Kdy jste poprvé viděla moře?
V šesti letech. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku. Moře bylo klidné, vypadalo jako jezero, jen když jsem do něj vlezla, překvapilo mě, jak je slané. Tam jsem se naučila plavat a nebát se vody. Ale nepamatuju si, že bych se nějak zvlášť těšila; já ani nevěděla, co to moře je.
Vy jste prý jako malá nebyla do jachtaření moc nadšená.
Když jsem začala jezdit na lodi, tak jsem se bála být sama na vodě, daleko od břehu, rodičů… Nevadila mi zima, ale spíš to, že jsem byla sama, nevěděla jsem přesně, jak se ta loď řídí, a rodiče mě do toho trošku nutili…
To se ale většinou musí…
U malých dětí se to podle mě opravdu musí. Jednou dítě i s tím pláčem od břehu odstrčit, a pak už se třeba začne odstrkávat samo a sem tam i dobrovolně. Viděla jsem tolik dětí, které plakaly, že nechtějí, a rodiče nebo trenéři je tam prostě píchli. Ale pamatuju si, že sama jsem vyváděla jen napoprvé, a pak ještě jednou, když byly extrémní podmínky a já na vodu opravdu nechtěla. Ale rodiče mi stejně řekli: Všichni jdou, tak koukej jít taky.
Když jste se vrátila na břeh, byla jste uražená, trucovala jste?
Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala, že jsem na tu vodu šla, přežila to a vrátila se. Takže to odstrčení splnilo účel.
Jaká jste byla holka? Představuju si vás jako princeznu s mozoly.
Byla jsem vychovávaná spíš jako kluk, nikdo se s náma moc nemazlil, byly jsme vždycky hozené do vody a musely jsme se o sebe starat. V žádném případě jsem nebyla vychovaná jako princezna. Vlasy jsem měla ostříhaný na ježka a mozoly jsem měla vždycky, tomu se nedá vyhnout.
Četla jste Ostrov pokladů nebo Vzpouru na lodi Bounty?
Dobrodružné knížky s tematikou moře jsem četla hodně a ráda, později jsem četla knížky Richarda Konkolského, českého mořeplavce, který utekl do Států, dělal přeplavby a závody na Atlantiku na vlastnoručně postavené lodi Niké.
A tomu jste záviděla?
Já jsem nikdy k dálkovým plavbám netíhla a nikdy to asi neuskutečním. Děsí mě to. Leda že by zase někdo přišel, odstrčil mě, řekl mi jeď, a já bych na sebe pak zase byla pyšná.
Takže vás nelákají expedice, přeplavby oceánů?
Sny jsou krásné, ale realita je taková, že je to strašná dřina, a představa, že bych nemohla z té lodi odejít, nemohla bych se vyspat v teplé posteli, byla bych pořád mokrá, nemohla bych se osprchovat, to mně za to nestojí. Já potřebuju k životu určité věci. Jsem ochotná být v nepohodlí, ale ne déle než jeden den. Takovéhle výpravy jsou pro námořníky, kteří jsou otrkaní a dokážou to skousnout. Představte si, že je vám čtrnáct dní pořád zima, nemáte možnost vysušit si oblečení, máte hlad, spíte v krátkých třicetiminutových intervalech, protože pak se musíte probudit a třeba přendat plachty z jedné strany lodi na druhou. Nejachtař v tom vidí úžasné dobrodružství, ale já už vidím konkrétní věci, kterýma člověk musí procházet. Na druhou stranu lidi, kteří to absolvují, říkají, že není nic krásnějšího než být uprostřed oceánu a v třicetiuzlovém větru sjíždět vlny, nikde nikdo, a najednou vypluje velryba a pár metrů od lodi vychrstne gejzír vody…
Pijete rum?
Piju. Ale jenom namíchaný a pravý. Žádný tuzemák.
A co vytetovanou kotvu nebo mořskou pannu – máte?
Ne. To mě nikdy nenapadlo.
A chodíte s kolegy závodníky do přístavních krčem?
Do hospod chodíme, ale nesmíte si je představovat jako v historickém filmu. Jachtkluby, které pořádají závody našeho typu, nejsou přímo v přístavech. Hospody tam jsou, my se tam scházíme, ale nejsou to krčmy, kde by vám šlo v noci o život.
