ELLE: Všechny moje kamarádky vás obdivují. Jedna z nich prohlásila, že jí váš herecký minimalismus připomíná Billa Murraye, akorát že vy jste o třicet let mladší. Co vy na to?
Jan Budař: To mě hrozně těší, protože jsem nedávno viděl film Zlomené květiny a úplně jsem výskal blahem. Strašně se mi líbí, jak Murray nic nedělá, a člověk má pocit, že by tam chtěl být s ním, ani neví proč. Takže jestli takhle někdo vnímá i mě, mám velkou radost. Že děkuju kamarádce.
ELLE: Jste belmondista, nebo delonista?
Jan Budař: Belmondista! Jednoznačně! Delon je taky sympaťák, ale Belmondo víc. Já budu takový český Belmondo. Někdy si na něj rád hraju.
ELLE: Jak to vypadá?
Jan Budař: Nasadím si kšiltovku a řeknu, že teď vypadám jako Belmondo. Moc dobře vím, že to není pravda, ale řeknu to a čekám, co budou lidi kolem říkat a jak budou reagovat. Většinou se dost nasmějem. Já se směju jako Belmondo.
ELLE: Když jste ten Belmondo, tak mi poraďte. Jdu večer s krásnou holkou do kina. Co dělat?
Jan Budař: Belmondo to má jednoduchý. S ničím si nedělá hlavu a je si jistý sám sebou. To je základ, a pak není co řešit. Chce mě, chce, nechce, nechce. Já ji chci, a tím to hasne. Když ona nechce, Belmondo jde pryč, když chce, tak ví, kudy kam.
ELLE: Jak se vyrovnáváte s růstem popularity a se zvyšujícím se zájmem něžného pohlaví o vás?
Jan Budař: Jak kdy. Vlastně je to dost těžké. Zjistil jsem, že si to člověk neumí představit. Když chcete být hercem, tak chcete být samozřejmě hercem úspěšným, slavným a žádaným. Ale už si neumíte představit, co to znamená, když jdete po ulici a lidi koukají a vybavují si, odkud toho člověka znají. Což je první fáze. V druhé fázi na něj koukají už jako na toho člověka, o kterém si buď myslí, že je sympatický, anebo že je idiot. To je ta horší varianta. Tohle si člověk nedokáže představit, a přesto se s tím musí vyrovnat. Člověk má neustálé pokušení se domnívat, že má zásluhy díky práci, kterou dělá. Ale tak to není. Musíte to nechat být a nejlépe se tím nezabývat, což je ovšem těžké. Je lákavé říkat si: Ano, to jsem já, koho obdivují. Ale důležitý je nebrat to zas tak vážně, myslím.
ELLE: Hodláte si teď spíš užívat svobody, nebo jste schopný přemýšlet také o ,trvalém vztahu‘?
Jan Budař: Pochopil jsem, že trvalý vztah vyžaduje určité nadání. Člověk se musí umět s určitou lehkostí konfrontovat s tím druhým a nemít z toho problém. Naopak by ho mělo spíš bavit, když se třeba pohádají, překonají krizi a je jim zase dobře. Já bohužel tohle nadání nemám. Jakákoli konfrontace se ženou mě dost namáhá a vyčerpává, takže s tímhle přístupem toho člověk ve vztahu logicky moc nepořídí. Nebo pořídí, ale je vyčerpaný. Takže já to mám teď takhle. A přemýšlím, jak to nadání, ke kterému jsem asi zatím nedospěl nebo se mu nenaučil, v sobě najít.
ELLE: Vaše první píseň údajně byla o dešti a prostitutkách a byla inspirována songem Wabiho Daňka…
Jan Budař: To je pravda, ale už si na ni nevzpomenu. Vím jen, že tam vystupovaly prostitutky a že tam byl déšť a Wabiho „johoho“, které mě k té písni inspirovalo.
ELLE: Jak vznikla, pro mě kultovní, píseň Dívky, dívky…?
