Matka supermanka

Vinohradské divadlo uvádí hru Adina u příležitosti stého výročí založení divadla. Proč se bude slavit právě touto hrou?
Příběh Adiny se k významnému výročí Vinohradského divadla opravdu hodí. Skvěle ilustruje to, že jej tvoří živí lidé, kteří jsou omylní, a tak se kromě rekapitulace úspěchů budou připomínat i lidské chyby. Adina byla totiž z Vinohradského divadla vyhozena. Přesto, že během války u K. H. Franka vyprosila jeho znovuotevření… Život je už takový.

Vás potkal velmi podobný příběh…
Z Vinohradského divadla mě vyhodili v roce 1984. Dvacet let jsem na tohle divadlo plivala. Vyhazov pro mě byl velkým ponížením, nejen osobním, ale i profesním – je to, jako když se s váma rozejde kluk a sebere vám sebevědomí: řekne, že jste hnusná, blbá a tlustá. To si člověk nese v sobě strašně dlouho. V tomhle směru jsem ještě tomuhle baráku neodpustila. Satisfakcí pro mě je, že můžu hrát někoho, koho vyrazili stejně jako mě.

Stálé angažmá ale máte v pražském Činoherním klubu. Jaký vztah máte k této scéně?
V Činoheráku jsem šťastná. Bylo to první jeviště, na které jsem se coby absolventka postavila, a líbí se mi, jak se tam hraje divadlo.

Říká se ,být chudý jako herec‘… Můžete toto tvrzení potvrdit, nebo vyvrátit?
Divadlo je bída. Je to zájmový kroužek dotovaný pořady na Nově. Můj divadelní plat činí třináct tisíc korun. Za školky dám sedm tisíc korun, něco stojí tramvajenky, pak samozřejmě také jídlo…

Proto točíte reklamy?
Všichni mi je ze začátku vyčítali. Nikdo nevěděl, že ve světě je dělá Paul Newman nebo Julia Roberts a je pro ně čest spojit svoje jméno s něčím, čemu věří.

Je tedy reklama způsobem, jak se dá dětem vydělat na dobré cornflakes, jak jste sama kdysi v jednom rozhovoru řekla?
Dobré cornflakes bych chtěla dopřát i sobě, nejen dětem. Co cornflakes! Také čerstvé křupavé rohlíky a spoustu dalších věcí!

Jak se dá zvládnout sedm dětí a ještě domácnost?
Před zkouškou jsem schopna usmažit třicet řízků, pověsit prádlo, dopsat článek.

Aha, Žilková supermanka. Využíváte při svém vytížení služeb chůvy?
Kde myslíte, že by teď byla naše dvouletá holčička Kordulka? Už za první republiky platilo, že i nejchudší rodina měla chůvu, která hlídá, aby máma mohla jít do práce, nebo se fotit do Elle. Mnohem radši bych byla doma s ní, protože mi stárne před očima. Proto se snažím být v práci jen po dobu nezbytně nutnou a vše mám rozpočítáno na minuty, ať neztrácím čas.

Jaká je Kordulka? Po vás nebo po Stropnickém?
Kordulka je přesný součet našich povah. Ráno vystartuje, celý den řádí jako bomba na kolečkách, večer si na chvíli zdřímne a ráno to samé znovu.

Váš syn Melichar, který se narodil 14. května, nemá začátek života tak idylický jako Kordulka...
Už od narození je v péči lékařů. Narodil se s brániční kýlou a doufám, že mi ho brzy pustí domů. Bulvár, který mi je neustále v patách, naší rodině vůbec nepomáhá... Melicharovi ošetřující lékaři to vidí denně na vlastní oči. V novinách si čtou, že náš syn leží v jiné nemocnici, než kde je, operuje ho jiný lékař… Je to pro ně nová zkušenost, nevěří svým vlastním očím. Myslím, že bulváru stačilo, že jsem porodila, od té doby Melicharův příběh žije svůj vlastní život.

Kde na to na všechno berete energii?
Žádnou nemám. Je to stejný pud sebezáchovy, který mě zachránil, když mě vyhodili z divadla a narodila se Agáta. Sedm dětí nepočká… To, že Melichar teď nemůže být s námi, neznamená, že by se život zastavil. Jde dál.

Premiéru hry Adina uvede pražské Divadlo na Vinohradech divadlo 24. listopadu. Velký rozhovor s Veronikou Žilkovou naleznete v listopadové Elle.