Kolik teď spolu trávíte času?
Ivana Chýlková: Teď během zkoušení minimálně čtyři hodiny denně. Plus k tomu připočtěte dalších pár hodin, když spolu hrajeme představení.
Eva Holubová: Jsem s ní víc, než se svojí vlastní rodinou.
Nevyčítají vám to doma?
Ivana Chýlková: Už jsou na to zvyklí, ne?
Eva Holubová: Ano, někdy to ani nekomentují, někdy se ptají: „Ty nebudeš doma?“ Nijak zvlášť nejásají, ale podobně to asi mají lékařky nebo kterékoli jiné ženy, jimž nekončí pracovní doba ve čtyři hodiny odpoledne.
Jaká je Ivana Chýlková herecká partnerka?
Eva Holubová: Úžasná. Právě proto, že je partnerka a neprosazuje se, nepodléhá exhibici. Jediná věc mi dělá občas potíže.
Smím vědět, jaká?
Eva Holubová: Velmi přísně dbá na to, aby se dodržovalo vše, co se nazkoušelo. Jak formálně, tak obsahově. Samozřejmě si teď dělám legraci. Mám to naopak na Ivance ráda, a když mě a našeho společného kolegu Jana Krause sprdne, jsem šťastná a cítím se jaksi bezpečně. Říkáme jí ‚svazačka‘ a máme z ní respekt.
Ivana Chýlková: Když se začnou chichotat a smát a z představení se stane zábava pouze pro ně dva, tak mě to dráždí. My se sice bavíme, ale ty lidi, co sedí v hledišti, zaplatili nějaké peníze a netuší, čemu se smějeme. Určitou dobu je to zábavné a já se taky směju, ale když legrace přesáhne jistou mez, přichází svazačka. Pak začnu být nepříjemná.
Eva Holubová: Velmi nepříjemná. Nastoupí na jeviště, taky se začne smát, ale zároveň pláče vzteky. Tehdy je krásné ji pozorovat.
Kdybych seděla v hledišti, tak by mě taky štvalo, že nevím, o čem se na jevišti bavíte.
Eva Holubová: My se ale na jevišti nebavíme ve smyslu, že bychom si spolu povídali o něčem, co nesouvisí se hrou a jejím dějem. To jste špatně pochopila. My se někdy tzv. odbouráme, což znamená, že se smějeme a někdy ani nevíme čemu. Popadne vás to, bráníte se tomu, někdy ovšem marně, nemůžete si pomoci. Ale jenom bych chtěla upřesnit, že to zdaleka není pravidlem. To by se brzy rozkřiklo a diváci by na nás přestali chodit. Hru Jana Krause ‚Nahniličko aneb Poněkud dojatý‘ hrajeme dvanáctým rokem a je pořád vyprodáno. Musím ale přiznat, že někdy nás to popadne a čím víc se nám to zdá nepatřičné, tím víc se smějeme. Já jsem to měla odjakživa. Už na škole, když jsme drželi dvě minuty ticha za Brežněva, jsem se nemohla udržet smíchy. Zemřel čelní představitel Sovětského svazu, tedy velmoci, která ovládala i politiku v naší zemi, jakékoli znevažování pocty jeho osobě se bralo přinejmenším jako provokace či neúcta k socialistickému zřízení, k myšlenkám marxismu-leninismu, ale stejně se to nedalo zastavit. To je asi nějaká nemoc. Myslím si, že by na to mohl být slušný invalidní důchod. A pak by mi rodina nevyčítala, že chodím často do práce. Byla bych doma pořád a oni by mě pobízeli: „Běž si do nějakého kroužku zahrát!“
Komedie Klára a Bára, kterou právě zkoušíte, je prý o dvou kamarádkách, které po čtyřicítce procházejí krizí.
Prozraďte o ní něco víc.
