Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Já mám takových snů... Chtěla bych strašně moc cestovat. A také bych si přála mít horskou chatičku. Jsem zimní typ, nemám moc ráda léto, miluji hory. Opravdu bych stála o to, mít někde v českých horách zapadlou roubenku. Další sen je otevřít si velikánské květinářství, protože zbožňuju kytky. Pravidelně dvakrát týdně chodím do květinářství a nakupuju kytky jak zběsilá.
Kytky jsou celkem ženská záliba, ale když jsme se
domlouvali na tomhle focení, kategoricky jste odmítla si na sebe obléct šaty. Proč to?
Pro určité příležitosti bych si šaty na sebe asi vzala, ale jinak je vážně nemusím. Odmalička jsem drban, nejsem módní člověk v tom pravém slova smyslu. Takže šaty na mě nikdo nenarve, ani když opravdu moc chce. A neberte to, prosím vás, osobně.
To jste ani v dětství neměla období, kdy byste si jako většina holčiček hrála na princeznu?
U nás v rodině se žilo sportem, takže princezny šly trochu mimo mě. Od čtyř let jsem hrála tenis a všechny možné míčové sporty a musím říct, že mě to hodně bavilo.
Chcete říct, že snad byla doba, kdy jste se víc než muzice chtěla věnovat sportu?
Upřímně řečeno, dřív jsem takové období měla. Ale pak jsem začala zpívat s kapelou a sport postupně upadal. Najednou jsem si chtě nechtě musela přiznat, že tenis je fajn rekreační záležitost, ale zpěv je něco, bez čeho nemůžu a ani nechci být.
Pamatujete si na den, kdy jste dostala svoji první kytaru?
Tak na tohle si pamatuju úplně přesně. Bylo mi nějakých šest sedm let. Dostala jsem takovou šíleně oprýskanou kytaru, na kterou se nedalo ani pořádně hrát. Mám pocit, že to tenkrát byla kytara ještě po mamče. Byla neuvěřitelná, ještě dneska ji máme doma. Je to prostě kus.
Snila jste už tehdy o tom, že budete slavná muzikantka?
Takhle brzo ještě ne. K té kytaře jsem přilnula postupně, bavilo mě na ni hrát, zkoumat nové akordy. Ale jinak byl dlouho prvořadý sport. Tímhle směrem se mi oči začaly otvírat až někdy kolem devíti let, když jsem začala chodit na kurz kytary a zpívat ve sboru. Strašně mě to chytlo. Měla jsem tehdy příležitost vystupovat na různých koncertech. Když mi lidi zatleskali, nebo mě dokonce vytleskali, abych na pódium přišla znovu, zažívala jsem pocit, kterého jsem se už nikdy nechtěla vzdát. I kdyby to mělo být jen na těch malých koncertech.
Oficiálně jste zpěvačkou roku. Dal vám někdo z hudební branže cítit, že jste rychlokvašený vetřelec?
Bylo to cítit hlavně na začátku, protože nikdo nevěděl, co se z nás vyklube, co jsme my ze SuperStar zač, a proč těm zavedeným hudebníkům bereme kousky dortu, na kterém oni mlsají. Ten přístup ale naprosto chápu, je to jako když někomu lezete do zelí. I když časem to opadlo, alespoň já už to nevnímám. Mám dost své práce, dost věcí, na které se potřebuju soustředit.
A když se podobné výtky proti vaší osobě objevovaly, mrzelo vás to hodně? Jak jste se s tím vyrovnávala?
Nikdo mi nic neřekl přímo do očí. Kdyby mi někdo řekl, že se mu nelíbí to, co dělám, že to neuznává, tak fajn, jsem schopná to pobrat, protože každý má na věci jiný náhled. Když ale někdo za mými zády říká věci, které nemají nic společného s pravdou, je jasné, že ten člověk je slaboch a nedokázal se s mým úspěchem vyrovnat. Stačí si jen tohle uvědomit.
Máte nějaké heslo, zásadu či přísloví, které vám pomáhá takové těžké období překonat?
Na tohle asi přesně pasuje ,Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá‘. Lidé, kteří o mně neříkají pravdu, se dostávají níž a níž už tím, že to nahlas vyslovují. Co říct na to, že se mi někdo snaží ublížit jen proto, aby měl víc sám pro sebe?
Je něco, po čem se vám stýská z dob, kdy vás neznala celá republika? Jak jsem viděla, pomalu ani nemůžete vyjít na ulici bez toho, aby vás žádali o podpis.
