Vyměnit Litvínov za Paříž, to asi nebylo pro čtrnáctiletou holku lehké, ne?
Když se v tom věku zbavíte rodičovského dohledu, je to zpočátku zábavné. Ale brzy se vám začne stýskat a vy si uvědomíte, že se o sebe musíte starat sama. A to není lehké. V ruce mapu Paříže, chodíte od castingu ke castingu a docházejí vám peníze. Se špatnou angličtinou nevystačíte, se špatnou francouzštinou už vůbec ne. Francouzi se tváří, že vám nerozumějí, dokud máte akcent.
Kdy se to zlomilo a začali vás brát?
Díky dědečkovi jsem francouzsky trochu uměla, ale až v Paříži jsem se rozmluvila. Dva tři měsíce to ovšem bylo příšerné.
Kde se vzal váš francouzsky mluvící dědeček?
Děda se ve Francii narodil. Když jsem byla malá, často mi o ní vyprávěl. Milovala jsem to, kvůli němu jsem Paříž tolik chtěla poznat.
Kvůli kariéře modelky jste nedokončila školu. Nevadí vám to dnes trochu?
Americké gymnázium v Paříži jsem sice nedodělala, ale netrápím se tím. Pro mě je důležitá muzika a vzdělání si doplňuji neustále. Teď třeba chodím na hodiny zpěvu
k panu Klezlovi. Přestože má ze SuperStar pověst zlého ,kata‘, je to úžasný člověk.
Kde je vám dnes lépe – na molu, nebo na pódiu?
Když fotím reklamu, klient nepotřebuje mít na place Ivu, ale tu černovlásku, co si pro kampaň vybral. Ale na pódiu jsem to pouze a jen já. Posluchačům sděluju své pocity, názory i ty nejniternější zážitky. Mají mě nahou a na talíři. Modelingem si vydělávám na to, abych se mohla věnovat hudbě. Doufám, že to časem už nebude potřeba.
Takže se s modelingem chcete už brzy rozloučit?
Nikdy jsem si jako dítě nepředstavovala, že chci být modelka, zato jsem vždycky věděla, že chci zpívat. A zpívala jsem i ve Francii, když se kariéra modelky mohla zdát být na prvním místě. Založila jsem kapelu TurnOver, o tři roky později jsem podepsala smlouvu s Virgin a za rok nám vyšel první singl ,Ou tu veux‘.
Zní to až neuvěřitelně. Co člověk musí umět, koho potkat, aby uspěl na francouzské hudební scéně?
Jeden známý mi doporučil producenty Michela Eliho a Tierryho Saida, těm jsem donesla nahrávku s převzatými písničkami, které jsem nazpívala. Zanedlouho jsme natočili společně písničku a rozeslali ji nahrávacím společnostem, ozvaly se Virgin, Universal a Sony. Mohla jsem si vybrat… Ano, to byla neuvěřitelná pohádka. Rozhodla jsem se pro Virgin.
A jak se začínající zpěvačka dostala do slavné Olympie?
Zpívala jsem tam nejprve duet s Jeanem-Louisem Aubertem, podruhé jsme byli předskokany francouzské hvězdy Raphaela. Když si to teď uvědomím, měla jsem v Olympii trému, protože tu mám pokaždé, ale koncert jsem si ještě neuměla užít. Vlastně mi všechno došlo, když jsem odcházela. Za zády Olympii, na zádech batoh a já si říkala: Hm, tak Olympia…
Dnes si už koncerty dovedete užívat?
Užívám si a raduju se. Jsem šťastná, dělám si, co chci. Hraju v klubech, obří stadiony se k mé hudbě moc nehodí. Teď končíme s Annou K. turné po Čechách a Moravě. Na samostatné turné si troufnu na podzim, kdy vyjde druhá deska.
U nás se teď hodně hraje písnička La Muerte. Vážné téma jste v ní pojala po brazilsku a zvesela. Proč to?
Psala jsem ji před pár lety, když jsem se hrozně bála smrti. Bála jsem se v letadle, v metru, ve výtahu. Nakonec jsem mezi Paříží a Prahou pendlovala v autobuse. Tehdy mi producent přinesl písničku o smrti, věděl, že mám problémy. Vznikla taneční, optimistická písnička, která mne osvobodila. Byla účinnější než psychoanalýza.
Stále na cestách, po hotelích… V tom jsou si ty vaše dva světy podobné.
Ještě něco mají společného. Nepříjemného. Je to skupina lidí, kteří se nazývají smetánkou, na všech večírcích se na vás vrhají a jsou ohromně ,friendly‘. Těm ,velkým hvězdám‘ nerozumím. Jejich chování je nepravdivé.
To k tomu světu patří, ne? Vy také chodíte na večírky, často se o vás píše…
Toužím dělat to, co mě baví. Hudbu. Jsem ráda, když noviny píšou o koncertě, o desce. Ale nechápu, proč si všímají toho, jaké nosím ponožky a s kým je nosím… Chápete, co tím myslím?
Jako zpěvačka máte před sebou delší kariéru než na molu.
Já doufám! Modelkou můžu být ještě pár let, ale potřeba něco sdělit ve mně je napořád. I kdybych měla zpívat doma dětem.
A co bude pak s vašimi ambicemi, s kariérou?
Chci mít děti. Nejtěžší tedy asi budou první dva tři roky, než najdu způsob, jak skloubit rodinu a muziku. Teď se s partnerem snažíme našetřit peníze, abychom s dětmi mohli být co nejdéle. A až povyrostou, budou s námi jezdit přece i na koncerty.
A jaká bude Iva Frühlingová ve čtyřiceti, v padesáti?
