V kolik jste dneska vstávala?
V sedm. Chci jen vědět, jaký je denní režim matky, studentky a umělkyně v jedné osobě. Všechno dělám s půlročním zpožděním… Zvládám to, ale lidi zejména ve škole musejí mít dávku trpělivosti. Na studium se znova soustředím, až dotočím desku. Naštěstí jsou na FAMU důležitější výsledky než docházka, takže je to asi jediná škola, kterou zvládnu i s dítětem.
Řeknete mi něco o své nové desce?
Vyjde pátého června a vznikala asi tři roky. A má dvě půlky a dva názvy: Mashes of the Afternoon a Hummingbirds in Iceland.Tvořily ji totiž dva týmy. V prvním je mladý Michal Pavlíček s Lukášem Máchalem z Gang-ala-basta a druhý tým tvoří Míša Poláková, která sama moc dobře zpívá. Obě části se od sebe trochu liší. Hudebně je to pořád jedna sféra, ale ten rozdíl je znát. Sice tam bude můj ksicht, ale tvůrčí podíl je padesát na padesát. Texty psala hlavně máma a všechny jsou anglicky. Ta hudba ani česky nazpívat nejde. Nejhorší je, že jsem ve fázi, kdy to nikdo jiný neviděl. Nemám žádné ohlasy. Ale mám pocit, že vzniklo něco strašně osobního a upřímnýho, i když tohle slovo nemám ráda. Něco pravdivýho, za čím si můžu stoprocentně stát.
Takže jde o něco jiného, než byl váš debut Fly Apple Pie?
Maximálně. Největší problém první desky byl, že mi bylo patnáct. Kdybych ji vydala později, přijalo by ji víc lidí. Jenže ono není jednoduchý poslouchat patnáctiletý dítě. Spíš to byla zajímavá zkušenost. Spousta lidí to nepochopila a vadilo jim to. Teď se představím po letech práce s hlasem a mám pocit, že až vylezu na pódium, nebudu se muset stydět. A zásadní podíl má samozřejmě můj táta.
Myslíte, že jednou přijde doba, kdy vám okolí přestane vašeho otce předhazovat?
Myslím, že ne. Zvykla jsem si na to, že mě s ním spojujou, ale nezvykla jsem si na to, že to považujou za přitěžující okolnost. Nechci se chválit, ale myslím si, že by mě táta neprosadil, kdybych za nic nestála. A tohle lidi nechápou. Ostatně spousta lidí moji desku ani neslyšela, a stejně jsou hned hotovi s úsudkem. Já jsem si tohle začala uvědomovat až později. V patnácti jsem to vůbec nevnímala, přišlo to až s knížkama. Když si na netu čtu reakce některých lidí na moje knížky, nechápu, proč to mají zapotřebí. Nevím, jestli bych si našla čas, abych někomu napsala mail plný nadávek a nenávisti. Nemám s kritikou problém, ale ať mi to napíšou slušně. Jinak ať jdou do prdele!
Prý vás ke zpívání přivedla Dáda Patrasová…
Asi v deseti letech jsme byli v jejím pořadu. Máma předtím pořád tátovi říkala: ,Poslechni si tu Natálku, ona si furt zpívá,‘ a táta že ne, že ho to nezajímá. Až si Dáda vymyslela, že s ní nazpívám písničku. To bylo poprvý, co táta začal větřit, že by tam něco mohlo být…
Mě hlavně překvapilo spojení Patrasová–Kocáb…
On s ní totiž táta dlouho chodil. V osmnácti, na konzervatoři, ještě před mámou. Pak přišel Felix, a byl konec…
Když jsem měl možnost pozorovat vztahy otec–dcera, došel jsem k názoru, že otec dceru miluje, vidí se v ní a rozmazluje ji, a dcera, když má trochu rozumu, to umí využít a tátu si trochu ,vodit‘.
U nás to bylo přesně naopak. Tátu vodit naprosto nelze a dochází jen k tomu, že se hrozně hádáme. Já totiž zpětně zjišťuju, že jsme úplně stejný, což v praxi znamená, že ze svých názorů neustoupíme a používáme stejné zbraně. Takže jsme nikdy neměli takový vztah, jaký jste popsal. Táta je strašně dominantní. Ale je fakt, že ve většině názorů se do tečky shodneme. Asi proto, že jsem je odkoukala od něj.