Spousta věcí. Třeba procházky. Teď se můžu procházet jen v zahraničí. Někdy bych se tam na pár měsíců nejraději odstěhovala a pak se zase vrátila.
Svoboda mi chybí, ale na druhou stranu to, že mohu žít hudbou, a zároveň se jí živit, obnáší jiné plusy, které z toho mám. Ta plusová hromada je větší než ta minusová, takže mi to nevadí až tolik.
Změnila vás sláva?
Celý tenhle proces mi jen ukázal, kdo jsem, odpověděl mi na tuhle otázku. Člověk se plácá, hledá se a mně to všechno, co se kolem mě děje, ukázalo cestu, jak se opravdu najít.
To je ale velká výhra. Mě třeba v devatenácti vůbec nebylo jasné, kdo jsem.
Se mnou to šlo nějak samo. Byla jsem hrozně nesebevědomé dítě a pořád někde v sobě něco takového mám. Ale to, co se za poslední rok stalo, mě hodilo strašně nahoru. Ne že bych chodila s nosem až k nebi, je to jen o tom, že si věřím. Věřím tomu, co dělám, jsem pevná. Jsem prostě šťastný člověk.
Ale určitě musí být něco, na co jste si ve světě hudebního byznysu dodnes nezvykla. Nebo snad ne?
Moc dobře jsem nenesla právě různá vyhlášení nejlepších zpěvaček a podobné hudební ankety. Mám pocit, že nelze, jak se říká, srovnávat zelenou s modrou a rozhodovat o tom, která barva je hezčí. Každý má něco svého a na tom staví. Všechny letošní ankety a soutěže pro mě byly celkem trauma. Neměla jsem pocit, že bych byla až tak dobrá, abych mohla všechny ty ceny získat. Dělalo mi to celkem problémy. Nevěděla jsem ani, jak mám lidem vysvětlit, co si o tom myslím, aby to nevzali špatně. Aby se neurazili, že mi poslali hlas, protože toho si samozřejmě strašně vážím. Nebylo to příjemné, i když se to špatně vysvětluje.
Jak zvládáte školní povinnosti? Jde všechno sladit a netrpět výčitkami svědomí, že něco zanedbáváte?
Na začátku září jsem konečně dokončila třetí ročník. Vymezila jsem si na to jeden týden a říkala si, že to pololetí prostě doženu. Což se mi naštěstí také povedlo. Teď mě čeká maturita, mám celkem dost učení. Snažili jsme se s bráchou škole přizpůsobit všechno, co děláme. Máme za sebou turné, festivaly, spoustu koncertů. Ještě mě čekají koncerty na Slovensku, ale pak už na začátku příštího roku budu mít volněji a budu se soustřeďovat hlavně na školu. Určitě to jde zkombinovat, ale není to zrovna příjemné. Když vím, že mě čeká poslední rok školy, jsem pro to ochotná udělat všechno. Netrápím se tím, že něco zanedbávám. Všichni moc dobře vědí, že chci školu dokončit. Doufám, že to pochopí také lidi, co mě poslouchají, a počkají na to, až se zase zvednu a řeknu: Tak, a tady máte nové album. Já sama se na to samozřejmě taky moc těším a chci, aby to bylo co nejdřív, ale nejde mít všechno najednou.
Zmínila jste bratra, který vám dělá manažera. Zdá se, že rodina je pro vás důležitá. Abyste někomu důvěřovala, potřebujete zřejmě čas, že?
Věřit někomu v tomhle byznysu je dost těžké. Jsem strašně ráda, že manažera mi dělá zrovna brácha. Není nad to, mít kolem sebe rodinu. Moje pomyslná rodina čítá i lidi, které potkávám, kteří něco umějí a se kterými se nám hezky spolupracuje. Ať už je to střihač klipů, vizážistka, kdokoli podobný z oboru, je to vlastně moje rodina. Vracím se k nim, oni vědí, kam to celé chci směřovat, a netlačí mě do ničeho, co nechci.
Bylo hodně těch, kteří vás naopak chtěli využít a svézt se na vašem úspěchu?
