Nechci zklamat sama sebe

DVA ROKY PO VÍTĚZSTVÍ V SUPERSTAR STOJÍ ANETA LANGEROVÁ NA VLASTNÍCH NOHOU A VYDÁVÁ VELMI OSOBNÍ DESKU. ROZČEŘÍ KALNÉ VODY ČESKÉHO POPU?



Když vyšla vaše první deska, stěžovala jste si, že váš autorský podíl na ní byl minimální. Změnilo se teď něco?
Změnilo se toho hodně. Na novou desku jsem si napsala většinu hudby i textů sama.

Nejde tedy spíš o vaši první desku?
Takhle bych to neřekla. První deska vznikala za jiných okolností, které už nechci rozebírat. Tahle se víc týká muziky, kterou mám ráda a která mě baví. Je o něčem jiném, o autentičnosti, osobní výpovědi, vlastních pocitech…

Říká se, že až u druhého alba se pozná, jestli má interpret budoucnost…
Nevím, jestli to platí obecně, ale říká se to. Já v tuhle chvíli vůbec ne­umím odhadnout reakce, které deska vyvolá. Na druhou stranu nemám důvod někam utíkat. V tom, co jsem udělala, se cítím doma a nehodlám to před lidmi schovávat. Naopak, chci za tuhle desku ještě hodně bojovat, protože si myslím, že si to zaslouží. Je to můj první výtvor a mám k ní zvláštní vztah.

Spolupracovala jste na ní s producentem Janem Muchowem. Jak jste si padli do noty?
Honza má svou cestu, svůj styl, ale nemám pocit, že by mě tím semlel, spíš mi dal obrovský prostor, což většina producentů nedělá. I proto jsem si ho vybrala. Má něco navíc, není to jen pár akordů na kytaru… Věděla jsem, že mi pomůže udělat kvalitní pop, což byl můj cíl.

Kluci-muzikanti často v rozhovorech přiznávají, že začali s hudbou i kvůli holkám. Co přiměje holku vylézt na pódium?
Tak takovou motivaci opravdu nemám. Spíš jsem zjistila, že mě muzika baví, přitahuje. Člověk pozná, kam by mohl patřit, kde má svoje místo. Já jsem to své teď našla. Ve všech skladbách jsem se cítila jistě, najednou všechno šlo. A to ve mně rozvinuli lidi, které mám kolem sebe. Věděli, že je důležité, aby si člověk napsal písničku sám, že to jinak nemá moc cenu. Začala jsem psát a teď je to řetězec, ze kterého nemůžu vystoupit. Ani bych nechtěla. Baví mě to, jsem šťastná a nabíjí mě to. Slávu určitě nehledám, tím jsem si prošla před dvěma lety. Snažím se, aby to opravdu bylo jen o muzice.

Zpíváte si ve sprše?
Dost často. Koupelna je jako lázně, člověk je tam uvolněný a dobře reaguje. Navíc to tam dobře zní, takže máte pocit, že zpíváte jako bůh. Jenže ,hall efekt‘, který v koupelně přirozeně je, je hrozná zrada. Člověk vleze do předsíně, a kouzlo je pryč.

Jak a kdy k vám přichází inspirace?
Pro mě je inspirativní noc. Klid, nikdo nevolá, nikdo nic nepotřebuje a vy si můžete hrát, skládat a fantazírovat. To je atmosféra, která mě přivádí ke psaní. Někdy se samozřejmě člověk musí k práci dokopat, ale pro mě je nejlepší, když jedu na kole nebo autem a musím zastavit, abych si do telefonu zapsala slova, která mě napadají. Pak seberu těch deset bloků, co mám všude uložené, a dám to dohromady.

Jaké to je, šéfovat mužské kapele? A dávat v ní vý­povědi?
Není to úplně jednoduchý. Ze začátku jsem vůbec nebyla schopná někomu říct, že už s ním dál nechci hrát. Když si představíte osmnáctiletou holku, jak říká sedmadvacetiletýmu chlapovi, co pracoval s Lenkou Dusilovou, že s ním nechce hrát, je to divný. Ale musela jsem se to naučit, protože chci získat svoji svobodu. A když to dokážu říct, tak mě to posiluje.

A rozmazlují vás ti, které máte zrovna vybrané?
To bych neřekla, spíš z legrace provokujou, vědí, že jsem mladší, k tomu holka, takže se snaží šťourat a rozhazovat mě. Ale neuvědomují si, že tak poznám jejich slabé stránky, a tím získávám zkušenosti, abych je pak mohla lépe zvládat. Každopádně je to skvělý pocit. Nedovedla bych si představit, že budu pod někým, že nebudu vedoucí. Už mě to tak chytlo, že mě baví si to řídit. Vím, že ten, kdo jde s kůží na trh, jsem já a že za vším, co má fungovat, musí stát pevný celek, a tak se snažím, aby to tak bylo.

Dokážete s odstupem dvou let pojmenovat klady a zápory raketového startu, který jste na české scéně zažila?
Abych se přiznala, tak v tom moc zásadních záporů nevidím. Samozřejmě, všechno má nevýhody, ale ty já jsem vnímala spíš úplně na začátku, protože ten rychlý start ve spoustě lidí vzbudil odpor. ‚Co tady chce to škvrně a proč ho teď veřejnost uznává víc než mě?‘ Tohle jsem si odbyla, je to pryč. Já se raději schovala, a nikde jsem nechodila a nechlubila se, že jsem vyhrála a mám nejprodávanější desku. Teď si teprve začínám užívat, že na něčem můžu pracovat a dělat muziku. Teď si uvědomuju to štěstí, že jsem byla někde zvolená. Ten dvouletý blok už je za mnou a zůstalo jen to příjemné. A i lidi kolem mě už se tváří, že už tu mám celkem co dělat. Věřím, že druhá deska tomu ještě pomůže.

