Na jedné straně obléká šaty za stovky tisíc dolarů. Na druhé straně shání stejné částky pro děti ze zemí třetího světa. Sama přiznává, že občas je to trochu schizofrenie, ale jen tak se jí daří naplňovat její sny.
Pohybujete se v nejchudších oblastech světa, ale druhý den
fotíte šaty za desítky tisíc dolarů. Není to náročné, střídat takhle
odlišné světy?
Zpočátku jsem s tím měla velký problém. Byla jsem například v africké
Guineji, což je jeden velký slum, a hned druhý den fotila šaty asi za sto
tisíc dolarů. Je to strašné. Na druhé straně tu fascinaci módním
průmyslem využívám i ve prospěch své nadace Slunečnice a
znevýhodněných dětí.
Co nejhoršího jste při svých cestách po zemích třetího světa
viděla nebo zažila?
Asi návraty. Do zbytečného přepychu a přebytku. Prázdné oči lidí,
kteří vlastní paláce a vysoká bankovní konta, ale jsou nešťastní. Bojí
se, že přijdou o svůj majetek, nemají žádné skutečné přátele a jsou
v podstatě sami. Jejich děti mají tři chůvy, ale rodiče vidí jen tehdy,
když zrovna nesedí u terapeuta anebo neřeší svou zoufalou samotu nákupy.
Naproti tomu ve slumu v Kambodži si děti hrají s kokosem, protože míč
nemají, ale jsou šťastné, protože mají neustálý lidský kontakt.
Nemusejí se bát, že něco ztratí, když to nevlastní. Svět je plný
kontrastů.
Už jako teenager jste přestala jíst maso a začala se silně
zajímat o ekologii a opuštěné děti z chudých zemí. Co vás k tomu
přivedlo?
Nevím o ničem, co by mě motivovalo. Vždycky jsem se snažila žít tak, jak
nejlíp dovedu. Také jsem nevyrůstala ve zrovna bohatých podmínkách, musela
jsem se chovat šetrně, což ovšem neznamenalo, že bych kvůli tomu
přemýšlela, co a kam vyhodím. Ve čtrnácti letech jsem se začala zajímat
o zvířata. Přišlo mi nepochopitelné, že se na nich testuje kosmetika.
Nesnesu, aby kvůli mně umírala, to je pro mě neakceptovatelné.
Co ještě děláte? Mimochodem – má někdo tak uvědomělý jako
vy vůbec řidičák?
Řidičák mám kvůli autu, které jsem vyhrála v soutěži Miss.
Ale v New Yorku jezdím vesměs metrem, taxi si beru jen v noci. Jinak se snažím dělat takové ty maličkosti, s nimiž každý musí začít u sebe. Nechci znít jako blázen nebo moralista, ale Gándhí říkal: „Buď změnou, kterou chceš vidět okolo sebe.“ Spousta lidí má pocit, že jsou moc malí na to, aby mohli cokoli změnit, nebo si myslí, že jeden člověk nic nezmůže. Vím, že kdybych nezačala být aktivní, nikdy by se mi, jako třeba letos, nepodařilo poslat do Kambodže šest set tisíc dolarů.
Zmínila jste New York, kde žijete. Jaké kouzlo má pro vás tohle
město?
New York je pravděpodobně jedno z mála míst, kde je dobré, když jste
jiní. Tím, že jsem byla ‚jiná‘ – měla své názory, jednala podle
nich a nechtěla dělat to, s čím jsem nesouhlasila –, mě lidé
v Čechách hodně soudili. Tady bohužel platilo, že co je jiné, je
špatné. Naštěstí už se to mění.
Lze srovnat, jak se o ekologii zajímají Češi, a jak
Američané?
Rozdíl je minimálně v tom, že Američané mají Ala Gorea, který věří,
že globální oteplování existuje. V tomhle naše hlava státu totálně
selhává. Zrovna před nedávnem jsem večeřela s Muhammadem Yunusem,
držitelem Nobelovy ceny míru za rok 2006, který pracuje s nejchudšími
lidmi, pro něž vytvořil systém minipůjček. Bavili jsme se spolu
o ekologii a o tom, že nejprve je třeba zajistit ve světě bezpečnost,
protože lidi, kteří hladovějí, nezajímá, jestli mají čisté ovzduší
nebo zda nepoužívají produkty, které ničí ozon. Proto je také ve velkých
afrických městech tolik smogu. Jenže on se mě pak ptal i na Českou
republiku a já musela přiznat, že bezpečnost sice zajištěnou máme, ale
dáváme přednost tomu, co je ekonomické, a ne ekologické. Ale myslím, že
jdeme správným směrem, jen jdeme hodně pomalu. Na druhé straně to chápu,
protože teprve teď přišla generace, která už má odvahu zvednout zadek a
něco dělat.
Procestovala jste hodně zemí. Která z nich se chová opravdu
ekologicky?
Myslím, že v Kanadě je to fajn. Také Austrálie má výborný přístup
k ekologii. Vědí, že jsou na malém kontinentě, a tak si svých nerostů,
vody a zvířat váží. Téměř jsem tam neviděla kožichy, šetří se
vodou, týrání zvířat se denně řeší v médiích…
Přemýšlela jste, kde byste v budoucnu chtěla zakotvit třeba
s rodinou?
Samozřejmě že citově nejblíž je mi Česká republika. Vyrostla jsem tu,
znám pohádky, koledy, školní systém. Ale na druhé straně chci, aby moje
děti věděly, že jsou na světě i jiní lidé, jiné kultury a jiná
náboženství. A že narodit se jinde neznamená být horší nebo
nebezpečnější, že se kvůli tomu jeden druhého nemusíme bát. Naopak, ta
odlišnost nás může obohatit.
CELÝ ROZHOVOR NAJDETE POUZE V KVĚTNOVÉ ELLE, KTERÁ JE V PRODEJI OD 15.4. DO 13.5. 2008
TEXT: IVONA SOURALOVÁ
FOTO: STANDA MERHOUT
