Přivítala mě ve své rezidenci v pražské Troji. Přiznávám, že když jsem za ní to ráno šla, měla jsem trochu trému. Nečekalo mě přece jen tak nějaké povídání, ale rozhovor s legendou české kinematografie. S režisérkou, o které jsem se učila ještě na škole, s tvůrkyní, jejíž film Sedmikrásky mě tehdy přímo fascinoval. Mnohé její snímky oslovily dnes už generace filmových diváků, jako jediná žena se zařadila mezi špičku české nové vlny a dá se bez přehánění říct, že se mezi režisérskou špičkou udržela více než čtyřicet let. Své představy dokázala přesazovat a realizovat právě díky své pověstné umanutosti. Jaká asi bude tváří v tvář? Je to vážně zarputilá feministka, se kterou na téma muži není radno mluvit? Poté, co jsem s ní strávila jedno odpoledne, mohu před její vitálností, otevřeností a upřímností pouze smeknout pomyslný klobouk a zařadit se do řady jejích obdivovatelů. A ještě něco: téměř se vším, co mi ten den o mužích řekla, mohu bohužel pouze souhlasit.
Svůj poslední film Hezké chvilky bez záruky jste charakterizovala jako komedii o tom, jak si nedělat iluze. Mně ty postavy, zejména mužské, přišly spíš politováníhodné.
No však, pochopila jste to správně. Nelze si dělat iluze.
Má-li to být obrázek toho, jací čeští muži jsou, tak je to spíš tragédie.
Částečně. Avšak nesmíte také zapomínat, že k psycholožce přicházejí až ty nejvyhraněnější případy.
Ale vy máte na mysli zřejmě něco konkrétního…
Třeba manžel hlavní hrdinky tráví večery s lahví piva a sledováním fotbalu, zatímco ona mu chystá večeři. To vidíte jako tragédii?
To je přece častý jev v mnoha domácnostech, že se muž neúčastní starostí o její chod a stará se čistě o svoje zájmy.
Jak jste měla úkoly rozdělené se svými muži vy?
S manželem Jaroslavem Kučerou jsme byli oba filmaři. On byl kameraman, já režisér, v profesi tedy podléhal on mně. Neznamená to ovšem, že bych jeho profesi ovládala, ale měla jsem právo veta. Doma zatím hlídala děti pomocnice v domácnosti. Když jsme se vrátili z natáčení, předala mně děti, které jsem nakrmila a vykoupala, zatímco manžel si sedl k televizi nebo k novinám a čekal, až udělám večeři. Časem to nemohl hlady vydržet, a tak se naučil vařit. Takže úkoly se takřka ideálně rozdělily. V mém prvním manželství to bylo skoro naopak. On uměl všechno a já vůbec nic. Byla jsem velmi mladá, on velký kumštýř, obdivovala jsem jeho i jeho práci. Byl velký bohém. A bohužel notorik. Proto jsem ho opustila.
Ve vašem filmu mají snad všichni, včetně hlavní hrdinky-psycholožky, pocit, že je nikdo nechápe, a přitom všichni hledají totéž, lásku.
Ale to je přece samozřejmé, že každý člověk potřebuje lásku, a když ji postrádá, hledá ji. Někdy má pocit, že ji našel, avšak po čase pozná, že se mýlil, a neví si s tím rady. Uchyluje se tedy k někomu, komu se bez zábran může svěřit, někdo ke kamarádovi, někdo k přítelkyni, ale kdo nechce, aby se o jeho problémech šuškalo, jde raději k psycholožce. Ta ovšem sama není bez životních nástrah a zklamání, ta musí také své problémy nějak řešit. Je však asi snazší poradit jiným než sobě. Jde o to, najít v sobě sílu, nadhled sám nad sebou. Otázka je, nakolik jsme schopni se vybičovat a zapomenout na sebe. Každý z nás trpí vlastním sobectvím, svou sebestředností. To je v každém vztahu ta základní chyba, že se nedokážeme vmyslet do pozice toho druhého. Od dětství nás navyknou, že jsme středem vesmíru, a pak v dospělosti mnozí z nás nedokážou pochopit, že tomu tak už nikdy nebude. A zaslepeně to vyžadují od svého partnera a od svého okolí a pak se diví, když se najednou v životě ocitnou sami.
Nemyslíte, že jsou to spíš ženy, které jsou ochotny se kvůli vztahům neustále měnit?
Žena jakožto matka je už přírodou předurčena se přizpůsobovat. Dává život, a ten nový život ji k tomu sám nutí. Někdy však do své péče zahrne i muže, který se v životních krizích často ukazuje jako ten slabší. Jen málo mužů v takových chvílích obstojí tak, aby se o ně rodina mohla opřít, jen málo z nich dokáže realizovat svou partnerskou a otcovskou roli skutečně spolehlivě.
