Mnoho z nás těhotenství odkládá až za třicítku. Co vás přesvědčilo o tom, že na děti je správný čas ve dvaceti?
Myslím, že život je dlouhej tak akorát. Co se mi nabízí teď, to si prožiju, co se mi nabídne později, to prožiju jindy. Vůbec nemám pocit, že by mi něco utíkalo. Proč by měl život mateřstvím končit, proč by měly mámy několik let zůstávat doma? Život si vždycky můžete zařídit po svém, tuhle část života nevyjímaje. Chápu ale, že některé holky jsou z mateřství nervózní, protože si nedokážou představit, co vlastně obnáší. Obě mé starší sestry už měly děti, takže já jsem věděla, do čeho jdu. Líbilo se mi to, chtěla jsem to.
Před dvěma lety jste tvrdila, že vám vyhovuje bydlet s maminkou, protože si neumíte představit, jak byste se starala o domácnost a platila složenky. Jak si dneska vedete?
Jak vidíte, zůstali jsme i s rodinou bydlet u mojí maminky. Chtěla bych pokračovat ve studiu, a bez její pomoci by to nešlo. Spoléhám na to, že mi děti pohlídá, až začnu zase chodit na přednášky. Taky jsem si přála, aby Mia a Honzík vyrůstali spolu s dětmi mé sestry Lely, aby měli podobné vzpomínky na tenhle úžasný velký dům, jako máme my tři. A pokud jde o samotnou domácnost: jakmile víte, pro koho chce mít čisto a uklizeno a za koho platíte složenky, tak to najednou jde snadno. Jen s dvojčaty všechno vyžaduje důkladnější naplánování. Moje tehdejší pochyby byly způsobeny tím, že jsem byla sama a neměla jsem vůbec žádné starosti a motivaci.
Co vás napadlo, když jste zjistila, že jste těhotná? Byla jste přece v prvním ročníku na AVU.
Brečela jsem radostí. Byla jsem šťastná, že na tu velkou lásku budeme tři. Tehdy jsem ještě netušila, že rovnou čtyři. Pak jsem začala přemýšlet, co škola, a taky se začala bát, jak bude reagovat máma. Přece jenom jsem nejmladší dítě.
Jak jste to mamince sdělila?
O těhotenství jsem se dozvěděla 17. listopadu. Chtěla jsem jí to říct po Vánocích, aby se před nimi zbytečně nestresovala, pak jsem si našla jiný důvod pro oddálení, a nakonec jsem to vybalila až po Novém roce. To už jsem byla asi ve třetím měsíci. Ukázala jsem jí obrázek z ultrazvuku, na kterém byly dvě bublinky, naše budoucí děti. Máma byla tehdy trochu ovíněná, myslím, že si ani nevšimla, že tam jsou dvojčata. Řekla jen: „No to je skvělý!“
Skutečně se vás už na nic neptala?
Jediné, na co se zeptala, bylo, jestli mám ráda Honzu, svého muže, protože to je důležité. Když jsem jí řekla, že ho mám ráda moc a vím, že on je ten pravý, odpověděla, že pak nevidí žádný problém. V tom případě zvládneme všechno.
Jaká byla vaše reakce, když jste zjistila, že čekáte dvojčata?
Bylo to zvláštní. Ležela jsem na ultrazvuku, můj muž byl za dveřmi. Pan doktor se mě nejdřív vyptával, co dělám, co dělá můj muž, jestli pracuje a tak podobně. Je zvyklý, že tatínkové po zprávě, že jejich žena čeká víc než jedno dítě, jdou obvykle do kolen. Nejdřív tu novinu tedy sdělil mě. Polil mě děs. Dva naprosto stejné obličejíčky mi odjakživa připadaly strašidelné. I když je rodiče milují tak jako tak. Pak mě pan doktor uklidnil, že jde o dvojvaječná dvojčata, tedy dva úplně odlišné lidi. Zavolal dovnitř Honzu a zeptal se, jestli má silné nervy. Chudák Honza si myslel, že je něco v nepořádku. Šli jsme z ordinace s fotkou našich dětí v ruce a pořád dokola opakovali: ,Oni jsou tam dva, jsou dva!‘ Teď je to hrozně hezké. Máme takovou vlastní smečku.
Jaké máte plány se školou? Studovala jste v ateliéru nových médií u Veroniky Bromové, kam se ročně přijímají pouze dva zájemci.
Rozhodně chci dostudovat, ale zatím nevím, jak to bude vypadat. Za rok začnou děti chodit, a v tomhle období bych ráda byla s nimi. Až budou ťapat samy, může je hlídat kdokoliv.
Co vám je bližší, výtvarné umění, nebo herectví?
