V klubu Na Klamovce mě mezi dveřmi přivítali dva dělníci. Položila jsem otázku, zda neví, kde je divadelní zkouška. Odpovědí mi bylo: „V sále přece. A sou tam samý ženský.“ Cestu staveništěm jsem sice musela najít sama, ale odměnou mi byly ony ,samý ženský‘, hvězdy českého divadelního nebe: Martha Issová, Adéla Kačerová Kubačáková, Martina Randová a režisérka Alice Nellis. Jedna ležela ve vaně, druhá seděla na vaně, třetí seděla v hledišti a čtvrtá, mrtvolně bílá, dvacet minut zbývajícím třem vysvětlovala, že opravdu, opravdu nechce jít domů, přestože byste ji neposlali jenom domů, ale rovnou na JIP. „A tak je to s Marthou pořád: ona padá, jak je jí blbě, ale bude se nám všem hodinu omlouvat, že nám nechce zkazit zkoušku,“ řekla o bledé Marthě Issové režisérka Alice Nellis. Pak zkouška začala: Adéla se rozesmála při prohlížení pornočasopisu („A tohle je vážně baví? No to je hnusný!“), Martina se ptala, jak dlouho se má před tím zrcadlem líčit, když se vlastně vůbec nelíčí, a Adéla přišla na scénu místem, kde ve ,skutečném představení‘ bude zeď. Martině pak začala téct krev z nosu a Alice si povzdychla, že jí možná ještě před premiérou zkolabují všechny herečky. Přitom hra Růžový šampaňský není o nemocech. Je o tom, co si my holky povídáme, když se potkáme. Nemusíme být zrovna tři v jedné koupelně, ale věřím, že většina témat, schovaných za oční stíny, vám při sledování představení bude dost povědomá. Nejen o hře dramatičky Clare McIntyre Růžový šampaňský, kterou uvede 26. března pražský Café teatr Černá labuť, jsem si nejdřív s herečkami a potom s režisérkou Alicí povídala necelý měsíc před premiérou. Ve chvíli, kterou se nám podařilo najít mezi jejich dalšími zkouškami, představeními a zájezdy.
O co jde v Růžovým šampaňským?
Martha: Podle mě je to hra o tom, jak těžké je přijmout samu sebe se vším, co k vám patří, a takovou se mít bezpodmínečně ráda.
Adéla: Ale taky je to trochu o třech ženských, které spolu žijí v jednom bytě, a asi by radši byly někde jinde.
Martha: Nebo o tom, jak to dnešní doba se všemi svými reklamami a obrázky dokonalých tváří, těl a životů dělá všechno mnohem těžší.
Adéla: Je to o holkách, který hledají a ztrácejí samy sebe. A taky hodně odmítají chlapy. Je to o holkách, který chtějí být dokonalý, voňavý a opálený (jo a taky hodně hubený), protože ,tak se to přece nosí‘, a zároveň by klidně rády byly jiné, ale mají z toho možná trochu strach.
Martha: Taky je o přátelství, lásce, opuštěnosti a kompromisech. Je to zkrátka hra o životě.
Martina: Myslím, že je to taky o tom, jak se nebát svých snů, a taky třeba o tom, na co ženský, když jsou samy, myslí. Co zkrátka dělají tři ,holky‘, když se sejdou v jedné koupelně. Žádné ,velké poselství pro lidstvo‘.
Martha: A pro to všechno se nám tak líbí.
Adéla: Ale taky je to o něčem úplně jiným, než co jsem řekla. Možná je to o hledání lásky k sobě samé.
Podle jedné historky od Alice vím, že vaše zkoušky pohledem nezkušeného oka vypadají, jako že si vlastně, děvčata, jen tak povídáte. Jak je to doopravdy?