Ano, muži často svou roli nechápou, a ještě žárlí, když žena věnuje pozornost někomu jinému než jim.
Zdá se, že nejen sebestřednost, ale také posesivnost, majetnictví, a z toho vyplývající žárlivost jaksi k mužům patří. Jako by v člověku pořád ještě vězel dávný pračlověk, nabytou kořist žárlivě střežící.
Žárlil na vás manžel?
V překvapivě enormní míře. Můj muž byl přímo traumatizovaný zjištěním, že mě nestačí uhlídat, neboť díky svému i mému povolání mě ani nemohl stále sledovat. Každá příležitost se mu zdála podezřelá, i když jsem v tom byla nevinně.
A jak jste snášela jeho žárlivost?
Nejprve se mi to líbilo, ale pak mě z toho neustálého podezřívání bral vztek. Jednou jsem od spoluscenáristy dostala květinu, hodila jsem ji ledabyle do tašky a zapomněla na ni. Když ji pak manžel objevil, nebylo v mých silách ho přesvědčit, že ji neskrývám. Pamatuji si, že z bezmocného vzteku jsem chtěla utrhnout lustr, ale nepodařilo se mi to.
Nejhorší jsou případy, kdy se k žárlivosti přidá ještě fyzické násilí.
Utajené domácí násilí je prý v českých rodinách ve velkém procentu. Zvenčí to třeba vypadá, že je vše v pořádku, ale když má muž výbušnou povahu, nedokáže se ovládat a týrá pro každou maličkost svou ženu a třeba i děti, nedá se to často ani dokázat.
Leckdy je v tom ženy podporují, říkají, že když je mlátí, tak je má rád.
To je právě ta hloupost mnohých žen, považovat žárlivost za důkaz lásky. Mnohdy jsou ženy doma doslova vězněny, jsou i případy, že je manžel vozí do zaměstnání a pak opět domů, a ony se neodváží o tom nikomu ani ceknout z obavy, aby si to pak ještě více neodpykaly.
Zaráží mě, že si ženy ve 21. století nechají něco takového líbit. Vás ne?
Samozřejmě. Ale na druhou stranu chápu ty důvody. Někdy je láska taková mocná čarodějka, někdy se ženy bojí, aby děti nepřišly o rodinu, a násilník také klame tělem, třeba hned po činu odprošuje, kaje se a slibuje nápravu. Vězněné ženy jen těžce hledají právní ochranu, nemají kam jít nebo se ani nedostanou z domu.
Jaká je z toho cesta ven?
Zákon, myslím, už se také u nás chystá. Ten, který se proviní, se musí vzdálit. Rodina musí být více chráněná.
Myslíte si, že po zhlédnutí vašeho filmu budou lidé schopni se nad sebou zamyslet? Může v nich probudit nějakou sebereflexi?
Doufám, jinak bych ho ani nedělala. Každý si v něm může najít svůj problém. Jde o to, si uvědomit, že každý rozhoduje o svém osudu sám. Nemůže naivně čekat, že to za něj někdo jiný udělá.
Ženy mají zkrátka jiné priority než muži. Jaké jsou ty vaše?
Nenávidím sebestřednost, vidět jen sebe. Je potřeba se rozhlédnout a snažit se pochopit, proč se věci mají tak, jak se mají. A jestli by se s tím nedalo něco dělat. A myslím si, že strašně chybí soucit.
Řekli o věře chytilové…
Zeptali jsme se hereček a herců filmu Hezké chvilky bez záruky, co si myslí o paní režisérce:
Jana Krausová: „Vím, že se o paní Chytilové v hereckých kruzích šíří dost divoké historky, já jsem z ní ale neměla strach. Znala jsem ji už předtím soukromě, a tak jsem se naopak na spolupráci s ní moc těšila. Čím je výjimečná? Je to velmi vitálný člověk plný energie, kterou dokáže přenést také na všechny kolem sebe.“
Bára Hrzánová: „S Věrou Chytilovou budu dělat kdykoli, cokoli a ráda. Je to skvělá, obdivuhodná žena, světlá bytost, jakých je na světě málo. Tyto lidi je třeba si hýčkat a užívat si jejich přítomnosti.“
Jana Janěková: „Natáčení s Věrou Chytilovou byl úžasný zážitek. Jsem ráda, že jsem měla příležitost se s ní setkat nejen jako s tvůrcem, ale především jako s výjimečným člověkem.“
Igor Bareš: „K Věře Chytilové jsem přistupoval s velikou úctou a byl jsem mile překvapen její vstřícností a mladým uvažováním. Je to režisérka, která si dokáže prosadit svou, mě třeba donula uprostřed Prahy řídit auto bez řidického průkazu.“
Jiří Ornest: „O Věře Chytilové koluje mezi herci fáma, že řadu lidí dokáže při práci rozplakat. Já jsem s ní na filmu pracoval poprvé a musím říct, že mě naopak rozesmála. Čím byla přísnější, tím jsem se smál víc.“
Svůj poslední film Hezké chvilky bez záruky jste charakterizovala jako komedii o tom, jak si nedělat iluze. Mně ty postavy, zejména mužské, přišly spíš politováníhodné.
