Markéta Pekarová Adamová je v současné době jedinou ženou ve vedení politické strany v České republice. Do politiky vstoupila ve svých 25 letech a již v 26 zastávala funkci. Její kolegové jí v jejím kariérním růstu velmi podporují a i díky nim se rozhodla zhostit současné vysoké pozice. Řeší témata, která trápí ženy a ráda by právě je inspirovala, aby se nebály a angažovaly se v politice. Co musela překonat, než se dostala na tak vysokou politickou funkci? Co pro ní znamená její kariéra? Umí vypnout a aktivně odpočívat? Na to a mnohem víc jsme se zeptali této inspirativní ženy.
Nejen, že chcete svojí politickou činností zlepšovat podmínky v České republice, chcete také motivovat ženy, aby vstoupily do politiky. Myslíte si, že je v politice málo žen a proč je důležité, aby tam byly?
Jestliže je polovina obyvatelstva v politické reprezentaci podhodnocena, tak se to projevuje v tom, jaká témata dostávají přednost a jaká jsou řešená. Proto si myslím, že více žen v politice by České republice jenom prospělo. Dostalo by se totiž více na ženský úhel pohledu, který je na určité věci zkrátka jiný. Pokud je v politice většina mužů, některá z témat, která jsou pro ženy důležitá, mohou být opomíjená. Je to například skloubení práce a rodinného života, které trápí více ženy. Řešení takového problému by ve výsledku pomohlo úplně všem a bylo by dobré, kdyby se ženy samy chtěly více zapojit. Ve výsledku to za nás nikdo jiný neudělá. Osobně se ale nerada stavím do pozice mluvčího žen, jelikož i mezi ženami je spousta různých názorů a myšlenkových proudů, tudíž se nedá nikdy paušalizovat. Pokud ale mohu přispět svým příkladem, že se v politice dá uplatnit, a že v politice je místo i na těch nejvyšších pozicích pro ženy, tak by mě moc těšilo, pokud by se žen angažovalo více, protože to považuji za moc důležité.
Mimo to, že jste v současné době jediná žena v čele politické strany v České republice, jakým způsobem motivujete ženy? Jaké k tomu používáte „nástroje”?
Myslím, že je důležité ženám dávat podporu cíleně, pokud o ní stojí. Poskytuji rady a názory v případě, že o to nějaká žena má zájem. Zároveň jsem donedávna byla členkou naší mládežnické organizace, tam jsem se snažila svým příkladem promlouvat a dávat prostor k tomu, abychom dávali důraz na témata, která zajímají generaci mladších žen. Což se snoubí i s mojí kariérou, protože jsem vstoupila do politiky docela mladá. V rámci své práce se snažím o řešení témat, která ženy nejvíce trápí, a sice logistika vlastního rodinného a profesního života, což si myslím, že zažívá velká část z nás. Den má 24 hodin pro každého, ale často je na nás na ženy kladeno více nároků než právě na muže. V české společnosti je holt starost o domácnost a péče o děti spojená s ženami. Ráda bych svojí prací přispěla k tomu, aby se jim ulehčilo, což by pomohlo všem.
Čelila jste nějakým překážkám na své cestě do čela politické strany? Protože jste začínala ve 25 letech, co na té cestě bylo nejtěžší, jaké byly největší nástrahy?
Tak jako v jiné profesi i já jsem musela překonat určité překážky. Za posledních 10 let jsem ušla opravdu velkou cestu a udělala jsem na sobě velký kus práce. Což je možná spojeno s tím, že jsem člověk, který je velmi zvídavý, ráda se vzdělávám a zlepšuji se ve věcech. Vystudovala jsem vzdělávání dospělých, andragogiku, považuji to proto za samozřejmost. Pokud přistupujete k věcem otevřeně a se zvědavostí, tak vás to posouvá dál samo. Také jsem odolná. Každá stresující práce vyžaduje, aby člověk o sebe pečoval, uměl s tím pracovat, což znamená nehroutit se z přemíry odpovědnosti, také aby uměl stát nohama na zemi a aby měl schopnost nadhledu. Tyto osobnostní charakteristiky a přístup jsou strašně důležité a člověk by se v nich měl dál zlepšovat. Pro mě osobně právě toto byly ty překážky. Velmi mi s jejich překonáním pomohlo naslouchat zkušenějším a diplomatické jednání.
