Nejsem z podstaty optimistka. Sklenici vidím radši skutečně plnou než z poloviny dolitou. Pozitivnímu naladění rozhodně pomáhá, je-li navíc plná vína.
Ačkoli v průběhu života jistě byly záblesky optimismu, většinou se ukázaly jako prostá naivita. Z žížaly přetržené napůl prostě dvě žížaly nebudou. Určitě ne živé. Když neodepsal na patnáct dopisů, neodepíše ani na ten šestnáctý. „Naše děti s námi nikdy nebudou spát v posteli“ funguje jen tehdy, dokud žádné děti nemáte. Pandemie že bude trvat 2 roky? No ten se zbláznil, za 14 dnů je po všem!
Základy mého chladného vztahu k optimismu a pozitivnímu myšlení byly nepochybně položeny už v dětství. Porevoluční euforie a náhlá dostupnost amerických publikací o síle myšlenky se v naší rodině často projevovala různými variacemi na motto „věř, a víra tvá tě uzdraví“. Pochopitelně se ukázalo, že „říkej si, že je ti dobře, a ono ti dobře bude“ například na zlomenou ruku nebo otřes mozku nefunguje, a proto si už od základní školy myslím, že optimismus je často přímo životu nebezpečný. Občas to se mnou asi není jednoduché. Nejsem ta kamarádka, které voláte pro instantní útěchu a ujištění, že všechno bude dobré. A když se o to někdo snaží u mě, připadá mi to jako bagatelizace problému, který je pro mě v tu chvíli zásadní a chci se o něj podělit.
Jsem chronický hledač racionálních řešení, nebo alespoň těch nejlepších možných. Nedoufám v to, že věci dopadnou dobře, ale snažím se pro to něco udělat. Zároveň ale vždycky počítám i s variantou, že dopadnou špatně.
Jsem realistou v době toxické pozitivity.
V době, kdy nás sociální sítě zasypávají věčně šťastnými a spokojenými lidmi.
V době, která optimismus jednoznačně spojuje se štěstím, sebevědomím a úspěchem. A podle mnoha studií i s lepším fyzickým zdravím, imunitou a dlouhověkostí.
Jedním z vysvětlení je úroveň stresu, které se lidé vystavují a často jej sami vyvolávají a násobí. Ten potom prokazatelně ovlivňuje hormony a životně důležité orgány. Druhým vysvětlením je, že optimisté vidí více důvodů, proč se udržovat v dobré kondici a žít zdravě. Což mi samo o sobě připadá jako dobrý důvod, proč se optimismu naučit – a je dokázané, že to jde!
Pro začátek zkouším okolí neubíjet svým apokalyptickým pesimismem, i když ten je samozřejmě podložen životní zkušeností. Zejména tou mateřskou. Faktem je, že moje děti nejspíš někdy upadnou bez ohledu na to, kolikrát je budu varovat, že v žabkách se pod kopec neběhá. Občas se něco vylije nebo rozbije, i když dvacetkrát řeknu: „Pozor, máš to moc na kraji!“. A než se to stane, můžu o tom klidně mlčet. Bude nám alespoň tři minuty všem líp. V tuhle chvíli jsem ve fázi hybridní optimista – současnost a aktuální situace vnímám realisticky, s jejich klady i zápory, vyhodnocuji rizika a realitě čelím sarkasmem a ironií.
Ale budoucnost? Tu vidím růžově. Optimisticky.
Psychologové a antropologové se dokonce domnívají, že právě optimismus byl nezbytný pro evoluci lidstva. Protože teprve uvědomění si budoucnosti bylo motivací pro rozvoj a zlepšování se.
V mém pojetí být optimistou neznamená povinnost být neustále veselý, šťastný a spokojený.
Znamená to dovolit si občas smutek a frustraci, ale mít naději.
Protože i když se toho nejspíš spousta nepovede, největší přínos optimismu vidím v tom, že nám otevírá cesty. Že i ve složitých situacích dokážeme vidět příležitost. Že to aspoň zkusíme, že si dáme šanci.
