Linda totiž slaví deset let své kariéry. Ohlíží se za svými úspěchy, vzpomíná na svá nejzásadnější focení a přemýšlí, kde bude za deset let. Pustí se do návrhářství po vzoru řady svých kolegyň, nebo se stane mámou na plný úvazek? Čtěte rozhovor Andrey Běhounkové s Lindou Vojtovou, jehož první část najdete v únorovém vydání ELLE.
A. B.: Všimla jsem si, že na Facebooku máš 2344 přátel. Jaké je kritérium, abys mě mezi ně zařadila?
L. V.: Přijímám všechny žádosti o přátelství.
A. B.: Opravdu? Proč, je to důležité pro tvoji práci?
L. V.: V USA určitě. Facebook začíná být něco jako fanklub. Čím víc lidí tě na něm sleduje, tím jsi atraktivnější pro potenciální klienty. Skvělý případ je Kim Kardashian, která má na Twitteru 5 milionů ‚followers‘. Ve chvíli, kdy Kim natočí reklamu, má klient jistotu, že se o jeho produktu dozví 5 milionů potenciálních zákazníků.
A. B.: Kolik času trávíš na Facebooku?
L. V.: Každý den se připojím aspoň třikrát. Mám Facebook na mobilu, takže je snadné se kdekoli a kdykoli dozvědět, co dělají mí známí.
A. B.: Jsem z generace, která Facebook vnímá především jako násilný zásah do soukromí a náctileté dcery svých kamarádek považuju za závislé…
L. V.: V mém případě to závislost určitě není, jen mě zajímá, co dělají ostatní.
A. B.: Jako například, že měli k obědu meruňkové knedlíky? Bez takové informace se dá obejít, nebo ne?
L. V.: Samozřejmě že spousta lidí dává na Facebook nesmysly typu jdu na kafe, venčím svého psa, apod., ale vedle toho tam najdeš i spoustu zajímavých věcí. Články, videa, informace. S trochou nadsázky bych řekla, že se často dozvíš víc, než když sleduješ zprávy nebo čteš noviny. Navíc člověk je v centru dění.
A. B.: A není to jen iluze?
L. V.: Jako ve všem záleží na přístupu. Myslím, že jsi zbytečně skeptická. Facebook má pár chyb, ale především spoustu předností. A nezapomeň, že naši spolupráci na tomto úžasném vydání ELLE jsme domluvily právě na Facebooku.
A. B.: O.k., vzdávám se. Koneckonců i autorizace našeho rozhovoru, během níž jsi trávila Vánoce v Karibiku a já na Středním východě, proběhla díky sociálním sítím. Za co jsi své profesi nejvíc vděčná?
L. V.: Modeling mi dal sebevědomí a ctižádost. Mám velké štěstí, protože dělám práci, která mě opravdu baví.
A. B.: Je rozdíl mezi modelingem v roce 2001 a 2011?
L. V.: Obrovský, od základu se změnily jeho principy. Když jsem před deseti lety začínala, platilo jednoduché pravidlo – holka, která byla úspěšná, fotila a chodila přehlídky, měla jistotu, že bude na výsluní několik let. Tenkrát braly agentury maximálně pět nových děvčat za sezonu, dneska jich najmou padesát a doufají, že jedna z nich bude hvězda. Absolutně se posunuly hranice krásy a nikdo vlastně neví, co hledá.
A. B.: Vzpomeneš si na okamžiky, které nejvíc ovlivnily tvoji kariéru?
L. V.: Určitě chvíle, kdy moje máma rozhodla, že budu modelka. Mě by to nikdy nenapadlo, ale byla jsem zvyklá poslouchat, což se v tomto případě docela vyplatilo. (směje se) A pak focení se Stevenem Meiselem pro americkou Vogue. Byla jsem v New Yorku asi měsíc a tahle zakázka snů byla jedno z mých prvních focení vůbec.
A. B.: Zakázka snů?
L. V.: Když modelka pracuje se Stevenem, nemusí se bát o další kariéru. Všichni s ním chtějí spolupracovat. Co dělá on, má budoucnost. Stejně jako modelky, které fotí.
