Co vás přimělo stát se herečkou?
Když mi byly čtyři, naši se rozvedli. Dětství jsem strávila pendlováním mezi nimi a internátní školou. Díky tomu jsem si nikdy nevyvinula smysl pro tradiční rodinný život ani nepoznala pocit zázemí. Našla jsem to až u divadla. Samotné hraní pro mě nebylo tak důležité. Vlastně jsem ze začátku ani nevěděla, jestli chci režírovat, navrhovat scénu, nebo hrát. Nejdůležitější pro mě bylo někam patřit.
Rozvod rodičů musel být velmi nepříjemný.
Do jisté míry ano. Na druhou stranu, když se odmalička učíte být samostatná, máte větší svobodu. Díváte se na věci jinak. Strávila jsem dětství bez rodiny, takže první pocit, na který si pamatuji, je osamělost. Přesto si vážně myslím, že když se chce člověk někomu přiblížit, musí nejdřív umět být sám. Koneckonců, osaměle se můžete cítit bez ohledu na fyzickou blízkost jiných lidí. Někdo vyroste ve velké rodině, a stejně se cítí sám.
Jaký mají tyto vaše zkušenosti dopad na vztah k vašim vlastním dětem?
Jako malá jsem moc dobře cítila, že spolu rodiče válčí. Takže si dávám zatracený pozor, abych s otci svých dvou dětí (dvanáctiletého Rapha¨ela a čtyřleté Hannah) vycházela v dobrém, i když už spolu nežijeme.
Snažíte se děti k něčemu vést?
Chci, aby z nich vyrostli citliví lidé, kteří vědí, že všechny činy i slova mají nějaký význam a následky. Chci, aby si našli vlastní cestu. Aby mysleli i žili nezávisle.
Je těžké skloubit kariéru s rodinou?
Ukažte mi pracující ženu, pro kterou je to snadné! Každá se s tím nějak perem, ne? Když natáčím, má to svá úskalí. Ale obě mé děti se dokážou přizpůsobit a nevadí jim cestování, takže je můžu brát s sebou. Nejdůležitější je s nimi mluvit. Vysvětluji jim, co dělám, kam jedu a jak dlouho tam budu. Ale dnes už to není, jako když mi bylo dvacet. Hraní vás nutí trávit spoustu času na cestách, což je v pořádku, dokud jste mladá. S dětmi ale přichází odpovědnost, musíte se snažit najít nějakou rovnováhu.
Změnily vás nějak děti?
Víc, než bych si kdy dokázala představit. Když bylo Rapha¨elovi pět měsíců, přijeli jsme do Los Angeles zrovna v době, kdy tam vypuklo zemětřesení. Samotnou mě překvapilo, jak jsem se s tou situací dokázala vyrovnat. Na jedné straně jsem si uvědomovala, že některé věci prostě nemůžu ovlivnit, na druhé pociťovala obrovskou zodpovědnost za ten pětiměsíční uzlíček. Plný rozsah zkušenosti, kterou jsem udělala, mi ale došel až později. To jsme natáčeli Husara na střeše a já se půl roku učila jezdit na koni. Bylo to děsný. Pohyb na koňském hřbetě mi přesně připomínal pohyby země tehdy v LA. Z objektivních důvodů jsem ale musela svůj strach překonat, a to mi hrozně moc dalo. V obou případech.
Posouvají vás takové zkušenosti jako herečku?
Když už si jednou tohle bláznivé povolání zvolíte, musíte najít i odvahu pouštět se do věcí, které byste si jinak docela ráda odpustila. Nemáte na vybranou. Chcete-li se jako herečka vyvíjet, musíte jisté pocity prostě prozkoumat, jakkoli mohou být nepříjemné.
Odmítla jste pár rolí, po kterých by vaše kolegyně s radostí skočily. Proč?
