Kdybyste měla popsat sebe sama jen pár slovy, která by to byla?
Pokorná, troufalá, perfekcionistka, ale i lidská a upřímná… Neumím se moc propagovat, jsem stydlivá a navíc patřím ke generaci, která se moc nechválí. Jsem hlavně castingová režisérka, ale například jsem i agentka Petra Kolečka nebo MUDr. Kateřiny Cajthamlové. Jsem zvyklá si dělat svojí práci poctivě a popravdě mi nezbývá moc času být aktivnější na sociálních sítích. Možná, že jsem až moc zticha a zrcadlo, které si nastavuji, je někdy až moc kritické.
Jaké byly vaše začátky? Vždy jste věděla, co chcete dělat?
Dlouho jsem se hledala. Můj táta je operní zpěvák, maminka velice ambiciózní a já jsem věděla, že se nespokojím s málem. Spíš je to u mě o tom, že potřebuji neustále něco dělat a mít nějaký projekt. Časem jsem si vyzkoušela práci runnera, asistenta, vedoucího produkce... a možná právě tím, že jsem prošla různé pozice, jsem poznala lidi a získala potřebné informace. Zjistila jsem, že mi to celkem jde a chtěla jsem to dělat ještě lépe a jinak.
Jak se dá takový byznys skloubit s rodinou?
Těžce. Je to dnes už taková rodinná historka, ale točila jsem jednu reklamu za druhou, zahraniční projekty a dlouho jsem chtěla i nějaký český film. V momentě, kdy přišla první velká nabídka - respektive Masaryk, který získal ve finále dvanáct Českých lvů, jsem otěhotněla. Samozřejmě jsem se to bála říct producentovi, a tak jsem těhotenství tutlala až do chvíle, kdy jsem byla v šestém měsíci a to už opravdu nešlo přehlédnout. Bylo to docela náročné... Poslední natáčecí den byl zároveň i termín mého porodu, já si ale usmyslela, že mám ještě čas, že film musím přeci dodělat a tak dlouho si to afirmovala až se Vincent narodil 2 týdny po termínu. Na porodním sále mi manžel pro změnu vytrhl telefon z ruky, protože jsem dělala rozpočet pro nový projekt. (Smích.) Jasně, že je takový zápřah vždy tak trochu na úkor něčeho jiného, ale měla jsem chůvu, maminku a svého skvělého manžela. Jenoduché to pro mě, jako matku, ale není.
To zní extrémně náročně...
Jasně, ale je to práce s lidmi a v tomto objemu to nikdy není lehké. Musíte být manažer, produkční, terapeut... To mi připomíná další situaci. Nejmenovaný herec měl co nevidět odlétat točit do zahraničí. Raději jsem mu volala, protože jsem už dopředu měla divné tušení a on mi takhle na poslední chvíli sdělil, že má deprese a chce si vzít život. Takže jsem okamžitě sedla do auta, jela dvě stě kilometrů v hodině, celou dobu na telefonu jsem mu říkala, ať neblázní, hledala ho po lese... ale dopadlo to dobře a za hodinu už seděl v letadle.
Takové šílené situace zažíváte často?
Občas. Nejhorší je, když víte, že musíte být v jednu chvíli na několika místech zároveň. Jednou mi probíhaly tři castingy a do toho mi doma prasklo potrubí. Takže jsem seděla ve stresu v lockdownu ve čtyřicetistupňovém vedru v Londýně a do toho všude kolem mě plavaly exkrementy...
Cože? A co jste dělala?
Jen jsem seděla, tekly mi slzy a za pět minut jsem měla konferenční hovor s režisérem a kreativní agenturou… No nic, řekla jsem si, zvedni se a utíkej do studia. Takže tím chci říct, že občas je to vážně náročné, ale zkrátka se to chce vždycky sebrat, kousnout a prostě fungovat. Většina lidí vidí jen úspěch, ale občas jsou za tím i těžké sra*ky. (Smích.)
Jak to tak poslouchám... Umíte vůbec někdy odpočívat?