Co vám doma řekli, když jste v osmnácti přišla s outěžkem?
Máma si musela sednout na židli a táta se tomu strašně smál. Ale oni, a to je myslím správně, to se mnou vůbec neřešili. Máma mi pak říkala, že táta celý noci nespal, ale já o tom neměla tušení. V první řadě byli rádi, že jsem jim to řekla, a navíc už s tím, že si to nechám. Takže mi svoje obavy v té době nedali najevo, a zbytečně mě tím nestresovali.
Nevadí vašim, že jste de iure svobodná matka?
Řešili to dlouho, ale já se svým přítelem bydlím, takže jsme na všechno dva a společně to zvládneme. Šlo o to, že jsem se dítěte nevzdala, a všechny ostatní věci nejsou už tak důležitý. Tím neodsuzuju holky, co si to nechají vzít, protože třeba věděly, že by jim nikdo nepomohl a nezvládly by to. Já jsem věděla, že to zvládnu, že bude vždycky někdo, kdo mi pomůže, a v takový situaci považuju za špatný jít na potrat.
Váš oblíbený režisér je Francis Ford Coppola. Líbí se vám i jeho dcera, Sophie Coppolová?
Ta ne. Já mám s tímhle problém. Moc nesnáším ženský věci. Nenašla jsem ženskou, o který bych řekla, že je stejně dobrá jako chlap. Moc je nečtu ani na ně nekoukám. Ztraceno v překladu jsem viděla a dýchá na mě z toho ženský prvek, a to mě nezajímá.
U chlapů je to daný strašně dlouhou historií umění a za tu dobu vynikli ti nejlepší. Ženský začaly tvořit až ve dvacátým století a neměly čas dostat se na špici. Myslím si, že k tomu dojde, že jsou stejně dobrý jako chlapi, jen mají kratší historii. Nehledě na to, že v nejlepších dílech chlapů dochází ke sloučení ženských a mužských prvků, kdežto ženský zůstávají furt ženský.
Stejně tak mě nebaví Bukowski, to je na mě zas moc chlapský. Je to ten samý problém. Uznávám ho, ale na mě je to moc tvrdý. A stejně tak jako Bukowského nechci číst ani nic vysloveně ženskýho. Mám ráda hermafrodity, a to jsou většinou chlapi.
Váš táta je pro mě spíš než zpěvák ten, kdo odsud dostal ruskou armádu. Jakýsi úspěšný český Bono Vox. Umělec angažující se v politice…
To je daný dobou. Já mu jeho život strašně závidím. Nemůžu být nikdy úspěšnější než táta, leda bych byla SuperStar. Nikdy ho nedoženu. Měl vlastně štěstí, že se v tý době narodil a mohl být u toho. Samozřejmě se o to zasloužil, není to jen o štěstí. Ale to, co on zažil, to už nikdo nezažije. A nejen táta. Na druhou stranu oni s tím pak mají problém, protože s takovýma zkušenostma je těžký žít v době, kdy se nic neděje.
Povinná otázka: dítě už máte, dočkáme se i svatby?
Jednou určitě. Teď ale není důležitá. A jestli někdy bude, tak já budu poslední, kdo se o ní dozví. Když jsem otěhotněla, byla jsem balík emocí, v ten moment bych udělala cokoli. Štěpán udělal dobře, když si mě odmítl vzít jen kvůli dítěti. Tehdy mě to strašně naštvalo, a dneska vím, že udělal dobře, protože náš vztah má aspoň jinou cestu než rodičovství. Jedna je věc je otěhotnět, to se hormony o všechno postarají, a zodpovědnost přijde automaticky. Druhá věc je někoho si takhle brzo vzít, nemyslím si, že je to dobře. Málokdo to ustojí. Člověk to automaticky vnímá jako břemeno. Takový manželství je většinou vrahem vztahu. Jednou bych se chtěla vdát, ale ne teď. Chodit do školy s tím, že jsem ještě vdaná…
Aspoň byste konečně přestala být Kocábová.
Tak to v žádným případě! Jméno si nechám! Kocábová budu do smrti. Kdo si sakra vymyslel, že se ženský mají jmenovat jako jejich chlapi? Ať si vezmou úplně nový třetí jméno, nebo ať si nechají to svoje.
