hraný film, který by měl mít premiéru příští rok.
To se ale klasické animaci ještě víc vzdalujete.
A jsem z toho dost nešťastný. Letos jsem ale dostal nabídky, které se nedají odmítnout.
Době vládnou počítače, animaci samozřejmě také. Neztrácejí však tím filmy či videoklipy na lidskosti?
Pro mě je počítač pouze prostředkem. Emoce neubíjí. Jde o to, jaký je příběh, jak je zrežírovaný, ne jakou se dělá technologií. Počítačové animace se už dnes také nedávají na odiv, boom opadá a technika začíná normálně sloužit. A tak se časy při této práci úžasně zkracují. Když pracujete s loutkou, animujete ručně, fázi po fázi a vše to trvá hrozně dlouho. Pětiminutový film si vyžádá sedm měsíců práce. Kupříkladu videoklip I am not really optimistic pro EOST jsem ručně dělal tři měsíce.
Za tři měsíce se dá natočit celovečerní film!
To se přece dá klidně i za den! Půvab animátorské práce tkví však právě v tom, že chce svůj čas, nedá se ošidit. Nevím, jestli animace není vlastně přepych, ale vím, že se k ní chci vrátit. Na autorský animovaný film si ovšem musím vydělat a také na něj musím ušetřit čas.Abych se mohl vrátit k loutkám, potřebuju mít vyděláno na půl roku dopředu.
Tomu se mi ani nechce věřit, vždyť žijeme v zemi se silnou tradicí animace.
To je falešná představa, že Česko je jakousi velmocí animace. Ročně tu dnes vznikají sotva dva autorské animované filmy, tak jakápak velmoc!
A silné tradice? Jsou nám spíš už jen na obtíž. Ještě jsme se nepřenesli ani přes Trnku, což já osobně vnímám jako balvan uvázaný u nohy. Jedna generace z té tradice dožívá a druhá generace se jí chce už konečně zbavit. Přišel čas, abychom se už na tento obor začali dívat konečně normální optikou.
Tedy velmi kritickou.
Bohužel. Existuje tady jen jeden festival, animované filmy se skoro nepromítají, jen málokdy se dostanou do kina jako předfilm. Uděláte tedy film, ten oběhne dva tři festivaly v zahraničí a tím jeho cesta končí. Přitom by mohla vznikat DVD, která by shrnovala snímky za posledních deset let, mohla by se prodávat... Možná i
z toho pocitu deziluze dnes trávím víc času s muzikanty, architekty a grafiky než s animátory. Svým způsobem mě to očišťuje, nikdy jsem netoužil být členem tzv. české animátorské rodiny a plácat se s ostatními po ramenou: „My jsme ty Trnkovy děti.“ Muzikanti se taky mají špatně, ale klipy, které vznikají, jsou na úrovni. Mají svou kvalitu.
Snesou srovnání se světem?
Před pár měsíci jsem byl v Londýně na festivalu Onedotzero, kde byly prezentovány české digitální filmy, které vznikly v posledních tří letech. Sál byl plný a atmosféra v něm? Neuvěřitelně intenzivní. Tam jsem si uvědomil, že určitě máme co světu říct.
Maminka má schovanou mou slohovou práci ze čtvrté třídy, ve které píšu: Chci kreslit animované filmy. Dostal jsem tehdy jedničku, tak si ten text schovala a zrovna nedávno se na mě s ním vytasila. Je to do jisté míry důkaz, že to ve mě asi někde bylo, i když hrát fotbal s klukama za domem bylo dlouho zajímavější než kreslit. Když ale přemýšlím nad tím, co je pro mě dnes nejvíc, v čem můžu být nejlepší, tak je to určitě animace.
Poslední tři roky se ale věnujete výhradně videoklipům. Jsou sice animované, ale film to není.
Bohužel, v téhle zemi není dnes nikdo, kdo by produkoval autorské animované filmy. Peníze nejsou na nic, vlastně ani na videoklipy. Točím je většinou pro kapely, které mají sice nějaký kredit, ale masově se neprodávají. Na druhé straně – tu práci jsem si vybral. Je to moje svobodné rozhodnutí.