Ale ano, jsem sice workoholik, ovšem už jsem se to naučila. Ráda relaxuji, zajdu na kosmetiku, koupím si hezkou kabelku, což je i dobrá insvestice. (Smích.) A také je zásadní si najít opravdu dobrý tým lidí, což se mi konečně podařilo a umožňuje mi to trávit víc času s rodinou.
S manželem působíte jako opravdu sehraný tým. Necítí se občas ohrožený vaším úspěchem?
Vůbec ne, naopak. Velice mi fandí a podporuje mě. Zároveň má svůj úspěšný byznys. Navíc jsme parťáci. Občas, když je mi ouvej, jsem jako malá holka a potřebuju obejmout. V těchto chvílích se na něj vždy mohu spolehnout a samozřejmě i on na mě.
Myslíte, že to mají ženy v podnikání těžší?
Nemyslím si, má to svoje výhody. Musí být ale průbojnější. Na druhou stranu z mé zkušenosti jsou ženy také někdy mnohem zákeřnější.
Setkala jste se někdy s rasismem?
Ano, zažila jsem ho z obou stran - ten černý i ten bílý a oba jsou stejně hrozné. Jakýkoliv fanatismus je špatný. Ale čím jsem starší, tím více se snažím najít balanc.
Na co jste, co se týče vaší kariéry, nejpyšnější?
Asi na to, že jsem se dostala mimo republiku – na naši londýnskou kancelář. Začátky byly těžké, nikoho jsem tam neznala. Venku je to drsný svět. Agenti herců nejsou moc příjemní a mají svoje speciální metody, jak člověka naprosto zdeptat (smích) a samozřejmě si hlídají svůj rybník, do kterého nechtějí vůbec nikoho pustit. Obzvláště nějakou holku co přijela z východu. Časem jsem však pochopila, jak u nich věci fungují a naučila se v tom chodit. Nyní už jsme díky tomu vyhráli dvě ceny - poslední jako nejlepší castingová agentura v Anglii.
To se vám povedlo jak, když jste v Londýně nikoho neznala? Chodila jste od dveří ke dveřím a klepala jste?
Ne, to naštěstí ne. (Smích.) Na to nejsem. Možná, že jsou to mé africké kořeny, ale dokážu si věci přivolat a většinou to vyjde. (Smích.) Začali jsme obsazovat herce pro české produkce, protože lidé v Londýně jsou rozhodně kosmopolitnější a rozmanitější. U nás se střídají stále ty samé tváře dokola a chtělo to přinést novou energii... Pak se nějak samo rozkřiklo, že jsme dobří a začaly nás oslovovat i světové produkce.
Tak to nevypadá zase tak složitě...
Možná nevypadá, ale trvalo to dlouho. Navíc je tu vždycky ta závistivá česká povaha. Například jedna konkurenční castingová agentura si řekla, že zkusí rozjet Londýn také, což by bylo v pořádku. Ovšem nedali si ani tu práci udělat průzkum trhu a na moji britskou pobočku přišel email typu: “Zjistili jsme, že děláte s Margaretou. My vám ale nabídneme lepší podmínky ke spolupráci..." To mě opravdu pobavilo, protože ani nevěděli, že je to moje firma. (Smích.) Ve finále je ale dobře, že se takové věci dějí, člověka to aspoň nakopne.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Ráda bych více rozjela naši novou pobočku v Barceloně a máme také hotový nový koncept v Praze. Vytvořili jsme platformu pro umělce - snažíme se propojit různé sféry, chceme dát příležitost mladým talentům navázat kontakty, získat nové publikum. Poskytujeme krásné prostory, kam mohou přijít jak pracovně, tak třeba jen na kafe. Je to takové útočiště pro kreativce.
Považujete se za mecenášku?
(Smích.) Ne, nepovažuji. Snažím se ale podporovat lidi k seberealizaci. Spolupracujeme se studenty FAMU, pomáháme jim obsazovat projekty zadarmo, poskytnout jim studio, techniku a zázemí celkově. Vystavují u nás nadějní malíři, kteří mají momentálně zavřené galerie a já z toho za odměnu čerpám energii a inspiraci.