Obojí v něčem. V herectví jsem si víc jistá, taky se mu věnuju déle. Baví mě zkoušet nové role, protože mám pocit, že po herecké stránce postupuju dopředu, učím se ze svých chyb. Výtvarné umění mě obklopovalo odmala. Velkou výzvou je, že se jedná o autorskou práci, ve které se můžu vyjádřit ke všemu, co vidím a cítím. Nemohla bych jenom hrát, protože by mě to neuspokojovalo. Když studujete nová média, můžete si vybrat jakoukoliv vyjádřovací formu: malbu, fotku, video, různé konceptuální práce, prostě všechno, co vás napadne. Klauzurní práce jsem dokončovala v devátém měsíci těhotenství. V mém projektu si zahrála komplet celá rodina. Chybí mi ještě nějaké zkoušky k tomu, abych měla dokončený první ročník. Nechtěla jsem na ně ale jít s dětmi v náručí a spoléhat se na to, že mě nechají projít pouze z milosti. Radši počkám a naučím se to.
Jaké to bylo, být nejmladší sestrou?
Lela a Aňa vyrůstaly spolu, já se narodila po deseti letech. Byla jsem takové vymazlené dítě. Někdy mi bylo líto, když měly mezi sebou tajnosti a nechtěly mi je říct, asi kvůli tomu, abych je nevykecala mámě. Aňa se ale brzo odstěhovala a já zůstala s Lelou. Být nejmladší má i světlé stránky: holky mi radily, co s klukama, dneska mi radí, co s dětma.
Máte si se svými bývalými kamarády ještě o čem povídat?
Klukům z mé bývalé partičky je teď kolem dvaceti a prožívají svoje nejdivočejší období. Z toho, že já mám manžela a děti, jsou sice trochu rozpačití, ale stačí jim brnknout jednou za půl roku a pořád zůstáváme kamarádi. Kdykoliv se za mnou staví, povídáme si jako dřív. To spíš holky se na mě dívají jako na exotické zvíře. Vůbec to nechápou.
Ve dvaceti má málokdo tak zralý vztah, že by pomýšlel na děti. Vy jste si byla naprosto jistá?
Já jsem se to cítila hned. Přála jsem si, abychom s Honzou měli něco společného, co nás bude spojovat. Cítila jsem to tak intenzivně a bytostně, že jsem nějaká pro a proti vůbec neřešila.
Nechybí vám život, jaký jste žila předtím?
Jsem teď mnohem šťastnější. I když někdy usínám vestoje, pořád mám pocit, že prožívám nejlepší období svého života, období honzo-miovské. Cítím to tak každý den.
Myslím, že život je dlouhej tak akorát. Co se mi nabízí teď, to si prožiju, co se mi nabídne později, to prožiju jindy. Vůbec nemám pocit, že by mi něco utíkalo. Proč by měl život mateřstvím končit, proč by měly mámy několik let zůstávat doma? Život si vždycky můžete zařídit po svém, tuhle část života nevyjímaje. Chápu ale, že některé holky jsou z mateřství nervózní, protože si nedokážou představit, co vlastně obnáší. Obě mé starší sestry už měly děti, takže já jsem věděla, do čeho jdu. Líbilo se mi to, chtěla jsem to.
Před dvěma lety jste tvrdila, že vám vyhovuje bydlet s maminkou, protože si neumíte představit, jak byste se starala o domácnost a platila složenky. Jak si dneska vedete?
Jak vidíte, zůstali jsme i s rodinou bydlet u mojí maminky. Chtěla bych pokračovat ve studiu, a bez její pomoci by to nešlo. Spoléhám na to, že mi děti pohlídá, až začnu zase chodit na přednášky. Taky jsem si přála, aby Mia a Honzík vyrůstali spolu s dětmi mé sestry Lely, aby měli podobné vzpomínky na tenhle úžasný velký dům, jako máme my tři. A pokud jde o samotnou domácnost: jakmile víte, pro koho chce mít čisto a uklizeno a za koho platíte složenky, tak to najednou jde snadno. Jen s dvojčaty všechno vyžaduje důkladnější naplánování. Moje tehdejší pochyby byly způsobeny tím, že jsem byla sama a neměla jsem vůbec žádné starosti a motivaci.
Co vás napadlo, když jste zjistila, že jste těhotná? Byla jste přece v prvním ročníku na AVU.
Brečela jsem radostí. Byla jsem šťastná, že na tu velkou lásku budeme tři. Tehdy jsem ještě netušila, že rovnou čtyři. Pak jsem začala přemýšlet, co škola, a taky se začala bát, jak bude reagovat máma. Přece jenom jsem nejmladší dítě.
Jak jste to mamince sdělila?