Adéla: Nejdřív čteme, pak mluvíme, pak se smějeme, pak posunkujeme, pak běžíme čurat a znovu mluvíme, válíme se ve vaně a ukazujeme si podprsenky. Přetahujeme se o jednu cigaretu a závidíme si. No a když je nejhůř, tak si trochu pobrečíme (nejdřív každá zvlášť, pak to zkusíme i najednou a nakonec se utěšujeme). A když už vůbec nevíme, jak dál, Alice uplatní svou znalost znakové řeči a ,prstuje‘.
Martina: Komunikujeme. A ladíme svoje postavy.
Martha: Komunikujeme úplně normálně. To znamená, že spolu mluvíme, někdy brečíme, křičíme na sebe, potom se objímáme a nakonec většinou jdeme zkoušet.
Jaká je Alice režisérka? Opravdu je to milé usměvavé děvče?
Martha: Já vám nemůžu po pravdě odpovědět. Alice si to přečte a potom mě zbije!
Adéla: Jaká Alice je? Veselá, bláznivá, naslouchající, voňavá, neskutečně vlasatá. A jestli nás Alice bije? No samozřejmě, bije nás skoro pořád. Copak to jde jinak?
Martina: Víte, ono je hlavně moc důležitý, aby bylo všem při zkoušení dobře. My se máme prostě všechny rády jako lidi, takže to, jak se k sobě chováme, když spolu zkoušíme, z toho jen přirozeně vyplývá.
Jak jste se dali s Alicí dohromady?
Martina: Růžový šampanský je moje vůbec první divadelní práce s Alicí.
Adéla: Moje třetí.
Martina: Poprvé jsme se setkaly při takovém jednodenním natáčení televizních scén do představení Pomoc. A právě tam jsme si s Alicí padly do oka.
Adéla: Já se s ní seznámila asi před rokem a půl, když jsem u ní ,dělala konkurs‘ na roli francouzsky mluvící služky Jeanne ve hře o Isadoře Duncan. Jmenovalo se to Když tančila a bylo to pro Divadlo Bez zábradlí.
Martha: Já se s Alicí znám už dlouho. To, že společně děláme tolik věcí, je taky proto, že jsme se kamarádily a měly se rády, a tak jsme hledaly způsob, jak spolu trávit co nejvíc času. A protože v divadle se docela dlouho zkouší, tak jsme si řekly, že by to nemuselo být špatné.
Adéla: Po Isadoře jsme spolu tuto hru zkoušely a stal se zázrak – asi jsem Alici neznechutila, protože mě oslovila na další spolupráci. Dala mi fantastickou roli paní Polgárové ve hře Pomoc, kterou hrajeme v Divadle v Řeznické. ,Šampaňský‘ je tedy třetí práce s Alicí a jsem moc šťastná, že mi znovu dala důvěru a svěřila mi další zajímavou roli. Uvidíme, zda ji tentokrát nezklamu (modlím se, aby ne).
Ve hře se – mimo jiné – řeší staré rány, mindráky… Jak je to s vašimi mindráky? Jaké jsou? Maskujete je? Nemluvíte o nich? Nebo je nemáte? Nebo je řešíte?
Martha: Ne, já žádné nemám!
Martina: Mně se slovo mindrák vůbec nelíbí. I napsaný vypadá divně. Jestli něco mám, tak se to určitě jmenuje jinak.
Martha: Opravdu nemám. Žádné. Vůbec! Prostě nemám!
Adéla: Mindráci? No, mám je, bohužel. Ale nebyla by to bez mindráků trochu nuda?
Martha: To, že mám syslí tváře, měřím 158 cm. Mám krátké, chlupaté nohy, ošklivé zuby, malá prsa… to jsou prkotiny! To vůbec nic neznamená!
Adéla: Já si na ně už dost zvykám. Jsou to vlastně už takoví moji kámoši, jinak si to nedokážu vysvětlit, vždyť kdyby mě obtěžovali, určitě bych udělala všechno pro to, aby zmizeli, ne? Třeba bych konečně zhubla, cvičila, před zrcadlem si opakovala, že se mám ráda.
S režisérkou Alicí Nellis o růžovém šampaňském
Jak jste přišla na Růžový šampaňský?
