Naše generace si vás pamatuje jako Darinku, co zpívala s Karlem Gottem. Kdo jsou vaši dnešní posluchači?
Fakt je, že muziku dělám už sto let, a tak se mnou část mého publika vyrostla, ale zároveň přibyla nová. V tom cítím svoji největší sílu. Když hrajeme živě, publikum je neuvěřitelně rozmanité. Jsou v něm ženské, ale také holky. Jsou tam muži, kteří už mají děti, ale také kluci v kšiltovkách a velkých džínách, kteří vůbec nevědí, kdo byla nějaká Darinka, a už vůbec ne, co to jsou Zvonky štěstí. Pro ně jsem prostě Dara.
Kdyby dnes za vámi přišel Gott s nabídkou duetu po dvaceti letech, šla byste do toho?
Určitě ne. Myslím, že tehdy, když jsem byla o několik hlav menší, to mělo svoje kouzlo. Bylo mi jedenáct a lidi mě považovali za zázrak, protože jsem zpívala jako dospělá ženská. Češi mě sice objevili se Zvonky štěstí, ale já už jsem v té době byla na Slovensku profi zpěvačka, měla jsem odehraných asi tři sta koncertů a natočených pět filmů.
Právě vám vyšla nová deska, kterou kritika vesměs pochvalně přijala. Mě na ní nejvíc překvapila spolupráce s DJ Wichem a MC Rytmem, dvěma z nejrespektovanějších postav česko-slovenské hiphopové scény. Byl to experiment?
Mám k hiphopové scéně blíž, než byste možná čekala. Tahle spolupráce mi přišla jako naprosto přirozená věc. Jsem a vždycky jsem byla fanoušek této hudby. Kdybyste se podívala na moji kolekci cédéček, převažují v nich právě ty hiphopové. Dokonce před rokem, když jsem měla v plánu natočit desku, jsem odjela do New Yorku a nahrála tam čtyři demáče s ortodoxními hiphopery.
Proč se nic z toho neobjevilo na vaší novince?
Když jsem si to nechala uležet v hlavě, zjistila jsem, že to je jenom jedna moje část. Že by možná bylo trochu pokrytecké tvářit se jako hiphoperka, když je ve mně i spousta jiných barviček, nejenom ta černá. Ale určitě je to muzika, která mě hodně ovlivnila, a proto jsem chtěla, aby na mé nové desce alespoň nějaký fragment z ní byl.
Nejste po tolika letech už showbyznysem otrávená?
Nejsem, protože se to pořád mění, a právě to mě baví. Mění se muzika, kterou dělám, a jsem ráda, že jsem neustrnula, že se mě dotýká všechno, co se v ní děje.
Přiznejte, není v tom tak trochu snaha zalíbit se?
Chcete říct vypočítavost? Ne, řekla bych, že je to naprostá přirozenost. Já tou muzikou žiju, nejsem jenom blonďatá zpěvačka, která zpívá slova a hudbu někoho jiného. Stojím si za vším, co ze mě vypadne. Je to naprosto upřímné, protože do toho dávám celou svou duši. Myslím si, že to musíte z mé hudby cítit.
Deska měla vyjít už vloni, ale vy jste před jejím nahráváním dala přednost lásce a odjela za svým přítelem na Sibiř. Jak moc je pro vás láska důležitá?
Jsem ve stadiu, kdy na to právě přicházím. Prožívám lásku, která je opravdová. Jsem s partnerem, který není úplně ochoten akceptovat svět showbyznysu, není mu blízký. Je pro nás oba těžké naše světy propojit, ale protože nám na tom záleží, tak se oba snažíme.
Jaké vlastnosti považujete u muže za nejdůležitější?
Je málo mužů, kteří mají v sobě vlastnosti, jak je známe ze starých černobílých filmů. Mám ráda, když je chlap opravdu galantní, když je to můj rytíř, hrdina. Chlap musí být spravedlivý, hrát fair play, má dělat všechny ty základní věci, které prostě dělají z obyčejného mužského skutečného chlapa. A to všechno můj Jára dělá. Samozřejmě že pak jsou různé další věci, jako třeba šarm a vtip, ani to by nemělo muži scházet. Ty základní vlastnosti jsou v praktickém životě mnohem důležitější, než to, jestli ten chlap přečetl sto knížek. Pravdou je, že k takovému závěru jsem musela dospět. Měla jsem vztahy s lidmi, se kterými se mi krásně povídalo. Tehdy jsem si říkala: to je to, co potřebuju do života. Pak jsem přišla na to, že takoví muži intelektuálové jsou naprosto nepoužitelní v praktickém životě. Co si budem povídat, praktický muž se někdy doma hodí.