Eva Holubová: Já bych řekla, že je o mezilidských vztazích, o lásce, o samotě, o přátelství i zradě, o životě i o smrti. Vše je na pomezí tragikomična, což mám ráda. Nerada to pojmenovávám, protože to neumím. Už teď mám pocit, že když si to někdo přečte, tak na to nepůjde. Nechci prozrazovat příběh, ale můžu říci, že je velmi napínavý a že jsem ho přečetla jedním dechem. Jsme teď ve fázi zkoušení a hledání. Je velkou výhodou, že už známe režiséra, že on zná nás, že si naprosto věříme navzájem. Zkoušení s Patrikem Hartlem a Ivanou, s ostatními herci a následné hraní mě tak naplňuje, že jsem letos bez zaváhání kývla, když jsem se dozvěděla, že budeme hrát i začátkem a koncem prázdnin v rámci Léta hereckých osobností, které pořádá Studio DVA ve Švandově divadle. Prázdniny jsou přitom čas, který si hodně úzkostně snažím držet pro rodinu.
Vnímáte čtyřicítku jako důležitý mezník ve svém životě?
Eva Holubová: Já jsem si dlouho vůbec neuvědomovala, že mi je čtyřicet. A věk vůbec jako takový jsem snad nikdy neřešila, možná v patnácti, když mě nechtěli pustit na nějaký mládeži nepřístupný film.
A později jsem asi čtyři roky pořád říkala, že je mi třicet dva. Několik let za sebou jsem totiž neslavila narozeniny, a tak mi ten věk nějak vypadl.
Ivana Chýlková: Od devatenácti si připadám stejně. Vždycky, když se mě někdo ptá, kolik mi je, přemýšlím a říkám si: Na co se ptáš? To jsou přece kancelářský údaje.
Možná je to jiné, protože jste obě měly děti po třicítce, nemyslíte?
Eva Holubová: Když se mi děti narodily, bylo mi 34. V porodnici jsem tehdy byla s holkami, kterým bylo kolem pětadvaceti. Tehdy jsem měla pocit, jako bych nějak omládla, dostala se na jejich věkovou úroveň. Ale jinak si nepřipadám ani stará, ani mladá. Nehledě na to, že mi stáří vůbec nevadí, já se na něj těším.
Ivana Chýlková: Ty si to idealizuješ.
Eva Holubová: No jestli bude blbý, tak je čas to řešit, až bude. Já se těším, že nebudu muset chodit do práce. Konečně budu mít čas na sebe, na svoje koníčky, chystám se na univerzitu třetího věku, budu si hrát s vnoučaty…
Ivana Chýlková: To já tedy musím říct, že mě moje práce tak baví, že bych ji chtěla dělat pořád. Těším se na to, že ji budu dělat, co nejdýl to půjde.
Pozorujete po těch letech hraní na sobě nějakou deformaci tímhle povoláním?
Eva Holubová: Já se obvykle moc nepozoruju. Ale asi nějaká deformace tam bude. Vzhledem k tomu, že jsem tak vytížená pracovně i doma a žiju jenom s těmi lidmi, se kterými pracuju, tak už ani nevím, jestli jsem deformovaná. Všichni jsme na tom stejně, řekla bych. Ale že bych se koukala na film a zkoumala, jak to kdo zahrál, to zas ne. Já se normálně dojmu, normálně bavím nebo se normálně u toho nudím.
Ivana Chýlková: Myslím, že ani jedna z nás dvou deformovaná není. Když skončí představení, tak rozhodně nemáme pocit, že jsme ze sebe vydaly duši. Nepotřebuji ze sebe své postavy setřásat, pro mě to na zkoušce skončí. Když je člověk unavenej, tak je unavenej po celém dni. Většina představení mě z té únavy naopak dostane.
Poprvé jste se potkaly na DAMU, kde jste herectví studovaly ve stejném ročníku. Pamatujete si na to, jaký jste měly jedna ze druhé tehdy dojem?
Ivana Chýlková: Já to vím úplně přesně. Dokonce si pamatuju i to, co měla Eva tehdy na sobě. První den na zápisu seděla za mnou. Tehdy jsem si myslela, že to je nějaká dálkařka, že studuje dramaturgii nebo co. Vypadala tak o dvacet let starší, než je teď, vůbec jsem ji neřešila. Pak přišla druhý den na imatrikulaci a vypadala neuvěřitelně. Jak Italka z nějakého filmu. Vůbec bych se tehdy nedivila, kdyby se vedle ní objevil Mastroianni. Měla černý kostýmek, ze kterého jí lezly ty její nádherný nohy. Ty ona má tady v Čechách pořád nejkrásnější. Měla boty na podpatku, červenou pusu, dlouhé vlasy stažené dozadu. No prostě vypadala úžasně. Později mi řekla, že to měla všechno půjčené od kamarádky. Seděly jsme vedle sebe, protože ona je Holubová a já Chýlková. A celou imatrikulaci jsme se bavily tím, kam nejvýš dáme na sedadle před náma nohu.