Takže ani neplatí, že jachtař má v každém přístavu holku. Teda chlapa?
To asi platí, ale ne v mém případě.
Já na vás zkouším všechno, co se mi vybaví, když se řekne námořník. Rum, krčmy, tetování, papoušek na rameni… Znáte nějakého jednookého jachtaře?
Taky ne. Ale je fakt, že závody se opakují každý rok na stejných místech. Barcelona, Mallorca, Provence, Holandsko, Kiel… Mám po světě spoustu známých, které vždycky ráda vidím. Nejsou to milenci, ale známí, a já jsem ráda, že mi je sport dal.
Osobně mi jachtink přijde jako vrchol romantiky. Co vám?
Já si romantičtější sport taky nedokážu vybavit. Na druhou stranu, i když jsou momenty, kdy mě jízda samotná ještě dojme, v devadesáti devíti procentech je to pro mě jen práce.
To já po vás nechtěl, abyste slzela pokaždé, když vítr napne plachtu. Zajímalo mě spíš, jestli z odstupu vnímáte svůj život, svůj osud, jako romantický.
Pořád jsem nohama na zemi a vím, že jachtařský život je úžasný a že mám neskutečné štěstí, že jsem měla možnost jít touhle cestou. Ale když chodím každý den na vodu, tak v tom romantiku opravdu nevidím.
Nosíte tu krásnou žlutou nepromokavou bundu?
Žlutá se nosívala před třiceti lety. Dnes ji sem tam vidíte, ovšem barev je mnohem víc. Ale trend je nosit aerodynamické oblečení. Věci, které plandají, vás v protivětru brzdí. Nosí se neopreny nebo strečová trika, kterými se dá případně ta bunda stáhnout.
Takže i do jachtinku vstupuje móda?
To není móda, ale spíš technologie a využití znalostí. Navíc ta vaše žlutá bunda není ani nepromokavá. Když na plachetnici fouká, tak jsem během dvou minut totálně mokrá a takováhle bunda mě nezahřeje ani neochrání.
V anketě časopisu Sport vás zvolili nejkrásnější sportovkyní světa...
Jéžišmarjá…
Jaké to je, být sexsymbol?
Sexsymbol asi není to správné slovo. Samozřejmě mě to strašně těší, ale myslím si, že jsem měla protekci. Je to česká anketa, volili čeští čtenáři, a ti nadržují české sportovkyni před ruskou tenistkou. Těší mě to, ale trošku se tomu směju.
Vy jste takový pragmatik… To se o vás taky říká: praktická, ostré lokty…
To říká moje maminka a asi je to pravda.
Taky jsem se dočetl, že pořádně neumíte kraula.
Když spadnu z lodi, tak jsem od ní tak metr, takže mi stačí dvě tempa a jsem zpátky. A ta dvě tempa ještě zvládnu. Druhá věc je, že v plovací vestě se stejně nedají plavat pořádně ani prsa, ani kraul. Plavání vlastně vůbec nepotřebuju.
Kolikrát za rok ve vodě skončíte?
Převrátím se možná dvakrát do měsíce. Když se člověk na lodi učí, tak je dobrý, aby se převrátil, aby věděl, kde je hranice a co si může ještě dovolit.
Vy jste prý málem ztratila medaili, kterou jste v Aténách vyhrála. Jak se to může stát?
Já jsem ji neztratila málem, ale úplně. Jak se to mohlo stát? Jsem blbá… Byla to shoda náhod, jejichž vinou mi vypadla z kapsy. Měla jsem ji na krku, ale každý ji chtěl vidět a osahat. Ono to strašně svádí, zamotat tu medaili do stužky, tak jsem si s někým povídala a motala, a když jsem ji domotala, tak jsem ji mimoděk strčila do kapsy. Jenže ta stužka je ze saténu a já na sobě měla sportovní silonové kalhoty, takže mi snadno vypadla. Takhle si aspoň představuju, že k tomu došlo. Vzpomněla jsem si, že nemám medaili, až když jsme nastupovali na stadion. Běžela jsem zpátky, hledala jsem, plakala, nadávala. Byl to ten pocit, kdy si uvědomíte, že jste udělala strašlivou chybu, a po celém těle cítíte napětí, v hlavě vám hučí, žaludek se vám svírá a máte chuť něco rozkopat. Byla jsem z toho úplně vedle. Nakonec ji našla paní uklízečka zapadlou mezi sedačkama.