No však, pochopila jste to správně. Nelze si dělat iluze.
Má-li to být obrázek toho, jací čeští muži jsou, tak je to spíš tragédie.
Částečně. Avšak nesmíte také zapomínat, že k psycholožce přicházejí až ty nejvyhraněnější případy.
Ale vy máte na mysli zřejmě něco konkrétního…
Třeba manžel hlavní hrdinky tráví večery s lahví piva a sledováním fotbalu, zatímco ona mu chystá večeři. To vidíte jako tragédii?
To je přece častý jev v mnoha domácnostech, že se muž neúčastní starostí o její chod a stará se čistě o svoje zájmy.
Jak jste měla úkoly rozdělené se svými muži vy?
S manželem Jaroslavem Kučerou jsme byli oba filmaři. On byl kameraman, já režisér, v profesi tedy podléhal on mně. Neznamená to ovšem, že bych jeho profesi ovládala, ale měla jsem právo veta. Doma zatím hlídala děti pomocnice v domácnosti. Když jsme se vrátili z natáčení, předala mně děti, které jsem nakrmila a vykoupala, zatímco manžel si sedl k televizi nebo k novinám a čekal, až udělám večeři. Časem to nemohl hlady vydržet, a tak se naučil vařit. Takže úkoly se takřka ideálně rozdělily. V mém prvním manželství to bylo skoro naopak. On uměl všechno a já vůbec nic. Byla jsem velmi mladá, on velký kumštýř, obdivovala jsem jeho i jeho práci. Byl velký bohém. A bohužel notorik. Proto jsem ho opustila.
Ve vašem filmu mají snad všichni, včetně hlavní hrdinky-psycholožky, pocit, že je nikdo nechápe, a přitom všichni hledají totéž, lásku.
Ale to je přece samozřejmé, že každý člověk potřebuje lásku, a když ji postrádá, hledá ji. Někdy má pocit, že ji našel, avšak po čase pozná, že se mýlil, a neví si s tím rady. Uchyluje se tedy k někomu, komu se bez zábran může svěřit, někdo ke kamarádovi, někdo k přítelkyni, ale kdo nechce, aby se o jeho problémech šuškalo, jde raději k psycholožce. Ta ovšem sama není bez životních nástrah a zklamání, ta musí také své problémy nějak řešit. Je však asi snazší poradit jiným než sobě. Jde o to, najít v sobě sílu, nadhled sám nad sebou. Otázka je, nakolik jsme schopni se vybičovat a zapomenout na sebe. Každý z nás trpí vlastním sobectvím, svou sebestředností. To je v každém vztahu ta základní chyba, že se nedokážeme vmyslet do pozice toho druhého. Od dětství nás navyknou, že jsme středem vesmíru, a pak v dospělosti mnozí z nás nedokážou pochopit, že tomu tak už nikdy nebude. A zaslepeně to vyžadují od svého partnera a od svého okolí a pak se diví, když se najednou v životě ocitnou sami.
Nemyslíte, že jsou to spíš ženy, které jsou ochotny se kvůli vztahům neustále měnit?
Žena jakožto matka je už přírodou předurčena se přizpůsobovat. Dává život, a ten nový život ji k tomu sám nutí. Někdy však do své péče zahrne i muže, který se v životních krizích často ukazuje jako ten slabší. Jen málo mužů v takových chvílích obstojí tak, aby se o ně rodina mohla opřít, jen málo z nich dokáže realizovat svou partnerskou a otcovskou roli skutečně spolehlivě.
Ano, muži často svou roli nechápou, a ještě žárlí, když žena věnuje pozornost někomu jinému než jim.
Zdá se, že nejen sebestřednost, ale také posesivnost, majetnictví, a z toho vyplývající žárlivost jaksi k mužům patří. Jako by v člověku pořád ještě vězel dávný pračlověk, nabytou kořist žárlivě střežící.