Eva Holubová: Já jsem byla v tom ročníku nejstarší. Na školu jsem se dostala až napotřetí, tak jsem se podvědomě bála vyhození. Jednu dobu, někdy kolem druhého ročníku, myslím, jsem se úplně se trhla od zbytku třídy. Pamatuju si, že jsme tehdy jeli na výlet do Lipska. Vy jste se jako partička šli někam veselit a já jsem se šla podívat do kostela, kde hrával Johann Sebastian Bach. Bylo to takové období, kdy jsem se cítila jiná než oni. Byla jsem najednou mnohem úzkostnější, dokonce jsem tehdy dokázala mít i zkoušky v předtermínu.
Proč?
Eva Holubová: Ve vzduchu viselo, že budou ze školy vyhazovat, věděla jsem, že mi to ze strany některých pedagogů hrozí. Víte, já jsem hrozně chtěla to povolání dělat a za komunismu to bylo tak, že jsem na to potřebovala papír buď z konzervatoře, nebo z DAMU. Dneska bych na tu školu možná vůbec nešla a zkusila to rovnou u divadla jako elévka.
To byste ovšem nepotkala Ivanu a nevzniklo by přátelství na celý život. Kdy jste zjistily, že vám tenhle vztah vydrží tak dlouho?
Ivana Chýlková: Nijak zvlášť jsme to neřešily. Na čas nás každou život odvál někam jinam. Ale vždycky, když jsme se potkaly, tak tam nebylo takové to: „Tak co, jak se máš?“ Bylo to, jako by se mezitím nic neudálo.
Kdy prošlo vaše přátelství největší zatěžkávací zkouškou? Bylo to tehdy, když měla Eva problémy s alkoholem?
Ivana Chýlková: Eva je člověk, který překypuje energií. Samozřejmě bylo blbý, když jsem třeba přišla na představení, a tam byla taková polovypuštěná. Ptala jsem se jí, jestli včera pila, a ona byla hrozně agresivní, tvrdila, že ne. Pro mě bylo to období utrpením, měla jsem pocit bezmoci. Nejtěžší bylo, že si dlouhou dobu nebyla schopna přiznat, že na tom alkoholu vůbec závislá je. V momentě, kdy zvládla ten svůj problém pojmenovat, šlo to samo. Její vůle a chuť se tomu problému postavit byla ohromná.
To je zajímavé, že ačkoli se spolu přátelíte tak dlouho, nikdo vám roli kamarádek dosud nenabídl, až teď ve hře Klára a Bára.
Ivana Chýlková: Od roku 1995 spolu sice hrajeme ve hře Nahniličko, ale tam spolu nemáme žádný větší dialog. To jsme si uvědomily, když jsme s Patrikem Hartlem zkoušeli Madame Melville. Jednou jsme se v té době byly podívat na představení, které napsal pro studenty DAMU. Po představení jsme mu napůl z legrace a napůl vážně řekly, ať něco, proboha, napíše pro nás dvě. A on to opravdu udělal a dal nám tu hru loni k Vánocům.
Eva Holubová: Najednou, aniž bychom to dopředu věděly, se ukázalo jako velice výhodné, že jsme nemusely to přátelství na jevišti vytvářet. Prostě tam bylo. Nemusely jsme nic hrát.
Ivana Chýlková: Vždycky říkám, že když jsou herci přátelé v soukromí a pak se sejdou na jevišti, tak divák dostane ještě něco navíc.
Klára a Bára, komedie Patrika Hartla ,o dvou manželských krizích a jednom úmyslně založeném požáru‘ s Evou Holubovou a Ivanou Chýlkovou v titulních rolích v pražském Švandově divadle.
