ELLE: Za celou dlouhou dobu trvání Divadla Vizita se vedle vás vystřídalo na třicet spoluhráčů, z toho jen tři ženy. Se žádnou jste dlouho nevydržel. Čím to?
Dušek: To není pravda. Se svou ženou žiji šťastně již dvacet let.
ELLE: Myslel jsem v divadle. Ve vašem Divadle Vizita.
Dušek: No… to je asi tím, že Vizita není pro ženy.
ELLE: Jak to?
Dušek: Protože to je divadlo, ve kterém se improvizuje. Pouze improvizuje. Nikdy nemáme žádný pevný scénář.
ELLE: A s tím mají ženy nějaký obecně ženský problém?
Dušek: No, baže. Ženy jsou zvyklé se pořád kontrolovat. Stále si potřebují být jisté, jestli mají hezky upravené vlasy. Pořád musí vědět, co dělají.
ELLE: To je zajímavé. Protože já zase vím, že ženy jsou lepší tlumočnice než muži, a to právě proto, že se méně kontrolují.
Dušek: To je ale něco jiného. Chlap hůře tlumočí, protože se zdržuje vnitřním hodnocením toho, co říká. Naopak žena je v tom jako ryba ve vodě, protože je z ní médium. Sama není vidět, a jestli ze sebe dělá kašpara někdo jiný, je jí fuk.
ELLE: Ale také se snadněji dostane z úzkých. Nezdržuje se přemýšlením, prostě jede pořád dál. Chlap tohle nezvládá. To je přece také improvizace.
Dušek: Jenže v jiné situaci. Pro ženu je přirozené být médium, muž se chce projevovat. Chce být vidět. Nejlepší tlumočník je ten, o kterém nevíte, že vůbec existuje. To je pro muže nepřijatelná situace.
ELLE: Myslíte, že je to v genech?
Dušek: Myslím, že je to výchovou a zvykem. Holčičky mají odmalička sedět, mít uhlazenou sukýnku, nohy u sebe a vyšívat. Od kluka se čeká, že poleze po stromech.
ELLE: Proto pak holky neumějí improvizovat na divadle?
Dušek: Neříkám, že neumějí. Mají to těžší. Víc se hlídají. Ony se také umějí odvázat, ale jen samy mezi sebou. Jak se objeví chlap, je konec. Říkal mi to jeden saunař.
ELLE: Saunař?
Dušek: No jo, saunař. Tvrdí, že nikdy není v sauně tak veselo, jako když tam jsou jen samý ženský.
ELLE: Neláká vás občas přece jen si s nějakou ženou trochu zaimprovizovat?
Dušek: Opakuji, mé manželství je šťastné.
ELLE: V divadle…
Dušek: Občas to udělám, ale bývá to divné.
ELLE: Jako například?
Dušek: Například s Ester Geislerovou. Převlékla se za chlapa a celou dobu po mně na jevišti vyjížděla. Dopadlo to nakonec dobře, neotěhotněl jsem. Ale chvíli byla dost hustá atmosféra.
ELLE: To bych chtěl vidět…
Dušek: Jenže neuvidíte. V tom je právě kouzlo improvizace. Nic se neopakuje dvakrát stejně.
ELLE: Vy jste ale improvizaci také učil. Jak se to dělá, když to nejde zopakovat?
Dušek: Prostě necháte studenty, ať se projeví.
ELLE: To jste neměl žádné studentky?
Dušek: Právě že měl. Proto si dovoluji tak trochu zobecňovat. Se vším rizikem takového zobecňování. Dívkám to šlo prostě spíše ztuha. Zápasily s vypěstovanou vnitřní kontrolou. S tím potlačeným bezprostředním projevem.
ELLE: To zní jako duševní porucha…
Dušek: Zkusím vám to přiblížit jinak. Člověk v sobě kromě jiných smyslů nosí také smysl pro soucit a smysl pro projev. Muži v sobě poslední desetitisíciletí potlačovali smysl pro soucit. Kdyby to nedělali, asi by nikdy neulovili mamuta ani nevynalezli elektřinu. Bylo by jim líto té žáby, na které to Galvani zkoušel. No a ženy, snad aby vyrovnaly celkový deficit lidstva, to mužům strpěly a potlačily v sobě projev. Proto jsme tam, kde jsme. V dobrém i špatném.
