To se ale nedá říci o ostatních. Ti nejbližší samozřejmě vědí. Neznamená to ale, že na ně „vědoucno“ sestoupilo shůry. Stálo to spoustu vysvětlování, energie, emocí a času, z obou stran. V průběhu těch kritických posledních let jsme se ovšem s partnerem propracovali do stadia, kdy se dost děsíme jakéhokoli úkroku mimo svoji nejužší sociální bublinu, protože moc dobře víme, co bude následovat.
Reakce jsou v zásadě dvojího druhu. Ta první je rozhodně příjemnější a naštěstí častější: někteří lidé tabuizované téma obcházejí jako kočka horkou kaši a očividně se topí v rozpacích, aby se nás náhodou nějak nedotkli. A tak raději o dětech nemluví vůbec, v žádném kontextu (třeba ani o filmech, kde se vyskytují lidé do 18 let věku), což je někdy dost legrační. To je za mě v pořádku. Tedy – za mě… I když náš případ to není, samozřejmě chápu, že problémy s početím mohou na psychice bezdětného páru napáchat ošklivé stopy a je lepší se citlivému předmětu hovoru raději vyhnout. Zároveň je mi ale lidí, kteří takhle tonou v obavách, dost líto: počet dvojic jako my totiž neustále roste a dotyční obchazeči za pár let z rozpaků a konverzační nepohody nevyjdou. Druhá skupina volí metodu konfrontace: neomalená otázka a po odpovědi pak doširoka rozšířené zorničky a v nich se zračící naprosté nepochopení: „Jak jako… nechcete?!” Nemám problém tyhle lidi různými jazykovými prostředky odeslat do patřičných mezí, ale i když jsem velmi diplomatická, vevnitř ve mně vždycky všechno křičí: „Doprčic, co je vám do toho?!“ A asi si umíte představit, že ty Prčice většinou nahrazuje ještě mnohem jadrnější výraz.
vysmívám, že se hovorem prodírá lopotně a opatrně, jako by našlapoval po minovém poli. Rozšafné brouky Pytlíky, kteří doporučují různé přírodní metody početí i kliniky s umělým oplodněním, aniž by si zjistili, jestli o ně máme zájem, nebo nabádají, že zplodit další generaci je pro nás biologickým prerogativem, zase odesílám tam, kde slunce nesvítí…
A o moc lepší to není ani mezi „dětnými“ kamarády. Vysledovala jsem, že zatímco gaye, kteří se s námi přátelí od vysoké školy (takže už pěkných pár let), berou úplně normálně a mluví s nimi o svých ratolestech v rozumném objemu a v neméně rozumných souvislostech, u nás jako bezdětných heterosexuálů je to jinak. I naši dlouholetí kamarádi kupodivu – vůbec nechápu, odkud se jejich přesvědčení bere – předpokládají, že když jsme se rozhodli naši dvoučlennou rodinu nijak nerozšiřovat, znamená to, že děti nesnášíme a při jakékoli zmínce o nich nám naskákají pupínky velké jako pětikoruna. Není to pravda: děti máme rádi. Zvlášť když je po pár hodinách společné hry můžeme odevzdat rodičům. Nás by tak pokrok, nezdary i vtipné historky ze života synů a dcer našich kamarádů opravdu zajímaly, známe je odmalička a mohli bychom se radovat nebo si rvát vlasy spolu s nimi, ale máme smůlu – my i oni.
Více o tomto moderním trendu bezdětnosti se dočtete v tištěném vydání červnové ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
