ELLE: Dokážete porovnat rozdíl mezi ženou 19. a 21. století?
ADOLF BORN: Rozdíl tkví hlavně v odívání. V 19. století vítězila kvalita materiálů na šaty a jejich dokonalé zpracování, což je zachyceno na dobových rytinách a fotografiích. Oko diváka se zalíbením sleduje elegantně kráčející dámy s dlouhými sukněmi, které jemně vířily prach na cestičkách v parcích. Dnes se na stejných cestičkách objevují mladé dámy, které soutěží v počtu uměle vytvořených trhlin a děr na džínách a prach víří sportovním obutím. Lépe se jim ovšem přeskakují louže, lépe se jim povaluje v trávě a lépe nastupuje do tramvaje. Ovšem okouzleně se dívám na fotografie žen-sportovkyň z 19. století, které v kloboucích a s dlouhými sukněmi, ozbrojeny jednou dlouhou tyčí, sjížděly na lyžích alpské svahy.
ELLE: A jak se za stejnou dobu změnili muži?
A. B.: Povahově se muži ani ženy v těch dvou stoletích nemění. Má-li inteligentní muž za partnerku inteligentní ženu, vždy ví, že v komplikovaných situacích si jeho partnerka poradí rychleji a lépe, takže si rád nechá poradit.
Ovšem zase se musím vrátit k odívání. Elegantní muž musel pečovat o svůj zevnějšek. Musel si před tím, než ulehl, nasadit síťku na vlasy, aby pěšinka zůstala na svém místě, a také pásku na vousy, aby knír zůstal hezky zakroucen. A co práce muselo dát zachycení ponožek do podvazků, které byly připevněny na lýtku. Stále mě fascinuje fakt, že Angličan, který nastoupil do vlaku, smekl cylindr či buřinku a nasadil si plochou cestovní čepici.
ELLE: Hodně rád máte manželku císaře Františka Josefa Sissi…
A. B.: Naše císařovna Sissi byla nejhezčí first lady v tuzemských dějinách. Byla také mou inspirací. Na její počest vznikla grafika ,František Palacký učí císařovnu Sissi bruslit a je sledován zachmuřeným pohledem našeho mocnáře‘.
Byla nejen atraktivní, ale také velmi emancipovaná a svou touhou po absolutní štíhlosti i poněkud excentrická. Svými cestami do vzdálených krajů přidělávala Františku Josefovi starosti. Ovšem do seznamu důležitých žen v našem regionu patří i císařovna Marie Terezie. Se šestnácti dětmi dělat důležitou politiku – klobouk dolů. Ale musím jmenovat i další velké dámy: Matku Terezu, Goldu Meierovou a baronku Thatcherovou…
ELLE: Kdysi jste řekl, že Češi mají blíž k Balkánu než k západní Evropě. Jak se to projevuje?
A. B.: Naše česká povaha je bojovná – nikoli vně našich hranic, ale právě uvnitř. Pozná se to na způsobu jízdy na našich silnicích, chování ve frontách na úřadech, podle výrazů, jichž používají naši politici, podle jejich chování a oblékání. Samozřejmě máme blíže k Balkánu než k západní Evropě, ovšem i ta se mění, a želbohu k horšímu.
ELLE: A co pověstná krása českých žen?
A. B.: Někdy se měním v zuřivého vlastence. Myslím, že nám Čechům byl dán do vínku velký smysl pro humor, často destruktivní, ale geniální; stačí si přečíst Haška, Poláčka nebo Hrabala. A druhá věc je, že české holky, slečny a dámy jsou nejhezčí. O tom nehodlám vůbec diskutovat.
ELLE: Další vaše věta: „V době, která byla chudičká na všechny vzruchy, cirkus přinášel něco neskutečně romantického a volného. Cirkus byl pro mě v té době absolutně zázračným.“ Máte pocit, že dnes, kdy je ,vzruchů‘ prakticky nevyčerpatelné množství, je snazší hledat a nacházet inspiraci?
A. B.: V minulém režimu nade vším ležela šeď. Byla téměř hmatatelná. V roce 1950 jsme museli odstranit ze stěny školního ateliéru reprodukce obrazů Toulouse-Lautreca a Degase. Zdály se funkcionářům příliš barevné a dekadentní. My jsme milovali cirkusové prostředí v dílech Picassa, Toulouse-Lautreca, Seurata a Františka Tichého, a když jsme jako studenti obdrželi volné vstupenky do cirkusu, který stál na Karlově náměstí, byli jsme šťastni. Cirkus byl dřevěný a měl stálý, denní program. Přinášel romantiku a pocit osobní svobody. Byly to imaginární cesty do vzdálených exotických krajů. I atmosféra plátěných cirkusů na kraji města byla vzrušující, stejně jako první koncerty dixielandového souboru, který se po pěti letech zákazu prodral k životu v roce 1955.