Přišly by koncerty i bez vítězství v SuperStar?
Dřív nebo později by mě to k hudbě donutilo, ale otázka je, jestli bych se někdy dostala tam, kde jsem dneska. Spíš ne, protože upoutat lidi v muzice je těžké, obzvlášť v Čechách. Když to není Eva a Vašek, jde to těžce, pokud bych to měla říct krutě. Chápu, že většina lidí má jiný hudební vkus, ale už by se to mohlo probudit. I když ono se to probouzí, abych nevypadala, že si pořád stěžuju.

Àpropos, stížnosti. Jaký je největší problém české zpěvačky počátku 21. století?
Já si neustále kladu otázku, co bude s hudbou jako takovou dál. Zapomíná se, že nehmotná práce je taky práce, interpreti prodávají své pocity, svůj vnitřní svět. Hudba je hrozně podceňovaná, většina lidí má pocit, že si ji můžou vzít, a nic. Kdyby se místo ní vyráběla auta, tak si ho nikdo beze slova neodnese. Narážím na pálení desek ve velkém. Tím pádem chybějí finance pro rozvoj muziky a vše s ní spojené. Otázkou je, co se s tím dá dělat. Odpověď zatím neznám.

Jana Kirschner poslední dobou dost času tráví v Londýně. Kdy vyrazíte vy?
Už jsem to zkusila, začátkem minulého roku jsem odjela za českým producentem žijícím v Torontu, měsíc jsme pracovali, ale nakonec to nevyšlo. Ovšem všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem spoustu věcí, začala psát a skládat a nakonec si našla Honzu Muchowa. Samozřejmě že bych si dovedla představit šňůru po zahraničních klubech, je tam spousta možností se uchytit a nasát trochu jiné muziky.

Jednou jste řekla, že si radši povídáte o muzice než o tom, co jste měla k snídani. Tak mě zajímá – co jste měla k snídani?
To jste hodnej. Snažím se snídat, protože mě to baví, ale dneska jsem to ještě nestihla.

A jak vlastně vypadá váš průměrný den?
Posledních pár dní jsem chodila spát brzy ráno a na dvanáctou jsem dorážela do studia a tam jsme s Honzou do rána dělali na písničkách.

Existují nějaké okolnosti, za nichž byste pověsila kytaru na hřebík, vklouzla do kostýmku a začala se věnovat oboru, který studujete na obchodní akademii?
Okolnosti určitě existují, protože nechci dělat muziku za každou cenu. Je spousta důvodů, proč bych skončila. Třeba kdyby po mně chtěli věci, které nechci dělat, tak bych se raději stáhla. Protože nemá cenu, aby se člověk zaprodal, to už pak není on. Nechci zklamat sama sebe.

Takže je tu teoretická možnost, že vás za deset let potkám ve firmě, která prodává plastová okna, kde budete šéfovat prodejnímu oddělení?
To asi ne. Já už bych se asi nedokázala vrátit, potřebovala bych práci, která by byla podobná muzice, nebo aspoň rytmu, na který jsem si zvykla. Už jsem se něco naučila a chci to rozvíjet. Pořád mám pocit, že jsem tu kvůli nějakému ,budování‘, tak chci budovat. S něčím pohnout…

Se stavem české hudby?
Třeba. Aspoň tomu pomoct. Uvědomuju si, že to není jen tak, že se o tom snadno mluví, ale něco se s tím musí dát dělat.

Nebojíte se, že dopadnete jako Jaromír Jágr, který si maturitu dodělával po třicítce?
Ne, to nehrozí, v září nastupuju a musím to dodělat, to bych si neodpustila. Samozřejmě, kdybych byla úplně svobodná, tak se můžu na maturitu vykašlat a klidně žít v lese bez koruny, ale tuhle svobodu ještě nemám. A do tý doby, než ji získám, si aspoň udělám maturitu. Kdybych se jednou rozhodla a chtěla na vysokou, tak by to aspoň nebyl problém.

Perete, žehlíte, uklízíte, chodíte do sámošky?
Do sámošky chodím, žehlím, peru a uklízím, když na to mám chuť. Je to spíš rituál než povinnost. Asi bych to nedokázala svěřit někomu jinému. Nemám ráda, když mi lidi sahají na oblečení nebo se hrabou v mých věcech, takže si radši žehlím. Anebo nežehlím vůbec, to je taky dobrý…

Eva Pilarová si všechno, co o ní vyšlo, lepila do knihy, které říkala Samožerbuch. Děláte něco podobného?
Ne, to dělají lidi kolem mě a vždycky mi to potom dají. Třeba moje sestra v roce 2005 sbírala úplně všechno, co o mně vyšlo. Byla úplně hotová z toho, že o mně někde něco píšou, protože jsem její malá ségra, která je tichá a nikdy se nikde neukazovala. Plné šanony chodily od fanklubáků a taky brácha má výstřižkovou službu a kontroluje, co se o mně napíše. Ale není v tom žádná moje záliba. To nejdůležitější si člověk stejně pamatuje.

Dovedete si představit, jak za čtyřicet let budete sedět v talk show a vzpomínat na svoje začátky?
To si zatím ani představovat nechci, je to zvláštní si na začátku představovat, jaký to bude na konci. Ale možná to jednou tak dopadne…