Barbora Bočková: O Louskáčkovi, pohybu a vánočních tradicích

Když se řeknou Vánoce, každému z nás se vybaví něco trochu jiného. Blikající světýlka, čirá radost v dětských očích, vůně skořice a sentimentu nebo snad Pelíškya Láska nebeská. Milujete-li kulturu a divadlo, pravděpodobně vám bezprostředně naskočí jedno slovo: Louskáček. Pak by vás nemělo minout, že fantazijní inscenace vánoční klasiky s uměleckou skupinou BURKICOM pod vedením choreografky Jany Burkiewiczové opět po roce ožila, tentokrát v prostorách ARCHA +. V hlavní roli Klárky se představí herečka Barbora Bočková, která do své postavy vnáší nejen křehkost a dětskou hravost, ale také odvahu a odhodlání. O tom, jak se jí do tohoto snového světa vstupovalo, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Louskáček je klasické dílo s nespočtem různých interpretací. Co můžeme čekat od vaší verze? 

Náš Louskáček podle mě nejvíce staví na hravosti bez hranic. Vše, co se na první pohled může zdát obyčejné a všední, se během chvilky promění v nejzábavnější hru. Každý, kdo se ocitne na blankytně modré hrací ploše, je nakonec pohlcen kouzlem hry a kamarádství. Nemůžu nezmínit autorskou choreografii Jany Burkiewiczové a hudbu Jirky Konvalinky, které jsou nedílnou součástí toho, že se Louskáček stává tímto snovým místem.

Jak jste k roli Klárky přistupovala?

Jako k dívce, která je připravena na nová dobrodružství, odhodlaná plnit si své sny. Má své strachy a obavy, ale s odvahou se jim dokáže postavit.

Líbí se vám ve světě pohybového divadla?

Moc. Jsem ráda, že se režisérka Jana Burkiewicz nebála propojit svět činohry, moderního tance a živé hudby. Každá složka má svou jedinečnost, ale když se citlivě propojí, vznikne nový, barvitější svět. Jsem šťastná, že mi Jana důvěřuje, a mám možnost na jevišti i tančit.

Co pro vás bylo největší výzvou při zvládnutí fyzických nároků této role?

Nejvíc bojuji s počítáním dob, tedy s hudbou. Také bylo náročné rychle si zapamatovat choreografie a dostat je do pohybové paměti, kterou mám ve srovnání s profesionálními tanečníky přirozeně pomalejší a méně vytrénovanou.

Jak jste se na roli připravovala? 

Občas cvičím jógu, ale nejvíc mě udržuje v kondici chození po kopcích. Jinak jsem se od první zkoušky pravidelně rozcvičovala společně s tanečníky a postupně rozhýbávala zatuhlé tělo bývalé gymnastky.

Program máte docela nabitý... Jak mezi představeními dobíjíte baterky? 

Právě tím mým chozením. Ve městě si nasadím sluchátka a ruch jde mimo mě. Ráda si také zajdu zaplavat. Příjemným wellness zážitkem je pro mě watsu. Největší relaxací je ale pro mě oceán.

Strávíte hodně času v kůži Klárky. Přeneslo se na vás něco z její dětské naivity?

Za tuhle otázku jsem moc ráda. Při hraní si nesmírně užívám tu spontaneitu, čirou radost a hravost – jak vnitřní, tak vnější. Vždycky mě zahřeje u srdce, když se v očích dospělého objeví tahle dětská hravá energie.

Kde se cítíte víc doma – před kamerou nebo na jevišti? 

Natáčení je pro mě asi intimnější a bezpečnější prostor. Pracuje se víc s detailem a mimikou. Na jevišti musí být všechno větší a expresivnější. Je to zážitek, který se odehrává v přítomnosti, a každé představení je trochu jiné a originální. Asi bych řekla, že to mám podle situace. Teď jsem ale víc filmová herečka.

Pokud byste mohla vstoupit do bot jakékoliv ženské postavy, jaká by to byla?

Abych byla upřímná, každá postava, kterou můžu hrát, mě baví a zajímá. Když ale musím vybrat... třeba Eva z filmu Přežijí jen milenci, Clementine z Věčného svitu neposkvrněné mysli nebo Kate Dibiasky z K zemi hleď!.

Cítíte se lépe v hlavních rolích nebo ve vedlejších „charakterových“ rolích?

Připravuji se na větší i menší role podobně, co se týče vykreslení charakteru. Potřebuji vědět, koho hraji, jak přemýšlí a proč se chová, jak se chová. Větší role vám dává přirozeně víc prostoru na kameře, takže můžete vnitřní svět postavy rozvinout do většího detailu.

Louskáček je nerozlučně spjatý s vánoční atmosférou. Jaké vánoční tradice dodržujete vy sama? Máte něco, bez čeho si Vánoce neumíte představit?

Nikdy se nenechám ochudit o zdobení stromečku se sestřinými dětmi a zpívání koled na přivolání Ježíška. Když nezapomeneme, lijeme olovo. Dřív jsem se snažila nejíst, abych viděla „zlaté prasátko“, ale nikdy to nevyšlo, takže už se tím netrápím. Přání všeho dobrého u štědrovečerní večeře má pro mě velkou hodnotu. Vánoce si neumím představit bez svých nejbližších, bez salátu, Kofoly, marokánek od babičky a bez gumových bonbónů, které visí na stromečku.

Jaká je vaše nejoblíbenější vánoční pohádka?

Tři veteráni.

Jaký rodinný film vás zaručeně dojme?

Sám doma.