Co vás na tom tak přitahuje, vzrušuje?
Za prvé – k většině muzikantů, se kterými spolupracuji, mám vztah. A za druhé – jsem absolutně svobodný. Kapela ani vydavatel mě k ničemu netlačí, jediné vodítko, které dostanu, je muzika. Mezi mnou a muzikanty přitom vládne naprostá důvěra, která je tak velká, že jim stačí vidět až konečný výsledek.
Jak dlouho se taková důvěra buduje?
Vůbec první klip vznikl pro kapelu Priessnitz. Skladbu pak remixoval Honza Muchow a během natáčení se za námi přijel podívat do studia. Jen tak. Rok na to mě požádal o klip pro Ecstasy of St.Theresa a během naší rozmluvy vznikly nápady hned na dva klipy. Vloni se to přehouplo také do práce na DVD. Dělám je také pro kapely Kryštof a Tatabojs, navíc teď působím v roli architekta pro jeden hraný film, který by měl mít premiéru příští rok.
To se ale klasické animaci ještě víc vzdalujete.
A jsem z toho dost nešťastný. Letos jsem ale dostal nabídky, které se nedají odmítnout.
Době vládnou počítače, animaci samozřejmě také. Neztrácejí však tím filmy či videoklipy na lidskosti?
Pro mě je počítač pouze prostředkem. Emoce neubíjí. Jde o to, jaký je příběh, jak je zrežírovaný, ne jakou se dělá technologií. Počítačové animace se už dnes také nedávají na odiv, boom opadá a technika začíná normálně sloužit. A tak se časy při této práci úžasně zkracují. Když pracujete s loutkou, animujete ručně, fázi po fázi a vše to trvá hrozně dlouho. Pětiminutový film si vyžádá sedm měsíců práce. Kupříkladu videoklip I am not really optimistic pro EOST jsem ručně dělal tři měsíce.
Za tři měsíce se dá natočit celovečerní film!
To se přece dá klidně i za den! Půvab animátorské práce tkví však právě v tom, že chce svůj čas, nedá se ošidit. Nevím, jestli animace není vlastně přepych, ale vím, že se k ní chci vrátit. Na autorský animovaný film si ovšem musím vydělat a také na něj musím ušetřit čas.Abych se mohl vrátit k loutkám, potřebuju mít vyděláno na půl roku dopředu.
Tomu se mi ani nechce věřit, vždyť žijeme v zemi se silnou tradicí animace.
To je falešná představa, že Česko je jakousi velmocí animace. Ročně tu dnes vznikají sotva dva autorské animované filmy, tak jakápak velmoc!
A silné tradice? Jsou nám spíš už jen na obtíž. Ještě jsme se nepřenesli ani přes Trnku, což já osobně vnímám jako balvan uvázaný u nohy. Jedna generace z té tradice dožívá a druhá generace se jí chce už konečně zbavit. Přišel čas, abychom se už na tento obor začali dívat konečně normální optikou.
Tedy velmi kritickou.
Bohužel. Existuje tady jen jeden festival, animované filmy se skoro nepromítají, jen málokdy se dostanou do kina jako předfilm. Uděláte tedy film, ten oběhne dva tři festivaly v zahraničí a tím jeho cesta končí. Přitom by mohla vznikat DVD, která by shrnovala snímky za posledních deset let, mohla by se prodávat... Možná i
z toho pocitu deziluze dnes trávím víc času s muzikanty, architekty a grafiky než s animátory. Svým způsobem mě to očišťuje, nikdy jsem netoužil být členem tzv. české animátorské rodiny a plácat se s ostatními po ramenou: „My jsme ty Trnkovy děti.“ Muzikanti se taky mají špatně, ale klipy, které vznikají, jsou na úrovni. Mají svou kvalitu.
Snesou srovnání se světem?
Před pár měsíci jsem byl v Londýně na festivalu Onedotzero, kde byly prezentovány české digitální filmy, které vznikly v posledních tří letech. Sál byl plný a atmosféra v něm? Neuvěřitelně intenzivní. Tam jsem si uvědomil, že určitě máme co světu říct.