Vždycky jsem se bála říkat ‚ne‘. Není snadné odmítnout roli, která se mi sice moc nezdá, ale zato může přinést existenční jistotu. Nechci ale točit jen ze strachu, že nebudu mít peníze nebo že nebudu dost slavná. Je dost nebezpečné brát práci jen proto, že se bojíte. Lidé se diví, proč jsem odmítla hrát v některých filmech (Indiana Jones, Jurský park, Mission: Impossible). Já ale nemám zájem hrát ‚milostné objekty‘. Všechny ty ženy mi připadaly nudné, jejich role prázdné. Musela jsem však sebrat vážně hodně odvahy, abych dokázala říct ‚ne‘ a počkat. A doufám, že tu odvahu najdu vždycky, když bude třeba. Víte, tohle je hrozně nejisté povolání.
Co pro vás osobně znamenal Oscar?
Abych pravdu řekla, zlomový okamžik mé kariéry přišel dřív než při udílení cen Filmové akademie. Už při natáčení Anglického pacienta jsem cítila, že je to ve své době velmi pozoruhodný film. A pracovat s Anthonym Minghellou byla navíc vážně radost. Když jsem pak ještě vyhrála Oscara, cítila jsem se už jako v pohádce. Také to trvalo sedmatřicet let, než Oscara zase získala francouzská herečka.
Musela jste potom být zavalena nabídkami rolí…
Je to možná divné, ale první film, který jsem po Oscarovi točila, snad ani nemohl být nekomerčnější. Potřebovala jsem jen něco dělat, všechno to bylo tak ohromující. Potřebovala jsem se ujistit, že já jsem pořád já. Když si vybírám, v čem budu hrát, je mi jedno, jestli film obchodně uspěje, nebo ne. Záleží mi na roli.
To vás asi ve filmovém průmyslu populárnější nedělá.
Točím sice filmy, ale nikdy jsem se nepovažovala za součást filmového průmyslu. Nejsem z Hollywoodu. Zřídka hraji ve filmech s vysokým rozpočtem a mám velmi jasné představy o tom, co mi stojí za to. Takže se sice může stát, že se objevím v něčem, jako byl Anglický pacient, ale vzápětí to musím kompenzovat něčím menším, co uvidí relativně mnohem méně lidí. Svou nezávislost si hlídám. Závisí na ní má svoboda.
Hlídáte si stejně i soukromí?
Samozřejmě. Vyhýbám se přílišné pozornosti. Žiji v úplném ústraní ve Francii, takže se můžu cítit úplně svobodně. Paparazzi na mě nemůžou. Právo na ochranu soukromí tady funguje úplně jinak než třeba v Británii. Nejsem veřejný majetek. Nikdy jsem nebyla. Chci si žít po svém, to je pro mě nejdůležitější. Nechápu lidi, kteří se pro slávu a peníze neustále staví na odiv.
Prý se na všechny role neobyčejně důkladně připravujete…
To je legrační, že se ptáte. Až donedávna bych musela říct, že ano. Pravda je ovšem taková, že poslední roli ve filmu Utajený jsem přijala jen proto, že jsem chtěla pracovat právě s tím režisérem, a vůbec jsem se na ni nepřipravila. Nechtělo se mi v té době totiž vůbec nic dělat. Prožívala jsem melancholické období. Na nic jsem neměla náladu, každé ráno jsem se musela vykopat z postele. Tím náročnější ta role pak byla. Ale ani trochu toho nedostatku přípravy nelituji. Byla to pro mě zase úplně nová zkušenost.
Umíte se vždycky tak dobře přizpůsobit?
Někdo se změny bojí, já ji vítám. Když je všechno příliš svázáno zvyky, připadám si, že umírám. Chápu, že třeba děti potřebují řád, aby se cítily v bezpečí. Na druhou stranu se ale i ony musí naučit orientovat v nečekaných situacích. To je součást dospívání. Život je plný překvapení, a pokud se s nimi člověk neumí vyrovnávat, nemůže být šťastný. To platí pro každý věk.
Zdá se, že máte život dokonale pod kontrolou. Za všech okolností?