Dnešní doba plná lákadel, vzruchů a také vulgarity už nenabízí možnost intenzivně se radovat z krásných maličkostí. Ovšem má-li člověk energii, nachází místa, kde romantika přímo exploduje. S mou ženou jsme objevili před mnoha lety krásu Bretaně, místa, kde románské a gotické plastiky mají takové kouzlo, že člověk zůstává před nimi bez dechu stát. Stejně tak jsme připraveni zhlédnout výstavu nizozemských malířů ze sedmnáctého století kdekoli v Evropě nebo expozici starých tureckých miniatur v Istanbulu.
ELLE: Říkáte o sobě, že jste nesnášenlivý…
A. B.: Nemám už čas na to, abych ho ztrácel povídáním s lidmi levicových názorů, nesnáším ateisty a lidi, kteří se bojí cestovat, neboť jen poznáváním zemí, měst, lidí a jazyků každý jedinec roste. Ještě k tomu dodávám, že i objevováním různých druhů vín.
ELLE: Představte si, že jste student. Volil byste stejně?
A. B.: Vždy bych volil dráhu malíře, grafika a ilustrátora, neboť ta mimo běžných starostí zaručuje i pocit maximální svobody za jakéhokoli režimu a nutí také podávat maximální výkon.
ELLE: Prozradíte mi, čím Mach okouzlil Šebestovou?
A. B.: Mach okouzlil Šebestovou tím, že byl bystrý a rychle reagoval na situace s kouzelným sluchátkem a že v útlém věku pochopil, že ženská rada je téměř vždy tím nejdůležitějším, když člověk mužského pohlaví neví, jak už dál.
ELLE: A jak dopadli moji tajní favorité Horáček s Pažoutem?
A. B.: Krátký film měl nápad udělat z jednotlivých dílů celovečerní film. Museli jsme za tím účelem udělat jakési spojky mezi díly a dovolili si připojit koncovku: Mach a Šebestová se vezmou, mají kluka a holku, kteří míří do školy. Tam ve III. B neustále kralují Horáček s Pažoutem, jimž je dáno neustále propadat. Protože jsou dospělí, mohou kouřit a oblíkat se úměrně k věku, leč neustále hrají se spolužáky fotbal a vyvádějí všechna možná alotria. Tím jsme i jim vystavěli pomník nesmrtelnosti.
ADOLF BORN: Rozdíl tkví hlavně v odívání. V 19. století vítězila kvalita materiálů na šaty a jejich dokonalé zpracování, což je zachyceno na dobových rytinách a fotografiích. Oko diváka se zalíbením sleduje elegantně kráčející dámy s dlouhými sukněmi, které jemně vířily prach na cestičkách v parcích. Dnes se na stejných cestičkách objevují mladé dámy, které soutěží v počtu uměle vytvořených trhlin a děr na džínách a prach víří sportovním obutím. Lépe se jim ovšem přeskakují louže, lépe se jim povaluje v trávě a lépe nastupuje do tramvaje. Ovšem okouzleně se dívám na fotografie žen-sportovkyň z 19. století, které v kloboucích a s dlouhými sukněmi, ozbrojeny jednou dlouhou tyčí, sjížděly na lyžích alpské svahy.
ELLE: A jak se za stejnou dobu změnili muži?
A. B.: Povahově se muži ani ženy v těch dvou stoletích nemění. Má-li inteligentní muž za partnerku inteligentní ženu, vždy ví, že v komplikovaných situacích si jeho partnerka poradí rychleji a lépe, takže si rád nechá poradit.
Ovšem zase se musím vrátit k odívání. Elegantní muž musel pečovat o svůj zevnějšek. Musel si před tím, než ulehl, nasadit síťku na vlasy, aby pěšinka zůstala na svém místě, a také pásku na vousy, aby knír zůstal hezky zakroucen. A co práce muselo dát zachycení ponožek do podvazků, které byly připevněny na lýtku. Stále mě fascinuje fakt, že Angličan, který nastoupil do vlaku, smekl cylindr či buřinku a nasadil si plochou cestovní čepici.
ELLE: Hodně rád máte manželku císaře Františka Josefa Sissi…
A. B.: Naše císařovna Sissi byla nejhezčí first lady v tuzemských dějinách. Byla také mou inspirací. Na její počest vznikla grafika ,František Palacký učí císařovnu Sissi bruslit a je sledován zachmuřeným pohledem našeho mocnáře‘.
