Jak jsem sbalil Karla

ELLE: Známý citát říká: „Za vším hledej ženu.“ Vás k vašemu debutu ve Snowboarďácích také dokopala žena, že?

Jiří Mádl: Mamka před lety viděla v televizi výzvu, že do nového televizního filmu hledají kluky mezi patnácti až dvaceti roky, kteří umějí zimní sporty… Přihlásil jsem se a vyrazil do Prahy na casting.

ELLE: Jak probíhal?

J. M.: Režisér Karel Janák hrál hrozně nedostupnou holku, kterou mělo všech sedm set účastníků konkurzu za úkol sbalit.

ELLE: Jakou taktiku jste zvolil vy?

J. M.: Vzpomínám si na to jen útržkovitě… Matně si pamatuju, že jsem nejprve mluvil o hvězdách. S těmi mě Karel okamžitě vyfuckoval, protože dnešní holky hvězdy prý přece vůbec nezajímají. Pak jsem do toho připletl Leonarda DiCapria a film Pláž a korunoval to větou, že Karel je holka, která stojí za víc… Tvrdil, že jsem byl jediný, kdo by ho býval sbalil.

ELLE: Po sbalení Karla už jste měl našlápnuto ke slávě. Byla to vaše touha, být slavný?

J. M.: Měl jsem to v plánu už od dětství. Původně jsem chtěl být slavným zpěvákem, pak hercem a od devíti let slavným hokejistou. V osmnácti jsem pochopil, že sláva není žádná prča, a s tím moje touha být slavným skončila.

ELLE: Kdy jste si poprvé připadal slavný?

J. M.: Ještě před premiérou Snowboarďáků. Přece jenom žijeme v době pirátských kopií… a když jsem šel asi dva dny před ofi­ciální premiérou filmu po Václaváku, lidé už mě poznávali.

ELLE: Byla pro vás sláva opojná? Dostavil se pocit satisfakce?

J. M.: Bylo to fajn, hlavně když na neznámého kluka z Českých Budějovic začaly pořvávat holky. Postupem času to začalo být otravné – když se ráno probudíte a máte tři beďary na nose, nechcete, aby vás někdo pozoroval. Jediným pocitem satisfakce pro mě bylo, že jsem to dokázal i přesto, že mi paní učitelka, jež vedla školní divadýlko, říkávala, že jsem nejdřevěnější ze všech herců.

ELLE: Diváci vás nyní mohou vidět v Gymplu, vašem šestém filmu. Kam se posunula úroveň vašeho herectví?

J. M.: Konečně jsem si zkusil i vážnější roli. Dramatické scény se mi hrajou mnohem lehčeji. Myslím, že Michal je tou rolí, za kterou se získávají ceny, ale nechápu proč… Je to vlastně hrozně lehký hrát. (smích)

ELLE: Lehkost je vám asi vlastní, ne? Lehce probíhá i láska s vaší bývalou spolužačkou Ivetou, ne?

J. M.: Letos na Silvestra spolu budeme čtyři roky. Dobře se nám to počítá. Začalo to tehdy pod petardama, byla to romantika.

ELLE: Posílali jste si na gymplu milostná psaníčka?

J. M.: Místo školy jsem spíš točil. A žijeme v éře esemesek…

ELLE: Jak to, že vám to spolu tak dlouho funguje? V tomhle věku lidé spíš tápou a teprve svůj ideální protějšek definují.

J. M.: Jsme prostě oba dobrý… (smích) Víme, jak spolu vycházet, přežili jsme tu prvotní slávu a šílenství okolo mě a Vojty Kotka.

ELLE: Bydlíte spolu?

J. M.: Není potřeba. Vztah je jako žralok, musí se pořád pohybovat dopředu… Tak proč dopředu zbytečně spěchat? Nechci jednoho dne zjistit, že musím couvnout. Iveta studuje v Praze právnickou fakultu, takže ji mám blízko sebe.

ELLE: Co je na ní nejlepší?

J. M.: Má vkus… (smích) Je hodně nad věcí, z ničeho se nepo… Je chytrá a vtipná. Nás chlapy hrozně přitahujou ženské, které se rády smějí a umějí rozesmát i nás.

ELLE: Mnohem častěji než Iveta je ale s vámi na fotkách ve společenských časopisech vaše maminka. Jaký máte vztah?

J. M.: Máma je skvělá. Vždycky se mně a mým bráchům věnovala. Její výchova byla hodně liberální – když jsem jí zavolal, že v noci nepřijdu domů, anebo přinesl podmínečné vyloučení ze školy, vždycky jen říkala: „Dělej si, co chceš, ale hlavně nebuď blbej!“

ELLE: Za co si jí vážíte?

J. M.: Je velká bojovnice, je hodně zarputilá, prostě nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. Taky má velký cit pro spravedlnost, ctí zásady typu ,Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj‘ atd. A hlavně hodně dobře vypadá a vaří. V kombinaci s její verbální zdatností a inteligencí je to kombo, které všechny odrovná. Proto ji nechávám vyřizovat záležitosti, jako jsou smlouvy.

ELLE: Dočetla jsem se, že se zajímáte o astrologii. Jste narozen ve znamení Vah. Co to znamená?

J. M.: Léta jsem si myslel, že jsem Váha, pak mi kamarádka řekla, že jsem prý na přechodu Váhy a Štíra… Budu spíš ten Štír, ten na mě sedí víc. Jsem hodně mstivej, neumím odpouštět, a bojovnej… Štír moc dobrých vlastností nemá.

ELLE: Co bývá důvodem ke mstě?

J. M.: Třeba když se podvedou kamarádi… to bych vraždil. Nebo kdyby mi někdo šel do holky. Několikrát se to stalo, ale naštěstí se to nepovedlo. Už ale samotný fakt, že to někdo, kdo si říká můj kamarád, chtěl udělat, je pro mě zásadní. Jakmile se ovšem najde příležitost k pomstě, konám… Miluju to. Jsem mstivý jako Monte Christo. S kamarádem, hercem Martinem Písaříkem, vedeme tzv. systém pokrytí – což znamená, že současné i bývalé holky jsou pro nás zakázané. Tomu říkám optimální model.

ELLE: Kromě astrologie jste nakoukl i pod pokličku grafologie. Co o vás vaše písmo říká?

J. M.: Odjakživa píšu jen hůlkovým písmem. Když jsme ve škole psali diktáty, nahoře jsem vždy napsal vysvětlivku A = velké psací A atp. Tak jsem odchodil celý gympl. Dodneška s tím mám problém. Rychle se umím jen podepsat.

ELLE: A co na to říká vaše maminka, vystudovaná grafoložka?

J. M.: Tvrdí, že jsem nerozebratelnej. Možná se bráním tomu, aby o mně lidé věděli něco bližšího. Jsem extrovert, který se najednou zasekne a blíž k tělu nikoho nepustí.