Jméno Meret dostala podle Meretlein, postavy divokého děvčete žijícího v lesích, které popsal ve svém románu Zelený Jindřich Gottfried Keller. Uměním byla obklopená odmalička. Její babička Lisa Wenger vystudovala malířství a vedla školu malby na porcelán, teta Ruth Wenger, krátce provdaná za básníka Hermanna Hesse, byla malířka a koncertní pěvkyně. Oppenheim se také rozhodla vyslyšet rodové volání po umění a ve svých osmnácti letech ho odjela studovat do Paříže.
Tady se spřátelila se členy surrealistického kruhu, kterými byli May Ray, André Breton, Marcel Duchamp, Max Ernst nebo Alberto Giacometti. S Man Rayem nafotila sérií fotografií Erotique voilée, na kterých pózovala nahá, umazaná od tiskařské černi a skrytá pouze za tiskařské kolo. Za tento počin si vysloužila označení „múza surrealistů“. Pro Maxe Ernsta a Man Raye ale byla víc než múzou, když s nimi navázala milostné vztahy. Zamilovala se i do Giacomettiho, ale u něj se svými city neuspěla.
I když byla pro mnohé muže inspirací, k dílu, které ji nakonec téměř přes noc proslavilo, ji naopak inspiroval muž. Když seděla v pařížské kavárně s Dorou Maar a Pablem Piccasem, udělal si Picasso legraci z jejího kožešinového náramku a pronesl, že cokoli ozdobené kožešinou je přitažlivější. Tato myšlenka Meret Oppenheim uvízla v hlavě a brzy na to koupila šálek, talířek a lžičku a pokryla je kožešinou z čínské gazely. Vystavila ho pod názvem „Objekt“ nejprve v Paříži a pak ho předvedla na výstavě Fantastic Art, Dada and Surrealism v muzeu moderního umění v New Yorku. Kožešinový čajový set se od té doby považuje za ikonický objekt surrealistického umění. Své tvůrkyni přinesl celosvětový ohlas a zajistil, že byla jako první žena přijata do Klubu surrealistů.
Dalším slavným dílem Méret Oppenheim je dvojice hnědých dámských bot spojených ve špičce (Das Paar) nebo lodičky s kožešinou na nártu, které navrhla pro módní dům Elsy Schiaparelli, ve té době rivalky Coco Chanel. Dvojice extravagantních umělkyň spolu na trh uvedla i kolekci surrealistických rukavic. Rukavice z kozí kůže ozdobila Oppenheim kresbou cév, kostrou ruky, barevnými nehty nebo dokonce zlatými drápy. Nenavrhovala pouze módu pro Schiaparelli, ale tvořila také sochy, malovala, designovala šperky nebo kostýmy. Picassovi oplatila svůj dluh za jeho kožešinové vnuknutí tím, že v roce 1956 navrhla kostýmy a masky pro jeho divadelní hru „Le Désir attrapé par la queue“ (Touha chycená za ocas).
Zdroj: Wikipedia Commons, Nmwa.org, Artrevue.cz
