Přestože vyrůstala na pomezí divadelních prken a stříbrného plátna, považuje herectví za nejlepší formu terapie pro stydlivé lidi. ”Většina herců se tak léčí,“ směje se.
Jako třeba v představení Černá díra, které teď v Dejvickém divadle hrajete…
Původně to měla být úplně jiná hra podle skutečného námětu, kdy se v severních Čechách postavil osmdesátiletý sedlák mexické korporaci, která tam chtěla zabrat poslední kus zemědělsky využitelné půdy. Když jsme ji asi měsíc zkoušeli, jeli jsme na soustředění a Ivan Trojan tam nad slivovicí utrousil, že ho to vlastně moc nebaví. My se postupně přidali… To téma bylo krásný, ale když jsme to hráli my, tak to vypadalo jako parodie. Starého sedláka hrál David Novotný, kterému je třicet osm, a když vylezl na jeviště, váleli jsme se smíchy.
Takže co se s hrou nakonec stalo?
Začali jsme rychle přemýšlet, co jiného by nás zajímalo a bavilo a říkali jsme si, že to je vlastně úžasná příležitost zkusit něco nového. Shodli jsme se na tom, že nás přitahuje téma náhody, toho, že někdo upadne a přijde někam později a potká tam někoho, koho by za jiných okolností nepotkal. A vznikla Černá díra.
Jak moc náhoda ovlivňuje váš život?
Těžko říct, co je náhoda, a co už ne. Snažím se věci přijímat tak, jak ke mně přijdou, a žít nejlíp, jak v tu chvíli myslím a jak umím. Věřím, že všechno se jednou vrátí. Takže když se budu snažit nikomu neubližovat a nezpůsobovat bolest, když budu všechno dělat podle nejlepšího svědomí, tak podle toho budou vypadat i věci, které mě budou potkávat. A věřím, že všechno, co se děje, se děje tak, jak má, a když to přijmu, tak budu v životě směřovat tím správným směrem.
Kam směřujete?
To nikdy pořádně nevím. Člověk něco chce a do cesty mu pak přijde něco úplně jiného, co asi má v životě poznat. Já třeba už na konzervatoři věděla, že mě baví malá divadla. Když mi pak Tomáš Töpfer nabídl práci ve velkém divadle Na Fidlovačce, brala jsem to jako paradox, ale řekla si, proč ne? A strávila jsem tam tři šťastné roky. A když už jsem měla pocit, že můj čas tam se naplnil, ozval se mi režisér Krobot z Dejvického divadla, protože mu o mně řekl Ivan Trojan, který mě viděl na Fidlovačce. Chápete to? Takovouhle oklikou jsem se dostala do Dejvického divadla, které bylo už od školy moje nejmilejší.
A nebývalo by jednodušší zavolat do ‚Dejvic‘ v době, kdy jste nevěděla kudy kam?
Bývalo, ale já nejsem taková. Hodně se stydím.
Stydlivá herečka? Není to náhodou protimluv?
Není. Takových sedmdesát pět procent herců vám řekne, že se v reálném životě hrozně stydí. Herectví je určitá forma terapie. Jít za někým a pochválit mu třeba jeho práci je pro mě natolik stresující, že na to musím sbírat sílu, ale jít na jeviště a stoupnout si před lidi, to nejsem já, to je někdo jinej.
Tatínek vás pojmenoval podle písničky Martha, My Dear od Paula McCartneyho. Ovlivnil někdo váš život natolik, že byste si jeho poselství nesla dál životem tak jako váš táta?
Člověka vždycky ovlivňují věci, které se kolem něj dějí, lidé, kteří ho obklopují nebo které obdivuje. Takže tohle všechno dohromady na mě mělo vliv, ale nic konkrétního nevím.
Já ale slyšela o dopisu, který jste chtěla psát Pedru Almodóvarovi.
Když jsem viděla film Vše o mé matce, chtěla jsem mu psát, že to bylo krásný a že jsem náhodou taky herečka… Ctí všechny zákonitosti filmu a při tom se vyvíjí úplně nově, někam dál.
Kam se vyvíjíte vy?
Vážně nevím. Snažím se dělat vše pro to, abych byla šťastná.
A co vás tedy dělá šťastnou?
Třeba Jakub!