Jan Budař: Vznikla tak, že jsme šli s Vladimírem Morávkem, který je autorem textu, z Vyšehradu, kde jsme psali. Skončili jsme, ale já ho nutil, ať ještě nějaký text vymyslí. Jeho to už moc nebavilo a chtěl se mě zbavit, a tak začal fabulovat na základě toho, co právě viděl: Škodovky parkují, jeřabiny jeřabí… Tahle písnička je na soundtracku k filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, kde ji nazpíval Vašek ,Noid‘ Bárta, a podle mě výborně. Udělal z toho trochu punkovou záležitost. I když tahle píseň původně byla pro Michaela Kocába.
ELLE: Vy jste skládali písně pro Kocába?
Jan Budař: Nejen pro něj. Píseň Odpouštím jsme napsali pro Lucii Bílou a ta ji pro nás skutečně nazpívala. I tahle píseň je na tom soundtracku.
ELLE: Doneslo se mi, že jste navštívil buddhistické centrum u Českých Budějovic a přítomným věřícím jste se omluvil za Hrubešovo pojetí buddhismu. Je to pravda?
Jan Budař: To ne. To si nepamatuju, ale buddhisté, kteří tam žijí, viděli náš film a rozdělili se na dva tábory. Jedni byli nadšení a moc se jim to líbilo a druzí se cítili trochu dotčení. Možná jim přišlo, že buddhismus nějak bereme na lehkou váhu, ale to určitě ne. Naopak, buddhismus je mi moc sympatický. Tímto zdravím buddhisty u Českých Budějovic.
ELLE: Kdo je vaší vysněnou hereckou partnerkou?
Jan Budař: Audrey Tautou. Dokonce jsme chtěli, aby hrála v Hrubešovi a Marešovi, jenže se to zadrhlo někde na trase. Ale rozhodně to nevzdávám. Ovšem krásných žen je tolik, že to je až náročný.
ELLE: Uhánějí vás? Klepou fanynky po koncertech na dveře
vaší šatny?
Jan Budař: Ani ne. Já nejsem až takový romantický typ. Ty moje písně jsou spíš takový mírně introvertně zadumaný, a to je trochu těžký lidi rozpálit. Navíc zatím jezdíme spíš menší sály, takže až pojedeme stadiony, tak pak uvidíme, jestli ta větší aparatura něco udělá. Ale rád bych touto cestou všechny pozval do Divadla Husa na provázku, kde každý měsíc uvádím recitál Budař hoří v režii Vladimíra Morávka. Přijďte, ať je tam kotel!
Jan Budař: To mě hrozně těší, protože jsem nedávno viděl film Zlomené květiny a úplně jsem výskal blahem. Strašně se mi líbí, jak Murray nic nedělá, a člověk má pocit, že by tam chtěl být s ním, ani neví proč. Takže jestli takhle někdo vnímá i mě, mám velkou radost. Že děkuju kamarádce.
ELLE: Jste belmondista, nebo delonista?
Jan Budař: Belmondista! Jednoznačně! Delon je taky sympaťák, ale Belmondo víc. Já budu takový český Belmondo. Někdy si na něj rád hraju.
ELLE: Jak to vypadá?
Jan Budař: Nasadím si kšiltovku a řeknu, že teď vypadám jako Belmondo. Moc dobře vím, že to není pravda, ale řeknu to a čekám, co budou lidi kolem říkat a jak budou reagovat. Většinou se dost nasmějem. Já se směju jako Belmondo.
ELLE: Když jste ten Belmondo, tak mi poraďte. Jdu večer s krásnou holkou do kina. Co dělat?
Jan Budař: Belmondo to má jednoduchý. S ničím si nedělá hlavu a je si jistý sám sebou. To je základ, a pak není co řešit. Chce mě, chce, nechce, nechce. Já ji chci, a tím to hasne. Když ona nechce, Belmondo jde pryč, když chce, tak ví, kudy kam.
ELLE: Jak se vyrovnáváte s růstem popularity a se zvyšujícím se zájmem něžného pohlaví o vás?
Jan Budař: Jak kdy. Vlastně je to dost těžké. Zjistil jsem, že si to člověk neumí představit. Když chcete být hercem, tak chcete být samozřejmě hercem úspěšným, slavným a žádaným. Ale už si neumíte představit, co to znamená, když jdete po ulici a lidi koukají a vybavují si, odkud toho člověka znají. Což je první fáze. V druhé fázi na něj koukají už jako na toho člověka, o kterém si buď myslí, že je sympatický, anebo že je idiot. To je ta horší varianta. Tohle si člověk nedokáže představit, a přesto se s tím musí vyrovnat. Člověk má neustálé pokušení se domnívat, že má zásluhy díky práci, kterou dělá. Ale tak to není. Musíte to nechat být a nejlépe se tím nezabývat, což je ovšem těžké. Je lákavé říkat si: Ano, to jsem já, koho obdivují. Ale důležitý je nebrat to zas tak vážně, myslím.