Taky mě zaujala představa, jak cestujete místo s kabelkou se svým stěžněm.
Jezdívala jsem s ním dlouho. Byla jsem hodně statečná a spoléhala, že mě aerolinky vezmou, a svého času to nebyl problém, a ani jsem nemusela nic doplácet. Takhle jsem cestovala do Austrálie. Z Melbourne přes Sydney, kde jsem měla volno, tak jsem vystoupila, taxikáři řekla: Přivažte to na střechu, a jeli jsme k jednomu známému, který bydlel v mrakodrapu. Tam jsem si dole na recepci stěžeň schovala a nikdo to neřešil. Druhý den jsem pokračovala do Prahy. Problém začal být až po září 2001.
Co vy a móda? Vyrážíte na nákupy, když zakotvíte v nějakém přístavu?
Nevyrážím. Móda mě zajímá, ráda se hezky oblíkám, ale do nakupování neinvestuju ani moc času, ani moc peněz. Většinou se oblíkám konzervativně, žádné módní výstřelky. Nenápadně, ale podle svého vkusu… Mám vlastně dvojí život. Ten jeden je u vody, kde se opravdu oblíkám jenom sportovně. Vezmu si šortky, žabky a plavky a vystačím si s tím klidně měsíc. Nepotřebuju si na závody brát lodičky nebo šaty. Ráda nosím oblečení od Quiksilveru a od Roxy, což je na jachtink ideální. Vydržím v něm většinu roku. Druhý život je spojený s městem, kdy se ráda zbavím sportovního oblečení a chodím slušně oblečená v městském nebo společenském. Takže já mám dva různé šatníky a jsem ráda, když si můžu vzít vysoké podpatky, a pak se ráda vracím k žabkám.
Mohl bych teď začít jachtařit?
Proč ne? Na vrcholovou úroveň by to asi nestačilo, ale jachtink není věkově omezen a znám spoustu lidí, kteří to zkusili v daleko pokročilejším věku, jachtink si zamilovali a provozují ho v úplně jiné formě než já. Můj tatínek začal po padesátce znovu jezdit na windsurfu a strašně ho to baví. Spousta mých známých složila kapitánské zkoušky a s rodinami jezdí do Chorvatska a užijí si to úplně jinak než já.
Pendlujete po celém světě; už jste si vybrala, kde budete žít, až přestanete závodit?
Často o tom s mým přítelem Markem diskutujeme, a ještě jsme se nedohodli. Pravděpodobně budeme žít ve Státech. Ale on pochází z Floridy, což je nudná krajina, nížina, kde je půl roku neskutečný vedro, žije tam strašná spousta důchodců a pro mladé lidi zakládající rodinu to není ideální. Já potřebuju k životu hory a přírodu a stromy a sem tam zimu. Prostě to, v čem jsem vyrůstala. Nemusím bydlet v Čechách, ale potřebuju mírnější pásmo.
Baví vás ještě koupat se v moři?
Baví, ale musí to být moře teplé a čisté… a jen párkrát do roka. Člověk má totiž po šesti hodinách jachtinku sluníčka, slané vody a bytí venku plné zuby. Radši si zalezu do místnosti a koukám na televizi, než abych se cachtala ve vodě.
Kde budete brát uspokojení, až přestanete závodit?
Najdu si ho jinde.
Ale od vás se bude asi očekávat, že převezmete zodpovědnost za český jachtink a budete ho někam posouvat…
O to se snažím už teď, ale nemám na to moc čas. Pokud ho mám, jezdím na soustředění mládeže a svoje zkušenosti předávám.
Úspěšně?
To mi nepřijde. Těm dětem většinou chybí chtění. Nedávají pozor a dívají se na vás jako ve škole: „Jé, stejně nefouká, nepudem na vodu, budem hrát volejbal…“ Jak můžou hrát volejbal? Asi jsem jiná povaha, ale mně kdyby někdo, kdo je pro mě vzorem, chtěl něco říct, tak budu stát s otevřenou pusou a poslouchat.