Váš přítel je profesionální hokejista, a ti, jak známo, mají obvykle vedle sebe partnerky, které jsou spíš submisivní.
V životě sportovců je to prostě tak, že dominantní v páru je muž. Na něm je veškerá tíha, odpovědnost, stres, tlak. Jejich ženy jim vytvářejí zázemí, mají navařeno, uklizeno, starají se o domácnost. V mém případě je to samozřejmě komplikace, protože já to mám hozené jinak.
Jak se s tím váš přítel vyrovnává?
Je to zkouška pro nás oba. Občas to drhne, občas to jde jako po másle. Asi jako ve všech vztazích, kde to oba myslí doopravdy. Nezanedbatelná věc v mém případě samozřejmě je, že je mi letos třiatřicet. To je v životě ženy doba, kdy nejenom uvažuje, jestli dítě chce, nebo ne, ale když ho chce, tak to musí být buď teď, anebo už pak třeba nikdy. Já to taky zvažuju, zvlášť když mám kolem sebe stejně staré kamarádky, které mají v plánu už třetí dítě. Já se chystám na to první, a stejně mi to přijde ne úplně přirozené.
Chcete říct, že kdyby to bylo biologicky možné, tak byste ještě pár let počkala?
Klidně. Ale jak říkám, jsem v takovém životním stadiu, kdy to dítě prostě mít musím. Nechci to propást, protože si myslím, že to nejsmutnější, co se pak ženě může stát, je, že kvůli kariéře se připraví o radost z dítěte. Takové ženy jsou zapšklé, myslím, že v nich něco nerozkvete a promění se to ve zlobu. Mít dítě je přirozená věc a já sama se nejpozději v pětatřiceti vidím s bříškem.
A nečekala jste s dítětem po třicítce také proto, že jste třeba do té doby nepotkala muže, o kterém byste byla přesvědčená, že ,toto je otec mých dětí‘?
To určitě hraje také svoji roli. V mých předešlých vztazích jsem o dítěti nepřemýšlela ani pět minut, cítila jsem prostě, že nejsem na něco takového ještě zralá. Zabývala jsem se příliš sama sebou, moje svoboda, muzika, to vše bylo pro mě mnohem důležitější. Nebyla jsem ochotna to obětovat.
Stejně si vás nedokážu představit na mateřské.
Vím, že se ten kolotoč, ve kterém žiju, jednou zpomalí. Doufám, že se nezastaví úplně, protože hudba je pro mě jistý způsob komunikace a já komunikovat potřebuju. Určitě se ze mě najednou nestane žena s vařečkou. Ale na druhé straně se chci své rodině věnovat, chci pro dítě dýchat, nechci ho odložit a mít chůvu, která mi ho bude hlídat a starat se o něj.
Chystáte se také kojit? Slyšela jsem, že po plastice prsů mohou nastat s kojením problémy.
První věc, na kterou jsem se ptala, když jsem si prsa nechávala zvětšovat, bylo, jestli budu jednou moci kojit. Nešla bych do toho, kdybych věděla, že s kojením budou komplikace.
Váš postoj k plastické chirurgii je velmi otevřený. Zajímalo by mě, co si myslíte o vyhlazování vrásek. Chápu, když si někdo nechá zvětšit prsa, protože není s velikostí spokojen, ale vrásky k věku patří, ne?
S tím jednoznačně souhlasím, vrásky mohou být hezké. Na druhou stranu dneska je plastická chirurgie na takové úrovni, že si z ní můžete vzít jenom něco. Je spousta chytrých žen, které těchto výhod využívají. Nejsou to bezduché blondýny jako třeba Pamela Anderson, ale ženy jako Catherine Deneuve nebo Sharon Stone. Ženy, které mají v hlavě pořádek a vědí, co si mohou dovolit, mají smysl pro míru. Když se sama jednou dostanu do fáze, že budu řešit svoje vrásky a budu je považovat za problém, klidně po plastice opět sáhnu. Proč bych nějaký problém nevyřešila, když mám tu možnost, no ne?