ELLE: Dá se na tom něco změnit?
Dušek: Už se mění. Pomalu, ale přece. Dám vám příklad. Když se mi před skoro dvaceti lety narodilo první dítě, položil mi kolega topič ráno v práci sugestivní otázku: „Řve, co?“ Nechápal jsem, kam míří. Vysvětlil mi to a přidal radu: „Nekecej, já vim, že řve. To se nedá vydržet. Když přišla moje stará z porodnice, museli spát dva měsíce na balkoně. Jinak bych se nevychrápal.“ Druhý spolutopič přikyvoval. Tehdy to bylo normální. Dnes by to jen tak někoho nenapadlo.
ELLE: Nezdá se vám to jen proto, že už neděláte v kotelně?
Dušek: Kdepak. Chlapi nejsou, co bývali. Chodí k porodům, tlačí kočárky, nosí veřejně na těle mimina zamotaná v šálách. Někteří se snaží i otěhotnět. Udělal by tohle někdy váš otec?
ELLE: Budu se muset zeptat, jestli někdy tlačil, ale neřek bych to do něj, to je fakt. Takže fandíte ženským hnutím?
Dušek: Fandím, ale zůstávám člověkem. Je to ošemetné. Pokud si ženy vypěstují smysl pro projev za tu cenu, že v sobě uzavřou smysl pro soucit, mnoho pozitivního nečekejme. Na druhou stranu otevírají-li muži svůj smysl pro soucit, ztrácejí možnost dělat některé věci, které se od nich přirozeně očekávají. Ztrácejí tím také rovnováhu a je třeba s nimi mít chvíli trpělivost.
ELLE: Jak jste na tom vy? Na jednu stranu očividně rozvíjíte smysl pro projev, na druhou stranu přitom na sebe občas berete ženské role. Působí to na vás nějak?
Dušek: To si pište, že s vámi něco udělá, když se čas od času proběhnete před lidmi v podprsence. A některé malé, popletené děti pak chtějí nakojit.
Dušek: To není pravda. Se svou ženou žiji šťastně již dvacet let.
ELLE: Myslel jsem v divadle. Ve vašem Divadle Vizita.
Dušek: No… to je asi tím, že Vizita není pro ženy.
ELLE: Jak to?
Dušek: Protože to je divadlo, ve kterém se improvizuje. Pouze improvizuje. Nikdy nemáme žádný pevný scénář.
ELLE: A s tím mají ženy nějaký obecně ženský problém?
Dušek: No, baže. Ženy jsou zvyklé se pořád kontrolovat. Stále si potřebují být jisté, jestli mají hezky upravené vlasy. Pořád musí vědět, co dělají.
ELLE: To je zajímavé. Protože já zase vím, že ženy jsou lepší tlumočnice než muži, a to právě proto, že se méně kontrolují.
Dušek: To je ale něco jiného. Chlap hůře tlumočí, protože se zdržuje vnitřním hodnocením toho, co říká. Naopak žena je v tom jako ryba ve vodě, protože je z ní médium. Sama není vidět, a jestli ze sebe dělá kašpara někdo jiný, je jí fuk.
ELLE: Ale také se snadněji dostane z úzkých. Nezdržuje se přemýšlením, prostě jede pořád dál. Chlap tohle nezvládá. To je přece také improvizace.
Dušek: Jenže v jiné situaci. Pro ženu je přirozené být médium, muž se chce projevovat. Chce být vidět. Nejlepší tlumočník je ten, o kterém nevíte, že vůbec existuje. To je pro muže nepřijatelná situace.
ELLE: Myslíte, že je to v genech?
Dušek: Myslím, že je to výchovou a zvykem. Holčičky mají odmalička sedět, mít uhlazenou sukýnku, nohy u sebe a vyšívat. Od kluka se čeká, že poleze po stromech.
ELLE: Proto pak holky neumějí improvizovat na divadle?