Ani náhodou. Ono to ani nejde, a když si to uvědomíte a přistoupíte na to, je vám líp. Když jsme točili Milence z Pont Neuf, vedla jsem docela drsný život. Byla to součást přípravy. Chtěla jsem na vlastní kůži poznat, jaké je zůstat sama bez prostředků. Bydlela jsem tehdy v takovém malém zaplivaném hotelu. Jednou se tam ke mně do pokoje dobýval nějaký chlap. Předstíral, že patří k personálu. Nebála jsem se a nějak se mi podařilo uniknout. Až později mi došlo, že to byl vlastně hodinový hotel a že mě ten chlap klidně mohl znásilnit. A dodatečně jsem propadla panice. Zároveň jsem si ale uvědomila, že jsem schopná se sama dostat i z opravdu ošklivé situace, a to mi dodalo sebedůvěru.
Litujete v životě něčeho?
Dokonce bych řekla, že se až stydím, že jsem nic nepodnikla, když byla válka v Sarajevu. Je to tak blízko…
Považujete za důležité, aby každý váš film nesl nějaké poselství?
To bych řekla. Nejvíc v tomhle pro mě asi znamenala Country of My Skull (Krajina mé lebky). Je to film o rasismu a myslím, že dokáže pěkně nadzvednout. Vždycky mě šokovalo, co všechno si lidé mohou navzájem způsobit. Sama pocházím z privilegovaného prostředí, mám dobré vzdělání a nemůžu se necítit částečně zodpovědná za to, co se dělo. Ne sice osobně, ale jsem přece součástí společnosti, která umožňuje, aby se takové věci stávaly. Proto pro mě ten film tolik znamenal. Uvědomila jsem si na něm, jak slabá a zranitelná je lidská povaha, se všemi společenskými a politickými důsledky.
A co váš poslední film, Utajený?
Ten je hlavně o špehování a tajemství a postava, kterou hraji, zosobňuje potřebu pravdy. Podle mě po pravdě toužíme všichni. Nedokážu říct, jaká herečka bych chtěla být v očích publika. Určitě bych ale byla ráda, kdyby mě lidé brali jako člověka, který se svou prací neustále snaží hledat pravdu.
Když mi byly čtyři, naši se rozvedli. Dětství jsem strávila pendlováním mezi nimi a internátní školou. Díky tomu jsem si nikdy nevyvinula smysl pro tradiční rodinný život ani nepoznala pocit zázemí. Našla jsem to až u divadla. Samotné hraní pro mě nebylo tak důležité. Vlastně jsem ze začátku ani nevěděla, jestli chci režírovat, navrhovat scénu, nebo hrát. Nejdůležitější pro mě bylo někam patřit.
Rozvod rodičů musel být velmi nepříjemný.
Do jisté míry ano. Na druhou stranu, když se odmalička učíte být samostatná, máte větší svobodu. Díváte se na věci jinak. Strávila jsem dětství bez rodiny, takže první pocit, na který si pamatuji, je osamělost. Přesto si vážně myslím, že když se chce člověk někomu přiblížit, musí nejdřív umět být sám. Koneckonců, osaměle se můžete cítit bez ohledu na fyzickou blízkost jiných lidí. Někdo vyroste ve velké rodině, a stejně se cítí sám.
Jaký mají tyto vaše zkušenosti dopad na vztah k vašim vlastním dětem?
Jako malá jsem moc dobře cítila, že spolu rodiče válčí. Takže si dávám zatracený pozor, abych s otci svých dvou dětí (dvanáctiletého Rapha¨ela a čtyřleté Hannah) vycházela v dobrém, i když už spolu nežijeme.
Snažíte se děti k něčemu vést?
Chci, aby z nich vyrostli citliví lidé, kteří vědí, že všechny činy i slova mají nějaký význam a následky. Chci, aby si našli vlastní cestu. Aby mysleli i žili nezávisle.
Je těžké skloubit kariéru s rodinou?