Fakt je, že muziku dělám už sto let, a tak se mnou část mého publika vyrostla, ale zároveň přibyla nová. V tom cítím svoji největší sílu. Když hrajeme živě, publikum je neuvěřitelně rozmanité. Jsou v něm ženské, ale také holky. Jsou tam muži, kteří už mají děti, ale také kluci v kšiltovkách a velkých džínách, kteří vůbec nevědí, kdo byla nějaká Darinka, a už vůbec ne, co to jsou Zvonky štěstí. Pro ně jsem prostě Dara.
Kdyby dnes za vámi přišel Gott s nabídkou duetu po dvaceti letech, šla byste do toho?
Určitě ne. Myslím, že tehdy, když jsem byla o několik hlav menší, to mělo svoje kouzlo. Bylo mi jedenáct a lidi mě považovali za zázrak, protože jsem zpívala jako dospělá ženská. Češi mě sice objevili se Zvonky štěstí, ale já už jsem v té době byla na Slovensku profi zpěvačka, měla jsem odehraných asi tři sta koncertů a natočených pět filmů.
Právě vám vyšla nová deska, kterou kritika vesměs pochvalně přijala. Mě na ní nejvíc překvapila spolupráce s DJ Wichem a MC Rytmem, dvěma z nejrespektovanějších postav česko-slovenské hiphopové scény. Byl to experiment?
Mám k hiphopové scéně blíž, než byste možná čekala. Tahle spolupráce mi přišla jako naprosto přirozená věc. Jsem a vždycky jsem byla fanoušek této hudby. Kdybyste se podívala na moji kolekci cédéček, převažují v nich právě ty hiphopové. Dokonce před rokem, když jsem měla v plánu natočit desku, jsem odjela do New Yorku a nahrála tam čtyři demáče s ortodoxními hiphopery.
Proč se nic z toho neobjevilo na vaší novince?
Když jsem si to nechala uležet v hlavě, zjistila jsem, že to je jenom jedna moje část. Že by možná bylo trochu pokrytecké tvářit se jako hiphoperka, když je ve mně i spousta jiných barviček, nejenom ta černá. Ale určitě je to muzika, která mě hodně ovlivnila, a proto jsem chtěla, aby na mé nové desce alespoň nějaký fragment z ní byl.
Nejste po tolika letech už showbyznysem otrávená?
Nejsem, protože se to pořád mění, a právě to mě baví. Mění se muzika, kterou dělám, a jsem ráda, že jsem neustrnula, že se mě dotýká všechno, co se v ní děje.
Přiznejte, není v tom tak trochu snaha zalíbit se?
Chcete říct vypočítavost? Ne, řekla bych, že je to naprostá přirozenost. Já tou muzikou žiju, nejsem jenom blonďatá zpěvačka, která zpívá slova a hudbu někoho jiného. Stojím si za vším, co ze mě vypadne. Je to naprosto upřímné, protože do toho dávám celou svou duši. Myslím si, že to musíte z mé hudby cítit.
Deska měla vyjít už vloni, ale vy jste před jejím nahráváním dala přednost lásce a odjela za svým přítelem na Sibiř. Jak moc je pro vás láska důležitá?
Jsem ve stadiu, kdy na to právě přicházím. Prožívám lásku, která je opravdová. Jsem s partnerem, který není úplně ochoten akceptovat svět showbyznysu, není mu blízký. Je pro nás oba těžké naše světy propojit, ale protože nám na tom záleží, tak se oba snažíme.
Jaké vlastnosti považujete u muže za nejdůležitější?
Je málo mužů, kteří mají v sobě vlastnosti, jak je známe ze starých černobílých filmů. Mám ráda, když je chlap opravdu galantní, když je to můj rytíř, hrdina. Chlap musí být spravedlivý, hrát fair play, má dělat všechny ty základní věci, které prostě dělají z obyčejného mužského skutečného chlapa. A to všechno můj Jára dělá. Samozřejmě že pak jsou různé další věci, jako třeba šarm a vtip, ani to by nemělo muži scházet. Ty základní vlastnosti jsou v praktickém životě mnohem důležitější, než to, jestli ten chlap přečetl sto knížek. Pravdou je, že k takovému závěru jsem musela dospět. Měla jsem vztahy s lidmi, se kterými se mi krásně povídalo. Tehdy jsem si říkala: to je to, co potřebuju do života. Pak jsem přišla na to, že takoví muži intelektuálové jsou naprosto nepoužitelní v praktickém životě. Co si budem povídat, praktický muž se někdy doma hodí.
