Barbara Karpetová sama sebe označuje jako kariérní diplomatku, což znamená, že se do tohoto odvětví nedostala po politické linii, ale absolvovala patřičné vzdělání a je tedy na výkon funkce profesně kvalifikovaná. Její první funkcí byla pozice zástupkyně ředitele Oddělení pro kulturní diplomacii a to v době našeho prezidentství v Evropské unii.
Působení na ambasádě ve Washingtonu D.C. a uznání od Baracka Obamy
V roce 2010 vyjela jako kulturní rada, t.j. vedoucí kulturního oddělení, (které se později přejmenovalo na Oddělení veřejné diplomacie), do Washingtonu D.C. Jak sama popisuje, jedná se o jednu z nejnáročnějších destinací co se diplomacie týče, neb jste vystaveni konkurenci z celého světa. „Věděla jsem, že prosadit se v konkurenci plus minus 200 ambasád nebude jednoduché. Nám se ale povedla téměř neuvěřitelná věc. Založili jsme ve Washingtonu D.C. Festival vzájemných inspirací, který začíná v půlce září a pokrývá všechny důležité české svátky, od sv. Václava 28. září, přes 28. říjen, až do 17. listopadu. Což je dlouhá doba, především na Američany. Podařilo se nám získat na palubu ty nejdůležitější kulturní instituce, ale co víc, z Bílého domu jsme dostali tzv. 'Letter of Support', což v podstatě znamená uznání od prezidenta Spojených Států. Tento druh ocenění vám zajistí respekt jak u vašich diplomatických kolegů, tak u amerických institucí,” popisuje Barbara Karpetová.
„Velké množství ambasád není jediná výzva ve Washingtonu, jde také o to, jaký stát jste. Pokud nejste strategická velmoc, ekonomicky významný partner nebo na druhou stranu 'troublemaker', jste v podstatě neviditelní. Česká republika se dostala v té době do kategorie bezproblémová země, což znamenalo, že není důvod, aby se nám Američané nějak zvlášť věnovali. Euforie 90. let ve znamení Václava Havla opadla, a tak se kulturní diplomacie stala jednou z cest, jak se dostat zpátky do povědomí a na pomyslnou mapu dění,” pokračuje diplomatka. „Festival si za svoji dobu působnosti vydobil pevné místo v hlavním městě USA a trvá dodnes,” říká Karpetová.
Diplomatická mise zpravidla trvá čtyři roky, stejně dlouho trvalo i působení Barbary Karpetové na ambasádě ve Washingtonu. Jak sama říká, bylo to náročné, ale pokud děláte něco, co vás baví, máte ke svému povolání vztah a jsou za vámi vidět výsledky, máte šanci získat v kolektivu, kde dominují muži, uznání. „Na schůzích vedení bylo většinou devět mužů a já, což je takový průměr v české diplomacii. Na osm až deset mužů připadá jedna žena ve vedoucí funkci..Když ale byli moji kolegové svědky toho, že jsme se dočkali uznání z nejvyšších míst, nemohu si na nedostatek respektu i pomoci z jejich strany, stěžovat,” popisuje práci v převážně mužském kolektivu diplomatka.
Z Washingtonu D.C. do New York City
Velkým oceněním pro Karpetovou bylo, když jí nadřízený na ambasádě pobídl, aby se hlásila na místo ředitelky Českého centra v New Yorku. Českou národní budovu, jež se řadí mezi newyorské pamětihodnosti, kde sídlí České centrum, se dlouho nedařilo oživit. Veřejná diskuze o ní byla spíše negativního rázu a projevovala se nespokojenost s množstvím financí, které se do rekonstrukce této budovy vložily. Karpetová funkci získala a v roce 2014 se přesunula z Washingtonu D.C. do New Yorku - centra světové kultury. Přiznává, že oživit Českou národní budovu v této metropoli, kde působí ti nejlepší z nejlepších, a nejen v kultuře, bylo mnohonásobně těžší, než práce na festivalu ve Washingtonu. Barbaře Karpetové se to však podařilo.