Protože je to něco, co se často nevidí… I když to vypadá, že jsem to mínila jako vtip, není to tak. Když mi Martha Issová přinesla od své švagrové, která je také náhodou divadelní režisérka, hru Low-Level Panic a já si ji poprvé přečetla, tak tohle byl můj první pocit – že je to něco, co se tak často nevidí. Jak stylem, tak obsahem. Je to hra, která se formálně vymyká tomu, co si pod dramatickým tvarem člověk představuje. Je sice o věcech, které jsou složité a vážné, ale kupodivu se při tom člověk dobře pobaví. Je to intimní, vtipná hra o intimních a důležitých věcech, přestože se v ní většinu času mluví o štíhlosti nohou, správnosti očního stínu, pornografii a růžovém šampaňském.
Kde jste hru objevila?
Hru napsala britská dramatička Clare McIntyre a přeložila jsem ji o Vánocích já. Musím snad ještě zmínit přínos mé tchyně a tchána, protože u nich jsem Vánoce trávila a nechala se od nich zásobovat různými pochutinami a čas od času po nich vyžadovala vysvětlení některých složitějších slangových výrazů. Vzhledem k tématu hry mám pocit, že se tchán dodnes trochu červená.
Výběrem hereček jste si byla jista od začátku?
Herečky jsem našla snadno. Marthu Issovou jsem dost dobře nemohla přehlédnout, protože mi tu hru prostě přinesla a řekla mi, že když v ní nebude hrát, tak mě zabije. Adéla Kačerová řekla, že když tam hraje Martha, tak tam ona musí taky hrát, protože jinak zabije mě i Marthu. A Martina Randová zase řekla, že když tam bude hrát Martha i Adéla, a ona ne, tak se zabije sama. Takže takhle jednoduchý to bylo. Přece nemůžu takovýhle krveprolití dopustit. Se všemi z nich už jsem pracovala a vím, že to lze přežít. A ve skutečnosti jsem moc ráda, že s nimi pracovat můžu. Už nějakou dobu jsem si říkala, že takhle na zimu by bylo příjemné zavřít se někam do tepla s kamarádkami. A naštěstí – jak už jsem zmínila – Marthina švagrová našla tuhle hru o třech ženských v koupelně.
Je pro ženu těžké režírovat tři ženy?
Někdy velmi, obzvláště když už je čtvrt na dvanáct, a my si ještě pořád povídáme a pojídáme drobné dobroty a napadá nás tolik zajímavých věcí, které bychom ještě rády probraly. Naštěstí jsou všechny tři velmi nadané, takže z toho povídání dokážou plynně přejít do textu hry a chvílemi není poznat, jestli už se zkouší, nebo ještě pořád kafráme. Jeden z největších komplimentů, jakých se nám během zkoušení zatím dostalo, je od paní uklízečky, která se objevila ve dveřích sálu ke konci zkoušky (kdy jsme zase jednou opravdu zkoušely) a prohlásila: „Tak když si tu jen tak, děvčata, povídáte a lebedíte, tak já už snad můžu začít, ne?“
Jak se máte, Alice? Režírujete v několika divadlech, zkoušíte novou hru, odkud berete energii?
Myslím, že se mám dobře. Jen to nechci zakřiknout. Mít se dobře je velmi křehký stav a člověk by o něm asi neměl moc mluvit. S tím režírování v několika divadlech to není zase tak žhavé – prostě režírujete nejdřív v jednom, pak ve druhém atd. Je to příjemná práce a ve chvílích, kdy třeba tolik příjemná není, protože objektivní, provozní a finanční problémy prostě vždycky budou, je potřeba si připomenout, že je to jenom práce a jenom divadlo. Ještě také existuje život. Někdy je to tak, že právě do toho zbytku života beru energii ze své práce v divadle, jindy mi ten život zase dodá energii do práce. Věcí, ze kterých člověk může čerpat energii, je spousta. Jsem ráda doma, na vesnici. Je tam klid a zcela jiné tempo. V poslední době jsem kupodivu začala hodně vařit a užívat si toho, že při téhle činnosti výsledek své práce hned vidíte, hned ochutnáte, hned dojdete ocenění, a když se to náhodou nepovede, můžete to klidně vyhodit a žádný kritik vám to neomlátí o hlavu. (Obzvláště když to vyhodíte včas a nahradíte nějakou jistotou, jako je pizza.) To u filmu nebo u divadla dost dobře nejde. Někdy je příjemné odreagovat se fyzicky – v tělocvičně nebo třeba v poslední době jsem se začala učit argentinské tango. Je příjemné nechat se něco učit. A je příjemné, když se člověk může zabývat něčím, v čem nemusí mít ambici dosáhnout nějakého nutného výsledku nebo úspěchu.