Ukažte mi pracující ženu, pro kterou je to snadné! Každá se s tím nějak perem, ne? Když natáčím, má to svá úskalí. Ale obě mé děti se dokážou přizpůsobit a nevadí jim cestování, takže je můžu brát s sebou. Nejdůležitější je s nimi mluvit. Vysvětluji jim, co dělám, kam jedu a jak dlouho tam budu. Ale dnes už to není, jako když mi bylo dvacet. Hraní vás nutí trávit spoustu času na cestách, což je v pořádku, dokud jste mladá. S dětmi ale přichází odpovědnost, musíte se snažit najít nějakou rovnováhu.
Změnily vás nějak děti?
Víc, než bych si kdy dokázala představit. Když bylo Rapha¨elovi pět měsíců, přijeli jsme do Los Angeles zrovna v době, kdy tam vypuklo zemětřesení. Samotnou mě překvapilo, jak jsem se s tou situací dokázala vyrovnat. Na jedné straně jsem si uvědomovala, že některé věci prostě nemůžu ovlivnit, na druhé pociťovala obrovskou zodpovědnost za ten pětiměsíční uzlíček. Plný rozsah zkušenosti, kterou jsem udělala, mi ale došel až později. To jsme natáčeli Husara na střeše a já se půl roku učila jezdit na koni. Bylo to děsný. Pohyb na koňském hřbetě mi přesně připomínal pohyby země tehdy v LA. Z objektivních důvodů jsem ale musela svůj strach překonat, a to mi hrozně moc dalo. V obou případech.
Posouvají vás takové zkušenosti jako herečku?
Když už si jednou tohle bláznivé povolání zvolíte, musíte najít i odvahu pouštět se do věcí, které byste si jinak docela ráda odpustila. Nemáte na vybranou. Chcete-li se jako herečka vyvíjet, musíte jisté pocity prostě prozkoumat, jakkoli mohou být nepříjemné.
Odmítla jste pár rolí, po kterých by vaše kolegyně s radostí skočily. Proč?
Vždycky jsem se bála říkat ‚ne‘. Není snadné odmítnout roli, která se mi sice moc nezdá, ale zato může přinést existenční jistotu. Nechci ale točit jen ze strachu, že nebudu mít peníze nebo že nebudu dost slavná. Je dost nebezpečné brát práci jen proto, že se bojíte. Lidé se diví, proč jsem odmítla hrát v některých filmech (Indiana Jones, Jurský park, Mission: Impossible). Já ale nemám zájem hrát ‚milostné objekty‘. Všechny ty ženy mi připadaly nudné, jejich role prázdné. Musela jsem však sebrat vážně hodně odvahy, abych dokázala říct ‚ne‘ a počkat. A doufám, že tu odvahu najdu vždycky, když bude třeba. Víte, tohle je hrozně nejisté povolání.
Co pro vás osobně znamenal Oscar?
Abych pravdu řekla, zlomový okamžik mé kariéry přišel dřív než při udílení cen Filmové akademie. Už při natáčení Anglického pacienta jsem cítila, že je to ve své době velmi pozoruhodný film. A pracovat s Anthonym Minghellou byla navíc vážně radost. Když jsem pak ještě vyhrála Oscara, cítila jsem se už jako v pohádce. Také to trvalo sedmatřicet let, než Oscara zase získala francouzská herečka.
Musela jste potom být zavalena nabídkami rolí…
Je to možná divné, ale první film, který jsem po Oscarovi točila, snad ani nemohl být nekomerčnější. Potřebovala jsem jen něco dělat, všechno to bylo tak ohromující. Potřebovala jsem se ujistit, že já jsem pořád já. Když si vybírám, v čem budu hrát, je mi jedno, jestli film obchodně uspěje, nebo ne. Záleží mi na roli.
To vás asi ve filmovém průmyslu populárnější nedělá.
Točím sice filmy, ale nikdy jsem se nepovažovala za součást filmového průmyslu. Nejsem z Hollywoodu. Zřídka hraji ve filmech s vysokým rozpočtem a mám velmi jasné představy o tom, co mi stojí za to. Takže se sice může stát, že se objevím v něčem, jako byl Anglický pacient, ale vzápětí to musím kompenzovat něčím menším, co uvidí relativně mnohem méně lidí. Svou nezávislost si hlídám. Závisí na ní má svoboda.