V sedm. Chci jen vědět, jaký je denní režim matky, studentky a umělkyně v jedné osobě. Všechno dělám s půlročním zpožděním… Zvládám to, ale lidi zejména ve škole musejí mít dávku trpělivosti. Na studium se znova soustředím, až dotočím desku. Naštěstí jsou na FAMU důležitější výsledky než docházka, takže je to asi jediná škola, kterou zvládnu i s dítětem.
Řeknete mi něco o své nové desce?
Vyjde pátého června a vznikala asi tři roky. A má dvě půlky a dva názvy: Mashes of the Afternoon a Hummingbirds in Iceland.Tvořily ji totiž dva týmy. V prvním je mladý Michal Pavlíček s Lukášem Máchalem z Gang-ala-basta a druhý tým tvoří Míša Poláková, která sama moc dobře zpívá. Obě části se od sebe trochu liší. Hudebně je to pořád jedna sféra, ale ten rozdíl je znát. Sice tam bude můj ksicht, ale tvůrčí podíl je padesát na padesát. Texty psala hlavně máma a všechny jsou anglicky. Ta hudba ani česky nazpívat nejde. Nejhorší je, že jsem ve fázi, kdy to nikdo jiný neviděl. Nemám žádné ohlasy. Ale mám pocit, že vzniklo něco strašně osobního a upřímnýho, i když tohle slovo nemám ráda. Něco pravdivýho, za čím si můžu stoprocentně stát.
Takže jde o něco jiného, než byl váš debut Fly Apple Pie?
Maximálně. Největší problém první desky byl, že mi bylo patnáct. Kdybych ji vydala později, přijalo by ji víc lidí. Jenže ono není jednoduchý poslouchat patnáctiletý dítě. Spíš to byla zajímavá zkušenost. Spousta lidí to nepochopila a vadilo jim to. Teď se představím po letech práce s hlasem a mám pocit, že až vylezu na pódium, nebudu se muset stydět. A zásadní podíl má samozřejmě můj táta.
Myslíte, že jednou přijde doba, kdy vám okolí přestane vašeho otce předhazovat?
Myslím, že ne. Zvykla jsem si na to, že mě s ním spojujou, ale nezvykla jsem si na to, že to považujou za přitěžující okolnost. Nechci se chválit, ale myslím si, že by mě táta neprosadil, kdybych za nic nestála. A tohle lidi nechápou. Ostatně spousta lidí moji desku ani neslyšela, a stejně jsou hned hotovi s úsudkem. Já jsem si tohle začala uvědomovat až později. V patnácti jsem to vůbec nevnímala, přišlo to až s knížkama. Když si na netu čtu reakce některých lidí na moje knížky, nechápu, proč to mají zapotřebí. Nevím, jestli bych si našla čas, abych někomu napsala mail plný nadávek a nenávisti. Nemám s kritikou problém, ale ať mi to napíšou slušně. Jinak ať jdou do prdele!
Prý vás ke zpívání přivedla Dáda Patrasová…
Asi v deseti letech jsme byli v jejím pořadu. Máma předtím pořád tátovi říkala: ,Poslechni si tu Natálku, ona si furt zpívá,‘ a táta že ne, že ho to nezajímá. Až si Dáda vymyslela, že s ní nazpívám písničku. To bylo poprvý, co táta začal větřit, že by tam něco mohlo být…
Mě hlavně překvapilo spojení Patrasová–Kocáb…
On s ní totiž táta dlouho chodil. V osmnácti, na konzervatoři, ještě před mámou. Pak přišel Felix, a byl konec…
Když jsem měl možnost pozorovat vztahy otec–dcera, došel jsem k názoru, že otec dceru miluje, vidí se v ní a rozmazluje ji, a dcera, když má trochu rozumu, to umí využít a tátu si trochu ,vodit‘.
U nás to bylo přesně naopak. Tátu vodit naprosto nelze a dochází jen k tomu, že se hrozně hádáme. Já totiž zpětně zjišťuju, že jsme úplně stejný, což v praxi znamená, že ze svých názorů neustoupíme a používáme stejné zbraně. Takže jsme nikdy neměli takový vztah, jaký jste popsal. Táta je strašně dominantní. Ale je fakt, že ve většině názorů se do tečky shodneme. Asi proto, že jsem je odkoukala od něj.