Takových bylo strašně moc. Ty lidi někdy zapomenou na takovou tu osobní zónu člověka a rvou se mi až někam do nitra, což nikdy není příjemné. Ale samozřejmě člověka také posílí, když něco podobného překoná. Myslím si, že už jsem za tím. Naučila jsem se totiž říkat ne. Když jsem vyhrála tu soutěž, chodila mi spousta nabídek, jestli se nechci stát tváří toho a toho, od papírových kapesníků až po různá auta. Chtěla jsem tehdy hlavně dodělat desku, vyšlapat si cestu na festivaly, a ne se hned po vítězství po hlavě vrhnout do reklamy. Nestálo mi to za to. Nechtěla jsem to udělat ani kvůli všem lidem, kteří si někoho zvolili, a ten člověk by teď na ně měl koukat z každého billboardu. Chtěla jsem se trošku stáhnout, aby si lidé ode mě odpočinuli, aby mě neměli pořád na očích, abych se jim nezprotivila. Tehdy jsem zjistila, že dokážu říct ne a že mě jen tak někdo neudolá.
Máte vůbec nějaký volný čas na sebe, na koníčky?
Na koníčky moc času nemám, dokonce jsem si říkala, že si ho musím udělat, odhodlat se a začít zase pravidelně sportovat. Tenis, plavání. I když zrovna nevím, jak bych teď mohla vůbec někde v Čechách zajít do bazénu.
Jak vůbec nesli slávu, která přišla takřka ze dne na den, vaši nejbližší kamarádi?
Svoji kamarádskou partu kolem sebe pořád mám, jsou to senzační, hodně tolerantní lidi. I když se teď vidíme jednou za dva měsíce, voláme si pořád. Když je někomu špatně, může se přijít vypovídat, na tom se nic nezměnilo. Neříkám, že těch kamarádů mám kolem sebe hodně. Je jich málo, ale bohatě to stačí.
Změnil se nějak přístup kluků?
Pravidelně mi domů chodí různé návrhy, třeba jak postavit společně dům, mít psa a podobně. To je legrační, na tom se člověk docela pobaví. Je to ale příjemné. Když má někdo zájem, tak je to fajn. Horší by bylo, kdyby ho neměli.
Oni ho snad předtím neměli?
Předtím jsem nedostávala návrhy k sňatku, ale taky to bylo zábavné. Na svoje mládí si nestěžuji. Bylo to hrozně fajn, užila jsem si ty věci, které si každý mladý člověk užívá, a hezky se na to vzpomíná. Teď mluvím jako šedesátiletá babička, ale pravda je, že na něco takového teď už skoro vůbec nemám čas.
Já mám takových snů... Chtěla bych strašně moc cestovat. A také bych si přála mít horskou chatičku. Jsem zimní typ, nemám moc ráda léto, miluji hory. Opravdu bych stála o to, mít někde v českých horách zapadlou roubenku. Další sen je otevřít si velikánské květinářství, protože zbožňuju kytky. Pravidelně dvakrát týdně chodím do květinářství a nakupuju kytky jak zběsilá.
Kytky jsou celkem ženská záliba, ale když jsme se
domlouvali na tomhle focení, kategoricky jste odmítla si na sebe obléct šaty. Proč to?
Pro určité příležitosti bych si šaty na sebe asi vzala, ale jinak je vážně nemusím. Odmalička jsem drban, nejsem módní člověk v tom pravém slova smyslu. Takže šaty na mě nikdo nenarve, ani když opravdu moc chce. A neberte to, prosím vás, osobně.
To jste ani v dětství neměla období, kdy byste si jako většina holčiček hrála na princeznu?
U nás v rodině se žilo sportem, takže princezny šly trochu mimo mě. Od čtyř let jsem hrála tenis a všechny možné míčové sporty a musím říct, že mě to hodně bavilo.
Chcete říct, že snad byla doba, kdy jste se víc než muzice chtěla věnovat sportu?
Upřímně řečeno, dřív jsem takové období měla. Ale pak jsem začala zpívat s kapelou a sport postupně upadal. Najednou jsem si chtě nechtě musela přiznat, že tenis je fajn rekreační záležitost, ale zpěv je něco, bez čeho nemůžu a ani nechci být.
Pamatujete si na den, kdy jste dostala svoji první kytaru?
Tak na tohle si pamatuju úplně přesně. Bylo mi nějakých šest sedm let. Dostala jsem takovou šíleně oprýskanou kytaru, na kterou se nedalo ani pořádně hrát. Mám pocit, že to tenkrát byla kytara ještě po mamče. Byla neuvěřitelná, ještě dneska ji máme doma. Je to prostě kus.
Snila jste už tehdy o tom, že budete slavná muzikantka?
