Budeš Muset

I když módní značka Muset manželů Radany a Pavla Ivančicových existuje teprve šest let, patří na české módní scéně mezi nejoceňovanější. Mladý návrhářský pár ale míří mnohem dál – jejich cílem je uspět ve světě. A zatím vše nahrává tomu, že se jim to možná povede.



Radana a Pavel Ivančicovi tvoří Muset, jednu z nejvýraznějších módních značek u nás. Počátkem tohoto roku získali cenu Oděvní designéři roku v rámci soutěže Czech Grand Design, loni si zase odnesli titul Top Styl Designer z veletrhu Styl & KABO. Jejich pozici ale dokazuje i to, že své kolekce značky Muset prezentovali už i ve Vídni, v Berlíně nebo v Pekingu. Pavel navíc letos absolvoval prestižní londýnskou školu pro návrháře Central Saint Martins. Díky tomu ho už oslovily i velké módní domy. Není divu, stejnou školu vystudovala i taková návrhářská esa, jako jsou Alexander McQueen nebo John Galliano. Svou kolekcí letos Pavel dokonce zahajoval London Fashion Week.

Značku Muset tvoříte společně. Jak se ve dvou pracuje?
R.: Každý z nás dělá to, co mu jde líp. Pavel má kreativní vize, hledá nové materiály. Zajímá ho, kam až móda může zajít, co může překonat. On tedy určuje základní tvar a mě baví jej dotvářet a dotahovat do výsledku.
P.: Jednoduše řečeno: já dělám koncept a Radana detaily. Ona dodává věcem logiku. Já mám sklony přehánět, ona je pragmatik. Jsme si vědomi toho, že ve dvou jsme mnohem silnější.

Hádáte se někdy při práci?
P.: Náš vztah je založen na konfliktu! Já jsem diplomat, Radana spíš konfliktní typ.
R.: Pavlovu diplomacii vnímám jako únik a snažím se ho přitahovat zpátky k problému. Nakonec se ale dobereme k výsledku.
P.: Někdy je to únavné, ale přináší to ovoce, protože musíme umět obhájit své stanovisko jeden před druhým. Věci, které tvoříme společně, tak procházejí dvojitým sítem.

Náš cíl? Mít zavedenou značku a prodávat ve světě. Chceme to ale udělat bez kompromisů.

Pavle, vy jste nedávno absolvoval asi nejrespektovanější vysokou školu pro návrháře, londýnskou Central Saint Martins. Na přehlídky jejích studentů chodí důležití lidé ze slavných módních domů světa lovit nové talenty. Oslovili i vás?
P.: Každý rok je v závěrečném ročníku pár lidí, kteří dostanou naprosto úžasnou práci. Například loni to byl Christopher Kane, kterého si vybrala sama Donatella Versace. Ale něco takového není pravidlem. Já jsem měl štěstí – ještě před přehlídkou jsem hovořil s Alberem Elbazem z Lanvin a s Donnou Karan. Také jsem dělal projekt pro Jeana Paula Gaultiera. Ve všech třech případech jsem byl osloven já, což je super, ale zatím mi žádná konkrétní nabídka nepřišla.

Proč jsou zrovna absolventi této školy tak žádaní?
P.: Ono to vypadá tak trochu jako mafie, ale je k tomu důvod. Každá firma potřebuje návrháře, který umí dělat svoji práci. Nechci říct, že jinde by nebyli studenti tak nadaní, ale průprava tady, to je vojna. Lidi, kteří opustí brány školy, jsou schopni okamžitě podávat výkony na určité úrovni. Na Central Saint Martins si také uvědomíte, že pracovní přiležitosti si musíme vytvářet sami, že nám nikdo nepomůže. Přednášejí tu i slavní návrháři, kteří tady vystudovali. Měl jsem tak možnost mluvit třeba s Phoebe Philo a potvrdil si, že úspěch v této branži je vydřený, je za ním spousta práce a schopnost nevzdávat se a překonávat překážky.

Pavel: Práce ve dvou je složitější, ale přináší své ovoce. Vše musí projít dvojitým sítem.

Jak jste se cítila, když váš manžel odjel do Londýna a najednou začal tvořit pod svým jménem?
R.: Začalo mi to být líto, až když se mě na to lidi kolem ptali. Tehdy jsem se musela sama sebe upřímně zeptat, jestli mu nezávidím. Zjistila jsem, že ne. Já už bych do školy chodit nemohla, i když je to Central Saint Martins. Když člověk překročí v životě určitou hranici, už pro něj škola není. Alespoň pro mě ne.
P.: Stejné je to i v práci. I kdybych teď dostal místo u Yves Saint Laurent nebo Lanvin, bude to pozice, kterou budu muset budovat a spoustu věcí budu muset překousnout. Radana je už mentálně trochu jinde a do něčeho takového by jít nechtěla.

Věříte, že pracovní i osobní vztah na dálku může fungovat?
P.: Je to náročné. Když spolu nejsme měsíc nebo déle, každý začíná uvažovat trochu jinak. Je nutné na vztahu neustále pracovat a o věcech mluvit. To je také důvod, proč jsem se teď z Londýna vrátil. Když jsem dodělával školu, osobní život jsem zcela vymazal.

Jaká je vaše vize?
R.: Mít Muset jako obchodní značku, získávat zakázky a pomalu budovat návrhářské jméno Ivančic.
P.: Pokud chceme otevřít vlastní obchod, budeme muset ještě pár let počkat, protože to chceme udělat bez kompromisů.

Radana: U nás je stále velký hlad po značkách. I když má někdo peníze na kvalitní věci, vybere si ty s největším logem.

Co tím myslíte?
P.: Mým cílem je mít vlastní zavedenou značku a prodávat ve světě. Vím, že na to dnes ještě nejsme dost silní. Nemáme dostatečné zkušenosti ani kontakty, které by nám zajistily potřebný odbyt. Proto uvažuju o tom jít na dva tři roky do světa, získat zkušenosti u nějaké velké firmy a pochopit, jak taková značka funguje.

Češky jsou prý jedny z nejhezčích žen na světě. Často ale tento dojem kazí nevkusným oblečením, nemyslíte?
R.: Nedávno mi Pavel v centru Prahy řekl, že už dlouho neviděl na jednom místě tolik špatně oblečených lidí. Musela jsem uznat, že má pravdu. Lidi tady bohužel nosí strašné věci.
P.: Pár dobře oblečených holek by se našlo, ale vidět tady někoho, kdo je opravdu ,cool‘, to je náhoda.

Čím to podle vás je?
P.: Čeští zákazníci se bohužel rozhodují jen podle ceny. Nevím, proč je tady kultura žití tak devalvovaná. Chorvati nebo Poláci by se mohli vymlouvat na to samé jako my, ale třeba ženy v Polsku si pěstují osobní styl. Když jdou s kamarádkou na kafe, vezmou si na sebe hezké šaty. Nemají je jen na slavnostní příležitost.
R.: Navíc je tady ještě pořád hlad po značkách, takže i když má někdo peníze na kvalitní věci, vybere si ty s největším logem.