A. B.: Měla jsi trému?
L. V.: Ani ne. Bylo nás pět. Karolína Kurková, Carmen Kass, Karen Elson, Michelle Alves a já. Fotila se couture móda z přehlídky Johna Galliana a každá modelka měla mít celé tělo natřené jinou barvou. Můj agent mě dopředu vystrašil, že Steven si velmi potrpí na dochvilnost. Proto jsem dorazila na focení raději s půlhodinovým předstihem. Přišla jsem ze všech holek první, a tak mě vizážistka hned posadila do židle a začala natírat růžovou barvou. V tu chvíli bohužel nikdo netušil, že mě Steven bude fotit až jako poslední. Abych si sezením neporušila barvu na břiše a na zadku, strávila jsem celý den postáváním v ateliéru, a když na mě přišla řada, byla jsem úplně vyčerpaná a protivná. Chovala jsem se jako typická otrávená sedmnáctiletá puberťačka (směje se), na což samozřejmě Steven nebyl zvědavý ani zvyklý.
A. B.: To zní spíš jako pohřeb kariéry než zakázka snů.
L. V.: Tehdy jsem vůbec nechápala, jak práce modelky funguje. Steven si na mě stěžoval v agentuře, ale zachránilo mě, že jsem měla na druhý den potvrzené focení na kampaň Max Mary, kterou fotil také on. Pohrozil mi, že jestli se bude moje chování opakovat, zavolá si jinou modelku a mě vyhodí. Nakonec to bylo jedno z mých nejpříjemnějších focení.
A. B.: Co ti na cestě stát se světovou topmodelkou, která vydělává miliony, nejvíce pomohlo?
L. V.: Dobré rodinné zázemí. Mám úžasnou mámu a báječného bráchu. Nepotřebovala jsem odjet z Čech, abych poznala něco lepšího. Vždycky jsem měla domov, Prahu, kterou jsem milovala. Když mi bylo patnáct a agentura mě poslala do Japonska, banka mi odmítla dát platební kartu, protože jsem byla moc mladá. Podmínky začínajících modelek jsou dost tvrdé, od agentury dostaneš padesát dolarů na týden a musíš s nimi vyjít. Já ale vždycky věděla, že mám za zády mámu. Nemusela jsem se bát, že nebudu mít peníze na jídlo nebo na kartu na metro.
A. B.: Bereš někdy maminku nebo bratra na přehlídky nebo focení?
L. V.: Často, mámu moje práce vyloženě baví. Sama je advokátka, modeling je pro ni jiný svět. Byla za mnou několikrát na týdnech módy v New Yorku, Paříži i Miláně, viděla spoustu přehlídek, i na focení přijela.
A. B.: Táta nikdy?
L. V: S tátou nejsem vůbec v kontaktu. Ten by o to asi ani nestál…
A. B.: Když jsi poprvé potkala šéfredaktorku americké Vogue Annu Wintour, pochválila tě, že studuješ. Proč jsi neodešla ze školy jako spousta jiných modelek a ‚jen‘ nevydělávala peníze?
L. V.: Škola byla důvod vracet se pravidelně do Prahy. Abych byla přesnější – měla jsem jednoduchou výmluvu pro agenturu.
A. B.: Chtěla ses vymlouvat? To nezní dvakrát cílevědomě…
L. V.: Už jsem zmiňovala, že ctižádosti mě naučil až modeling. Nikdy jsem neměla tah na branku, brala jsem příležitosti, jak přicházely. Vlastně to platí stále. Nejsem typ, co jde přes mrtvoly.