Jaké to je být ve vrcholové politice mezi většinou mužů? Co je na tom nejtěžší?
To je vlastně strašně těžká otázka. Já jsem nastavením od dětství tíhla víc ke společnosti mužů, více jsem si s nimi v některých věcech rozuměla, protože se nebojí říkat věci na férovku. Já jsem hodně přímá a proto to možná v mužském kolektivu pro mě není tolik složité. Diplomacií se hodně učím a mám doufám i určitý takt a sociální inteligenci, proto mi mužské prostředí zas tolik nevadí. Na druhé straně vnímám, že pokud se na něčem snažíme dohodnout s kolegyněmi ženami, také umíme jít k věci a najít shodu. Z mé zkušenosti je v politice hodně žen, které přejímají mužský styl fungování a vyjadřování. Lidé mi občas dávají zpětnou vazbu, že na ně působím tvrdě, někdy až arogantně, na čemž se snažím pracovat. Obecně nemám ráda hysterické lidi a v politice jsou „hysterky” muži i ženy, s nimi se velmi těžce na něčem domluvíte. Nikdy jsem se nesetkala ani s tím, že by mi kolegové jako ženě nebo mladému člověku nepřikládali takovou váhu.
Zažila jste někdy mansplaining?
Já mám pocit, že ne. Možná za mými zády to je jinak, ale osobně nemám pocit, že by se na mě někdo díval skrze prsty. Jsem perfekcionista, pracuji na 100 %, což vyžaduji i po svém okolí. Možná i díky tomu jsem měla možnost vyrůst a lidé okolo vás si toho všímají, neboť vykonaná práce mluví za vás. Když odvedete dobrou práci, ostatní vidí vaše nasazení, i přestože děláte chyby, což je přirozené. Měla jsem příležitosti k postupu právě díky kolegům v rámci naší strany, kteří chtěli, abych stoupala výš, aniž bych to nějak moc chtěla já. Moje kandidatura na vyšší post byl vždy první impuls od okolí. Nikdy jsem si za tím vlastně primárně nešla. Vzniklo to z toho, že jsem chtěla odvést dobrou práci. Myslím, že to na mě mnozí oceňovali a vnímali jako pozitivum právě to, že jsem nešla přes mrtvoly v rámci kariérního růstu, což je ve finále asi většině lidí sympatičtější. Tímto jsem si svým způsobem vydobila přirozený respekt.
Nedávno jste vyjádřila podporu Olze Richterová, která byla terčem nenávistných zpráv a komentářů na sociálních sítích. Každá žena na sociálních sítích dostává negativní a nepříjemné zprávy od mužů, vy jakožto žena, která je v čele politické strany, musí čelit takovým zprávám v opravdu velké míře. Jak to řešíte, jak na to reagujete a máte nějaký tip pro jiné ženy, jak se s tím vypořádat? Někoho to totiž může opravdu negativně zasáhnout.
Tomu naprosto rozumím a i mně trvalo nějakou dobu, než jsem se s tím naučila dobře pracovat. Sprosté komentáře jsem dokázala přecházet, protože tyto komentáře a zprávy vypovídají pouze a jenom o pisateli, ne o vás. Je důležité se snažit nebrat si to k sobě. Pokud byla zpráva manipulativní, jedovatá apod., tak mi to bylo schopno ležet v hlavě celý víkend, nebo i delší dobu. Čím více takových věcí ale je, tak si vůči nim vytvoříte obranu. Sociální sítě a online komunikace bohužel dává jednoduchou příležitost a prostor frustrovaným lidem s nevybíravým slovníkem.