Doufám, že šťastná jako dnes. A že si bude taky tak užívat.
Když se v tom věku zbavíte rodičovského dohledu, je to zpočátku zábavné. Ale brzy se vám začne stýskat a vy si uvědomíte, že se o sebe musíte starat sama. A to není lehké. V ruce mapu Paříže, chodíte od castingu ke castingu a docházejí vám peníze. Se špatnou angličtinou nevystačíte, se špatnou francouzštinou už vůbec ne. Francouzi se tváří, že vám nerozumějí, dokud máte akcent.
Kdy se to zlomilo a začali vás brát?
Díky dědečkovi jsem francouzsky trochu uměla, ale až v Paříži jsem se rozmluvila. Dva tři měsíce to ovšem bylo příšerné.
Kde se vzal váš francouzsky mluvící dědeček?
Děda se ve Francii narodil. Když jsem byla malá, často mi o ní vyprávěl. Milovala jsem to, kvůli němu jsem Paříž tolik chtěla poznat.
Kvůli kariéře modelky jste nedokončila školu. Nevadí vám to dnes trochu?
Americké gymnázium v Paříži jsem sice nedodělala, ale netrápím se tím. Pro mě je důležitá muzika a vzdělání si doplňuji neustále. Teď třeba chodím na hodiny zpěvu
k panu Klezlovi. Přestože má ze SuperStar pověst zlého ,kata‘, je to úžasný člověk.
Kde je vám dnes lépe – na molu, nebo na pódiu?
Když fotím reklamu, klient nepotřebuje mít na place Ivu, ale tu černovlásku, co si pro kampaň vybral. Ale na pódiu jsem to pouze a jen já. Posluchačům sděluju své pocity, názory i ty nejniternější zážitky. Mají mě nahou a na talíři. Modelingem si vydělávám na to, abych se mohla věnovat hudbě. Doufám, že to časem už nebude potřeba.
Takže se s modelingem chcete už brzy rozloučit?
Nikdy jsem si jako dítě nepředstavovala, že chci být modelka, zato jsem vždycky věděla, že chci zpívat. A zpívala jsem i ve Francii, když se kariéra modelky mohla zdát být na prvním místě. Založila jsem kapelu TurnOver, o tři roky později jsem podepsala smlouvu s Virgin a za rok nám vyšel první singl ,Ou tu veux‘.
Zní to až neuvěřitelně. Co člověk musí umět, koho potkat, aby uspěl na francouzské hudební scéně?
Jeden známý mi doporučil producenty Michela Eliho a Tierryho Saida, těm jsem donesla nahrávku s převzatými písničkami, které jsem nazpívala. Zanedlouho jsme natočili společně písničku a rozeslali ji nahrávacím společnostem, ozvaly se Virgin, Universal a Sony. Mohla jsem si vybrat… Ano, to byla neuvěřitelná pohádka. Rozhodla jsem se pro Virgin.
A jak se začínající zpěvačka dostala do slavné Olympie?
Zpívala jsem tam nejprve duet s Jeanem-Louisem Aubertem, podruhé jsme byli předskokany francouzské hvězdy Raphaela. Když si to teď uvědomím, měla jsem v Olympii trému, protože tu mám pokaždé, ale koncert jsem si ještě neuměla užít. Vlastně mi všechno došlo, když jsem odcházela. Za zády Olympii, na zádech batoh a já si říkala: Hm, tak Olympia…
Dnes si už koncerty dovedete užívat?
Užívám si a raduju se. Jsem šťastná, dělám si, co chci. Hraju v klubech, obří stadiony se k mé hudbě moc nehodí. Teď končíme s Annou K. turné po Čechách a Moravě. Na samostatné turné si troufnu na podzim, kdy vyjde druhá deska.
U nás se teď hodně hraje písnička La Muerte. Vážné téma jste v ní pojala po brazilsku a zvesela. Proč to?
Psala jsem ji před pár lety, když jsem se hrozně bála smrti. Bála jsem se v letadle, v metru, ve výtahu. Nakonec jsem mezi Paříží a Prahou pendlovala v autobuse. Tehdy mi producent přinesl písničku o smrti, věděl, že mám problémy. Vznikla taneční, optimistická písnička, která mne osvobodila. Byla účinnější než psychoanalýza.
Stále na cestách, po hotelích… V tom jsou si ty vaše dva světy podobné.
Ještě něco mají společného. Nepříjemného. Je to skupina lidí, kteří se nazývají smetánkou, na všech večírcích se na vás vrhají a jsou ohromně ,friendly‘. Těm ,velkým hvězdám‘ nerozumím. Jejich chování je nepravdivé.
To k tomu světu patří, ne? Vy také chodíte na večírky, často se o vás píše…
Toužím dělat to, co mě baví. Hudbu. Jsem ráda, když noviny píšou o koncertě, o desce. Ale nechápu, proč si všímají toho, jaké nosím ponožky a s kým je nosím… Chápete, co tím myslím?
Jako zpěvačka máte před sebou delší kariéru než na molu.
Já doufám! Modelkou můžu být ještě pár let, ale potřeba něco sdělit ve mně je napořád. I kdybych měla zpívat doma dětem.
A co bude pak s vašimi ambicemi, s kariérou?
Chci mít děti. Nejtěžší tedy asi budou první dva tři roky, než najdu způsob, jak skloubit rodinu a muziku. Teď se s partnerem snažíme našetřit peníze, abychom s dětmi mohli být co nejdéle. A až povyrostou, budou s námi jezdit přece i na koncerty.
A jaká bude Iva Frühlingová ve čtyřiceti, v padesáti?
Doufám, že šťastná jako dnes. A že si bude taky tak užívat.