O těhotenství jsem se dozvěděla 17. listopadu. Chtěla jsem jí to říct po Vánocích, aby se před nimi zbytečně nestresovala, pak jsem si našla jiný důvod pro oddálení, a nakonec jsem to vybalila až po Novém roce. To už jsem byla asi ve třetím měsíci. Ukázala jsem jí obrázek z ultrazvuku, na kterém byly dvě bublinky, naše budoucí děti. Máma byla tehdy trochu ovíněná, myslím, že si ani nevšimla, že tam jsou dvojčata. Řekla jen: „No to je skvělý!“
Skutečně se vás už na nic neptala?
Jediné, na co se zeptala, bylo, jestli mám ráda Honzu, svého muže, protože to je důležité. Když jsem jí řekla, že ho mám ráda moc a vím, že on je ten pravý, odpověděla, že pak nevidí žádný problém. V tom případě zvládneme všechno.
Jaká byla vaše reakce, když jste zjistila, že čekáte dvojčata?
Bylo to zvláštní. Ležela jsem na ultrazvuku, můj muž byl za dveřmi. Pan doktor se mě nejdřív vyptával, co dělám, co dělá můj muž, jestli pracuje a tak podobně. Je zvyklý, že tatínkové po zprávě, že jejich žena čeká víc než jedno dítě, jdou obvykle do kolen. Nejdřív tu novinu tedy sdělil mě. Polil mě děs. Dva naprosto stejné obličejíčky mi odjakživa připadaly strašidelné. I když je rodiče milují tak jako tak. Pak mě pan doktor uklidnil, že jde o dvojvaječná dvojčata, tedy dva úplně odlišné lidi. Zavolal dovnitř Honzu a zeptal se, jestli má silné nervy. Chudák Honza si myslel, že je něco v nepořádku. Šli jsme z ordinace s fotkou našich dětí v ruce a pořád dokola opakovali: ,Oni jsou tam dva, jsou dva!‘ Teď je to hrozně hezké. Máme takovou vlastní smečku.
Jaké máte plány se školou? Studovala jste v ateliéru nových médií u Veroniky Bromové, kam se ročně přijímají pouze dva zájemci.
Rozhodně chci dostudovat, ale zatím nevím, jak to bude vypadat. Za rok začnou děti chodit, a v tomhle období bych ráda byla s nimi. Až budou ťapat samy, může je hlídat kdokoliv.
Co vám je bližší, výtvarné umění, nebo herectví?
Obojí v něčem. V herectví jsem si víc jistá, taky se mu věnuju déle. Baví mě zkoušet nové role, protože mám pocit, že po herecké stránce postupuju dopředu, učím se ze svých chyb. Výtvarné umění mě obklopovalo odmala. Velkou výzvou je, že se jedná o autorskou práci, ve které se můžu vyjádřit ke všemu, co vidím a cítím. Nemohla bych jenom hrát, protože by mě to neuspokojovalo. Když studujete nová média, můžete si vybrat jakoukoliv vyjádřovací formu: malbu, fotku, video, různé konceptuální práce, prostě všechno, co vás napadne. Klauzurní práce jsem dokončovala v devátém měsíci těhotenství. V mém projektu si zahrála komplet celá rodina. Chybí mi ještě nějaké zkoušky k tomu, abych měla dokončený první ročník. Nechtěla jsem na ně ale jít s dětmi v náručí a spoléhat se na to, že mě nechají projít pouze z milosti. Radši počkám a naučím se to.
Jaké to bylo, být nejmladší sestrou?
Lela a Aňa vyrůstaly spolu, já se narodila po deseti letech. Byla jsem takové vymazlené dítě. Někdy mi bylo líto, když měly mezi sebou tajnosti a nechtěly mi je říct, asi kvůli tomu, abych je nevykecala mámě. Aňa se ale brzo odstěhovala a já zůstala s Lelou. Být nejmladší má i světlé stránky: holky mi radily, co s klukama, dneska mi radí, co s dětma.
Máte si se svými bývalými kamarády ještě o čem povídat?
Klukům z mé bývalé partičky je teď kolem dvaceti a prožívají svoje nejdivočejší období. Z toho, že já mám manžela a děti, jsou sice trochu rozpačití, ale stačí jim brnknout jednou za půl roku a pořád zůstáváme kamarádi. Kdykoliv se za mnou staví, povídáme si jako dřív. To spíš holky se na mě dívají jako na exotické zvíře. Vůbec to nechápou.
Ve dvaceti má málokdo tak zralý vztah, že by pomýšlel na děti. Vy jste si byla naprosto jistá?
Já jsem se to cítila hned. Přála jsem si, abychom s Honzou měli něco společného, co nás bude spojovat. Cítila jsem to tak intenzivně a bytostně, že jsem nějaká pro a proti vůbec neřešila.
Nechybí vám život, jaký jste žila předtím?
Jsem teď mnohem šťastnější. I když někdy usínám vestoje, pořád mám pocit, že prožívám nejlepší období svého života, období honzo-miovské. Cítím to tak každý den.
