Zkuste ve třech větách popsat svou práci. Co vás na ní nejvíc baví a kde čerpáte inspiraci?
Moje práce je poměrně široká – zahrnuje design, instalace, interiéry a vlastně i architekturu. Vším tím se v podstatě zabývám. A kde hledám inspiraci? Nemyslím si, že jsem ten typ, který ji hledá v přírodě, že bych šel například do lesa, viděl tam, jak padá jehličí a následně něco s tímto motivem vytvořil. Já spíš koukám kolem sebe, dívám se, co se kde děje. Zajímají mě materiály, zajímají mě příběhy, takže je to vlastně úplně každodenní vnímaní toho, co se děje kolem mě.
Na jaké kousky ze své práce jste nejvíce hrdý?
Mohl bych asi říct Neverending glory, což je věc, kterou jsme udělali s Henry Wielgusem před deseti lety, to je takový bestseller v lustrech. Já jsem ale hrdý i na věci, které tvořím sám, nebo respektive se svým studiem, například na svoji autorskou kolekci Saint Polymére.
Je něco, co se vám v rámci vaší práce nepovedlo a nejraději byste to změnil?
Nepovedlo se toho určitě dost, všechno rozhodně nedopadlo podle mých představ. Zpátky bych to ale nebral, vždycky je to zkušenost. Ale ano, bylo toho dost (smích).
Slavné se stalo i vaše vršovické studio, prozradíte nám o něm nějakou zajímavost, nějaké tajemství?
Přemýšlím, jestli je tu něco, co jsem nikdy nikomu neprozradil. Vpodstatě celá rekonstrukce, která trvala rok a půl, byla pro mě velkým oříškem. Bylo to velmi náročné, občas doslova pekelné, protože já sám jsem byl svým klientem. Vůbec poprvé v životě jsem dělal takovou věc a byla to pro mě neuvěřitelná škola. Nikdy jsem nestrávil na projektu tolik času jako tady, protože jsem do studia chodil každý den a bedlivě jsem sledoval, jak celá rekonstrukce probíhá. Dumal jsem, jestli nemám něco změnit, jestli to dělám dobře, nejednou mi hlavou proběhlo, jestli nemám celý projekt raději překopat. Takže to pro mě byla obrovská výzva, projít si tím a celé to dotáhnout do zdárného konce.
Proč zrovna Vršovice?
Asi proto, že jsem tady našel tuhle ruinu, která se mi zalíbila. A koneckonců bydlím poblíž náměstí Jiřího z Poděbrad, takže to mám skutečně blízko. Do studia to mám pěšky zhruba čtvrt hodiny a ta čtvrt hodinka je přesně to, co po ránu nebo k večeru potřebuju. Vyvětrat si hlavu, projít se.
Jaké umělce obdivujete? Koho podle vás stojí za to sledovat a podporovat?
Komlikovaná otázka (smích). Těch zajímavých lidí je jak u nás v Česku, tak na světové scéně strašně moc. Já mám poměrně hodně takových oblíbenců, ať už to jsou mladí designéři, nebo ti zkušenější jako třeba Jura Pelcl. Těch lidí je skutečně hodně. A to je podle mě dobře.
Jste poměrně hodně kreativní. Nedávno jste se spojil s barmanskou soutěží a vytvořil pro vítěze unikátní cenu Diageo Reserve World Class. Co vás k tomu vedlo?
Ta nabídka mi přišla hodně atraktivní, protože jsem barmanskou cenu nikdy nedělal a lákalo mě dozvědět se víc o barmanské alchymii a tu pak nějak promítnu do finální ceny. Byl to takový experiment. Chemicko-fyzikální experiment....
Kde jste čerpal inspiraci?
Bylo jednoduché udělat cenu třeba ze skla nebo z kovu a inspirovat se estetikou baru či shakerů, což nás samozřejmě napadlo v první moment. Ale líbila se nám esence samotného barmanství, ta alchymie. A proto jsme přišli s nápadem, že neuděláme cenu, na kterou se bude prášit, ale budeme vycházet z toho, s čím se v baru pracuje. Rozhodli jsme se ji proto vytvořit z ledu, který během večera prostě roztaje. A aby si vítěz přecejen něco odnesl, zakomponovali jsme do ledu barmanskou lžičku, kterou je možné dokonce použít. Jde v podstatě o spojení okamžiku (led) a vzpomínky, kterou můžete nosit u sebe (lžička). To spojení fyzického a nefyzického světa nám přišlo skvělé.
Už jste si zvykl na to, že jste se dostal mezi partu českých "fešáků"?
Teď se trochu červenám. No co bych na to řekl, stále si zvykám (smích).
Co plánujete do budoucna? Lákal by vás i jiný obor? Co třeba modelingová kariéra?
Já si myslím, že člověk by se měl držet toho, co mu jde nejlíp, a popravdě, jestli bys se měl prosadit jako model, tak to bych asi musel začít o něco dřív. Myslím si, že teď už není ten správný čas.
Když už jsme u barmanů, máte nějaký oblíbený podnik, kam si rád zajdete na nějaký oblíbený drink?
Pocházím ze Žižkova, asi proto jsem si oblíbil Bukowskiho. Byl to zkrátka můj milovaný bar. Nějaký čas jsem taky navštěvoval Grove bar v Mikulánské ulici. Byl pro mě něčím jiným, čímsi světovým, protože to byl tmavý bar a byla tam strašně dobrá atmosféra. A taky pěkné ženy, o tom žádná (smích).
Můžete prozradit na čem novém právě pracujete?
Určitě, teprve nedávno jsem se vrátil z Kostariky, kde jsem byl kvůli jednomu speciálnímu projektu. Měl bych na něm začít pracovat příští rok. Pracujeme taky na dvou kolekcích světel, jak pro české, tak i zahraniční klienty. Je toho poměrně hodně, děláme aktuálně asi na devíti projektech.
Práce vám určitě zabírá hodně času. Čím si nejlépe „vyčistíte hlavu“?
Vždycky to bylo hlavně sportem, teď mě od práce odtrhují i děti. Moc času skutečně nemám, buď jsem v práci, nebo s dětmi. A to mi připomíná, že musím zase začít víc sportovat.