Ve hře se mimo jiné řeší staré rány, mindráky… Jak je to s vašimi mindráky? Máte je? Maskujete je? Nemluvíte o nich? Nebo na ně kašlete?
Mindráky mám, asi jako každý. Znám je téměř všechny, tedy snad mimo toho ,mám moc tenký nohy‘. Ten bych zase naopak chtěla. Jo, a taky se mi vyhnul ten ,mám moc řídký vlasy‘, ale zcela úspěšně ho nahradil ten ,mám na hlavě nepoddajnou koudel‘. Na druhou stranu, o čem bychom bez těch mindráků mluvily a z čeho bychom si dělaly legraci? Dovedete si představit, jak příšerně nudná by byla konverzace čtyř žen, které jsou navýsost spokojené samy se sebou? Alice: „Dneska ráno jsem vstala, podívala se do zrcadla a zjistila jsem, že vypadám fakt moc hezky. Tak jako mladě.“ Martha: „Z toho si nic nedělej, Alice. Ty si možná myslíš, že jsi hezká, ale já jsem si včera večer v divadle zase uvědomila, že jsem opravdu hrozně šikovná. Celý představení jsem měla pocit, že mi to fakt jde.“ Martina: „Ty taky? Já jsem si včera připadala fakt dobrá. I jsem po tom dlouhým představení super vypadala.“ Adéla: „Holky, já se omlouvám, že jdu pozdě, ale já jsem ráno vypadala tak dobře, že kdybych si neumastila vlasy a trochu si nenamalovala kruhy pod očima, tak bych snad ani nemohla na ulici.“
KDO JSOU?
Martha Issová (25) hraje v Divadle Na Fidlovačce, v Dejvickém divadle a v Divadle v Řeznické. Také ji můžeme vidět v řadě seriálů, naposledy v Dobré čtvrti či v Hop nebo trop.
Martina Randová (34) hraje v Divadle Na Fidlovačce, dřív působila v Hanáckém divadle Jihlava a Městském divadle Most.
Adéla Kubačáková (29) hraje v Divadle Bez zábradlí a v Divadle v Řeznické, dříve 7 sezon v Jihočeském Divadle
Alice Nellis (34) je režisérka dokumentů, filmů Ene Bene a Výlet a divadelních her, mj. Pomoc a Když tančila.
O co jde v Růžovým šampaňským?
Martha: Podle mě je to hra o tom, jak těžké je přijmout samu sebe se vším, co k vám patří, a takovou se mít bezpodmínečně ráda.
Adéla: Ale taky je to trochu o třech ženských, které spolu žijí v jednom bytě, a asi by radši byly někde jinde.
Martha: Nebo o tom, jak to dnešní doba se všemi svými reklamami a obrázky dokonalých tváří, těl a životů dělá všechno mnohem těžší.
Adéla: Je to o holkách, který hledají a ztrácejí samy sebe. A taky hodně odmítají chlapy. Je to o holkách, který chtějí být dokonalý, voňavý a opálený (jo a taky hodně hubený), protože ,tak se to přece nosí‘, a zároveň by klidně rády byly jiné, ale mají z toho možná trochu strach.
Martha: Taky je o přátelství, lásce, opuštěnosti a kompromisech. Je to zkrátka hra o životě.
