Jordánská Jackie O.

Mluví se o ní jako o Jacqueline Onassis Středního východu, často také bývá přirovnávána k princezně Dianě. Šestatřicetiletá Rania Al-Abdullah je stejně krásná, vzdělaná a sebevědomá. Navíc využívá svůj vliv k pomoci ostatním. Staví tak na hlavu zažitá klišé o arabských ženách jako figurkách v rukou manželů. Místo podřízenosti zasahuje do politiky svého muže, reprezentuje jej na zahraničních cestách, neostýchá se mluvit před hlavami jiných států ani v aulách univerzit. Svým vystupováním se snaží sbližovat evropský a arabský svět.

Možná je to proto, že sama nebyla vychována jako princezna a její osud připomíná ten, na jaký jsou v arabském světě zvyklé miliony lidí: pochází ze středních vrstev (otec je palestinský lékař), rodina zažila řadu stěhování. Sama Rania se narodila již v Kuvajtu, odkud po vypuknutí války v roce 1990 odešla s rodiči do Jordánska.

Prince Abdullaha, syna krále Husajna, tady potkala vlastně náhodou: v roce 1993, kdy už jako vystudovaná ekonomka pracovala u firmy Apple Computer, se seznámili na večírku. Jordánská rodina, do níž se o pár měsíců později přivdala, přitom platí v arabském světě za bezpříkladně liberální, moderní a prozápadně orientovanou. A nová princezna tento dojem ještě umocnila. Hlasitě se ozývá proti takzvaným vraždám ze cti (kdy je žena zabita, má-li rodina pocit, že ji zneuctila), její nadace podporuje ženy v zakládání firem, otevřela první útulky pro týrané děti…

Na žádné ze zveřejněných fotografií není Rania, matka čtyř dětí, oblečena jako muslimka, a díky svému stylu je považována za módní ikonu. Tak ji vidí například návrhář Giorgio Armani, podle nějž má tělo modelky, a přitom se umí nosit jako královna, kterou doopravdy je.

Když jste ještě byla neznámá dívka, napadlo vás, že by váš život mohl vypadat takhle?
Vyrostla jsem v obyčejné rodině, vedla běžný život, měla svou školu, koníčky – třeba mě bavilo chodit do kina, cvičit, vyrážet s kamarády do restaurací. Rodiče mně, mé sestře i bratrovi vštěpovali, jak je práce důležitá. Po dokončení školy se ze mě stala opravdová ,byznyswoman‘. Proto mi trvalo, než jsem si na svůj nový život princezny a posléze královny zvykla. Ale pořád se snažím dělat věci, které mě baví.

Nenosíte závoj. Vyjadřujete tak svůj názor na postavení žen?
V islámu ve skutečnosti neexistuje žádný nátlak. Nenosit závoj je tak mým soukromým rozhodnutím. Podle mě ale to, jestli ho máte, neodráží vaše postavení. Řada lidí ho sice vnímá jako symbol útlaku žen, tak to však podle mě není. Já raději posuzuji ženy podle toho, co mají v hlavě, než toho, co mají na ní. Navíc v arabském světě se často setkáte se těmi, které mají šátek, ale jsou otevřené, aktivní, zatímco jiné sice chodí bez něj, ale jsou konzervativní.

Přesto, jste královnou muslimské země – nebyla jste za to kritizována?
Vůbec ne. Samozřejmě se najdou lidé, kteří by byli radši, kdybych nosila závoj, stejně jako ti, kdo jsou velmi rádi, že ho nemám. Každý má svůj názor, ale nakonec stejně záleží na mém rozhodnutí. Docela legrační je, že se mě na tohle ptají daleko víc na Západě než v arabském světě…

Jste vnímána jako módní symbol. Máte nějaká striktní pravidla, jak si smíte vybírat oblečení? Nebyla jste někdy konzervativci kritizována, že některé vaše šaty příliš mnoho odhalují?
Když jste veřejnosti na očích, dostane se vám řady pochval i opaku. Takže někteří lidé mě mohou kritizovat, že mé šaty nejsou tak konzervativní, jak by podle jejich názoru měly být. Jiní mě třeba pomluví, protože se jim nelíbí můj vkus. Dalším se nebude zdát třeba nějaký konkrétní účes… S takovými názory se setkáte. Ale myslím si, že pro mě, stejně jako pro jakoukoli jinou ženu, jsou šaty takovým vyjádřením sebe samé, toho, jak se cítíte. Zjistila jsem, že když překročíte třicítku, začnete se ve své kůži cítit příjemněji. Uvědomíte si, co vám sluší, a daleko méně se řídíte podle módních trendů. V mém případě do toho vstupuje ještě jedna okolnost: když se rozhoduji, co si na sebe vezmu, vím, že se neoblékám pouze sama za sebe – zvlášť když jsem v zahraničí –, že reprezentuji svou zemi. A na mezinárodní fórum samozřejmě zvolím něco jiného než na návštěvu beduínské vesnice.

