Dvacet let je strašně dlouhá doba na jakékoli povolání, ale na modeling? To snad ani nejde. Jak jste to dokázala?
Ani nevím, ale když se to číslo řekne nahlas, děsí mě to. Když jsem začínala, ptala jsem se jedné modelky, jak dlouho už to dělá, a ona odpověděla, že osm let. Takovou dobu, říkala jsem si. Co tady ještě děláš? A podívejte se na mě.
V šestnácti vás agentura poslala spolu s Terezou Maxovou a Jarkou Rytychovou těsně před revolucí do Paříže. To musel být pro holku z Litvínova docela šok, ne?
Byl, ale já jsem se tam hrozně těšila. Byla jsem mladá, s nikým jsem nechodila, doma mě nic nedrželo. Brala jsem to jako velkou šanci a chtěla ji využít co nejlépe. Myslely jsme, že nemáme moc času. Že je to jenom takový test a zpátky domů.
Jak na vás ‚západní svět‘ zapůsobil? Předpokládám, že do té doby jste v cizině – tak jako většina Čechů – nikdy nebyla.
Pro mě to byl takový barevný šok. Všechno bylo čisté a rozmanité. Třeba když u nás šel člověk do zeleniny, tak tam byly jen černé mrkve a černá petržel. Zelenina se nedala rozeznat podle barev, ale jen podle tvaru. Naopak v Paříži bylo všechno umyté, čisté a navoněné. Pro mě ale byla ta cesta hlavně jakýmsi osvobozením. Moji rodiče byli dost přísní, a já si najednou mohla dělat, co jsem chtěla. Nikdo mě nekontroloval. Mohla jsem chodit ven a nemusela nikomu nic vysvětlovat. Cítila jsem se strašně svobodná. U nás doma, když jsem chtěla jít třeba do kina, které končilo v osm, musela jsem být v osm pět doma a vyprávět, o čem to bylo. Co kdybych náhodou byla jinde… To by byl průšvih.
Vstoupila jste do modelingu v době, kdy byla na vrcholu parta supermodelek: Cindy, Claudia, Naomi… Jak se k vám jako k nováčkům chovaly?
Vzpomínám si na jednu ze svých prvních přehlídek, kde všechny tyhle holky byly – Azzedine Alaia. Byla jsem tehdy úplná začátečnice a musím říct, že mi to docela daly znát. Byla to pro mě taková škola. Ale na druhou stranu tam byla i Yasmin Le Bon, která mě tak trochu vzala pod svá ochranná křídla. Myslím, že je hezké, když se někdo zkušený ujme začátečníka. To si pak pamatuješ celý život.
Máte tedy taky svoji ‚chráněnku‘?
Nevím, jestli úplně chráněnku, ale fotila jsem před časem s vycházející hvězdou Annou Seleznevou, a dodnes jsme v kontaktu. Snažím se jí i trochu poradit.
A co mladé české modelky, znáte se s nějakou? Sledujete jejich kariéry?
Dokud jsem chodila přehlídky, tak jsem je potkávala. Snažila jsem se na ně být milá a vstřícná, podat jim pomocnou ruku. Ale z té nejmladší generace, to fakt nevím. Kdo tam teď je?
Třeba Denisa Dvořáková nebo Míša Kociánová…
Přiznám se, že je vůbec neznám. Na focení se nepotkáme a přehlídky už nedělám.
Ony to mají ty dnešní holky těžké, jejich jména si téměř nikdo nepamatuje. Za jména Katarina, Anna… si lze doplnit kohokoli, ale když se řeklo Claudia, všichni měli jasno. Čím myslíte, že to je? Není dnes větší konkurence?
Za nás byla taky spousta holek a obrovská konkurence. Ono to teď vypadá, jako by tehdy žádné modelky nebyly, jako kdyby nás bylo jen deset a všechny jsme byly tak slavné a úspěšné. Ale takhle to nebylo.
Přesto si vaše jména všichni pamatovali…
Dneska nemají podle mě začínající modelky skoro žádnou šanci, protože v kampaních se objevují spíš celebrity. Myslím ale, že se to zase jednou otočí, že budou opět modelky na vrchu showbyznysu, i když jinak než v těch devadesátých letech. Pojem supermodelka zůstane už navždy spojený s námi. To už se nebude opakovat. Je to značka stejně jako třeba Beatles. Ne že by nikdy předtím nebyly slavné modelky. Každá doba má své, jako třeba Twiggy nebo Veruschku v šedesátých letech, ale neříká se jim supermodelky.
Takže myslíte, že dnes je téměř nemožné prorazit tak, aby lidé znali vaše jméno?
Je to strašně těžké. Může se to povést jen tomu, kdo na to má povahu a pevnou vůli. A kdo je nějakým způsobem hodně výstřední. Jako třeba Agyness Deyn.
Tu si všichni zapamatovali díky netradičnímu blond sestřihu. A stylu.
Přesně, ale kdo má v šestnácti takové mínění sám o sobě. Kdo ví, jak se přesně oblékat, jaký účes zvolit, aby prorazil. To prostě v tomhle věku nejde. Na druhou stranu, ona je teď sice populární, ale kdo ví, jak dlouho to bude trvat. Že to nepomine.
Jako že by Agyness mohla být něco jako trend? Přišla, zazářila a zmizela?
To nelze odhadnout, ale každopádně její kariéra trochu trend připomíná. Osobně si myslím, že jediný způsob, jak něco dokázat, je budovat si pozici krok za krokem… Když je někdo dobrý za dva měsíce, stejně rychle to jednou i skončí.
Pamatujete si na nějaké svoje módní faux pas? Třeba Linda Vojtová nám prozradila, že si po prvních přehlídkách koupila nějakou strašně drahou značkovou bundu. Byla na ni hrozně pyšná, jenže pak jí její agentka řekla, ať si tu bundu z Čech raději nechá doma, až půjde na konkurzy.
Já jsem si za svůj první větší honorář koupila kabelku Birkin od Hermès. Ten obchod byl kousek od místa, kde jsem tehdy bydlela. Často jsem chodila okolo a říkala si: to je ale krásná kabelka! Vůbec jsem netušila, jestli je trendy, nebo ne. Ani mě to nezajímalo. A ona se z ní nakonec stala taková ikona.
Zbytek rozhovoru naleznete v dubnové Elle.