Martina: Myslím, že je to taky o tom, jak se nebát svých snů, a taky třeba o tom, na co ženský, když jsou samy, myslí. Co zkrátka dělají tři ,holky‘, když se sejdou v jedné koupelně. Žádné ,velké poselství pro lidstvo‘.
Martha: A pro to všechno se nám tak líbí.
Adéla: Ale taky je to o něčem úplně jiným, než co jsem řekla. Možná je to o hledání lásky k sobě samé.
Podle jedné historky od Alice vím, že vaše zkoušky pohledem nezkušeného oka vypadají, jako že si vlastně, děvčata, jen tak povídáte. Jak je to doopravdy?
Adéla: Nejdřív čteme, pak mluvíme, pak se smějeme, pak posunkujeme, pak běžíme čurat a znovu mluvíme, válíme se ve vaně a ukazujeme si podprsenky. Přetahujeme se o jednu cigaretu a závidíme si. No a když je nejhůř, tak si trochu pobrečíme (nejdřív každá zvlášť, pak to zkusíme i najednou a nakonec se utěšujeme). A když už vůbec nevíme, jak dál, Alice uplatní svou znalost znakové řeči a ,prstuje‘.
Martina: Komunikujeme. A ladíme svoje postavy.
Martha: Komunikujeme úplně normálně. To znamená, že spolu mluvíme, někdy brečíme, křičíme na sebe, potom se objímáme a nakonec většinou jdeme zkoušet.
Jaká je Alice režisérka? Opravdu je to milé usměvavé děvče?
Martha: Já vám nemůžu po pravdě odpovědět. Alice si to přečte a potom mě zbije!
Adéla: Jaká Alice je? Veselá, bláznivá, naslouchající, voňavá, neskutečně vlasatá. A jestli nás Alice bije? No samozřejmě, bije nás skoro pořád. Copak to jde jinak?
Martina: Víte, ono je hlavně moc důležitý, aby bylo všem při zkoušení dobře. My se máme prostě všechny rády jako lidi, takže to, jak se k sobě chováme, když spolu zkoušíme, z toho jen přirozeně vyplývá.
Jak jste se dali s Alicí dohromady?
Martina: Růžový šampanský je moje vůbec první divadelní práce s Alicí.
Adéla: Moje třetí.
Martina: Poprvé jsme se setkaly při takovém jednodenním natáčení televizních scén do představení Pomoc. A právě tam jsme si s Alicí padly do oka.
Adéla: Já se s ní seznámila asi před rokem a půl, když jsem u ní ,dělala konkurs‘ na roli francouzsky mluvící služky Jeanne ve hře o Isadoře Duncan. Jmenovalo se to Když tančila a bylo to pro Divadlo Bez zábradlí.
Martha: Já se s Alicí znám už dlouho. To, že společně děláme tolik věcí, je taky proto, že jsme se kamarádily a měly se rády, a tak jsme hledaly způsob, jak spolu trávit co nejvíc času. A protože v divadle se docela dlouho zkouší, tak jsme si řekly, že by to nemuselo být špatné.
Adéla: Po Isadoře jsme spolu tuto hru zkoušely a stal se zázrak – asi jsem Alici neznechutila, protože mě oslovila na další spolupráci. Dala mi fantastickou roli paní Polgárové ve hře Pomoc, kterou hrajeme v Divadle v Řeznické. ,Šampaňský‘ je tedy třetí práce s Alicí a jsem moc šťastná, že mi znovu dala důvěru a svěřila mi další zajímavou roli. Uvidíme, zda ji tentokrát nezklamu (modlím se, aby ne).
Ve hře se – mimo jiné – řeší staré rány, mindráky… Jak je to s vašimi mindráky? Jaké jsou? Maskujete je? Nemluvíte o nich? Nebo je nemáte? Nebo je řešíte?
Martha: Ne, já žádné nemám!
Martina: Mně se slovo mindrák vůbec nelíbí. I napsaný vypadá divně. Jestli něco mám, tak se to určitě jmenuje jinak.