V šesti letech. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku. Moře bylo klidné, vypadalo jako jezero, jen když jsem do něj vlezla, překvapilo mě, jak je slané. Tam jsem se naučila plavat a nebát se vody. Ale nepamatuju si, že bych se nějak zvlášť těšila; já ani nevěděla, co to moře je.
Vy jste prý jako malá nebyla do jachtaření moc nadšená.
Když jsem začala jezdit na lodi, tak jsem se bála být sama na vodě, daleko od břehu, rodičů… Nevadila mi zima, ale spíš to, že jsem byla sama, nevěděla jsem přesně, jak se ta loď řídí, a rodiče mě do toho trošku nutili…
To se ale většinou musí…
U malých dětí se to podle mě opravdu musí. Jednou dítě i s tím pláčem od břehu odstrčit, a pak už se třeba začne odstrkávat samo a sem tam i dobrovolně. Viděla jsem tolik dětí, které plakaly, že nechtějí, a rodiče nebo trenéři je tam prostě píchli. Ale pamatuju si, že sama jsem vyváděla jen napoprvé, a pak ještě jednou, když byly extrémní podmínky a já na vodu opravdu nechtěla. Ale rodiče mi stejně řekli: Všichni jdou, tak koukej jít taky.
Když jste se vrátila na břeh, byla jste uražená, trucovala jste?
Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala, že jsem na tu vodu šla, přežila to a vrátila se. Takže to odstrčení splnilo účel.
Jaká jste byla holka? Představuju si vás jako princeznu s mozoly.
Byla jsem vychovávaná spíš jako kluk, nikdo se s náma moc nemazlil, byly jsme vždycky hozené do vody a musely jsme se o sebe starat. V žádném případě jsem nebyla vychovaná jako princezna. Vlasy jsem měla ostříhaný na ježka a mozoly jsem měla vždycky, tomu se nedá vyhnout.
Četla jste Ostrov pokladů nebo Vzpouru na lodi Bounty?
Dobrodružné knížky s tematikou moře jsem četla hodně a ráda, později jsem četla knížky Richarda Konkolského, českého mořeplavce, který utekl do Států, dělal přeplavby a závody na Atlantiku na vlastnoručně postavené lodi Niké.
A tomu jste záviděla?
Já jsem nikdy k dálkovým plavbám netíhla a nikdy to asi neuskutečním. Děsí mě to. Leda že by zase někdo přišel, odstrčil mě, řekl mi jeď, a já bych na sebe pak zase byla pyšná.
Takže vás nelákají expedice, přeplavby oceánů?
Sny jsou krásné, ale realita je taková, že je to strašná dřina, a představa, že bych nemohla z té lodi odejít, nemohla bych se vyspat v teplé posteli, byla bych pořád mokrá, nemohla bych se osprchovat, to mně za to nestojí. Já potřebuju k životu určité věci. Jsem ochotná být v nepohodlí, ale ne déle než jeden den. Takovéhle výpravy jsou pro námořníky, kteří jsou otrkaní a dokážou to skousnout. Představte si, že je vám čtrnáct dní pořád zima, nemáte možnost vysušit si oblečení, máte hlad, spíte v krátkých třicetiminutových intervalech, protože pak se musíte probudit a třeba přendat plachty z jedné strany lodi na druhou. Nejachtař v tom vidí úžasné dobrodružství, ale já už vidím konkrétní věci, kterýma člověk musí procházet. Na druhou stranu lidi, kteří to absolvují, říkají, že není nic krásnějšího než být uprostřed oceánu a v třicetiuzlovém větru sjíždět vlny, nikde nikdo, a najednou vypluje velryba a pár metrů od lodi vychrstne gejzír vody…
Pijete rum?
Piju. Ale jenom namíchaný a pravý. Žádný tuzemák.
A co vytetovanou kotvu nebo mořskou pannu – máte?
Ne. To mě nikdy nenapadlo.
A chodíte s kolegy závodníky do přístavních krčem?
Do hospod chodíme, ale nesmíte si je představovat jako v historickém filmu. Jachtkluby, které pořádají závody našeho typu, nejsou přímo v přístavech. Hospody tam jsou, my se tam scházíme, ale nejsou to krčmy, kde by vám šlo v noci o život.