Váš přítel je profesionální hokejista, a ti, jak známo, mají obvykle vedle sebe partnerky, které jsou spíš submisivní.
V životě sportovců je to prostě tak, že dominantní v páru je muž. Na něm je veškerá tíha, odpovědnost, stres, tlak. Jejich ženy jim vytvářejí zázemí, mají navařeno, uklizeno, starají se o domácnost. V mém případě je to samozřejmě komplikace, protože já to mám hozené jinak.
Jak se s tím váš přítel vyrovnává?
Je to zkouška pro nás oba. Občas to drhne, občas to jde jako po másle. Asi jako ve všech vztazích, kde to oba myslí doopravdy. Nezanedbatelná věc v mém případě samozřejmě je, že je mi letos třiatřicet. To je v životě ženy doba, kdy nejenom uvažuje, jestli dítě chce, nebo ne, ale když ho chce, tak to musí být buď teď, anebo už pak třeba nikdy. Já to taky zvažuju, zvlášť když mám kolem sebe stejně staré kamarádky, které mají v plánu už třetí dítě. Já se chystám na to první, a stejně mi to přijde ne úplně přirozené.
Chcete říct, že kdyby to bylo biologicky možné, tak byste ještě pár let počkala?
Klidně. Ale jak říkám, jsem v takovém životním stadiu, kdy to dítě prostě mít musím. Nechci to propást, protože si myslím, že to nejsmutnější, co se pak ženě může stát, je, že kvůli kariéře se připraví o radost z dítěte. Takové ženy jsou zapšklé, myslím, že v nich něco nerozkvete a promění se to ve zlobu. Mít dítě je přirozená věc a já sama se nejpozději v pětatřiceti vidím s bříškem.
A nečekala jste s dítětem po třicítce také proto, že jste třeba do té doby nepotkala muže, o kterém byste byla přesvědčená, že ,toto je otec mých dětí‘?
To určitě hraje také svoji roli. V mých předešlých vztazích jsem o dítěti nepřemýšlela ani pět minut, cítila jsem prostě, že nejsem na něco takového ještě zralá. Zabývala jsem se příliš sama sebou, moje svoboda, muzika, to vše bylo pro mě mnohem důležitější. Nebyla jsem ochotna to obětovat.
Stejně si vás nedokážu představit na mateřské.
Vím, že se ten kolotoč, ve kterém žiju, jednou zpomalí. Doufám, že se nezastaví úplně, protože hudba je pro mě jistý způsob komunikace a já komunikovat potřebuju. Určitě se ze mě najednou nestane žena s vařečkou. Ale na druhé straně se chci své rodině věnovat, chci pro dítě dýchat, nechci ho odložit a mít chůvu, která mi ho bude hlídat a starat se o něj.
Chystáte se také kojit? Slyšela jsem, že po plastice prsů mohou nastat s kojením problémy.
První věc, na kterou jsem se ptala, když jsem si prsa nechávala zvětšovat, bylo, jestli budu jednou moci kojit. Nešla bych do toho, kdybych věděla, že s kojením budou komplikace.
Váš postoj k plastické chirurgii je velmi otevřený. Zajímalo by mě, co si myslíte o vyhlazování vrásek. Chápu, když si někdo nechá zvětšit prsa, protože není s velikostí spokojen, ale vrásky k věku patří, ne?
S tím jednoznačně souhlasím, vrásky mohou být hezké. Na druhou stranu dneska je plastická chirurgie na takové úrovni, že si z ní můžete vzít jenom něco. Je spousta chytrých žen, které těchto výhod využívají. Nejsou to bezduché blondýny jako třeba Pamela Anderson, ale ženy jako Catherine Deneuve nebo Sharon Stone. Ženy, které mají v hlavě pořádek a vědí, co si mohou dovolit, mají smysl pro míru. Když se sama jednou dostanu do fáze, že budu řešit svoje vrásky a budu je považovat za problém, klidně po plastice opět sáhnu. Proč bych nějaký problém nevyřešila, když mám tu možnost, no ne?
