Gillian se narodila do americké rodiny se zvláštním britským stigmatem a prošla si nelehkým transferním dětstvím, které ji, podle jejích vlastních slov, později výrazně ovlivnilo. Jen několik měsíců po narození se celá rodina přestěhovala z Chicaga do Velké Británie. To kvůli otci, v Londýně nastoupil na studia tamější filmové školy. Krátce po jedenáctých narozeninách se rodina přemístila zpět. A v malé Gillian bylo zaseto semínko jakési nestálosti. Gillian proti rodinným rozhodnutím rebelovala po svém. Pěstovala image punkerky, brala drogy a stýkala se výhradně se staršími muži pochybné pověsti. Ve čtrnácti ji rodiče dostali do pracovny terapeuta, neboť již svérázný projev Gillian nezvládali.
Z jednoho pobřeží na druhé
Ve dvaadvaceti začala se svou velkou cestou po Spojených státech. „Nevěděla jsem kudy kam, chtěla jsem hrát, bylo ta skoro jako životní potřeba,” přiznala se herečka v jednom z rozhovorů pro Vanity Fair. Ve dvaadvaceti se ocitla v New Yorku a na divadle. Konečně hrála. První velký úspěch měla s divadelní hrou Absent Friends, jenže ta Gillian ve městě neudržela. Herečka začala cestovat po celých státech a během dvou let vystřídala hned pět měst až skončila v Los Angeles. Protože milovala divadlo, zařekla se, že nikdy nebude zoufale obíhat televizní konkurzy. Avšak stalo se něco, co ji změnilo život. Poté, co si ji všiml producent Chris Carter přijala osudovou roli doktorky a agentky speciálního úseku tajné služby FBI Dany Scullyové ve seriálu Akta X. Role, která se stala pomyslnou kolíbkou i na nějaký čas hrobem kariéry Gillian Anderson.
„Měla jsem rozporuplný vztah s tím, že jsem se tak mladá stala tak slavnou. A viděla jsem, jak hrozný průmysl může být. Nesnášela jsem to a chtěla pryč.“ Gillian nepřijala slávu a úspěch s rolí snadno. „Nyní už jsem starší a mohu se na to podívat s odstupem. Dostalo se mi mnoho odměn za to, že jsem následovala svůj instinkt, a o tom, že bych se vrátila zpět do Ameriky, jsem nikdy neuvažovala,“ přiznala jednou o svých bolestivých pochybách v australském magazínu TV Week. Ač se najednou dostala do víru úspěchu, kde ji všichni tleskali, přes samé ovace neslyšela svůj vlastní vnitřní hlas a později se s rolí a nežádoucí formou realizace dostavily i psychické problémy. „Na samém konci jsem o tom nemohla mluvit, nemohla jsem z toho ani vidět záběry. Potřebovala jsem dostat se od toho pryč, začít hrát divadlo v jiné zemi (Andersonová našla angažmá v několika londýnských divadlech, pozn. red.). Po nějaké době jsem byla schopná tu roli znovu přijmout. Během té pauzy jsem se ale distancovala tak moc, že to bylo jako vidět v zrcadle úplně jinou osobnost. Pokud se na tak dlouho stanete někým jiným, což herci v rolích dělají, nemůže to být bez následků,“ uvedla Gillian v rozhovoru pro magazín The Hollywood Reporter.
Odchod z Hollywoodu
První plánovaná část seriálu skončila na obrazovkách v roce 2002 a Gillian mohla konečně otevřít náruč četným hollywoodským nabídkám. Rozhodla se však zábavní průmysl v jeho hlavním městě opustit. Přestěhovala se do Londýna a žila stranou večírků, setkání s producenty, společenského namlouvání a konkurzů. „Byla jsem vlastně zhrzená. Podařilo se mi toho tolik, a přesto jsem dosáhla tak mála. Chtěla jsem se ztratit a vrátit na divadlo,” uvedla herečka pro Vanity Fair. A tak se taky stalo. V roce 2002 debutovala na legendárním West Endu ve hře Michaela Wellera a o dva roky později hrála v inscenaci Royal Court Theatre ve hře Rebeccy Gilman Nejsladší houpačka v baseballu. Za roli sklidila pozitivní ohlasy jak u diváků, tak i u kritiků. To právě zde Gillian prokázala, že mnohoznačnost, zdánlivá nestálost, vášeň a proměnlivost je její skutečnou zbraní. Její talent tkví ve skutečných proměnách, kterých dokáže dosáhnout s nepřekonatelnou lehkostí.
Návrat
Gillian sama sobě slíbila, že už se do stavu, který ji z Hollywoodu vyhnal nikdy nechce znovu dostat. Nicméně pozlátko mezinárodního uznání ji opět přivedlo k velmi sledovaným rolím a charakteristickým projektům, které by svou silu mohli znovu nalomit křehký talent a podnítit rebelskou náturu. Její role v seriálech Koruna, Sex Education či The Fall ji znovu posunuly do klubu elitních sledoavných herců na výsluní. Gillian se tak v moderních kulturních souvislostech stala symbolem jakéhosi anti-úspěchu, tedy tomu, který mže umělec získat i navzdory zažitým schématům. Ostatně odchod z Hollywoodu je jeden z nejbolestivějších impulzů, který zažívá za svou kariéru nejeden herec, sebrat však odvahu a vrátit se dvakrát tak silnější je skutečné umění, to herecké, podpořené výjimečným talentem, vytrvalostí a onou těkavostí. Kdyby totiž nebylo oněch příležitostí Gillian bychom nejspíš jako herečku ani neznali a místo prvotřídní umělkyně by se nám dostalo průměrné punkové zpěvačky.