Dnes se na veřejnosti řeší téměř vše. Vztahy, nemoci, sex – nic není natolik intimní, aby to zůstalo jen za dveřmi domova. Přesto existuje jedno téma, o kterém se nemluví.
Nemluvíte o něm dokonce ani s kamarádkami, se kterými si jinak řeknete všechno, od přesného odstínu barvy na vlasy až po sexuální úchylky aktuálního partnera.
Nemluvíte o něm dlouho ani s partnerem. Většinou až do doby, než máte opravdu vážný vztah (rozuměj vztah, který zahrnuje děti a nemovitosti).
Nepíšete o tom statusy na Facebook. Ani ti nejvtipnější a nejotrlejší z nás.
A nemluvíte o něm ani s kolegy v práci – s těmi už vůbec ne!
Zdá se, že největší moderní tabu jsou finance.
Je trochu paradoxní, že ve společnosti, která většinu času tráví prací za účelem osobního zisku, lidé téměř vůbec nemluví o svých příjmech a životních nákladech. Důvody jsou v zásadě dva:
1. Ti, kterým se daří dobře, nechtějí působit, že se chlubí.
2. Ti, kterým se tak dobře nedaří, nechtějí působit neúspěšně.
Peníze jsou totiž považovány za měřítko úspěchu a do velké míry určují společenský status.
Takže občas, pokud jste dobrý drogový dealer (ještě na svobodě), můžete být považovaný za úspěšnějšího než učitelka základní školy, která vás před patnácti lety nechala propadnout. (My, rozumní lidé, samozřejmě víme, že výše platu vypovídá o našich schopnostech jen do určité míry a poměřovat ji můžeme jen stěží, maximálně v podobných oborech.)
Status je tedy třeba dokazovat jinak – hodinkami, šperky, instagramem plným značkového obsahu… Jen nemluvit o penězích.
Rozhodně nechci hlásat, že bychom si okamžitě měli sdělovat výši svých platů, ale určitě by bylo fajn, kdyby peníze přestaly být nevhodným tématem.
Kdyby se o nich začalo mluvit už na základní škole, kdyby se ti, kteří s nimi mají problémy, nebáli zeptat těch, kterým se daří lépe. Nebo kdybychom přiznali, že máme finančního poradce a že je to fajn služba.
Pokud by se děti naučily základní finanční gramotnosti, ale i hodnotě peněz, věcí a času, dokázaly by v dospělosti lépe určit svoji hodnotu na trhu práce. Nebály by se, že si u pracovního pohovoru řeknou příliš mnoho nebo moc málo. Ubylo by pochybných finančních guru v nepadnoucích oblecích, protože bychom si sami dokázali lépe spočítat, kolik peněz opravdu potřebujeme k životu, kolik peněz si dávat stranou na radosti, kolik a kam investovat a kolik si odkládat na stáří, aby bylo radostné.
Taky by odpadly trapné situace, kdy se s kamarádkami domlouváme na víno a pro polovinu je vybraná restaurace nad jejich možnosti, jen je jim hloupé to říct. Tu druhou polovinu to ale vůbec nenapadne. A všem jde jen o to, strávit společný čas, a je jedno kde.
Pokud by se od základní školy mluvilo o tom, kde se peníze berou, jak se přerozdělují a jak fungují daně, možná by se méně lidí přestalo spoléhat na stát a jeho sociální dávky a nedostávali by se do dluhových pastí a exekucí z malicherných důvodů.
Chovat se, jako by člověk o penězích nemusel přemýšlet, totiž nutně neznamená, že jich má tolik, že o nich opravdu nemusí přemýšlet.
Většinou to prostě jen znamená, že nepřemýšlí.