Oživení Českého centra v New Yorku
„Měla jsem vlastně obrovské štěstí, že se tu budovu podařilo 'rozhýbat' před koronou. Když jsem na konci roku 2018 z New Yorku odjížděla, budova žila. Dostali jsme se do fáze, kdy veškeré naše akce byly vybookované a museli jsme dávat lidi na čekací listinu. Měli jsme dokonce tzv. 'stand-by area', kde čekali lidé, kteří přišli naslepo a doufali, že se uvolní kapacita. To je v newyorském kontextu docela frajeřina! Je ale důležité zmínit, že by to nebylo možné, kdyby v mém týmu nebyli lidé, kteří věřili, že má nejen česká kultura, ale i oni šanci uspět. Měla jsem štěstí na profesionály i velmi schopné stážisty,” komentuje své působení v New Yorku Karpetová.
Podle jejích slov se diplomatická kulturní mise ve Washingtonu i v New Yorku povedla, cítila se však velmi vyčerpaně. „Dala jsem do toho všeho takové množství osobní energie, že ve chvíli, kdy bylo hotovo, zhluboka jsem si oddychla. Myslím, že mnoho z mých kolegů v diplomacie se dostane do podobné situace, to zaměstnání je opravdu náročné.” Diplomacie byla vždy náročná, ale i nebezpečná. Hlavní sídlo Ministerstva zahraničních věcí je v Černínském paláci, patří mu ale ještě dva paláce - Toskán a Trauttmansdorf, ve kterém je kaple věnovaná lidem, kteří během výkonu diplomatické služby zahynuli. I z toho důvodu se této profesi se věnovali muži a dokonce se po nich během různých historických období vyžadovalo, aby neměli rodiny.
Před rokem 1989 nebyla v české diplomacii na pozici velvyslankyně jediná žena. Je to jakási „specialita” východo-evropského bloku. Na rozdíl od západní Evropy je tlak na rovnoprávnost ve vedoucích pozicích mizivý. „Je třeba ale říci, že diplomacie má své stinné stránky a staví ženy často před nelehkou volbu. Vystavuje prubířské zkoušce partnerství, přátelství i rodinu. Když jako rodič přesouváte děti z místa na místo, ochuzujete je o kamarádství na celý život, je to bolestné pro ně i pro vás,” vysvětluje Karpetová a dodává, že žen, které by byly ochotné toto podstoupit, zkrátka není tolik.
Zákulisí české diplomacie a problematika uplatnění žen ve vedení
Partnerské vztahy v diplomacii končí často rozchodem nebo rozvodem. Jsou i případy, kdy se v diplomacii uplatní oba partneři, a není těžké uhodnout, kdo zpravidla zastává vedoucí funkci. „Těch případů, kdy je na vedoucím místě žena a muž je ochotný stát 'vedle ní', případně pod svoji manželku spadat, je mnohem méně. Který muž je ochotný přijít o své pracovní zázemí a kontakty, když za ním přijde manželka, že získala post např. v Mongolsku? Mužů, kteří jsou schopni svojí manželku tímto způsobem podpořit, opravdu není tolik. Partnerství je tedy jedna problematická sféra, ale myslím si, že nejbolestnější jsou pro matky - profesionálky újmy, které se dějí jejich dětem. V diplomacii není bohužel výjimečné, že děti, které jsou vystavovány častým změnám prostředí, mají problémy, které občas končí i pokusy o sebevraždu,” osvětluje stinnou stránku diplomacie Karpetová.
Genderová rovnost je jednou z priorit Evropské unie, zpracovává se na ni mnoho studií, a i česká státní i česká státní správa je nucena podobná vyhodnocení vydávat. V kontextu V4 (Visegrádské čtyřky) jsme na tom nejlépe, konkrétně české Ministerstvo zahraničních věcí má až 16 % žen ve vedoucích funkcích. Maďarsko má pouze 5 %! Poměr českých velvyslankyň vůči velvyslancům bývá ještě nižší, cca 1:10.