Martha: Opravdu nemám. Žádné. Vůbec! Prostě nemám!
Adéla: Mindráci? No, mám je, bohužel. Ale nebyla by to bez mindráků trochu nuda?
Martha: To, že mám syslí tváře, měřím 158 cm. Mám krátké, chlupaté nohy, ošklivé zuby, malá prsa… to jsou prkotiny! To vůbec nic neznamená!
Adéla: Já si na ně už dost zvykám. Jsou to vlastně už takoví moji kámoši, jinak si to nedokážu vysvětlit, vždyť kdyby mě obtěžovali, určitě bych udělala všechno pro to, aby zmizeli, ne? Třeba bych konečně zhubla, cvičila, před zrcadlem si opakovala, že se mám ráda.
S režisérkou Alicí Nellis o růžovém šampaňském
Jak jste přišla na Růžový šampaňský?
Protože je to něco, co se často nevidí… I když to vypadá, že jsem to mínila jako vtip, není to tak. Když mi Martha Issová přinesla od své švagrové, která je také náhodou divadelní režisérka, hru Low-Level Panic a já si ji poprvé přečetla, tak tohle byl můj první pocit – že je to něco, co se tak často nevidí. Jak stylem, tak obsahem. Je to hra, která se formálně vymyká tomu, co si pod dramatickým tvarem člověk představuje. Je sice o věcech, které jsou složité a vážné, ale kupodivu se při tom člověk dobře pobaví. Je to intimní, vtipná hra o intimních a důležitých věcech, přestože se v ní většinu času mluví o štíhlosti nohou, správnosti očního stínu, pornografii a růžovém šampaňském.
Kde jste hru objevila?
Hru napsala britská dramatička Clare McIntyre a přeložila jsem ji o Vánocích já. Musím snad ještě zmínit přínos mé tchyně a tchána, protože u nich jsem Vánoce trávila a nechala se od nich zásobovat různými pochutinami a čas od času po nich vyžadovala vysvětlení některých složitějších slangových výrazů. Vzhledem k tématu hry mám pocit, že se tchán dodnes trochu červená.
Výběrem hereček jste si byla jista od začátku?
Herečky jsem našla snadno. Marthu Issovou jsem dost dobře nemohla přehlédnout, protože mi tu hru prostě přinesla a řekla mi, že když v ní nebude hrát, tak mě zabije. Adéla Kačerová řekla, že když tam hraje Martha, tak tam ona musí taky hrát, protože jinak zabije mě i Marthu. A Martina Randová zase řekla, že když tam bude hrát Martha i Adéla, a ona ne, tak se zabije sama. Takže takhle jednoduchý to bylo. Přece nemůžu takovýhle krveprolití dopustit. Se všemi z nich už jsem pracovala a vím, že to lze přežít. A ve skutečnosti jsem moc ráda, že s nimi pracovat můžu. Už nějakou dobu jsem si říkala, že takhle na zimu by bylo příjemné zavřít se někam do tepla s kamarádkami. A naštěstí – jak už jsem zmínila – Marthina švagrová našla tuhle hru o třech ženských v koupelně.
Je pro ženu těžké režírovat tři ženy?
Někdy velmi, obzvláště když už je čtvrt na dvanáct, a my si ještě pořád povídáme a pojídáme drobné dobroty a napadá nás tolik zajímavých věcí, které bychom ještě rády probraly. Naštěstí jsou všechny tři velmi nadané, takže z toho povídání dokážou plynně přejít do textu hry a chvílemi není poznat, jestli už se zkouší, nebo ještě pořád kafráme. Jeden z největších komplimentů, jakých se nám během zkoušení zatím dostalo, je od paní uklízečky, která se objevila ve dveřích sálu ke konci zkoušky (kdy jsme zase jednou opravdu zkoušely) a prohlásila: „Tak když si tu jen tak, děvčata, povídáte a lebedíte, tak já už snad můžu začít, ne?“
Jak se máte, Alice? Režírujete v několika divadlech, zkoušíte novou hru, odkud berete energii?