Dušek: Neříkám, že neumějí. Mají to těžší. Víc se hlídají. Ony se také umějí odvázat, ale jen samy mezi sebou. Jak se objeví chlap, je konec. Říkal mi to jeden saunař.
ELLE: Saunař?
Dušek: No jo, saunař. Tvrdí, že nikdy není v sauně tak veselo, jako když tam jsou jen samý ženský.
ELLE: Neláká vás občas přece jen si s nějakou ženou trochu zaimprovizovat?
Dušek: Opakuji, mé manželství je šťastné.
ELLE: V divadle…
Dušek: Občas to udělám, ale bývá to divné.
ELLE: Jako například?
Dušek: Například s Ester Geislerovou. Převlékla se za chlapa a celou dobu po mně na jevišti vyjížděla. Dopadlo to nakonec dobře, neotěhotněl jsem. Ale chvíli byla dost hustá atmosféra.
ELLE: To bych chtěl vidět…
Dušek: Jenže neuvidíte. V tom je právě kouzlo improvizace. Nic se neopakuje dvakrát stejně.
ELLE: Vy jste ale improvizaci také učil. Jak se to dělá, když to nejde zopakovat?
Dušek: Prostě necháte studenty, ať se projeví.
ELLE: To jste neměl žádné studentky?
Dušek: Právě že měl. Proto si dovoluji tak trochu zobecňovat. Se vším rizikem takového zobecňování. Dívkám to šlo prostě spíše ztuha. Zápasily s vypěstovanou vnitřní kontrolou. S tím potlačeným bezprostředním projevem.
ELLE: To zní jako duševní porucha…
Dušek: Zkusím vám to přiblížit jinak. Člověk v sobě kromě jiných smyslů nosí také smysl pro soucit a smysl pro projev. Muži v sobě poslední desetitisíciletí potlačovali smysl pro soucit. Kdyby to nedělali, asi by nikdy neulovili mamuta ani nevynalezli elektřinu. Bylo by jim líto té žáby, na které to Galvani zkoušel. No a ženy, snad aby vyrovnaly celkový deficit lidstva, to mužům strpěly a potlačily v sobě projev. Proto jsme tam, kde jsme. V dobrém i špatném.
ELLE: Dá se na tom něco změnit?
Dušek: Už se mění. Pomalu, ale přece. Dám vám příklad. Když se mi před skoro dvaceti lety narodilo první dítě, položil mi kolega topič ráno v práci sugestivní otázku: „Řve, co?“ Nechápal jsem, kam míří. Vysvětlil mi to a přidal radu: „Nekecej, já vim, že řve. To se nedá vydržet. Když přišla moje stará z porodnice, museli spát dva měsíce na balkoně. Jinak bych se nevychrápal.“ Druhý spolutopič přikyvoval. Tehdy to bylo normální. Dnes by to jen tak někoho nenapadlo.
ELLE: Nezdá se vám to jen proto, že už neděláte v kotelně?
Dušek: Kdepak. Chlapi nejsou, co bývali. Chodí k porodům, tlačí kočárky, nosí veřejně na těle mimina zamotaná v šálách. Někteří se snaží i otěhotnět. Udělal by tohle někdy váš otec?
ELLE: Budu se muset zeptat, jestli někdy tlačil, ale neřek bych to do něj, to je fakt. Takže fandíte ženským hnutím?
Dušek: Fandím, ale zůstávám člověkem. Je to ošemetné. Pokud si ženy vypěstují smysl pro projev za tu cenu, že v sobě uzavřou smysl pro soucit, mnoho pozitivního nečekejme. Na druhou stranu otevírají-li muži svůj smysl pro soucit, ztrácejí možnost dělat některé věci, které se od nich přirozeně očekávají. Ztrácejí tím také rovnováhu a je třeba s nimi mít chvíli trpělivost.
ELLE: Jak jste na tom vy? Na jednu stranu očividně rozvíjíte smysl pro projev, na druhou stranu přitom na sebe občas berete ženské role. Působí to na vás nějak?
Dušek: To si pište, že s vámi něco udělá, když se čas od času proběhnete před lidmi v podprsence. A některé malé, popletené děti pak chtějí nakojit.