ELLE: Hodláte si teď spíš užívat svobody, nebo jste schopný přemýšlet také o ,trvalém vztahu‘?
Jan Budař: Pochopil jsem, že trvalý vztah vyžaduje určité nadání. Člověk se musí umět s určitou lehkostí konfrontovat s tím druhým a nemít z toho problém. Naopak by ho mělo spíš bavit, když se třeba pohádají, překonají krizi a je jim zase dobře. Já bohužel tohle nadání nemám. Jakákoli konfrontace se ženou mě dost namáhá a vyčerpává, takže s tímhle přístupem toho člověk ve vztahu logicky moc nepořídí. Nebo pořídí, ale je vyčerpaný. Takže já to mám teď takhle. A přemýšlím, jak to nadání, ke kterému jsem asi zatím nedospěl nebo se mu nenaučil, v sobě najít.
ELLE: Vaše první píseň údajně byla o dešti a prostitutkách a byla inspirována songem Wabiho Daňka…
Jan Budař: To je pravda, ale už si na ni nevzpomenu. Vím jen, že tam vystupovaly prostitutky a že tam byl déšť a Wabiho „johoho“, které mě k té písni inspirovalo.
ELLE: Jak vznikla, pro mě kultovní, píseň Dívky, dívky…?
Jan Budař: Vznikla tak, že jsme šli s Vladimírem Morávkem, který je autorem textu, z Vyšehradu, kde jsme psali. Skončili jsme, ale já ho nutil, ať ještě nějaký text vymyslí. Jeho to už moc nebavilo a chtěl se mě zbavit, a tak začal fabulovat na základě toho, co právě viděl: Škodovky parkují, jeřabiny jeřabí… Tahle písnička je na soundtracku k filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, kde ji nazpíval Vašek ,Noid‘ Bárta, a podle mě výborně. Udělal z toho trochu punkovou záležitost. I když tahle píseň původně byla pro Michaela Kocába.
ELLE: Vy jste skládali písně pro Kocába?
Jan Budař: Nejen pro něj. Píseň Odpouštím jsme napsali pro Lucii Bílou a ta ji pro nás skutečně nazpívala. I tahle píseň je na tom soundtracku.
ELLE: Doneslo se mi, že jste navštívil buddhistické centrum u Českých Budějovic a přítomným věřícím jste se omluvil za Hrubešovo pojetí buddhismu. Je to pravda?
Jan Budař: To ne. To si nepamatuju, ale buddhisté, kteří tam žijí, viděli náš film a rozdělili se na dva tábory. Jedni byli nadšení a moc se jim to líbilo a druzí se cítili trochu dotčení. Možná jim přišlo, že buddhismus nějak bereme na lehkou váhu, ale to určitě ne. Naopak, buddhismus je mi moc sympatický. Tímto zdravím buddhisty u Českých Budějovic.
ELLE: Kdo je vaší vysněnou hereckou partnerkou?
Jan Budař: Audrey Tautou. Dokonce jsme chtěli, aby hrála v Hrubešovi a Marešovi, jenže se to zadrhlo někde na trase. Ale rozhodně to nevzdávám. Ovšem krásných žen je tolik, že to je až náročný.
ELLE: Uhánějí vás? Klepou fanynky po koncertech na dveře
vaší šatny?
Jan Budař: Ani ne. Já nejsem až takový romantický typ. Ty moje písně jsou spíš takový mírně introvertně zadumaný, a to je trochu těžký lidi rozpálit. Navíc zatím jezdíme spíš menší sály, takže až pojedeme stadiony, tak pak uvidíme, jestli ta větší aparatura něco udělá. Ale rád bych touto cestou všechny pozval do Divadla Husa na provázku, kde každý měsíc uvádím recitál Budař hoří v režii Vladimíra Morávka. Přijďte, ať je tam kotel!