„Evropská unie genderovou rovnost prosazuje a tlačí na to, aby v těchto funkcích nastala situace 50 na 50,” komentuje situaci Karpetová a pokračuje: „Což ale s sebou přináší požadavky na změny: flexibilní pracovní dobu, pomoc v době těhotenství a mateřské dovolené atd. V některých zemích EU dokonce fungují systémy, kdy na jednom místě pracují partneři a agendu si předávají. Mohu jen doufat, že diplomatek, které budou chtít českou zahraniční službu přiblížit k evropským standardům, bude čím dál víc. Tlak musí být jednak zvenku, což je v tomto případě ze strany EU, musí ale nastat i zevnitř.”
Naděje pro ženy v rámci evropské zahraniční služby
Byť situace v České republice pro diplomatky není úplně lehká, vidí Barbara Karpetová naději na zlepšení. Jelikož jsme zemí EU, mohou se adeptky přihlásit do evropské zahraniční služby, celým názvem Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ). Málokdo ví, že EU má také své ambasády i vy se můžete stát velvyslankyní za Evropskou unii.ESVČ má dokonce největší diplomatický sbor na světě.„Myslím, že se o tom u nás málo ví. Mladé ženy, které začnou zjišťovat, jak to v diplomacii vypadá a jsou demotivované genderovou nerovností, by mohly zkusit své štěstí i tímto směrem,” vybízí diplomatka. Je však třeba počítat s tím, že se jedná o velmi náročné zaměstnání. Směje se a říká, že už od středověku se po diplomatech vyžadovalo, aby uměli zkrátka všechno. „Sama ze své praxe musím říct, že od vizionáře, motivátora, organizátora až po uklízečku, kuchařku a pekařku jsem musela zvládnout vše, neb ta práce všechny tyto aspekty v sobě má.”
Diplomacie je také úzce spjatá s lifestylem. Je důležité myslet na to, jak prezentovat svoji zemi i co se týče vystupování, stolování, nebo vybavení rezidence. V neposlední řadě záleží také jak se oblékáte a co tím chcete sdělit.„Neplatí však pouze vžitý názor, že si diplomatky kupují oblečení vysoké cenové kategorie, během nabitých pracovních dnů volí většinou klasičtější kostýmky se sukní nebo kalhotami a lodičky na středně vysokém podpatku. Uznávané značky pro slavnostnější příležitost jako jsou Dior, Chanel, Louis Vuitton, Manolo Blahnik, Louboutin se jistě počítají, ale leckterá diplomatka se při reprezentativních akcích snaží doslova dělat reklamu známé české značce nebo designérovi. Reprezentujete-li svou vlast, jste také automaticky reprezentantem její kultury a lifestylu,” zdůrazňuje Karpetová.
Diplomatkou můžete být i vy
Jak se tedy stát diplomatkou nebo diplomatem, jenž bude reprezentovat Českou republiku? „Hlavní branou do české zahraniční služby je Diplomatická akademie Ministerstva zahraničních věcí. Další možností je také aspirovat na ředitele/ku Českého centra, tam je také žen-ředitelek ve srovnání s muži více. Velkou šanci pro ženy skýtá evropská diplomatická služba, která vyhlásila v tomto roce nový program #NoWomenNoEUDiplomacy, včetně iniciativy #NoWomenNoPanel. Evropská diplomacie to myslí s rovností žen na vedoucích pozicích, ale i se zlepšením statutu partnerů a s podporou duálních kariér, opravdu vážně!”
“Abych to shrnula, do diplomacie je ale pořád potřeba žen bojovnic. Jedná se ale o zaměstnání zajímavé a věřím, že smysluplné. Většinou se stýkáte s inteligentními a milými lidmi. Může to být velice obohacující pracovní zkušenost. Je ale opravdu důležité se dopředu informovat a seznámit se se všemi úskalími, které v průběhu budete muset řešit a vyvarovat se tak nepříjemného překvapení,” uzavírá kulturní diplomatka Barbara Karpetová.
