Maria Montessori věnovala svůj život dětem – jen ne těm svým. Tam na ní čekaly překážky a komplikace. Narodila se na počátku 70. let 19. století v Itálii a když ji byly pouhé tři roky, rodina se přestěhovala do středu italského kulturního dění, do Florencie. Tam však nepobyli dlouho a kvůli práci otce skončila s matkou po jeho boku v hlavním městě Itálie. V Římě se Marii dostalo od základního vzdělání až po to nejvyšší, a napříč všemi etapami studia excelovala. Její zájem se však upnul na obor, který jí nevítal s otevřenou náručí, jelikož nebyl považován za vhodný pro ženy. Setkala se s vlnou odporu, především od jejího otce, ale přesto se rozhodla nastoupit na medicínu a splnit si sen. Ačkoliv se studium neobešlo bez překážek pramenících z předsudků a ryze patriarchálního nastavení tehdejší společnosti, Maria v roce 1896 vítězně opustila univerzitu v Římě s diplomem v ruce a učinila tak, jako první žena v Itálii.
Byla feministkou
Do akademického prostředí své alma mater se krátce po získání titulu navrátila, a to konkrétně do univerzitní psychiatrické kliniky, kde pracovala jako asistentka. A právě sem sahají kořeny její celoživotní práce, která ji proslavila v mezinárodním kontextu. Začala se tu zajímat o mentálně postižené děti, na jejichž oddělení trávila mnoho času. Studovala spisy francouzských lékařů Itarda a Séguina, některé jejich myšlenky systematizovala a dále je rozvíjela. Tentýž rok také reprezentovala svou zemi na Mezinárodním kongresu žen v Berlíně, kde hájila práva pracujících žen a rovné mzdy.
Kariérní změna
Její vášeň brzy přesídlila z medicíny na pedagogiku. Vyvinula určité metody, které spočívaly ve využití konkrétních stimulujících materiálů při výuce. Využívala například barevné korálky, aby si děti mohly lépe vizualizovat matematické operace nebo vázy s písmenky, pro lepší skladbu vět. Tyto metody trpělivě zkoušela na dětech v ortofrenické škole a výsledky předčily její očekávání. Rozhodla se tedy roku 1907 otevřít svůj první dům dětí neboli Casa dei Bambini, kde metody aplikovala a dále rozvíjela. A setkávala se s úspěchem. Klíčovým prvkem jejího přístupu bylo důvěřovat dětem a nechávat je učit se vlastním tempem a na základě svých vlastních zájmů. Její metoda byla založena na pozorování a individuálním přístupu ke každému dítěti. Předměty, které k výuce používala, byly speciálně navrženy tak, aby stimulovaly zvídavost a samostatnost dětí. Maria věřila, že v každém dítěti je přirozený pud učit se, a jejím cílem bylo tento pud povzbudit.
Její práce se rozšířila po celém světě a její jméno, které metodu doprovázelo, se stalo věhlasným. Maria začala cestovat, přednášet, psát knihy a školit pedagogy. Své metody později upravila a uzpůsobila i pro zdravé děti. Před první světovou válkou přijaly Montessori systém veřejné školy v Itálii a Švýcarsku, a školy nesoucí její jméno se začaly budovat po celém světě. Existují dodnes.
Cizí děti versus ty vlastní
V roce 1898 se Marii narodil syn, který byl produktem milostného vztahu se svým tehdejším kolegou Giuseppem Montesanem. Maria nechtěla zahodit svou kariéru a stát se manželkou (tehdy se tyto dvě cesty neslučovaly), a proto se rozhodla dát syna do péče ošetřovatelky a věnovat se nadále své profesi. Ačkoliv změnila k lepšímu životy několika dětí, pro svého syna přítomna nebyla. Blíže se poznali až za dob jeho dospívání, jejich vztah se prohloubil a nabyl i profesního rázu. Mario Montessori se stal důležitým spolupracovníkem a společníkem své matky na její kariérní cestě.
Nobelova cena pro Montessori
Kvůli nepříznivému podnebí způsobeném válkou a fašistickými režimy byla Maria nucena odjet ze své rodné Itálie a dožít svůj život v Nizozemí. Na přelomu století obdržela tři nominace na Nobelovu cenu za mír. V roce 1952, rok po své poslední nominaci Maria umírá v nizozemském Noordwijku aan Zee. Její filozofie, která roli učitele zasadila do pozadí, a jež akcentuje individualitu, duševní růst a citlivost, se uplatňuje dodnes.
Zdroj: britannica.com, mariamontessori.cz, montessoricr.cz
