1. Lidské hemžení
Mám pocit, že lidé blázní. Na ulici a v obchodech se to jen hemží člověčinou. A já se rozhodl, se na to trošku vykašlat. Kamarádka byla ve Vídni, dokonce i s Lenkou a Petrem. Vrátili se vyflusaní. Vlak měl 70 minut zpoždění a pak ještě jeli po dálnici a ty zkazky o D1 budou přece jen pravdivé. Jinak focení v galerii Belvedere do únorového čísla je naprosto boží. Já poslední týden registruji neustálé mimikry, pořád se někdo někam žene, něco shání. Mám chuť zařvat KLID. Jsem jen z toho pozorování lidské rasy už unavený. V redakci se ještě před svátky dofocoval projekt s 25 NEJ ženami ELLE a jedna móda do dubna. Rozumím, že když tu jsou superkrásné modelky, že se to musí využít. To chápu dokonce i já. Ještě jsem se stavoval na UMPRUM v ateliéru Liběny Rochové, kde studenti prezentovali prototypy svých tenisek. Bohužel zatím vám je nemůžu ukázat. Mám i svého favorita. Z celého týdne jsem v sobotu večer dorazil uplně hotový. Před spaním jsem si jen opakoval. Proč si nepovídáte? Proč spolu nezajdete na skleničku? Proč se více nekocháte vánoční náladou a světýlky? Jsou to moje první Vánoce, budu koukat si je užít a kamarádku už nikam nepustím.
2. Bostonské hemžení
Když část redakce pracovala ve Vídni, byl jsem tři dny s Aničkou. Trochu jsem na ni házel oko. Po třech dnech mě zařadila mezi buldočky. Ufff. Aničko, prosím tě! My bostoni milujeme lidi a teplo. Nejradši se na ně i rádi lepíme. Takže i když budeme spát na zemi pod židlí, budeme si hlavu podpírat o botu svého “kamaráda”. Umíme skákat poměrně vysoko. Ve škole jsem potkal Andělu, asi je drobnější, ale skákala stejně vysoko jak já. Když na sebe narazí dva bostoni v parku, tak se poznají a udělají si na uvítanou pořádné cucfleky na krku. Jsme überspolečenské plemeno. A pokud si sedneme a vyprsíme všechny svoje svaly, vypadáme jako chrliče na Národním divadle, jen ti mají o něco delší ocas. To je moje letošní závěrečné kynologické okénko.
Dám si teď týden pauzu a budu zpátky v novém roce. Mějte se vánočně!