Co vám doma řekli, když jste v osmnácti přišla s outěžkem?
Máma si musela sednout na židli a táta se tomu strašně smál. Ale oni, a to je myslím správně, to se mnou vůbec neřešili. Máma mi pak říkala, že táta celý noci nespal, ale já o tom neměla tušení. V první řadě byli rádi, že jsem jim to řekla, a navíc už s tím, že si to nechám. Takže mi svoje obavy v té době nedali najevo, a zbytečně mě tím nestresovali.
Nevadí vašim, že jste de iure svobodná matka?
Řešili to dlouho, ale já se svým přítelem bydlím, takže jsme na všechno dva a společně to zvládneme. Šlo o to, že jsem se dítěte nevzdala, a všechny ostatní věci nejsou už tak důležitý. Tím neodsuzuju holky, co si to nechají vzít, protože třeba věděly, že by jim nikdo nepomohl a nezvládly by to. Já jsem věděla, že to zvládnu, že bude vždycky někdo, kdo mi pomůže, a v takový situaci považuju za špatný jít na potrat.
Váš oblíbený režisér je Francis Ford Coppola. Líbí se vám i jeho dcera, Sophie Coppolová?
Ta ne. Já mám s tímhle problém. Moc nesnáším ženský věci. Nenašla jsem ženskou, o který bych řekla, že je stejně dobrá jako chlap. Moc je nečtu ani na ně nekoukám. Ztraceno v překladu jsem viděla a dýchá na mě z toho ženský prvek, a to mě nezajímá.
U chlapů je to daný strašně dlouhou historií umění a za tu dobu vynikli ti nejlepší. Ženský začaly tvořit až ve dvacátým století a neměly čas dostat se na špici. Myslím si, že k tomu dojde, že jsou stejně dobrý jako chlapi, jen mají kratší historii. Nehledě na to, že v nejlepších dílech chlapů dochází ke sloučení ženských a mužských prvků, kdežto ženský zůstávají furt ženský.
Stejně tak mě nebaví Bukowski, to je na mě zas moc chlapský. Je to ten samý problém. Uznávám ho, ale na mě je to moc tvrdý. A stejně tak jako Bukowského nechci číst ani nic vysloveně ženskýho. Mám ráda hermafrodity, a to jsou většinou chlapi.
Váš táta je pro mě spíš než zpěvák ten, kdo odsud dostal ruskou armádu. Jakýsi úspěšný český Bono Vox. Umělec angažující se v politice…
To je daný dobou. Já mu jeho život strašně závidím. Nemůžu být nikdy úspěšnější než táta, leda bych byla SuperStar. Nikdy ho nedoženu. Měl vlastně štěstí, že se v tý době narodil a mohl být u toho. Samozřejmě se o to zasloužil, není to jen o štěstí. Ale to, co on zažil, to už nikdo nezažije. A nejen táta. Na druhou stranu oni s tím pak mají problém, protože s takovýma zkušenostma je těžký žít v době, kdy se nic neděje.
Povinná otázka: dítě už máte, dočkáme se i svatby?
Jednou určitě. Teď ale není důležitá. A jestli někdy bude, tak já budu poslední, kdo se o ní dozví. Když jsem otěhotněla, byla jsem balík emocí, v ten moment bych udělala cokoli. Štěpán udělal dobře, když si mě odmítl vzít jen kvůli dítěti. Tehdy mě to strašně naštvalo, a dneska vím, že udělal dobře, protože náš vztah má aspoň jinou cestu než rodičovství. Jedna je věc je otěhotnět, to se hormony o všechno postarají, a zodpovědnost přijde automaticky. Druhá věc je někoho si takhle brzo vzít, nemyslím si, že je to dobře. Málokdo to ustojí. Člověk to automaticky vnímá jako břemeno. Takový manželství je většinou vrahem vztahu. Jednou bych se chtěla vdát, ale ne teď. Chodit do školy s tím, že jsem ještě vdaná…
Aspoň byste konečně přestala být Kocábová.
Tak to v žádným případě! Jméno si nechám! Kocábová budu do smrti. Kdo si sakra vymyslel, že se ženský mají jmenovat jako jejich chlapi? Ať si vezmou úplně nový třetí jméno, nebo ať si nechají to svoje.