Osobně jsem se s tím naučila pracovat následovně. Je-li to v mezích slušných slov, tak odpovídám a snažím se dotyčnému vysvětlit svůj úhel pohledu. Někdy je to tak, že ten člověk se mnou nesouhlasí a neumí vyjádřit svůj nesouhlas jinak, než touto formou. V tomto případě živým nějakou naději na nápravu, což se někdy dokonce i podaří. Když je to ale v mezích urážek a sprosťáren, tak ty mažu. Pokud je to v rovině výhružek, tak ty řeším s policií. Toto je strašně důležité - nesmíme si to nechat líbit. Člověk z jednoho případu, který jsem s policií řešila, se nakonec ukázal jako velmi frustrovaný jedinec, který si tímto způsobem vybíjel v sobě nahromaděnou zlost. Myslím si, že takových případů bude hodně, ale nikdy vlastně nevíme, kdy ten člověk ve své podstatě není nebezpečný a kdy už nebezpečný být může a neměli bychom se v tomto případě bát obracet na policii. Tito lidé musí dostat jasný signál, že výhružky smrtí nejsou názor. Policie by mohla být mnohdy i trochu razantnější, protože sociální sítě bohužel popustily stavidla dost nebezpečným věcem.
V rozhovorech s vámi, ale nejen s vámi, se často opakuje dotaz na to, jestli chcete zakládat rodinu, kdy budete mít děti. Zdá se mi nepatřičné, pokládat tento typ otázek ženám. Jak to vnímáte vy? Jak se cítíte, když dostanete takovou otázku?
Já jsem si v tomto ohledu zavařila trochu sama. Když jsem měla poprvé pobídky od okolí, abych šla do volby předsedy strany, tak jsem se nakonec rozmyslela, že do toho jít nechci a jako jeden z důvodů jsem uvedla i to, že chci mít nejdříve rodinu. Tím pádem jsem vlastně sama nastavila to téma. Nemůžu tedy nikomu vyčítat, že se mě na to v určité době ptal. Ve chvíli, kdy jsem toto téma sama zmínila, tak si myslím, že je v pořádku, že se na to ptali. Na druhou stranu někdy to ale může být nepříjemné a umí tato otázka i zabolet. V určitých nenávistných komentářích se totiž pak objevuje i toto téma, což je pro mě ta největší podlost. Tato tématika je velmi citlivá musí se tak i k ní přistupovat, ale zároveň z ní nedělat tabu. Ne všechny ženy děti mají, i když by je chtěly a neměli bychom nikoho za to stigmatizovat. Velmi soucítím s ženami, které děti mít nemohou. Je na každé ženě, jestli se vědomě rozhodne děti mít nebo nemít a nikdo by jí za to neměl soudit. V tomto bychom jako společnost měli ještě kus cesty ujít.
Současná situace donutila být spoustu lidí na home office, což svádí k tomu, aby člověk pracoval neustále. Vy jako politička jste zvyklá pracovat po večerech i o víkendech. Máte nějaké tipy na work-life balance, jak dokážete přepnout práci na aktivní odpočinek? Jak byste někoho inspirovala k tomu si toto vhodně nastavit?
To je dobrá otázka. Já jsem si k tomu také musela najít cestu, propracovat se k tomu, protože jsem měla období, kdy jsem neuměla odložit počítač a vypnout hlavu a být plnohodnotně zabraná do jiné činnosti a odpočívat. V tomto mi velmi pomohl můj manžel. Předtím, než jsem se seznámila se svým manželem, jsem se politice věnovat mohla neustále, protože jsem neměla partnera. To se ale začalo zvrhávat do nezdravého workoholismu a právě díky svému manželovi jsem si uvědomila, že to není úplně v pořádku a začala jsem na tom vědomě pracovat. Doma se snažím na práci nemyslet, odkládám telefon. Na noc si dávám letecký režim a ten vypínám až ve chvíli, kdy ráno vycházím ze dveří do práce. Po ránu tudíž nekontroluji zprávy, sociální sítě, ráno patří jenom mně. Večer už je složitější, občas novináři komunikují po 9. večer, což je někdy zbytečné. Moje základní pravidlo je, že ten telefon nepotřebuji mít neustále v ruce, mám i vypnuté zvuky, jsem přesvědčená, že když si přečtu zprávu o hodinu dvě později, tak se svět nezhroutí. Víkendy se snažím dodržovat, takže neodpovídám na maily, mám volno.
Držím se jednoho motta: „Chcete-li porazit strom, potřebujete mít ostrou sekeru." Tupou ho také porazíte, ale trvá vám to mnohem déle a více vás to vyčerpá. S lidským tělem je to úplně stejné. Snažím se proto sportovat, držet se v kondici fyzické, ale hlavně té duševní, protože moje práce je psychická. Velmi mi například pomáhá doma uklízet. S manželem máme rozdělené domácí práce, to je pro mě relaxace. Také jít do divadla, do kina, jet na výlet do přírody, potkávat se s kamarády. Snažím se úplně nelpět na tom, co dělám. Pro mě je politika strašně důležitá součást života, ale ta hlavní je moje rodina a pro rodinu musí člověk žít. Přepracovanost a workoholismus není to, co bychom měli adorovat. Určitě to chce najít zdravou rovnováhu.