Ivana Chýlková: Teď během zkoušení minimálně čtyři hodiny denně. Plus k tomu připočtěte dalších pár hodin, když spolu hrajeme představení.
Eva Holubová: Jsem s ní víc, než se svojí vlastní rodinou.
Nevyčítají vám to doma?
Ivana Chýlková: Už jsou na to zvyklí, ne?
Eva Holubová: Ano, někdy to ani nekomentují, někdy se ptají: „Ty nebudeš doma?“ Nijak zvlášť nejásají, ale podobně to asi mají lékařky nebo kterékoli jiné ženy, jimž nekončí pracovní doba ve čtyři hodiny odpoledne.
Jaká je Ivana Chýlková herecká partnerka?
Eva Holubová: Úžasná. Právě proto, že je partnerka a neprosazuje se, nepodléhá exhibici. Jediná věc mi dělá občas potíže.
Smím vědět, jaká?
Eva Holubová: Velmi přísně dbá na to, aby se dodržovalo vše, co se nazkoušelo. Jak formálně, tak obsahově. Samozřejmě si teď dělám legraci. Mám to naopak na Ivance ráda, a když mě a našeho společného kolegu Jana Krause sprdne, jsem šťastná a cítím se jaksi bezpečně. Říkáme jí ‚svazačka‘ a máme z ní respekt.
Ivana Chýlková: Když se začnou chichotat a smát a z představení se stane zábava pouze pro ně dva, tak mě to dráždí. My se sice bavíme, ale ty lidi, co sedí v hledišti, zaplatili nějaké peníze a netuší, čemu se smějeme. Určitou dobu je to zábavné a já se taky směju, ale když legrace přesáhne jistou mez, přichází svazačka. Pak začnu být nepříjemná.
Eva Holubová: Velmi nepříjemná. Nastoupí na jeviště, taky se začne smát, ale zároveň pláče vzteky. Tehdy je krásné ji pozorovat.
Kdybych seděla v hledišti, tak by mě taky štvalo, že nevím, o čem se na jevišti bavíte.
Eva Holubová: My se ale na jevišti nebavíme ve smyslu, že bychom si spolu povídali o něčem, co nesouvisí se hrou a jejím dějem. To jste špatně pochopila. My se někdy tzv. odbouráme, což znamená, že se smějeme a někdy ani nevíme čemu. Popadne vás to, bráníte se tomu, někdy ovšem marně, nemůžete si pomoci. Ale jenom bych chtěla upřesnit, že to zdaleka není pravidlem. To by se brzy rozkřiklo a diváci by na nás přestali chodit. Hru Jana Krause ‚Nahniličko aneb Poněkud dojatý‘ hrajeme dvanáctým rokem a je pořád vyprodáno. Musím ale přiznat, že někdy nás to popadne a čím víc se nám to zdá nepatřičné, tím víc se smějeme. Já jsem to měla odjakživa. Už na škole, když jsme drželi dvě minuty ticha za Brežněva, jsem se nemohla udržet smíchy. Zemřel čelní představitel Sovětského svazu, tedy velmoci, která ovládala i politiku v naší zemi, jakékoli znevažování pocty jeho osobě se bralo přinejmenším jako provokace či neúcta k socialistickému zřízení, k myšlenkám marxismu-leninismu, ale stejně se to nedalo zastavit. To je asi nějaká nemoc. Myslím si, že by na to mohl být slušný invalidní důchod. A pak by mi rodina nevyčítala, že chodím často do práce. Byla bych doma pořád a oni by mě pobízeli: „Běž si do nějakého kroužku zahrát!“
Komedie Klára a Bára, kterou právě zkoušíte, je prý o dvou kamarádkách, které po čtyřicítce procházejí krizí.
Prozraďte o ní něco víc.
