Popelka z Prahy

Ve třinácti vstoupila do modelingu jako neznámá slečna z Prahy. Za tu dobu se z ní stala diva s vizáží antické bohyně, jejíž tělo prodá cokoli. Linda Vojtová, slečna z Hanspaulky, prostě umí.



Dotýká se vás trend zobrazený ve filmu Ďábel nosí Pradu? Myslím tím touhu po drahém oblečení. Je pravda, že ve svetru z konfekce nelze nikdy uspět?
Ti, kteří pracují v modelingu, musí následovat trend, který zrovna panuje. Nikdo z nás, ať už jsem to já, stylista nebo fotograf, si nemůže dovolit chodit špatně oblékaný, natož ve špatných značkách a bez špetky stylu.

A co kult absolutní štíhlosti, o kterém se také mluví?
Když jsem v modelingu ve třinácti letech začínala, byla jsem úplný cvalík. Měla jsem přes šedesát kilo. Pak jsem musela zhubnout, protože všechny modely jsou šité na figurínu, která má velikost 34. Modelky se prostě té dřevěné panně musí přizpůsobit. Kdybych neposilovala a jedla dál své oblíbené knedlíky, modeling bych určitě dělat nemohla.

Proč se vlastně velikost 36, kterou modelky dříve nosily, najednou smrskla na 34?
Velmi obdivuji éru devadesátých let, kdy ve světě módy kralovaly supermodelky, krásně tvarované holky, po kterých chlapi šíleli. Tehdy v modelingu byli fotografové jako Peter Lindberg, Irving Penn, Arthur Elgort, Richard Avedon. Všichni byli heterosexuální, někteří dokonce ženatí. Logicky se jim tedy líbily ženské tvary a krásné křivky, zatímco dnes za objektivy fotoaparátů stojí homosexuálové, kteří chtějí vidět chlapecké postavy bez prsou, boků a zadečku.

Při výšce 177 cm vážíte 55 kilo, váš BMI je tedy 17,5 – jste nezdravě podvyživená a na madridském týdnu módy (kde organizátoři zakázali předvádět modelkám s BMI nižším než 18) byste rozhodně neuspěla…
Myslím, že kauza s BMI je úplná blbost. Například já, jedenadvacetiletá dospělá ženská, si nemůžu poměřovat BMI se čtrnáctiletými křehounkými holčičkami, nebo naopak se staršími třicetiletými modelkami. Osobně pokládám BMI za velmi zavádějící údaj. Na něco tak specifického, jako je lidské tělo a jeho křivky a míry, nejde brát jednotný metr. Na jedné z nejdůležitějších módních internetových stránek www.style.com lze přesně vysledovat aktuální trend štíhlosti. Musím říct, že je mnohem přísnější, než když jsem ve světě módy začínala já. Holky jsou dneska také mladší a čím dál hubenější. Takové modelky pak ani nemohou oslovit případnou klientelu. Róby od Yvese Saint Laurenta nebo od Diora, které nosí vyzrálé ženy, mladé čtrnáctky určitě neprodají…

V tom věku jste s modelingem začínala i vy. Neměla jste pocit, že o něco přicházíte?
Určitě. Ve třinácti letech jsem dělala svoje první fototesty a ve čtrnácti se poprvé ocitla v Miláně. Přišla jsem tak o celou svou pubertu a ztratila kontakt s vrstevníky. Ale zvykla jsem si. Člověk dospěje rychle, je samostatný a kontakt se spolužáky už mu tolik nechybí. Na úkor těchto ztrát jsem spíš víc získala.

Nějaký konkrétní příklad?
Modeling byla vysoká škola mého života. Dospěla jsem díky němu velmi rychle. Některé věci bych bez modelingu vůbec nezažila.

Které věci?
Například cestování. Poznala jsem půlku světa a kromě Austrálie jsem byla na všech kontinentech. Cestováním a poznáváním nových kultur jsem získala úplně jiný pohled na svět i na život.

Na rozdíl od jiných modelek jste si dodělala střední školu. Stálo to hodně sebezapření, jezdit na přehlídky s učebnicemi?
Když jsem nastupovala do prváku na střední školu, jela jsem na soutěž Elite Model Look, kterou jsem vyhrála, a tudíž jsem první dva týdny výuky zameškala. Mezitím mamince pedagogové řekli, že už nemusím jezdit, že mě vyhazují. Ta se jim snažila vysvětlit, že si přece látku doplním, ale byli neústupní. Pořád dělali problémy. Byla tam velká závist a zášť. Přestoupila jsem tedy na soukromou školu, která mi poskytla individuální studijní plán. Létala jsem pak trasu New York–Praha i dvakrát týdně. Po nocích se učila na zkoušky, druhý den je absolvovala, třetí všechno zapomněla a šla opět na molo. Tenhle režim mi k maturitnímu vysvědčení zaplaťpánbůh stačil. Jsem velmi ráda, že jsem školu dokončila. Dneska je mi jedenadvacet a nedokážu si představit, že bych si ji dodělávala teď nebo ve třiceti. Už by se mi nechtělo.

Tvrdíte, že největším předpokladem, aby modelka byla úspěšná, je fotograf. Takže krása je pak modelce k ničemu?
Je spousta modelek, které nejsou tak hezké jako jiné, ale přesto jsou mnohem úspěšnější. Modeling je o charismatu, o energii, kterou člověk vyzařuje na celý štáb – fotografa, vizážistu a stylistu. Musíte být chytrá, zábavná, a hlavně nesmíte být nudná. A musí vás bavit vaše práce. Osobní kouzlo vás posunuje do úplně jiných dimenzí – nejenom lidských, ale i pracovních.
Proto si vás pak vybírají nejlepší světoví fotografové, jako jsou například Steven Meisel, Craig McDean, David Sims. Když se pro někoho nadchnou, má úspěch zaručen. Fotografové mají velkou moc.