Takhle brzo ještě ne. K té kytaře jsem přilnula postupně, bavilo mě na ni hrát, zkoumat nové akordy. Ale jinak byl dlouho prvořadý sport. Tímhle směrem se mi oči začaly otvírat až někdy kolem devíti let, když jsem začala chodit na kurz kytary a zpívat ve sboru. Strašně mě to chytlo. Měla jsem tehdy příležitost vystupovat na různých koncertech. Když mi lidi zatleskali, nebo mě dokonce vytleskali, abych na pódium přišla znovu, zažívala jsem pocit, kterého jsem se už nikdy nechtěla vzdát. I kdyby to mělo být jen na těch malých koncertech.
Oficiálně jste zpěvačkou roku. Dal vám někdo z hudební branže cítit, že jste rychlokvašený vetřelec?
Bylo to cítit hlavně na začátku, protože nikdo nevěděl, co se z nás vyklube, co jsme my ze SuperStar zač, a proč těm zavedeným hudebníkům bereme kousky dortu, na kterém oni mlsají. Ten přístup ale naprosto chápu, je to jako když někomu lezete do zelí. I když časem to opadlo, alespoň já už to nevnímám. Mám dost své práce, dost věcí, na které se potřebuju soustředit.
A když se podobné výtky proti vaší osobě objevovaly, mrzelo vás to hodně? Jak jste se s tím vyrovnávala?
Nikdo mi nic neřekl přímo do očí. Kdyby mi někdo řekl, že se mu nelíbí to, co dělám, že to neuznává, tak fajn, jsem schopná to pobrat, protože každý má na věci jiný náhled. Když ale někdo za mými zády říká věci, které nemají nic společného s pravdou, je jasné, že ten člověk je slaboch a nedokázal se s mým úspěchem vyrovnat. Stačí si jen tohle uvědomit.
Máte nějaké heslo, zásadu či přísloví, které vám pomáhá takové těžké období překonat?
Na tohle asi přesně pasuje ,Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá‘. Lidé, kteří o mně neříkají pravdu, se dostávají níž a níž už tím, že to nahlas vyslovují. Co říct na to, že se mi někdo snaží ublížit jen proto, aby měl víc sám pro sebe?
Je něco, po čem se vám stýská z dob, kdy vás neznala celá republika? Jak jsem viděla, pomalu ani nemůžete vyjít na ulici bez toho, aby vás žádali o podpis.
Spousta věcí. Třeba procházky. Teď se můžu procházet jen v zahraničí. Někdy bych se tam na pár měsíců nejraději odstěhovala a pak se zase vrátila.
Svoboda mi chybí, ale na druhou stranu to, že mohu žít hudbou, a zároveň se jí živit, obnáší jiné plusy, které z toho mám. Ta plusová hromada je větší než ta minusová, takže mi to nevadí až tolik.
Změnila vás sláva?
Celý tenhle proces mi jen ukázal, kdo jsem, odpověděl mi na tuhle otázku. Člověk se plácá, hledá se a mně to všechno, co se kolem mě děje, ukázalo cestu, jak se opravdu najít.
To je ale velká výhra. Mě třeba v devatenácti vůbec nebylo jasné, kdo jsem.
Se mnou to šlo nějak samo. Byla jsem hrozně nesebevědomé dítě a pořád někde v sobě něco takového mám. Ale to, co se za poslední rok stalo, mě hodilo strašně nahoru. Ne že bych chodila s nosem až k nebi, je to jen o tom, že si věřím. Věřím tomu, co dělám, jsem pevná. Jsem prostě šťastný člověk.
Ale určitě musí být něco, na co jste si ve světě hudebního byznysu dodnes nezvykla. Nebo snad ne?
Moc dobře jsem nenesla právě různá vyhlášení nejlepších zpěvaček a podobné hudební ankety. Mám pocit, že nelze, jak se říká, srovnávat zelenou s modrou a rozhodovat o tom, která barva je hezčí. Každý má něco svého a na tom staví. Všechny letošní ankety a soutěže pro mě byly celkem trauma. Neměla jsem pocit, že bych byla až tak dobrá, abych mohla všechny ty ceny získat. Dělalo mi to celkem problémy. Nevěděla jsem ani, jak mám lidem vysvětlit, co si o tom myslím, aby to nevzali špatně. Aby se neurazili, že mi poslali hlas, protože toho si samozřejmě strašně vážím. Nebylo to příjemné, i když se to špatně vysvětluje.
Jak zvládáte školní povinnosti? Jde všechno sladit a netrpět výčitkami svědomí, že něco zanedbáváte?