Eva Holubová: Já bych řekla, že je o mezilidských vztazích, o lásce, o samotě, o přátelství i zradě, o životě i o smrti. Vše je na pomezí tragikomična, což mám ráda. Nerada to pojmenovávám, protože to neumím. Už teď mám pocit, že když si to někdo přečte, tak na to nepůjde. Nechci prozrazovat příběh, ale můžu říci, že je velmi napínavý a že jsem ho přečetla jedním dechem. Jsme teď ve fázi zkoušení a hledání. Je velkou výhodou, že už známe režiséra, že on zná nás, že si naprosto věříme navzájem. Zkoušení s Patrikem Hartlem a Ivanou, s ostatními herci a následné hraní mě tak naplňuje, že jsem letos bez zaváhání kývla, když jsem se dozvěděla, že budeme hrát i začátkem a koncem prázdnin v rámci Léta hereckých osobností, které pořádá Studio DVA ve Švandově divadle. Prázdniny jsou přitom čas, který si hodně úzkostně snažím držet pro rodinu.
Vnímáte čtyřicítku jako důležitý mezník ve svém životě?
Eva Holubová: Já jsem si dlouho vůbec neuvědomovala, že mi je čtyřicet. A věk vůbec jako takový jsem snad nikdy neřešila, možná v patnácti, když mě nechtěli pustit na nějaký mládeži nepřístupný film.
A později jsem asi čtyři roky pořád říkala, že je mi třicet dva. Několik let za sebou jsem totiž neslavila narozeniny, a tak mi ten věk nějak vypadl.
Ivana Chýlková: Od devatenácti si připadám stejně. Vždycky, když se mě někdo ptá, kolik mi je, přemýšlím a říkám si: Na co se ptáš? To jsou přece kancelářský údaje.
Možná je to jiné, protože jste obě měly děti po třicítce, nemyslíte?
Eva Holubová: Když se mi děti narodily, bylo mi 34. V porodnici jsem tehdy byla s holkami, kterým bylo kolem pětadvaceti. Tehdy jsem měla pocit, jako bych nějak omládla, dostala se na jejich věkovou úroveň. Ale jinak si nepřipadám ani stará, ani mladá. Nehledě na to, že mi stáří vůbec nevadí, já se na něj těším.
Ivana Chýlková: Ty si to idealizuješ.
Eva Holubová: No jestli bude blbý, tak je čas to řešit, až bude. Já se těším, že nebudu muset chodit do práce. Konečně budu mít čas na sebe, na svoje koníčky, chystám se na univerzitu třetího věku, budu si hrát s vnoučaty…
Ivana Chýlková: To já tedy musím říct, že mě moje práce tak baví, že bych ji chtěla dělat pořád. Těším se na to, že ji budu dělat, co nejdýl to půjde.
Pozorujete po těch letech hraní na sobě nějakou deformaci tímhle povoláním?
Eva Holubová: Já se obvykle moc nepozoruju. Ale asi nějaká deformace tam bude. Vzhledem k tomu, že jsem tak vytížená pracovně i doma a žiju jenom s těmi lidmi, se kterými pracuju, tak už ani nevím, jestli jsem deformovaná. Všichni jsme na tom stejně, řekla bych. Ale že bych se koukala na film a zkoumala, jak to kdo zahrál, to zas ne. Já se normálně dojmu, normálně bavím nebo se normálně u toho nudím.
Ivana Chýlková: Myslím, že ani jedna z nás dvou deformovaná není. Když skončí představení, tak rozhodně nemáme pocit, že jsme ze sebe vydaly duši. Nepotřebuji ze sebe své postavy setřásat, pro mě to na zkoušce skončí. Když je člověk unavenej, tak je unavenej po celém dni. Většina představení mě z té únavy naopak dostane.
Poprvé jste se potkaly na DAMU, kde jste herectví studovaly ve stejném ročníku. Pamatujete si na to, jaký jste měly jedna ze druhé tehdy dojem?
Ivana Chýlková: Já to vím úplně přesně. Dokonce si pamatuju i to, co měla Eva tehdy na sobě. První den na zápisu seděla za mnou. Tehdy jsem si myslela, že to je nějaká dálkařka, že studuje dramaturgii nebo co. Vypadala tak o dvacet let starší, než je teď, vůbec jsem ji neřešila. Pak přišla druhý den na imatrikulaci a vypadala neuvěřitelně. Jak Italka z nějakého filmu. Vůbec bych se tehdy nedivila, kdyby se vedle ní objevil Mastroianni. Měla černý kostýmek, ze kterého jí lezly ty její nádherný nohy. Ty ona má tady v Čechách pořád nejkrásnější. Měla boty na podpatku, červenou pusu, dlouhé vlasy stažené dozadu. No prostě vypadala úžasně. Později mi řekla, že to měla všechno půjčené od kamarádky. Seděly jsme vedle sebe, protože ona je Holubová a já Chýlková. A celou imatrikulaci jsme se bavily tím, kam nejvýš dáme na sedadle před náma nohu.