Silně se angažujete v boji za ženskou emancipaci, podporujete vzdělávání dívek. Žijete ovšem ve společnosti, v níž rozhodují převážně muži…
Myslím, že naše společnost je velmi vnímavá, byť zde samozřejmě budou určité konzervativní prvky. Většina lidí však začíná otázku postavení žen přijímat za vlastní. Možná i proto, že tahle věc je něčím, co mění samotní lidé, co není pouze záležitostí politiky. Jde o změnu kulturních norem, sociálních návyků a vnímání. Nějakou dobu to sice potrvá, ovšem hlavní je to, že k ní dochází. Možná i proto, že ženy začaly pracovat, jsou produktivní, a rodiny začínají oceňovat jejich roli. Navzdory jistým zobecňujícím pohledům na Jordánsko jsou zdejší ženy stejně vzdělané jako muži, některé z nich dokonce lépe. Ženy se mohou svobodně rozhodnout, zda půjdou pracovat, vstoupí do politiky… Máme ženy v armádě, ženy předsedající soudu, ženy na postech ředitelek firem v soukromém sektoru, doktorky, sestry… Ženy tu mají svobodu. Jedinou věcí, která je zadržuje, jsou kulturní normy.

Jaké?
Například podle zvyklostí by u nás žena měla být ochraňována. Ovšem to ve výsledku znamená jistou závislost. Musíme dál podporovat dívky, aby byly odvážnější.

Hodně se angažujete v boji proti takzvaným vraždám ze cti, k nimž v Jordánsku stále dochází.
Bohužel ano, asi ke dvaceti ročně. I jedna jediná je moc. Přitom islám takovéto zločiny neakceptuje. Myslím si, že tento problém je mnohem širší, souvisí s pojetím rodiny… V takových zločinech ale není žádná čest.

Jak s nimi jde bojovat?
Hlavně vzděláváním a zákony, byť nejde jen o ně. Také musím dodat, že s násilím se setkávají ženy po celém světě – u nás to jsou vraždy pro čest, jinde ,zločiny z vášně‘.

Kdybyste nebyla královnou, mohla byste tak otevřeně a svobodně bojovat za práva žen?
Je mnoho Jordánek, které jsou daleko neústupnější a razantnější. Některé si naopak myslí, že jsem příliš jemná. U nás máme hodně feministek. Lidé v zahraničí mají často tendenci věřit, že ženy u nás jsou všechny utlačované, ovšem mnoho z nich je velmi nezávislých.

Vy sama jste ve svých projevech velmi energická…
Díky tomu, že se pohybuji tak často po světě a poznávám tolik různých lidí, vidím, v jaké situaci se svět nachází. Mám pocit, že jsme všichni stejní, a díky tomu dokážu komunikovat s lidmi kdekoli ve světě. Protože když na to přijde, pokouším se dívat nad rámec odlišností. Dívám-li se na někoho, vím, že sice nemusí vypadat jako já, nemusí vést svůj život jako já, nemusí se modlit tak jako já, ale nakonec jsme všichni stejní, máme strach ze stejných věcí, stejné obavy, děláme si starosti o naše děti, rodinu, o zdraví. Všichni chceme žít slušný život, chceme, aby byla respektována naše práva. Snažím se dělat všechno pro to, abych lidi sbližovala.

A občas ovlivňujete Jeho Výsost, přestože podle vaší ústavy nemá královna žádná práva…
Jako v každém manželství sedíme nad večeří a bavíme se o tom, jaký jsme měli den. On mi říká, co dělal, já mu občas ukážu řeč, kterou jsem napsala, a on mi buď řekne, že zní dobře, nebo ne. Vždycky říkáme, že jsme svými největšími příznivci a zároveň největšími kritiky. A to je podle mě znakem dobrého partnerství.

Většina lidí si představuje, že královské děti jsou obklopeny armádou chův a učitelů. Zdá se ale, že vy se svým čtyřem dětem velmi věnujete. Jak si na ně při tom všem dokážete udělat čas?
V žádném případě kolem sebe nemám armádu chův. Mám jednu, která mi pomáhá, a potom domácího učitele, protože nechci trávit čas s dětmi tím, že budu dělat domácí úkoly. Děti jsou pro mě ohromně důležité, stejně jako pocit, že k sobě chováme důvěru, že vědí, že ke mně mohou přijít, když mají problémy. Máme k sobě silné pouto a já ho nechci ztratit… Chci, aby naše rodina zůstala tak trochu ,svatyní‘, prostředím, které zůstane co nejnormálnější, jak to jen půjde.