Takže ani neplatí, že jachtař má v každém přístavu holku. Teda chlapa?
To asi platí, ale ne v mém případě.
Já na vás zkouším všechno, co se mi vybaví, když se řekne námořník. Rum, krčmy, tetování, papoušek na rameni… Znáte nějakého jednookého jachtaře?
Taky ne. Ale je fakt, že závody se opakují každý rok na stejných místech. Barcelona, Mallorca, Provence, Holandsko, Kiel… Mám po světě spoustu známých, které vždycky ráda vidím. Nejsou to milenci, ale známí, a já jsem ráda, že mi je sport dal.
Osobně mi jachtink přijde jako vrchol romantiky. Co vám?
Já si romantičtější sport taky nedokážu vybavit. Na druhou stranu, i když jsou momenty, kdy mě jízda samotná ještě dojme, v devadesáti devíti procentech je to pro mě jen práce.
To já po vás nechtěl, abyste slzela pokaždé, když vítr napne plachtu. Zajímalo mě spíš, jestli z odstupu vnímáte svůj život, svůj osud, jako romantický.
Pořád jsem nohama na zemi a vím, že jachtařský život je úžasný a že mám neskutečné štěstí, že jsem měla možnost jít touhle cestou. Ale když chodím každý den na vodu, tak v tom romantiku opravdu nevidím.
Nosíte tu krásnou žlutou nepromokavou bundu?
Žlutá se nosívala před třiceti lety. Dnes ji sem tam vidíte, ovšem barev je mnohem víc. Ale trend je nosit aerodynamické oblečení. Věci, které plandají, vás v protivětru brzdí. Nosí se neopreny nebo strečová trika, kterými se dá případně ta bunda stáhnout.
Takže i do jachtinku vstupuje móda?
To není móda, ale spíš technologie a využití znalostí. Navíc ta vaše žlutá bunda není ani nepromokavá. Když na plachetnici fouká, tak jsem během dvou minut totálně mokrá a takováhle bunda mě nezahřeje ani neochrání.
V anketě časopisu Sport vás zvolili nejkrásnější sportovkyní světa...
Jéžišmarjá…
Jaké to je, být sexsymbol?
Sexsymbol asi není to správné slovo. Samozřejmě mě to strašně těší, ale myslím si, že jsem měla protekci. Je to česká anketa, volili čeští čtenáři, a ti nadržují české sportovkyni před ruskou tenistkou. Těší mě to, ale trošku se tomu směju.
Vy jste takový pragmatik… To se o vás taky říká: praktická, ostré lokty…
To říká moje maminka a asi je to pravda.
Taky jsem se dočetl, že pořádně neumíte kraula.
Když spadnu z lodi, tak jsem od ní tak metr, takže mi stačí dvě tempa a jsem zpátky. A ta dvě tempa ještě zvládnu. Druhá věc je, že v plovací vestě se stejně nedají plavat pořádně ani prsa, ani kraul. Plavání vlastně vůbec nepotřebuju.
Kolikrát za rok ve vodě skončíte?
Převrátím se možná dvakrát do měsíce. Když se člověk na lodi učí, tak je dobrý, aby se převrátil, aby věděl, kde je hranice a co si může ještě dovolit.
Vy jste prý málem ztratila medaili, kterou jste v Aténách vyhrála. Jak se to může stát?
Já jsem ji neztratila málem, ale úplně. Jak se to mohlo stát? Jsem blbá… Byla to shoda náhod, jejichž vinou mi vypadla z kapsy. Měla jsem ji na krku, ale každý ji chtěl vidět a osahat. Ono to strašně svádí, zamotat tu medaili do stužky, tak jsem si s někým povídala a motala, a když jsem ji domotala, tak jsem ji mimoděk strčila do kapsy. Jenže ta stužka je ze saténu a já na sobě měla sportovní silonové kalhoty, takže mi snadno vypadla. Takhle si aspoň představuju, že k tomu došlo. Vzpomněla jsem si, že nemám medaili, až když jsme nastupovali na stadion. Běžela jsem zpátky, hledala jsem, plakala, nadávala. Byl to ten pocit, kdy si uvědomíte, že jste udělala strašlivou chybu, a po celém těle cítíte napětí, v hlavě vám hučí, žaludek se vám svírá a máte chuť něco rozkopat. Byla jsem z toho úplně vedle. Nakonec ji našla paní uklízečka zapadlou mezi sedačkama.