Hlídáte si stejně i soukromí?
Samozřejmě. Vyhýbám se přílišné pozornosti. Žiji v úplném ústraní ve Francii, takže se můžu cítit úplně svobodně. Paparazzi na mě nemůžou. Právo na ochranu soukromí tady funguje úplně jinak než třeba v Británii. Nejsem veřejný majetek. Nikdy jsem nebyla. Chci si žít po svém, to je pro mě nejdůležitější. Nechápu lidi, kteří se pro slávu a peníze neustále staví na odiv.
Prý se na všechny role neobyčejně důkladně připravujete…
To je legrační, že se ptáte. Až donedávna bych musela říct, že ano. Pravda je ovšem taková, že poslední roli ve filmu Utajený jsem přijala jen proto, že jsem chtěla pracovat právě s tím režisérem, a vůbec jsem se na ni nepřipravila. Nechtělo se mi v té době totiž vůbec nic dělat. Prožívala jsem melancholické období. Na nic jsem neměla náladu, každé ráno jsem se musela vykopat z postele. Tím náročnější ta role pak byla. Ale ani trochu toho nedostatku přípravy nelituji. Byla to pro mě zase úplně nová zkušenost.
Umíte se vždycky tak dobře přizpůsobit?
Někdo se změny bojí, já ji vítám. Když je všechno příliš svázáno zvyky, připadám si, že umírám. Chápu, že třeba děti potřebují řád, aby se cítily v bezpečí. Na druhou stranu se ale i ony musí naučit orientovat v nečekaných situacích. To je součást dospívání. Život je plný překvapení, a pokud se s nimi člověk neumí vyrovnávat, nemůže být šťastný. To platí pro každý věk.
Zdá se, že máte život dokonale pod kontrolou. Za všech okolností?
Ani náhodou. Ono to ani nejde, a když si to uvědomíte a přistoupíte na to, je vám líp. Když jsme točili Milence z Pont Neuf, vedla jsem docela drsný život. Byla to součást přípravy. Chtěla jsem na vlastní kůži poznat, jaké je zůstat sama bez prostředků. Bydlela jsem tehdy v takovém malém zaplivaném hotelu. Jednou se tam ke mně do pokoje dobýval nějaký chlap. Předstíral, že patří k personálu. Nebála jsem se a nějak se mi podařilo uniknout. Až později mi došlo, že to byl vlastně hodinový hotel a že mě ten chlap klidně mohl znásilnit. A dodatečně jsem propadla panice. Zároveň jsem si ale uvědomila, že jsem schopná se sama dostat i z opravdu ošklivé situace, a to mi dodalo sebedůvěru.
Litujete v životě něčeho?
Dokonce bych řekla, že se až stydím, že jsem nic nepodnikla, když byla válka v Sarajevu. Je to tak blízko…
Považujete za důležité, aby každý váš film nesl nějaké poselství?
To bych řekla. Nejvíc v tomhle pro mě asi znamenala Country of My Skull (Krajina mé lebky). Je to film o rasismu a myslím, že dokáže pěkně nadzvednout. Vždycky mě šokovalo, co všechno si lidé mohou navzájem způsobit. Sama pocházím z privilegovaného prostředí, mám dobré vzdělání a nemůžu se necítit částečně zodpovědná za to, co se dělo. Ne sice osobně, ale jsem přece součástí společnosti, která umožňuje, aby se takové věci stávaly. Proto pro mě ten film tolik znamenal. Uvědomila jsem si na něm, jak slabá a zranitelná je lidská povaha, se všemi společenskými a politickými důsledky.
A co váš poslední film, Utajený?
Ten je hlavně o špehování a tajemství a postava, kterou hraji, zosobňuje potřebu pravdy. Podle mě po pravdě toužíme všichni. Nedokážu říct, jaká herečka bych chtěla být v očích publika. Určitě bych ale byla ráda, kdyby mě lidé brali jako člověka, který se svou prací neustále snaží hledat pravdu.