Žárlil na vás manžel?
V překvapivě enormní míře. Můj muž byl přímo traumatizovaný zjištěním, že mě nestačí uhlídat, neboť díky svému i mému povolání mě ani nemohl stále sledovat. Každá příležitost se mu zdála podezřelá, i když jsem v tom byla nevinně.
A jak jste snášela jeho žárlivost?
Nejprve se mi to líbilo, ale pak mě z toho neustálého podezřívání bral vztek. Jednou jsem od spoluscenáristy dostala květinu, hodila jsem ji ledabyle do tašky a zapomněla na ni. Když ji pak manžel objevil, nebylo v mých silách ho přesvědčit, že ji neskrývám. Pamatuji si, že z bezmocného vzteku jsem chtěla utrhnout lustr, ale nepodařilo se mi to.
Nejhorší jsou případy, kdy se k žárlivosti přidá ještě fyzické násilí.
Utajené domácí násilí je prý v českých rodinách ve velkém procentu. Zvenčí to třeba vypadá, že je vše v pořádku, ale když má muž výbušnou povahu, nedokáže se ovládat a týrá pro každou maličkost svou ženu a třeba i děti, nedá se to často ani dokázat.
Leckdy je v tom ženy podporují, říkají, že když je mlátí, tak je má rád.
To je právě ta hloupost mnohých žen, považovat žárlivost za důkaz lásky. Mnohdy jsou ženy doma doslova vězněny, jsou i případy, že je manžel vozí do zaměstnání a pak opět domů, a ony se neodváží o tom nikomu ani ceknout z obavy, aby si to pak ještě více neodpykaly.
Zaráží mě, že si ženy ve 21. století nechají něco takového líbit. Vás ne?
Samozřejmě. Ale na druhou stranu chápu ty důvody. Někdy je láska taková mocná čarodějka, někdy se ženy bojí, aby děti nepřišly o rodinu, a násilník také klame tělem, třeba hned po činu odprošuje, kaje se a slibuje nápravu. Vězněné ženy jen těžce hledají právní ochranu, nemají kam jít nebo se ani nedostanou z domu.
Jaká je z toho cesta ven?
Zákon, myslím, už se také u nás chystá. Ten, který se proviní, se musí vzdálit. Rodina musí být více chráněná.
Myslíte si, že po zhlédnutí vašeho filmu budou lidé schopni se nad sebou zamyslet? Může v nich probudit nějakou sebereflexi?
Doufám, jinak bych ho ani nedělala. Každý si v něm může najít svůj problém. Jde o to, si uvědomit, že každý rozhoduje o svém osudu sám. Nemůže naivně čekat, že to za něj někdo jiný udělá.
Ženy mají zkrátka jiné priority než muži. Jaké jsou ty vaše?
Nenávidím sebestřednost, vidět jen sebe. Je potřeba se rozhlédnout a snažit se pochopit, proč se věci mají tak, jak se mají. A jestli by se s tím nedalo něco dělat. A myslím si, že strašně chybí soucit.
Řekli o věře chytilové…
Zeptali jsme se hereček a herců filmu Hezké chvilky bez záruky, co si myslí o paní režisérce:
Jana Krausová: „Vím, že se o paní Chytilové v hereckých kruzích šíří dost divoké historky, já jsem z ní ale neměla strach. Znala jsem ji už předtím soukromě, a tak jsem se naopak na spolupráci s ní moc těšila. Čím je výjimečná? Je to velmi vitálný člověk plný energie, kterou dokáže přenést také na všechny kolem sebe.“
Bára Hrzánová: „S Věrou Chytilovou budu dělat kdykoli, cokoli a ráda. Je to skvělá, obdivuhodná žena, světlá bytost, jakých je na světě málo. Tyto lidi je třeba si hýčkat a užívat si jejich přítomnosti.“
Jana Janěková: „Natáčení s Věrou Chytilovou byl úžasný zážitek. Jsem ráda, že jsem měla příležitost se s ní setkat nejen jako s tvůrcem, ale především jako s výjimečným člověkem.“
Igor Bareš: „K Věře Chytilové jsem přistupoval s velikou úctou a byl jsem mile překvapen její vstřícností a mladým uvažováním. Je to režisérka, která si dokáže prosadit svou, mě třeba donula uprostřed Prahy řídit auto bez řidického průkazu.“
Jiří Ornest: „O Věře Chytilové koluje mezi herci fáma, že řadu lidí dokáže při práci rozplakat. Já jsem s ní na filmu pracoval poprvé a musím říct, že mě naopak rozesmála. Čím byla přísnější, tím jsem se smál víc.“