Eva Holubová: Já jsem byla v tom ročníku nejstarší. Na školu jsem se dostala až napotřetí, tak jsem se podvědomě bála vyhození. Jednu dobu, někdy kolem druhého ročníku, myslím, jsem se úplně se trhla od zbytku třídy. Pamatuju si, že jsme tehdy jeli na výlet do Lipska. Vy jste se jako partička šli někam veselit a já jsem se šla podívat do kostela, kde hrával Johann Sebastian Bach. Bylo to takové období, kdy jsem se cítila jiná než oni. Byla jsem najednou mnohem úzkostnější, dokonce jsem tehdy dokázala mít i zkoušky v předtermínu.
Proč?
Eva Holubová: Ve vzduchu viselo, že budou ze školy vyhazovat, věděla jsem, že mi to ze strany některých pedagogů hrozí. Víte, já jsem hrozně chtěla to povolání dělat a za komunismu to bylo tak, že jsem na to potřebovala papír buď z konzervatoře, nebo z DAMU. Dneska bych na tu školu možná vůbec nešla a zkusila to rovnou u divadla jako elévka.
To byste ovšem nepotkala Ivanu a nevzniklo by přátelství na celý život. Kdy jste zjistily, že vám tenhle vztah vydrží tak dlouho?
Ivana Chýlková: Nijak zvlášť jsme to neřešily. Na čas nás každou život odvál někam jinam. Ale vždycky, když jsme se potkaly, tak tam nebylo takové to: „Tak co, jak se máš?“ Bylo to, jako by se mezitím nic neudálo.
Kdy prošlo vaše přátelství největší zatěžkávací zkouškou? Bylo to tehdy, když měla Eva problémy s alkoholem?
Ivana Chýlková: Eva je člověk, který překypuje energií. Samozřejmě bylo blbý, když jsem třeba přišla na představení, a tam byla taková polovypuštěná. Ptala jsem se jí, jestli včera pila, a ona byla hrozně agresivní, tvrdila, že ne. Pro mě bylo to období utrpením, měla jsem pocit bezmoci. Nejtěžší bylo, že si dlouhou dobu nebyla schopna přiznat, že na tom alkoholu vůbec závislá je. V momentě, kdy zvládla ten svůj problém pojmenovat, šlo to samo. Její vůle a chuť se tomu problému postavit byla ohromná.
To je zajímavé, že ačkoli se spolu přátelíte tak dlouho, nikdo vám roli kamarádek dosud nenabídl, až teď ve hře Klára a Bára.
Ivana Chýlková: Od roku 1995 spolu sice hrajeme ve hře Nahniličko, ale tam spolu nemáme žádný větší dialog. To jsme si uvědomily, když jsme s Patrikem Hartlem zkoušeli Madame Melville. Jednou jsme se v té době byly podívat na představení, které napsal pro studenty DAMU. Po představení jsme mu napůl z legrace a napůl vážně řekly, ať něco, proboha, napíše pro nás dvě. A on to opravdu udělal a dal nám tu hru loni k Vánocům.
Eva Holubová: Najednou, aniž bychom to dopředu věděly, se ukázalo jako velice výhodné, že jsme nemusely to přátelství na jevišti vytvářet. Prostě tam bylo. Nemusely jsme nic hrát.
Ivana Chýlková: Vždycky říkám, že když jsou herci přátelé v soukromí a pak se sejdou na jevišti, tak divák dostane ještě něco navíc.
Klára a Bára, komedie Patrika Hartla ,o dvou manželských krizích a jednom úmyslně založeném požáru‘ s Evou Holubovou a Ivanou Chýlkovou v titulních rolích v pražském Švandově divadle.