Na začátku září jsem konečně dokončila třetí ročník. Vymezila jsem si na to jeden týden a říkala si, že to pololetí prostě doženu. Což se mi naštěstí také povedlo. Teď mě čeká maturita, mám celkem dost učení. Snažili jsme se s bráchou škole přizpůsobit všechno, co děláme. Máme za sebou turné, festivaly, spoustu koncertů. Ještě mě čekají koncerty na Slovensku, ale pak už na začátku příštího roku budu mít volněji a budu se soustřeďovat hlavně na školu. Určitě to jde zkombinovat, ale není to zrovna příjemné. Když vím, že mě čeká poslední rok školy, jsem pro to ochotná udělat všechno. Netrápím se tím, že něco zanedbávám. Všichni moc dobře vědí, že chci školu dokončit. Doufám, že to pochopí také lidi, co mě poslouchají, a počkají na to, až se zase zvednu a řeknu: Tak, a tady máte nové album. Já sama se na to samozřejmě taky moc těším a chci, aby to bylo co nejdřív, ale nejde mít všechno najednou.
Zmínila jste bratra, který vám dělá manažera. Zdá se, že rodina je pro vás důležitá. Abyste někomu důvěřovala, potřebujete zřejmě čas, že?
Věřit někomu v tomhle byznysu je dost těžké. Jsem strašně ráda, že manažera mi dělá zrovna brácha. Není nad to, mít kolem sebe rodinu. Moje pomyslná rodina čítá i lidi, které potkávám, kteří něco umějí a se kterými se nám hezky spolupracuje. Ať už je to střihač klipů, vizážistka, kdokoli podobný z oboru, je to vlastně moje rodina. Vracím se k nim, oni vědí, kam to celé chci směřovat, a netlačí mě do ničeho, co nechci.
Bylo hodně těch, kteří vás naopak chtěli využít a svézt se na vašem úspěchu?
Takových bylo strašně moc. Ty lidi někdy zapomenou na takovou tu osobní zónu člověka a rvou se mi až někam do nitra, což nikdy není příjemné. Ale samozřejmě člověka také posílí, když něco podobného překoná. Myslím si, že už jsem za tím. Naučila jsem se totiž říkat ne. Když jsem vyhrála tu soutěž, chodila mi spousta nabídek, jestli se nechci stát tváří toho a toho, od papírových kapesníků až po různá auta. Chtěla jsem tehdy hlavně dodělat desku, vyšlapat si cestu na festivaly, a ne se hned po vítězství po hlavě vrhnout do reklamy. Nestálo mi to za to. Nechtěla jsem to udělat ani kvůli všem lidem, kteří si někoho zvolili, a ten člověk by teď na ně měl koukat z každého billboardu. Chtěla jsem se trošku stáhnout, aby si lidé ode mě odpočinuli, aby mě neměli pořád na očích, abych se jim nezprotivila. Tehdy jsem zjistila, že dokážu říct ne a že mě jen tak někdo neudolá.
Máte vůbec nějaký volný čas na sebe, na koníčky?
Na koníčky moc času nemám, dokonce jsem si říkala, že si ho musím udělat, odhodlat se a začít zase pravidelně sportovat. Tenis, plavání. I když zrovna nevím, jak bych teď mohla vůbec někde v Čechách zajít do bazénu.
Jak vůbec nesli slávu, která přišla takřka ze dne na den, vaši nejbližší kamarádi?
Svoji kamarádskou partu kolem sebe pořád mám, jsou to senzační, hodně tolerantní lidi. I když se teď vidíme jednou za dva měsíce, voláme si pořád. Když je někomu špatně, může se přijít vypovídat, na tom se nic nezměnilo. Neříkám, že těch kamarádů mám kolem sebe hodně. Je jich málo, ale bohatě to stačí.
Změnil se nějak přístup kluků?
Pravidelně mi domů chodí různé návrhy, třeba jak postavit společně dům, mít psa a podobně. To je legrační, na tom se člověk docela pobaví. Je to ale příjemné. Když má někdo zájem, tak je to fajn. Horší by bylo, kdyby ho neměli.
Oni ho snad předtím neměli?
Předtím jsem nedostávala návrhy k sňatku, ale taky to bylo zábavné. Na svoje mládí si nestěžuji. Bylo to hrozně fajn, užila jsem si ty věci, které si každý mladý člověk užívá, a hezky se na to vzpomíná. Teď mluvím jako šedesátiletá babička, ale pravda je, že na něco takového teď už skoro vůbec nemám čas.