Co je vaší největší devizou? Myslíte, že máte charisma na rozdávání?
To nevím, to musí prozradit ostatní. (Cudně klopí oči, pozn. red.)

Nafotila jste spoustu kampaní. Namátkou pro Giorgio Armani, na oblečení od Escady, Max Mary…
Co myslíte, že jste nejlépe prodala?
Spousta lidí mi říkala – a cítila jsem to i já sama –, že kampaň pro Giorgio Armani mi skvěle sedla. Reklamy na módní dům Armani většinou bývají dost studené a odtažité a já jsem tam prý vnesla lidské teplo a světlo. Na tu práci vzpomínám opravdu ráda. Byla to pro mě velká pocta.

Nafotila jste editorial do známého módního časopisu Vogue. Jak jste se k této práci dostala?
Pracovala jsem se Stevenem Meiselem a on se rozhodl, že bude fotit jedině se mnou.

A jeho nepřemůže ani zlá čarodějka Anna Wintour alias Miranda z filmu Ďábel nosí Pradu?
Kupodivu ne. Anna se ale rozhodla prověřit si mě osobně. Amerika je hodně konzervativní a tenkrát jsem na Vogue byla asi opravdu ještě mladá.

A jak probíhalo setkání? Byla opravdu tak zlá?
Anna si mě zavolala na kobereček k sobě do kanceláře, což bylo samo o sobě velmi nezvyklé. Na vybírání modelek měla totiž svého direktora. Než jsem tam šla, všichni mi radili, ať si vezmu šaty, ať vypadám jako panenka. Tenkrát jsem to brala na lehkou váhu a vzala jsem si obyčejné džíny. Než jsem šla přímo k ní do kanceláře, její asistentka mi řekla, na co se Anna bude ptát, a zeptala se mě, jak jí na to budu odpovídat. Když jsem se pak objevila v její kanceláři (vypadalo to tam opravdu jako ve filmu Ďábel nosí Pradu), Anna se na mě usmála a řekla, že jsem velmi hezká a milá. Vyptávala se mě na to, kolik mi je let a jestli studuji. Řekla jsem jí, že ano, jí se rozsvítily oči a to bylo v podstatě všechno. Pak jen zasněně dodala: „Kéž by si všechny modelky dodělaly aspoň středoškolské vzdělání.“

Teď je vám jedenadvacet let. Jaká je pozice modelky, které už je přes dvacet?
Začínala jsem v sedmnácti a největší kariéru prožila do svých devatenácti let. Po zhruba šesti sezonách je čas, kdy přicházejí nové tváře. Dříve to byly dvě tři holky za sezonu, teď jich je patnáct až dvacet. Dochází tak k velké fluktuaci. Gisele Bündchen začínala třeba až ve dvaadvaceti. Myslím, že modeling není tak úplně o věku, jak se říká. Spousta modelek má takové intervaly. Rok jsou nahoře, rok dole, pak se celý svět raduje, že se zase vrátily na výsluní a jsou krásnější než kdy předtím… Možná je to lepší, než se celou kariéru snažit o práci na jedné a té samé úrovni. Je lepší na čas se ztratit a pak zase zazářit. Pro klienty musíte být pořád ‚excited‘ – pravidelně si měnit vlasy, styl oblékání i make-up. Nesmíte se zkrátka okoukat.

Koho v branži nejvíce respektujete?
Jako lidské bytosti rozhodně všechny do jednoho. Naší profesi ale nepřikládám takovou váhu jako ostatní. Pro mě to je práce a zábava, pro jiné životní náplň. Občas se směju, když fotografové někomu zběsile volají a řvou do telefonu: „Zvedni to, jde o život.“ V duchu si říkám, vždyť je to jenom móda. (Cituje větu z filmu Ďábel nosí Pradu.)

Za tuhle větu přece Anně Hathaway ve filmu Meryl Streep alias Miranda málem utrhla hlavu…
V tomhle s Mirandou alias Annou Wintour nesouhlasím. Pro ni je důležité, zda modelka přijde na casting o deset minut později. Já jsem tolerantnější.

Zapojila jste se do charity. Vypadá to, že právě charita je takřka povinností každé modelky.
Modelky mají strašnou sílu propojit svět charity a svět módy. Je v něm spousta bohatých lidí, kteří nevědí, kam investovat nebo kde přispět na dobrou věc. Modelky je pak logicky mohou velmi dobře nasměrovat.

Máte v životě ještě nějakou metu? Pohybujete se na špičce modelingové branže, může mít člověk jako vy ještě nějaké pracovní sny?
Moje sny jsou spíš osobní než pracovní. Chci být zdravá a šťastná a mít spokojenou a fungující rodinu. Znám lidi, kteří se honí za penězi, jejich hlavní metou je být slavný, bohatý a známý. Myslím, že nejsou šťastní. V New Yorku je spousta stylistek, kterým je přes padesát a žijí jenom módou. Nemají nic než ty svoje oblečky. Nemají manžela, nemají děti, jsou úplně samy. Navenek vypadají, že jsou v pohodě, ale nejsou. Aspoň já na jejich místě bych určitě nebyla. Do budoucna bych chtěla být v New Yorku co nejdéle, pravidelně se vracet domů a dělat modeling. Nevím, jak dlouho tenhle sen ještě potrvá.

A co až skončí?
Najdu si prostě něco jiného.