Taky mě zaujala představa, jak cestujete místo s kabelkou se svým stěžněm.
Jezdívala jsem s ním dlouho. Byla jsem hodně statečná a spoléhala, že mě aerolinky vezmou, a svého času to nebyl problém, a ani jsem nemusela nic doplácet. Takhle jsem cestovala do Austrálie. Z Melbourne přes Sydney, kde jsem měla volno, tak jsem vystoupila, taxikáři řekla: Přivažte to na střechu, a jeli jsme k jednomu známému, který bydlel v mrakodrapu. Tam jsem si dole na recepci stěžeň schovala a nikdo to neřešil. Druhý den jsem pokračovala do Prahy. Problém začal být až po září 2001.
Co vy a móda? Vyrážíte na nákupy, když zakotvíte v nějakém přístavu?
Nevyrážím. Móda mě zajímá, ráda se hezky oblíkám, ale do nakupování neinvestuju ani moc času, ani moc peněz. Většinou se oblíkám konzervativně, žádné módní výstřelky. Nenápadně, ale podle svého vkusu… Mám vlastně dvojí život. Ten jeden je u vody, kde se opravdu oblíkám jenom sportovně. Vezmu si šortky, žabky a plavky a vystačím si s tím klidně měsíc. Nepotřebuju si na závody brát lodičky nebo šaty. Ráda nosím oblečení od Quiksilveru a od Roxy, což je na jachtink ideální. Vydržím v něm většinu roku. Druhý život je spojený s městem, kdy se ráda zbavím sportovního oblečení a chodím slušně oblečená v městském nebo společenském. Takže já mám dva různé šatníky a jsem ráda, když si můžu vzít vysoké podpatky, a pak se ráda vracím k žabkám.
Mohl bych teď začít jachtařit?
Proč ne? Na vrcholovou úroveň by to asi nestačilo, ale jachtink není věkově omezen a znám spoustu lidí, kteří to zkusili v daleko pokročilejším věku, jachtink si zamilovali a provozují ho v úplně jiné formě než já. Můj tatínek začal po padesátce znovu jezdit na windsurfu a strašně ho to baví. Spousta mých známých složila kapitánské zkoušky a s rodinami jezdí do Chorvatska a užijí si to úplně jinak než já.
Pendlujete po celém světě; už jste si vybrala, kde budete žít, až přestanete závodit?
Často o tom s mým přítelem Markem diskutujeme, a ještě jsme se nedohodli. Pravděpodobně budeme žít ve Státech. Ale on pochází z Floridy, což je nudná krajina, nížina, kde je půl roku neskutečný vedro, žije tam strašná spousta důchodců a pro mladé lidi zakládající rodinu to není ideální. Já potřebuju k životu hory a přírodu a stromy a sem tam zimu. Prostě to, v čem jsem vyrůstala. Nemusím bydlet v Čechách, ale potřebuju mírnější pásmo.
Baví vás ještě koupat se v moři?
Baví, ale musí to být moře teplé a čisté… a jen párkrát do roka. Člověk má totiž po šesti hodinách jachtinku sluníčka, slané vody a bytí venku plné zuby. Radši si zalezu do místnosti a koukám na televizi, než abych se cachtala ve vodě.
Kde budete brát uspokojení, až přestanete závodit?
Najdu si ho jinde.
Ale od vás se bude asi očekávat, že převezmete zodpovědnost za český jachtink a budete ho někam posouvat…
O to se snažím už teď, ale nemám na to moc čas. Pokud ho mám, jezdím na soustředění mládeže a svoje zkušenosti předávám.
Úspěšně?
To mi nepřijde. Těm dětem většinou chybí chtění. Nedávají pozor a dívají se na vás jako ve škole: „Jé, stejně nefouká, nepudem na vodu, budem hrát volejbal…“ Jak můžou hrát volejbal? Asi jsem jiná povaha, ale mně kdyby někdo, kdo je pro mě vzorem, chtěl něco říct, tak budu stát s otevřenou pusou a poslouchat.