Byla nejen atraktivní, ale také velmi emancipovaná a svou touhou po absolutní štíhlosti i poněkud excentrická. Svými cestami do vzdálených krajů přidělávala Františku Josefovi starosti. Ovšem do seznamu důležitých žen v našem regionu patří i císařovna Marie Terezie. Se šestnácti dětmi dělat důležitou politiku – klobouk dolů. Ale musím jmenovat i další velké dámy: Matku Terezu, Goldu Meierovou a baronku Thatcherovou…
ELLE: Kdysi jste řekl, že Češi mají blíž k Balkánu než k západní Evropě. Jak se to projevuje?
A. B.: Naše česká povaha je bojovná – nikoli vně našich hranic, ale právě uvnitř. Pozná se to na způsobu jízdy na našich silnicích, chování ve frontách na úřadech, podle výrazů, jichž používají naši politici, podle jejich chování a oblékání. Samozřejmě máme blíže k Balkánu než k západní Evropě, ovšem i ta se mění, a želbohu k horšímu.
ELLE: A co pověstná krása českých žen?
A. B.: Někdy se měním v zuřivého vlastence. Myslím, že nám Čechům byl dán do vínku velký smysl pro humor, často destruktivní, ale geniální; stačí si přečíst Haška, Poláčka nebo Hrabala. A druhá věc je, že české holky, slečny a dámy jsou nejhezčí. O tom nehodlám vůbec diskutovat.
ELLE: Další vaše věta: „V době, která byla chudičká na všechny vzruchy, cirkus přinášel něco neskutečně romantického a volného. Cirkus byl pro mě v té době absolutně zázračným.“ Máte pocit, že dnes, kdy je ,vzruchů‘ prakticky nevyčerpatelné množství, je snazší hledat a nacházet inspiraci?
A. B.: V minulém režimu nade vším ležela šeď. Byla téměř hmatatelná. V roce 1950 jsme museli odstranit ze stěny školního ateliéru reprodukce obrazů Toulouse-Lautreca a Degase. Zdály se funkcionářům příliš barevné a dekadentní. My jsme milovali cirkusové prostředí v dílech Picassa, Toulouse-Lautreca, Seurata a Františka Tichého, a když jsme jako studenti obdrželi volné vstupenky do cirkusu, který stál na Karlově náměstí, byli jsme šťastni. Cirkus byl dřevěný a měl stálý, denní program. Přinášel romantiku a pocit osobní svobody. Byly to imaginární cesty do vzdálených exotických krajů. I atmosféra plátěných cirkusů na kraji města byla vzrušující, stejně jako první koncerty dixielandového souboru, který se po pěti letech zákazu prodral k životu v roce 1955.
Dnešní doba plná lákadel, vzruchů a také vulgarity už nenabízí možnost intenzivně se radovat z krásných maličkostí. Ovšem má-li člověk energii, nachází místa, kde romantika přímo exploduje. S mou ženou jsme objevili před mnoha lety krásu Bretaně, místa, kde románské a gotické plastiky mají takové kouzlo, že člověk zůstává před nimi bez dechu stát. Stejně tak jsme připraveni zhlédnout výstavu nizozemských malířů ze sedmnáctého století kdekoli v Evropě nebo expozici starých tureckých miniatur v Istanbulu.
ELLE: Říkáte o sobě, že jste nesnášenlivý…
A. B.: Nemám už čas na to, abych ho ztrácel povídáním s lidmi levicových názorů, nesnáším ateisty a lidi, kteří se bojí cestovat, neboť jen poznáváním zemí, měst, lidí a jazyků každý jedinec roste. Ještě k tomu dodávám, že i objevováním různých druhů vín.
ELLE: Představte si, že jste student. Volil byste stejně?
A. B.: Vždy bych volil dráhu malíře, grafika a ilustrátora, neboť ta mimo běžných starostí zaručuje i pocit maximální svobody za jakéhokoli režimu a nutí také podávat maximální výkon.
ELLE: Prozradíte mi, čím Mach okouzlil Šebestovou?
A. B.: Mach okouzlil Šebestovou tím, že byl bystrý a rychle reagoval na situace s kouzelným sluchátkem a že v útlém věku pochopil, že ženská rada je téměř vždy tím nejdůležitějším, když člověk mužského pohlaví neví, jak už dál.
ELLE: A jak dopadli moji tajní favorité Horáček s Pažoutem?
A. B.: Krátký film měl nápad udělat z jednotlivých dílů celovečerní film. Museli jsme za tím účelem udělat jakési spojky mezi díly a dovolili si připojit koncovku: Mach a Šebestová se vezmou, mají kluka a holku, kteří míří do školy. Tam ve III. B neustále kralují Horáček s Pažoutem, jimž je dáno neustále propadat. Protože jsou dospělí, mohou kouřit a oblíkat se úměrně k věku, leč neustále hrají se spolužáky fotbal a vyvádějí všechna možná alotria. Tím jsme i jim vystavěli pomník nesmrtelnosti.