Myslím, že se mám dobře. Jen to nechci zakřiknout. Mít se dobře je velmi křehký stav a člověk by o něm asi neměl moc mluvit. S tím režírování v několika divadlech to není zase tak žhavé – prostě režírujete nejdřív v jednom, pak ve druhém atd. Je to příjemná práce a ve chvílích, kdy třeba tolik příjemná není, protože objektivní, provozní a finanční problémy prostě vždycky budou, je potřeba si připomenout, že je to jenom práce a jenom divadlo. Ještě také existuje život. Někdy je to tak, že právě do toho zbytku života beru energii ze své práce v divadle, jindy mi ten život zase dodá energii do práce. Věcí, ze kterých člověk může čerpat energii, je spousta. Jsem ráda doma, na vesnici. Je tam klid a zcela jiné tempo. V poslední době jsem kupodivu začala hodně vařit a užívat si toho, že při téhle činnosti výsledek své práce hned vidíte, hned ochutnáte, hned dojdete ocenění, a když se to náhodou nepovede, můžete to klidně vyhodit a žádný kritik vám to neomlátí o hlavu. (Obzvláště když to vyhodíte včas a nahradíte nějakou jistotou, jako je pizza.) To u filmu nebo u divadla dost dobře nejde. Někdy je příjemné odreagovat se fyzicky – v tělocvičně nebo třeba v poslední době jsem se začala učit argentinské tango. Je příjemné nechat se něco učit. A je příjemné, když se člověk může zabývat něčím, v čem nemusí mít ambici dosáhnout nějakého nutného výsledku nebo úspěchu.
Ve hře se mimo jiné řeší staré rány, mindráky… Jak je to s vašimi mindráky? Máte je? Maskujete je? Nemluvíte o nich? Nebo na ně kašlete?
Mindráky mám, asi jako každý. Znám je téměř všechny, tedy snad mimo toho ,mám moc tenký nohy‘. Ten bych zase naopak chtěla. Jo, a taky se mi vyhnul ten ,mám moc řídký vlasy‘, ale zcela úspěšně ho nahradil ten ,mám na hlavě nepoddajnou koudel‘. Na druhou stranu, o čem bychom bez těch mindráků mluvily a z čeho bychom si dělaly legraci? Dovedete si představit, jak příšerně nudná by byla konverzace čtyř žen, které jsou navýsost spokojené samy se sebou? Alice: „Dneska ráno jsem vstala, podívala se do zrcadla a zjistila jsem, že vypadám fakt moc hezky. Tak jako mladě.“ Martha: „Z toho si nic nedělej, Alice. Ty si možná myslíš, že jsi hezká, ale já jsem si včera večer v divadle zase uvědomila, že jsem opravdu hrozně šikovná. Celý představení jsem měla pocit, že mi to fakt jde.“ Martina: „Ty taky? Já jsem si včera připadala fakt dobrá. I jsem po tom dlouhým představení super vypadala.“ Adéla: „Holky, já se omlouvám, že jdu pozdě, ale já jsem ráno vypadala tak dobře, že kdybych si neumastila vlasy a trochu si nenamalovala kruhy pod očima, tak bych snad ani nemohla na ulici.“
KDO JSOU?
Martha Issová (25) hraje v Divadle Na Fidlovačce, v Dejvickém divadle a v Divadle v Řeznické. Také ji můžeme vidět v řadě seriálů, naposledy v Dobré čtvrti či v Hop nebo trop.
Martina Randová (34) hraje v Divadle Na Fidlovačce, dřív působila v Hanáckém divadle Jihlava a Městském divadle Most.
Adéla Kubačáková (29) hraje v Divadle Bez zábradlí a v Divadle v Řeznické, dříve 7 sezon v Jihočeském Divadle
Alice Nellis (34) je režisérka dokumentů, filmů Ene Bene a Výlet a divadelních her, mj. Pomoc a Když tančila.