Jak už jste zmínila, politika je velmi psychicky náročná. Staráte se o svoje duševní zdraví? Je toto téma pro vás aktuální?
Určitě ano. Považuji to za strašně důležité. Psychické diagnózy jsou časté a rozšířené, ale v mnohém se jim dá předejít, např. psychohygienou. Je to velmi propojené s tím odpočinkem. Pro mě je to sféra, na které chci pracovat a o kterou chci pečovat. Vůbec se například nestydím za to, že už několik let spolupracuji s psychologem. Považuji to za věc, která je přirozená z hlediska prevence k psychologickým diagnózám. Na druhou stranu já nejsem extra citlivý člověk a mám schopnost si ty věci tolik nebrat, což neznamená, že jsem ze železa, mám také své slabosti. Umět se odreagovat od toho, co vás zaměstnává, je nesmírně důležité. V této náročné době je skvělé soustředit se na maličkosti. Třeba, že je venku hezky, jdete na procházku a užijete si krásnou pražskou architekturu. Jak už jsem zmínila, jsem velmi zvídavá a dokáži se nadchnout pro spoustu věcí a často chci dělat více věcí, než na které mám ve dne prostor. Což mi dává k dispozici spoustu možností, jak se odreagovat. Také jsem nedávno objevila sílu dechových cvičení, což mi otevřelo zase jiný obzor. Další věc, kterou považuji za strašně důležitou, je spánek, což je i vědecky dokázáno. Já na to osobně velmi dbám a snažím se i v náročném týdnu dobře vyspat.
Co pro vás znamená kultura a umění? Jaký typ umění preferujete?
Já mám ráda krásu jako takovou, takže všechno. Jako dítě jsem zpívala, tudíž mám velmi kladný vztah k hudbě. Kromě dechovky, metalu a techna mi na žánru nezáleží, teď mám zrovna mám v hlavě Hanu Hegerovou, její šansony mě po její nedávné smrti opět velmi pohltily. Mám ráda opravdu úplně všechno. Ráda chodím do divadla, do kina na artové filmy, jezdím na festivaly ráda čtu, fascinuje mě architektura, ale i tanec, ráda chodím na výstavy, které mně momentálně velmi chybí. Celkově mi chybí živé umění a moc držím palce všem, kteří se živí v rámci kreativního průmyslu, aby se jim podařilo tuto šílenou dobu ustát. Bez umění a kultury jsme strašně ochuzení a možná si právě díky tomuto období můžeme lépe uvědomit, jak moc patří do našich životů i kultura. Těším se, až si kulturu budu moct užívat plnými doušky.
Jako politička musíte respektovat dress-code. Řešíte také módu? Máte nějaké oblíbené české návrháře nebo designéry?
Snažím se to mixovat. Také nakupuji obyčejnou konfekci, ale ráda podporuji kvalitu a když narazím na nějaký zajímavý kousek od českých návrhářů a designérů, tak si ho ráda koupím. Zrovna tu mám nový kabát od Michaely Suré. Z návrhářek to je také Zdeňka Imreczeová nebo Josefína Bakošová nebo čas od času si zajdu pořídit nějaký šperk do design storu Harddecore, také se mi líbí minimalistické kabelky od značky PBG Studio. Mám ráda jednoduchost, nadčasové věci, které dlouho vydrží a to i z ekologického přístupu, který mi byl vštěpován od malička. Věci mají být podle mě kvalitní a vydržet, každý rok si obměňovat šatník od A-Z vnímám jako zhýralost. Netrávím módou tolik času, ale jako dítě švadleny jsem byla vychovávaná k určitému vkusu. Podle mě šaty dělají člověka a není to nic povrchního. Vyjadřuje to určitou úctu a důstojnost vůči svému okolí, především v politice, kdy by člověk měl být reprezentativní. Myslím si, že člověk má být upravený.