A. B.: Opravdu tě tehdy nikdy nenapadlo, že je škola ztrátou času, že ti utečou nejlepší léta?
L. V.: Nikdy. A dneska jsem ráda, že mám maturitu, a jsem vděčná, že jsem do svých osmnácti byla v ‚normálním‘ teenagerovském kolektivu. Kdybych ale začínala s modelingem v dnešní době, asi by bylo všechno jinak. Jestli chceš dneska prorazit v New Yorku, musíš tam žít. Na tvoje místo každou vteřinu čeká dalších stejně dobrých dvacet třicet holek. Před deseti lety se vše plánovalo dopředu, holky nebyly přilepené ve dne v noci na mobilu. Agentura mi zavolala domů, že mám za týden focení, koupila jsem si letenku a ve škole se omluvila.
A. B.: Jakou radu bys dneska dala sama sobě před deseti lety?
L. V.: Abych nikam nepospíchala a začala se světovým modelingem, co nejpozději to půjde. Ve čtrnácti patnácti letech vám nedochází, kolik práce stojí za dnem focení nebo jednou přehlídkou. Chováte se neprofesionálně a jako puberťačka. Nikdo vám dopředu neřekne, že v modelingu nesmíte nic brát osobně.
A. B.: Díky své práci jsi poznala spoustu zajímavých lidí. Jaké setkání bylo pro tebe nejdůležitější?
L. V.: Znám spoustu úžasných lidí, ale neumím říct, kdo je pro mě nejdůležitější. Setkání s Billem Clintonem má pro mě stejnou váhu jako potkat se po letech s kamarádkou ze základky.
A. B.: Žiješ s přítelem a svým psem v New Yorku. Je tam tvůj domov víc než v Praze?
L. V.: To je těžká otázka. Prahu miluju, mám tu rodinu a určitě se tu vždycky budu cítit jako doma. Na druhou stranu New York je tak jedinečný, že je čím dál více mým novým domovem. New York je pro mě nová Praha. Všechno je tu v pohodě, jdeš se najíst do restaurace v teplákách a nikdo to neřeší. Potkáváš se s významnými politiky, s lidmi z Hollywoodu, třeba Gerard Butler je náš velký kamarád, ale nikdo to neřeší. Je to běžná součást života. V Praze si musíš dávat větší pozor, co říkáš, děláš, jak vypadáš. Když přijedu do Čech, jsem nejraději jen s mámou, bráchou, jdeme se najíst k Emmanuelovi, jedeme za babičkou a dědou do Nižboru nebo za druhou babičkou na Vinohrady. Vedu tady docela usedlý život. (směje se)
A. B.: Co tvojí práci říká babička?
L. V.: Babička ani děda můj svět vůbec nechápou. Myslím si, že by byli nejraději, kdybych žila v Praze, chodila na vysokou a žila ten ‚správný život‘.
Nikdy nemám šanci jim vysvětlit, že jsem dostala důležitou práci a že místo v neděli přijedu v úterý. Babičku nejvíc trápí, co mi má uvařit, až k nim přijedu, a plánujeme to třeba i měsíc dopředu.
A. B.: Ale to jsou asi všechny babičky takové…
L. V.: To máš pravdu, ona je ale daleko modernější a zcestovalejší než její vrstevníci. K osmdesátinám si nadělila cestu do Dubaje. Jela tam sama v červnu, když bylo 40 stupňů ve stínu. Přesto nechápe, proč dělám to, co dělám.
A. B.: Možná by to pochopila, kdybys jí řekla, že jako modelka máš v budoucnu daleko větší možnosti. Ostatně, jak vidíš sama sebe za deset let?
L. V.: Když jsem před deseti lety začínala, platil v modelingu kult osobnosti. Na vrcholu byly topmodelky-hvězdy, nejen obličeje, které, nemají co říct. Další roky byly ve znamení nových tváří. Každou sezonu byl vynášen někdo jiný. Myslím, že je zákonité, že se brzy vrátí doba, kdy klienti budou zase chtít holky, které mají něco za sebou. Například mě. (směje se) Ráda bych se modelingu věnovala další dekádu a pak kdo ví… Třeba ze mě bude úspěšná návrhářka šperků nebo máma od rodiny. Nebo obojí.
Linda Vojtová fotila módní story pro nové vydání ELLE. Při focení byl i tým ELLE TV. Pusťte si video.
